Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 54. kapitola

22.06.2015 (21:00) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1834×

54. kapitola

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale během vteřiny jsem se ocitla těsně u jeho zad. Uchopila jsem ho za paži a prudce ho obrátila čelem k sobě. Podle výrazu byl zmatený, ale hlavně hodně rozčilený. Pokud to vážně chci udělat, musím to udělat rychle. Protože jeho trpělivost se mnou je očividně u konce a moje odhodlání není zrovna pevné. Také to musím udělat dřív, než si plně uvědomím následky svého jednání…

Zatraceně. Já to fakt udělám, uvědomila jsem si kousek od jeho rtů.

***

Přiložila jsem opatrně svá ústa na jeho rty a začala ho líbat. Byl to krátký a jemný polibek. Jako dotyk motýlích křídel.

Vzápětí jsem ale odvrátila zahanbeně svou tvář i zrak.

„Ehm, no to bylo…“ začal Edward a zněl rozpačitě. Prohraboval se rukou ve vlasech, což znamenalo, že rozpačitý také byl a to dost.

„Ehm, no jo,“ odsouhlasila jsem a našpulila rty. „To bylo tak…“

„Divný?“ doplnil mě Edward s obavami v hlase a tázavě ke mně zvedl své zlaté oči.

„Jo,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku. 

Přešlapovala jsem na místě celá v rozpacích. Najednou ke mně natáhl ruku. Tázavě jsem k němu zvedla svůj pohled plný obav.

„Přátelé?“ zeptal se.

„Ano,“ vydechla jsem úlevou. Ať už jsem totiž k Edwardovi cítila cokoliv, nic milostného v tom nebylo. A on to díky bohu vnímal stejně.

Strašně se mi tím ulevilo…

„Ale stejně mi na tobě hrozně záleží. Mám tě moc rád,“ vysoukal ze sebe. Ruce si přitom schoval do kapes a pohupoval se v kolenou. Díky tomu vypadal neuvěřitelně nervózně. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla.

„Já taky. Jen ne takhle,“ přiznala jsem. 

Edward začal souhlasně kývat hlavou.

„Tohle byla chyba,“ řekl. 

„Ne, tak aspoň už v tom máme jasno,“ snažila jsem se na tom najít něco pozitivního. 

„Hm,“ přisvědčil mi zamyšleně Edward.

„No jo, ale co Bella?“ zeptala jsem se. 

„A co Demetri?“ vyhrkl zas on, téměř současně se mnou. 

„To je fuk. Stejně s ním nechodím. Nikoho jsem nepodvedla. To ty seš tady ten ženatej,“ připomněla jsem mu.

Načež se zatvářil docela ublíženě.

„Nepovím jí o tom. Nic to neznamenalo,“ prohlásil.

„Ale to bys možná měl. Pochopí to,“ přesvědčovala jsem ho.

„Ne, nepochopí.“ odporoval mi.

„Hm. Tak jak myslíš, no. Ale, jak tě znám, sežere tě to.“

Najednou se tam kdosi zjevil a tvrdě odhodil Edwarda stranou. Jak to že jsme nezaznamenali ničí přítomnost?

Byla jsem tak překvapená, že jsem se nebyla schopná ani pohnout.

Edward ležel na zemi. Tělo omotané silnými řetězy a u něj klečela… Mariana.

Něžně držela jeho tvář v dlaních a tiše k němu promlouvala.

„Ten řetěz je ze stejného materiálu jako mříže ve Volteře. Takže se nenamáhej, protože s nimi nehneš, zlato. Mimochodem, nemáš tak trochu pocit deja vu? To já jsem tě tam prve odvedla a možná to udělám znovu, ale nejdřív si potřebuji promluvit s Lilliane. Pokud možno v soukromí. Takže nás laskavě omluv,“ řekla chladným hlasem a utrhla Edwardovi hlavu.

„Nééé!“ zakřičela jsem zoufale a snažila se na ni použít schopnost od Jane, ale… nešlo mi to. I když jsem rozhodně nebyla slabá. „Co to sakra?“

„Na mě tyhle triky neplatí. Tak se laskavě přestaň snažit,“ okřikla mě.

„Jak je to možné?“ nechápala jsem.

„Taky mám dar a nedá se ukrást ani zkopírovat. Takže se o to ani nepokoušej. Ušetříme si tím spoustu času,“ upozornila mě.

Neposlechla jsem ji a stejně to zkusila. Ještě nikdy jsem to neudělala úmyslně, takže jsem vlastně ani nevěděla, co dělám. Snažila jsem se, ale fakt to nešlo.

Asi skutečně budu muset vyzkoušet ten rozhovor…

„Takže… Čemu dáváš přednost? Marianě nebo Mari?“ procedila jsem skrze zaťaté zuby.

„To je přeci fuk,“ odmávla to klidně.

„Jen chci vědět co vytesat na tvůj náhrobek, ale když o tom tak přemýšlím, pro tebe nikdo truchlit nebude…“ Prostě jsem si ten útočný tón nedokázala odpustit, ale vyhrožovat jí? Asi jsem se vážně zbláznila.

„Používáš silná slova, Lilliane. Ale tvé činy mluví jinak,“ upozornila mě a já si do té doby ani neuvědomila, že před ní instinktivně couvám.

„Myslíš, že tě po tom všem nezabiju?“ posmívala jsem se jí chabě.

„Věřím, že bys ráda, ale na mě ty tvé schopnosti nezaberou a v boji jsem lepší.“ Usmála se sladce.

„Možná je na čase to zjistit,“ navrhla jsem.

„Možná, ale přesto bych raději nejdřív hodila řeč.“

„Tak ty sis přišla pokecat? No, to je od tebe moc milé a co bys ráda probrala? Boty nebo raději kabelky? Zvládám i kulturu, politiku a přírodní vědy, ale co kdybys mi raději řekla, jak to tenkrát vlastně bylo?“ zeptala jsem se a zkusila ovládnout ten svůj hněv.

„Vážně to chceš vědět? Co tak najednou?“ divila se.

„Přestaň mi na všechno odpovídat otázkou. Kdybych to nechtěla vědět, tak se přece neptám,“ okřikla jsem ji.

„Ty tu na mě křičíš? Co si to dovoluješ?“ zeptala se a hlas zvýšila jen lehce. Byla si strašně moc jistá v kranflecích a to mě znervózňovalo a přinutilo mě se omluvit.

„Promiň. Tak jak to bylo?“ zeptala jsem se o poznání klidnějším hlasem.

„Kdysi jsem byla taky Volturiová. Hledala jsem pro ně nové talenty, dostatečně mocné na to, abych se od nich směla odloučit. Chtěla jsem se vykoupit z jejich područí a nalezla jsem Sophie. Přeměnila jsem ji, a když přišel její čas, odvedla jsem ji do Volterry. Standardní postup. Jenže Aro se do ní naprosto zbláznil. Což se mi vlastně hodilo. Rozhodla jsem se toho využít. Zbavila jsem ho Sulpicie, ale to nestačilo. Sophie ho nechtěla, tak jsem to musela zařídit jinak. Což nebylo zase tak těžké. Stačilo ji přesvědčit, že mě tím zachraňuje.“ Samolibě se usmála. Byla za to na sebe zřejmě opravdu hrdá, ale mně div nevylezly oči z důlků.

„Jak do toho všeho zapadám já a Rolland?“ zeptala jsem se a doufala, že alespoň s tím opravdu nemá nic společného.

„S Rollandem se znám už velmi, velmi dlouho…“ Povzdechla si jakoby zasněně.

„Ale to ti nezabránilo ho využít,“ poznamenala jsem s odporem.

„Správně. Aro po mně chtěl, abych tě našla. Zjistila, zda máš nějaký talent a přeměnila tě. Samozřejmě musel být dokonale z obliga. Byla jsi ale ještě malá, proto jsem ti dala čas vyrůst. A nebýt té tvé nezkrotné povahy na počátku, skončila bys u Volturiových už mnohem dříve.“

„Ty tvoje návštěvy byly jen kontroly?“ dělala jsem si v tom jasno.

„Přesně tak,“ potvrdila mi mou domněnku.

„A já si myslela, že jsme kamarádky.“ Usmála jsem se nad svou vlastní neskonalou blbostí.

„Neříkám, že s tebou nebyla zábava, ale byla jen otázka času, než se ocitneš ve Volteře. Obzvláště potom co se ti začaly vracet emoce a chtěla ses usadit. Když jsem od vás tenkrát odešla, stavila jsem se ve Volteře, abych jim oznámila, že už brzy budeš připravena. Měli radost.“

„Ta tvoje návštěva měla něco společného s Edwardem?“ zeptala jsem se, protože by to časově celkem sedělo a pokud to byla ona, kdo Edwarda unesl, určitě to nebylo z osobních důvodů. Protože se s Edwardem neznala.

„Ano. Aro mě požádal o laskavost. Byl netrpělivý z čekání na tebe a tenhle ten… Edward mu ležel v žaludku. Byla jsem jediná, kdo se k němu mohl přiblížit a nepozorovaně ho odtáhnout do Volterry. Nejdřív tam chtěl nalákat tu holku, ale bylo jasné, že se mu to nepodaří. Ne na základě nějakého hloupého dopisu.“ Protočila oči nad absurdností tohoto plánu.

„Edward by ji nepustil,“ řekla jsem a vzpomínala přitom na to, co jsem spatřila u Carlislea v hlavě.

„Tak jsem se rozhodla jednat a prostě ho tam odtáhla. No, Alec trochu pomohl,“ pokračovala v objasňování. Mě ale tížilo něco jiného.

„Jak si zařídila, aby Rolland přeměnil zrovna mě?“

„Hm. To už bylo krapet těžší. V první řadě jsem ho musela seznámit s Arem a on ho musel schválit jako vhodného stvořitele pro tebe. Pak mu také musel něco dlužit. Být mu zavázán. Aby měl záminku pozvat vás na hrad a aby Rolland tak celkově neprotestoval. Přivést ho na myšlenku stát se stvořitelem nebylo nijak těžké, vzhledem k jeho předchozí rodině a instinktům. Pak na tebe zdánlivě náhodně několikrát narazil a bylo to. Zalíbila ses mu a rozhodl se pro tvou přeměnu. Bylo to vcelku snadné. Stačilo už jen dát mu ve vhodnou chvíli kopačky a sledovat vaše rádoby náhodné setkání v parku. Vybrala jsem ti toho nejlepšího stvořitele. To musíš uznat, ať už si o mně myslíš cokoliv, Rollanda mám vážně ráda. Nemohla bych pro tebe nalézt nikoho lepšího. Nemluvě o tom tvém neočekávaném defektu. On byl jediný, kdo by to zvládnul napravit,“ dokončila svůj proslov a ledabyle pohodila rameny.

„Takže to nebyl jeho nápad?“ ujišťovala jsem se.

„Chlapy si vždy myslí, že jde o jejich nápad, ale my ženy víme své…“ řekla a spiklenecky se na mě usmála.

„Všechny jsi nás jen využila. Mě, Rollanda, Sophie. Zabila jsi dokonce svou stvořitelku a proč vlastně?“

Nikdy nepochopím, jak může být tak chladná. Ani když jsem neměla emoce, nebyla jsem takováhle svině.

„Protože, ať už vás mám ráda nebo ne, sebe budu mít vždy radši,“ objasnila mi.

„Využila jsi nás kvůli sobě a Arovi,“ zamumlala jsem a v duchu si to dávala dohromady.

„Kvůli Arovi? Nebuď naivní. Já vždy dostanu to, co chci. Ostatní dostanou jen to, co jim dovolím. Už by ses s tím měla smířit. Byla jsem jediná, kdo se dostal z gardy. Nějaký důvod to mít muselo. Jistě chápeš.“ Uchechtla se.

„Carlisle od nich také odešel,“ poznamenala jsem.

„Ten ale nebyl v gardě,“ upozornila mě se zdviženým ukazováčkem, jako by mi dávala jen lekci z historie.

„A můj útěk?“  

„Prosím tě. Jak dlouho trvalo, než ses ocitla zpátky?“ posmívala se mi.

„Šla jsem dobrovolně,“ ohradila jsem se, ale měla pravdu. Sakra!

„A tahle vaše akce se Sophie dopadne úplně stejně. Ať už se rozhodnete vrátit se dobrovolně, nebo vás tam budu muset odtáhnout,“ řekla sladce.

„To hodláš udělat? Odtáhnout nás tam?“ vysmívala jsem se jí sebejistě.

„Když to bude nutné…“

„Je to nutné. Nechci zpátky,“ zajíkla jsem se. Očekávala jsem, že se na mě po těchto slovech vrhne, takže jsem se připravila k boji a přikrčila se.

„Řekla sis o to sama,“ prohlásila a její výraz ztuhl.

Krátce jsem ještě zkontrolovala Edwarda, který tam stále bezvládně ležel s hlavou opodál. Také jsem se celá napjala, ale nedělala jsem si iluze, že bych ji přeprala. Na to byla vážně až moc… schopná.

Otočila se ke mně a zaujala útočný postoj. Než jsem se nadála, skočila po mně. Unikla jsem jí jen o vlásek.

Ani jsem se nestačila pořádně vzpamatovat a už na mě znovu zaútočila.

Dala mi pěstí, až jsem odletěla pěkných pár metrů dozadu, ale ve vteřině zase stála u mě. Ta rána byla jako náraz od náklaďáku a ona ji teď ještě doplnila, když mě kopla do stehna. Napřáhla se k dalšímu zásahu, bránila jsem se a její úder odrazila stranou.

Naštvalo ji to do takové míry, že mě uchopila za levou paži a prudce s ní škubla. Ozvalo se odpudivé prasknutí. Byla jsem natolik ochromená, že jsem tu bolest ani nevnímala. Absenci ruky jsem ale dlouho ignorovat nedokázala.

Bez ruky jsem v háji, pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala, jak Mariana odhazuje moji končetinu do nedalekého křoví.

„Stejně mi nikdo neřekl, že musíš být vcelku,“ zatrylkovala a znovu se na mě vrhla.

Vůbec mi nedala šanci přejít do útoku, nebo jsem na to možná jen neměla zkušenosti, protože je dobrá. Fakt dobrá, ale to jí přeci nebudu vykládat…

Po každém jejím zásahu mi velice ošklivě popraskala kůže.

Moje druhá paže už také vysela na vlásku, když se tam objevili. Rose, Emmett, Sophie a Bella. V duchu jsem děkovala bohu, že se objevili, protože ve mně už moc sil nezbývalo.

„Koukám, že dostáváš pěkně na frak,“ zahlásil Emmett a spolu se Sophie se vrhl na Marianu.

Proti nim prostě neměla šanci. Takže netrvalo dlouho a roztrhali ji na kousky.

Zachovala jsem klid a začala si zpravovat uvolněnou paži. Rosalie s Bellou se skláněly nad Edwardem, ale potom, co zhodnotily jeho stav, začaly se věnovat i mně.

„Všechno se spraví. Uvidíš,“ šeptala mi do ucha Rose a svírala mě v objetí, zatímco Emmett rozdělával oheň a Bella hledala moji ruku někde v křoví. Což bylo neuvěřitelně ponižující.

Sophie se skláněla nad Edwardem. Tiskla mu hlavu k hrdlu a obmotávala z něj řetěz, aby ho mohla použít na Marianu.

„Já vím, když jste tady vy,“ řekla jsem Rosalie a podívala se na ni s veškerou úctou a vděkem, jakého jsem byla momentálně schopná.

Dost mě mrzelo, že jsem se k nim v posledních dnech chovala tak ošklivě…

Koutkem oka jsem zaznamenala, jak se Emmett blíží k Marianiným ostatkům se zapálenou loučí.

„Zadrž!“ vykřikla jsem a vydrala se Rosalie z náruče. Zmateně mě pustila a postavila se vedle Sophie, která k nám opět přistoupila. Nejspíše uznala, že je Edward schopen dát se dohromady už sám.

„A to zase proč?“ zeptal se Emmett.

„Zdá se jako pěkná megera,“ řekla Rosalie. „Dokud bude naživu, vždycky pro nás bude představovat hrozbu.“

„Souhlasím, ale nezapaluj ji,“ požádala jsem ho, zatímco mi srůstala prasklá paže.

„Tak co s ní?“ Zamračila se Rose.

„Jsem si jistá, že velmi ráda stráví zbytek věčnosti ve Volteře. Jistě se tam pro ni najde volné místo,“ prohlásila jsem.

„To se dá zařídit,“ zazubila se Sophie. „Určitě se jí tam bude líbit,“ dodala škodolibě.

„Fajn, ale v celku ji tam asi nedostaneme,“ poznamenala Bella a podala mi mou ztracenou paži.

Na poděkování jsem se nezmohla, protože mě naprosto šokovalo, že mi ji navlhčila vlastním jedem, abych si ji mohla ihned připevnit. Dokonce mi ji i šetrně přidržovala u pahýlu, aby řádně srostla.

„Takže nám zbývá jediné…“ začal Emmett.

„Co?“ otázala se.

„Rozdělit ji do pytlů a poskládat až v Itálii,“ vysvětlil Belle.

„To zní jako plán,“ shrnula to Rose.

„Ale kdo ji tam asi tak donese?“ zeptala se Bella, protože zřejmě silně pochybovala, že se tam někdo z nich ještě někdy vypraví dobrovolně.

„No, kdo asi. Já,“ řekla jsem a vyškrábala se na nohy.

„V žádném případě,“ prohlásila Sophie a strčila do mě tak, až jsem si kecla zpátky na zadek.

„Proč ne?“ úpěla jsem.

„Protože já to s těmi třemi umím mnohem líp. Navíc si myslím, že těch květin už bylo dost. Někdo by mu měl znovu vysvětlit nastalou situaci. A taky co znamená slovo rozvod…“ odpověděla.

„Jakých květin?“ zeptala jsem se zmateně.

„Před hodinou mi poslal tři tisíce rudých růží s omluvou.“ Mávla rukou, jakože o nic nejde, ale já věděla, že se přetvařuje.

„A Marianu k tomu,“ ušklíbl se Emmett.

„Ale co když…“ namítala jsem a jeho poznámku jsem ignorovala.

„Nebuď směšná. Já se ubráním,“ řekla sebevědomě, jako by přesně věděla, na co se chci zeptat.

„To já přece taky,“ upozornila jsem ji.

„Ale na rozdíl ode mě z tebe bude troska. Ničeho se neboj. Zvládnu to,“ přesvědčovala mě.

„Dobře,“ rezignovala jsem, protože tu stejnak jiné řešení nezbývalo.

„Tak mi ji zabalte. Vezmu si ji sebou,“ zavtipkovala, a zatímco se Emmett s Rose činili, odtáhla si mě stranou.

„Jak ses rozhodla?“ zeptala se velmi tichým hlasem.

Okamžitě mi došlo, že narážela na náš rozhovor ohledně mé budoucnosti. Je to tady. Ta chvíle, kdy se musím rozhodnout.

„Ty už se nevrátíš, že?“

„Pravděpodobně ne,“ přiznala.

Instinktivně jsem ji objala a zabořila si tvář do jejích hebkých zlatých vln.

„Chci tu zůstat,“ zašeptala jsem a znělo to dost uplakaně. „Dávej tam na sebe pozor. A na Rollanda, prosím.“

„Jistě. Přijdeme tě navštívit. Uvidíš,“ slíbila mi, přestože to pravděpodobně nebylo v jejích silách tento slib někdy splnit.

„Tak fajn. Můžeme vyrazit? Stejně už mám těch zvířátek plný zuby,“ zažertovala, když naše obětí ukončila, aby zakryla své vlastní dojetí. „A docela se těším domů.“

Sophie se s námi všemi začala pomalu loučit a vzkazovala i pozdravy ostatním, co zůstali doma s Nessie. Pak se znovu obrátila ke mně.

„Měj se tu krásně. A volej mi.“

„Jasně,“ řekla jsem a sledovala, jak si přes rameno přehazuje černý pytel s Marianinými ostatky. Naposledy se na všechny usmála tím svým tisíci wattovým úsměvem a zmizela.

Po jejím odchodu jsem si klekla vedle Edwarda, který se už začal pomalu probírat. Reálně neuběhlo mnoho času, ale mně to připadalo jako věčnost. Alespoň ta chvíle, kdy jsme se s Edwardem líbali. Přesněji řečeno jsme dělali pěknou hloupost. Nic jiného to totiž nebylo.

Moc děkuji za veškeré doopravy a samozřejmě vás prosím o komentáře. Blížíme se do finále, a proto bude příští kapitola taková opakovací, ale přesto nás v ději někam posune. Tak co říkáte na vývoj? Opravdu moc mě zajímají vaše názory na věc...

chloe 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 54. kapitola: