Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 53. kapitola

31.05.2015 (14:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1239×

53. kapitola

„Nezáleží na tom, kdo jsi a odkud pocházíš. Svůj osud si řídíš sám.“

Přemýšlela jsem nad jeho slovy a zjistila jsem, že jsou skutečně pravdivá. Jenže jak na to? To jsem nevěděla. Jsem vážně tak strašně neschopná pohnout se z místa? Učinit to rozhodnutí?

„Ne, jen se moc zabýváš nenávistí k sobě samé,“ ozval se Tyler.

„Tylere, proboha, co tady zase děláš?“ vyjekla jsem rozladěně. 

„Zdálo se, že ti společnost bodne. A třeba se konečně někam pohneme.“

„Dobře,“ řekla jsem a zamyslela se nad tím.

„Začni třeba s tím, že se nenávidíš,“ povzbuzoval mě. „To poslouchám moc rád.“

„Máš pravdu.“ Přikývla jsem. „Nenávidím se. Nenávidím se za spoustu věcí…“

„Třeba?“ zeptal se a tak jsem začínala vypočítávat na prstech.

„Za to, že jsem vrah, že nejsem dost dobrá pro Cullenovy a že ani nikdy nebudu. Taky za to, že nedokážu opětovat Demetriho city…“

„Jak můžeš opětovat něčí city, když nemáš emoce?“ namítnul.

Vrhla jsem na něj navztekaný pohled, protože mi tohle jeho vyrušování vůbec nepomáhalo.

„Fajn, tak pokračuj,“ pobídl mě.

„Nenávidím se, že jsem Volturiová a že jsem svými skutky ublížila Rollandovi a své matce. A za to, že jsem rozvrátila rodinu Edwardovi a Belle, ale nejvíc ze všeho se nenávidím, že trávím čas skuhráním, místo toho abych se to vše snažila napravit.“

„Nemusí se ti to povézt,“ upozornil mě.

„Ne, ale musím vědět, že jsem pro to udělala maximum. Jen tak budu mít čisté svědomí. Třeba se mi něco z toho opravdu povede napravit,“ zadoufala jsem.

„Nejspíš budeš žít ještě zatraceně dlouho. Máš na to spoustu času, a když s tím začneš teď, možná, že jednoho dne budeš zase šťastná i ty a všechny ty věci, za které se nenávidíš, se stanou minulostí. Jen špatnou vzpomínkou,“ řekl.

„Ale takhle nemůžu napravit všechno. I když už nikdy žádného člověka nezabiju a budu se živit jen zvířecí krví, život jim to nevrátí. Ani Tylerovi,“ namítla jsem.

„Je načase si uvědomit, že tohle jsi prostě ty a nejsi dokonalá. Máš chyby…“

„Spoustu chyb,“ přerušila jsem ho.

„Ano, ale neudělala jsi jen špatné rozhodnutí. Udělala jsi i pár dobrých a záchrana Edwarda byla jedna z nich. To, že se to potom pokazilo, neznamená, že to bylo špatné,“ domlouval mi.

„Toho jsem nikdy nelitovala. Nikdy bych nemohla litovat, že jsem mu pomohla. Bylo to správné. Vím to, ale nedopadlo to, jak jsem si představovala.“

„Udělal chybu, když ti nevěřil. Každý dělá chyby. Měla bys mu to odpustit,“ řekl.

„Není co. Bylo to přirozené. To já udělala tu největší chybu ze všech, když jsem přestala bojovat a přestala tak i být sama sebou.“

„Bingo, holka,“ pochválil mě.

„Už tomu rozumím. A nikdy to znovu nedopustím,“ zařekla jsem se.

Tyler se na mě usmál a jeho obraz se změnil. Teď jsem se dívala sama na sebe.

Byl to můj odraz. Jen jsem měla zase svou starou zlatavou pokožku a zelené oči. Trochu ohromeně jsem se na ni usmála. Ta druhá dívka ke mně přistoupila a nahnula se k mému uchu.

„Konečně,“ zašeptala a objala mě.

Mým tělem projelo zvláštní chvění a ona zmizela. Rozplynula se. Pocítila jsem v sobě zvláštní poklid. Takový, jaký jsem už dlouho necítila.

„To bylo všechno?“ Doufala jsem, že mi někdo odpoví a potvrdí, že už je opravdu konec, ale to se nestalo.

Byla jsem sama…

Stačilo mi mít se ráda? Smířit se s tím, kdo jsem? To bylo vše, co jsem měla udělat, aby ta protivná iluze zmizela a abych si zachránila vlastní rozum?

„Páni,“ vydechla jsem.

Bylo to, jako bych se po hodně dlouhé době zase cítila sama sebou. Ani po mém novorozeneckém období jsem se necítila takhle kompletní. Je na čase přestat přežívat a fňukat, že nikam nezapadám.

Je načase žít a najít si své místo v životě. A já ho najdu, i kdyby to mělo trvat tisíc let. Jednou ho najdu.

To vím jistě.

Znovu jsem se dala do kroku. Z rezervace to do Forks nebylo až tak daleko, ale přesto mi připadalo, jako by od té chvíle, kdy jsem od Jacoba odešla, uplynulo tisíc let.

Ta náhlá volnost, mě nutila se celou cestu zpátky ke Cullenovým usmívat jako trotl a nadšeně poskakovat. Bylo to úžasné. Cítila jsem zase všechny ty super emoce, které jsem předtím cítit nemohla anebo odmítala.

„Jak bylo u Jacoba?“ zeptal se Edward.

Trochu jsem se ho lekla, protože seděl u kmene jednoho ze stromů a byl tak tiše, že jsem jeho přítomnost nezaznamenala.

Vlastně by tu ani neměl být…

Vypadal překvapeně, že mě tu vidí. Nebo že by to bylo tím mým úsměvem? Také jsem ho na své tváři už velmi dlouho neviděla. Alespoň ne takhle upřímný. Stejně si s ním musím promluvit. Proč to tedy protahovat?

„Fajn. Mohli bychom si spolu promluvit?“ zeptala jsem se ho a značně váhala, zda skutečně dělám dobře. Věděla jsem, že to musím udělat, ale moc se mi do toho nechtělo. Nevěděla jsem totiž, jak tenhle rozhovor dopadne.

Jednou jsem se rozhodla, tak se přece musím vzmužit!

„Jistě,“ odpověděl. Zjevně byl překvapen, že jsem ho o to požádala, ale následoval mě.

Zašli jsme spolu hlouběji do lesa, abychom si mohli být naprosto jistí, že nás nebude nikdo poslouchat. A tam jsem spustila to, co mi přišlo na mysl jako první.

„Edwarde, proč jste se s Bellou pořád ještě neusmířili? Byla jsem pryč dost dlouho na to, abys jí mohl vše vysvětlit.“

„Zkoušel jsem to snad milionkrát, ale ona nechtěla nic slyšet a…“ začal. Mluvil tak rezignovaně, že jsem to nevydržela a přerušila ho. Navíc jsem celkem dobře odhadla zbytek věty.

„Pak jsi to vysvětlovat přestal. Vzdal jsi to.“

„Ano,“ potvrdil mi.

„Proč?“ vyštěkla jsem.

Jeho jedinou odpovědí byl pouze tvrdohlavý mlčenlivý výraz. Odpovědět mi zjevně nehodlal. Jaký důvod může mít, aby mi to nemohl říct?

„Edwarde, myslela jsem, že chceš, abychom byli zase kamarádi, ale to nepůjde, pokud ke mně nebudeš zcela upřímný.“

Skrýval to dobře, ale přesto jsem v jeho očích zachytila stopy provinilosti. Jen na chvíli, ale stačilo to na to, aby mi to dodalo odvahu pokračovat.

„Takže, co mi tady tajíte? Co se stalo, když jsem byla pryč?“ vychrlila jsem všechny otázky, které mě napadly už u Jacoba.

„Říkala jsi, že už o přátelství nestojíš,“ vpálil mi.

„Fajn. Tuhle podpásovku jsem si zavinila sama, ale bez upřímnosti prostě kamarádi nikdy nebudeme. A vzhledem k tomu, že jsi to podělal první, měl bys nejspíš začít,“ pobídla jsem ho.

„Fajn. No, tak jsem na chvíli zaváhal a nevěřil ti. Ale tys mi to o své matce měla říct,“ vymlouval se.

„Já jsem chtěla, ale až moc jsem se toho bála. A navíc, taky jsem pořád cítila, že ke mně nejsi úplně upřímný. Přišlo mi to fér, že si taky něco nechám pro sebe, ale teď už víš všechno, tak proč…“

„Tak tobě to přišlo fér?“ vyjel na mě nevěřícně.

„No a to jsem to z tebe měla páčit?“

„Nikdy jsem ti nelhal,“ zavrčel.

„Ne, ale neříkal jsi všechno!“

„Říkal jsem to podstatné,“ ohradil se.

„Ale to já taky,“ připomněla jsem mu.

Postupně jsme zvyšovali hlasy natolik, že teď už jsme na sebe otevřeně křičeli.

„Nebylo důležité, že Sophie je moje matka. Ne pro nás. Nebylo to podstatné, protože záleželo jenom na nás dvou a na našem vzájemném přátelství. Udělala jsem pro tebe, co se dalo, a tys mě na oplátku nakopal…“

„Co?“ nechápal a stáhnul obličej v bolestné grimase.

„Přesně tak jsem si totiž připadala. Jako spráskanej pes, který se ze všech sil snažil někomu zavděčit a kterého nakonec vyhodili, protože už ho nepotřebovali a nestáli o něj,“ vysvětlovala jsem mu a snížila úroveň křiku.

„Nech si ty metafory,“ okřikl mě a tím bojkotoval mou předchozí snahu o zmírnění se.

„Ale já už nevím, jak to mám jinak vyjádřit, Edwarde.“ Bezradně jsem rozhodila rukama.

„To já letěl napříč obývacím pokojem. A dala jsi mi pěstí,“ připomněl mi.

„Oba víme, že jsi mohl dopadnout mnohem hůře. Tak to sem laskavě netahej. Prostě mi ujely nervy. Mám totiž jen jedny, víš?“ odpálkovala jsem jeho připomínku.

„Bella mě vyhodila z domu,“ oznámil mi.

„Kvůli mně,“ uvědomila jsem si a omylem to řekla nahlas. Byla jsem překvapená, že mi to tak náhle prozradil.

„Ano.“

„No, ale to se pořád dá napravit. Pořád ještě si to můžete vyříkat a pak bude vše, jak má být.“ Přesvědčovala jsem jeho, ale zároveň i sebe.

„Jak si to mám vyříkat s ní, když ani nevím, co cítím k tobě,“ odporoval mi.

„To je absurdní,“ řekla jsem kritickým hlasem a obrátila se k odchodu. Nechtěla jsem, aby se náš rozhovor ubíral tímto směrem. Necítila jsem se na to.

„Vážně? Ve Volteře ti to tak absurdní nepřipadalo,“ připomněl mi. Donutilo mě to zastavit a znovu se k němu otočit čelem.

„Jo, jenže to byla jiná situace,“ ohradila jsem se.

Lhala jsem. Pořád jsem nevěděla, co k Edwardovi vlastně cítím. Měla jsem ho raději než samu sebe, ale to platilo pro více osob. Nikdy jsem si nijak zvlášť nedovolila o tom přemýšlet, protože vždy jsem si vzpomněla na Nessie a Bellu. Na to, jak mi vyprávěl o té jejich velké lásce…

Mé mínění o mé osobě není zrovna dobré, ale titul rozvracečky šťastných rodin? Do té mám snad ještě daleko.

Dostala jsem na Edwarda hrozný vztek, že to vytáhl.

„Nikdy jsem si nemyslela, že to řeknu, ale jsi idiot, Edwarde Cullene.“

Asi jsem ho urazila, protože to byl tentokrát on, kdo se obrátil k odchodu.

Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, ale během vteřiny jsem se ocitla těsně u jeho zad. Uchopila jsem ho za paži a prudce ho obrátila čelem k sobě. Podle výrazu byl zmatený, ale hlavně hodně rozčilený.

Pokud to vážně chci udělat, musím to udělat rychle. Protože jeho trpělivost se mnou je očividně u konce a moje odhodlání není zrovna pevné. Také to musím udělat dřív, než si plně uvědomím následky svého jednání…

Zatraceně. Já to fakt udělám, uvědomila jsem si kousek od jeho rtů.

Moc děkuji za veškeré doopravy a komentáře, které se mi rozhodnete zanechat... :-D

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 53. kapitola: