Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 5. kapitola

15.11.2013 (11:45) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2568×

5. kapitola

Jedním máchnutím paže jsem ho odhodila stranou. Uslyšela jsem strašlivou ránu. Rolland narazil do zdi, až se celý pokoj roztřásl. Spatřila jsem Ara a další muže, kteří se právě přiřítili do místnosti.

Aro zmateně těkal pohledem mezi všemi přítomnými, ale nejvíce se soustředil na mě.

******

Nejdříve přikázal, aby Aleca odnesli z místnosti, a když odešli, promluvil k Jane.

„Už zase?“ zeptal se rádoby lítostným tónem.

Jak zase? To je to nějakej jeho úchylnej koníček, nebo co?

„Ano, pane,“ promluvila a tentokrát s nefalšovanou bolestí v hlase.

„To bude dobré,“ snažil se ji utěšit Aro, ale nebyl moc přesvědčivý.

„Ne, nebude.“ Omluvně se usmála a odešla z místnosti.

Aro ji nechal beze slova odejít. Teď, když byl Alec z mého dosahu, jsem se trochu uklidnila.

„Pustíš mě?“ požádala jsem Felixe, ale pustil mě teprve, když mu to Aro povolil.

Otočila jsem se k Felixovi čelem a chtěla mu vynadat, ale zarazila jsem se. Všimla jsem si totiž jeho tváře a paží. Byly popraskané a plné kousanců. Ani jsem si to neuvědomila, ale jak jsem se mu snažila vyprostit…

Musela jsem vypadat, jako nějaké divoké zvíře. Mlátila jsem a kousala Felixe hlava nehlava. Teprve teď jsem v puse cítila jeho krev a viděla následky.

Nebyla to krev pro obživu. Ta, která hezky voní a láká nás upíry. Byla to upíří krev plná jedu. Felixova krev. Byla však zředěná lidskou. Což znamenalo, že nedávno jedl. V krku mě začalo pálit a já si uvědomila, že mám žízeň. A to obrovskou. Tohle mě stálo většinu mé energie. Byla jsem vyčerpaná.

„Promiň mi to, Felixi,“ řekla jsem smutným a o poznání klidnějším hlasem.

„To nevadí,“ prohodil.

„Měl by ses jít nasytit, ať se dáš do pořádku co nejdříve,“ ozval se náhle Aro.

Felix se na mě smutně podíval, kývnul a odešel. V místnosti jsem zůstala pouze já, Aro a Rolland. Panebože, Rolland! Problesklo mi hlavou. Jen se tak stalo, už jsem se nad ním skláněla. Ještě stále ležel na zemi a ztěžka oddechoval.

„Rollande, mě to tak moc mrzí.“ Kdybych mohla plakat, plakala bych.

„Jsem v pořádku,“ řekl a už byl na nohou. „Co se tu stalo?“

„Zajímavá otázka,“ pronesl právě vcházející Demetri.

Aro si povzdechl. „Jenom malá nehoda.“

„Jenom malá nehoda? To nebyla žádná nehoda! A už vůbec ne malá!“ rozkřikla jsem se vztekle. „Ten parchant mě chtěl znásilnit!“

„Cože?“ vyhrkl Rolland.

Aro se nad tím pozastavil. „Chtěl?“ 

Mým uším to ale znělo jako „jenom?“ Vztekle jsem na něj zavrčela.

„Přišel jsem včas,“ osvětlil mu to Demetri.

Aro se na mě zklamaně podíval. To jeho zklamání jsem nechápala. To mu jako bylo líto, že si ten jeho nohsled neužil?

„Výborně,“ pochválil ho Aro, ale neznělo to ani trochu upřímně.

„Myslím, že pro dnešek bude lepší, když se každý odebereme do svých pokojů. Jane už se postarala o to, aby se ti dostalo jistého zadostiučinění.“ Zadíval se na kusy Aleca a krev na podlaze. Poté na mě významně pohlédl.

„Se vší úctou, nemyslím si, že je dobrý nápad. Nechat ji tu samotnou,“ řekl Rolland a bylo jasné, že se mnou chce zůstat.

„Máš pravdu, Rollande, nejspíš bude lepší, když tu s ní opravdu někdo zůstane,“ řekl Aro a mně se ulevilo, že tu se mnou můj stvořitel zůstane. Na Rollandovi to bylo také znát, protože se uvolnil.

„Demetri, mohl bys zůstat?“ požádal ho Aro a udělal nám tak s Rollandem čáru přes rozpočet.

„Jistě,“ odpověděl.

„Tak to vidíš, příteli. O Lilliane bude dobře postaráno,“ řekl hlasem, který značil, že už o tom nechce slyšet ani slovo. Nikdo se s ním nedohadoval, ale ne že bych neměla chuť to udělat. Rolland mě krátce objal a spolu s Arem odešel.

Teď, když jsem téměř osaměla, zhroutila jsem se podél zdi, u které jsem stála přímo na zadek. Zavřela jsem oči a v duchu se rozplakala.

***********

Dlouhou dobu, se nic nedělo. Nakonec ke mně Demetri přistoupil. Vypadal trochu váhavě, což mi k němu vůbec nesedělo. Obyčejně byl sebevědomý až na půdu. Usedl po mém boku, ale nic neříkal a ani já ne. Nebylo, co říkat. A tak jsme mlčeli.

Uběhlo několik dalších hodin, než jsem se rozhodla promluvit.

„Jak dlouho nás tu nechají, aniž by nás rušili?“ zeptala jsem se.

„Tak dlouho, jak budeš potřebovat. Dluží ti to,“ odpověděl.

„Děkuju ti. Za všechno,“ řekla jsem upřímně, ale on se jenom uchechtl.

Trochu dotčeně jsem se na něj podívala. Tak já mu tady děkuji a on se mi vysmívá? Dost mě tím naštval.

„Ale no ták.“ Protáhl obličej a obrátil oči v sloup. „Ty, jsi přece moji pomoc nepotřebovala,“ řekl pobaveným tónem.

Zamyslela jsem se nad tím. Byla to pravda. Tedy z části. Nepotřebovala jsem jeho pomoc, protože být odkázaná na něj, přišel by pozdě. I tak jsem mu ale byla vděčná. Od něj bych totiž pomoc nečekala. Překvapil mě. To, co on nevěděl, byla ta druhá část. Ta část, kdy mi pomohl ten vyhladovělý nebožák v cele. Při vzpomínce na něj mě znovu začalo štípat v očích.

Demetri mě trochu váhavě objal. Celá jsem ztuhla. Ne že by to bylo nepříjemné, jen od někoho jako on dost nečekané. Navíc to byl nezvyk. Nasadil omluvný výraz a ruku okamžitě stáhnul. Bože, já jsem ale husa, zanadávala jsem si v duchu a přitiskla si kolena k hrudi. Objala jsem je oběma rukama a sklopila hlavu.

Takhle jsme tam seděli možná i několik dní.

********

Sem tam Demetri odešel, aby ho mohl vystřídat Rolland, ale já jsem ani na jednoho z nich nijak zvlášť nereagovala. Seděla jsem pořád ve stejné pozici. Jako bych doopravdy zkameněla. V krku mě přímo neuvěřitelně pálilo od žízně.

Jednoho dne už jsem to nevydržela. Co jsem tu, jsem nic nejedla. Měla jsem akorát těch pár drinků. Nemohla jsem si vzpomenout, jak dlouho už tu vlastně jsem. Bylo mi ale jasné, že do našeho domova už se nejspíš nevrátíme.

Zkejsneme tady. Ve Volteře. Já a Rolland, po kterém chce Aro bůh ví co. Už nikdy neuvidím Marianu, ani Jasmine. Nejhorší je, že jsme se ani nerozloučily. Po té SMS se služební cestou, už jsem se jí neozvala. Měla jsem jí říct hned, že už se nevrátíme. Tušila jsem to, ale co. Není to první kamarádka, kterou jsem opustila.

Povzdechla jsem si a poprvé za několik dní, zvedla hlavu. Byla jsem sama. Zadívala jsem se na místo, kde ležel Alec. Bylo uklizené. Nikdo by nepoznal, že tu k něčemu došlo.

Zaujali mě mé ruce. Ještě pořád byly od Felixovi krve. Nevím, proč jsem to udělala. Nejspíš kvůli té hrozné žízni, ale začala jsem si je olizovat.

Krev byla zaschlá a ani v nejmenším nechutnala jako lidská, ale pro mé vyschlé žíly to bylo osvěžující. Pro mé hrdlo ale ne. Pálilo snad ještě více, než předtím. Nenasytilo mě to, ale vrátila se mi síla. Překvapeně jsem zamrkala. Nikdy jsem o ničem podobném neslyšela, ale proč bych nad tím teď měla přemýšlet.

Vstala jsem a rozhlédla se po pokoji. Někdo ho mezitím vážně uklidil a já to ani nepostřehla. A to si říkám upír. Pche! To jistě. Byla jsem sarkastická sama na sebe. To už je se mnou fakt špatné.

Rozhodla jsem se, že si dám sprchu, trochu se upravím a hlavně převléknu. Už jsem to potřebovala a tak se také stalo.

Po důkladné sprše jsem se rozhodla otevřít skříň. Bylo tam plno šatů z různých časových období. Kromě současnosti ovšem. Ach, jak mně se stýská po džínech, Converskách a vytahaném tričku. Ty věci mi někdo odnesl společně s mým kufrem a už je nevrátil.

Dobře, hlavně klid. Vybrala jsem si černé šaty, které na rozdíl od zbytku šatů nebyly korzetové. Na ramenou měly volánky, kulatý výstřih a přes prsa byly nařasené. Pod nimi se táhl proužek červené látky. Jinak volně splývaly na zem. Až na tu pohřebáckou barvu, vypadaly docela dobře, ale trochu moc romanticky.

Otevřela jsem šuplík a v něm byla halda doplňků. Náhrdelníky, náušnice, náramky, prostě všechno. Z nejrůznějších kovů a zdobené drahými kameny. Vše úhledně vyrovnané na černém sametu.

Popadla jsem ten, ve tvaru písmene V. Ten, co tady nosili všichni. Stejně už jsem skoro jedna z nich. Zatím mi nikdo neřekl, že musím nosit ty černé mundůry. Zatím jsem byla stále hostem. V pokoji pro ně určeném. Rolland říkal, že garda bydlí v úplně jiném křídle a že jsme tu sami, abych se nebála. Chtěl mě uklidnit a tehdy se mu to povedlo, ale teď jsem spíše byla jako na trní.

Pro rozptýlení jsem se vrhla na šuplík, kde jsem tušila obuv. Volba byla jasná. Černé balerínky s červenou mašlí. Skvěle seděly k šatům.

Přistoupila jsem k zrcadlu. To je má budoucnost, pomyslela jsem si a pozorovala jsem přívěšek ve svém dekoltu. Připadal mi až podivně těžký. Jakoby mě dusil.

Zaměřila jsem se i na svoji tvář. Pozorovala jsem se svýma červenýma očima. S mými měděnými, téměř zlatými vlasy, které jsem si dnes nechala rozpuštěné a jen si upravila pěšinku na stranu, jsem vypadala skvěle.

Dokonce i střih těch šatů mi seděl jako ulitý. Objektivně vzato i ten přívěšek vypadal dobře. Hodil se k tomu. Co mě však začalo znepokojovat, nebyla moje marnivost, ale ten bezmezný a ledový klid v mých očích. Nechápala jsem, jak můžou být tak klidné, když to uvnitř mě vře.

Raději jsem odvrátila zrak a otočila se. Přímo za mnou se zjevil Demetri. Co ten tu chce?

„Sluší ti to,“ zamumlal a lehce se pousmál.

Povytáhla jsem obočí a trochu nechápavě, ale přesto obezřetně ho pozorovala,

„Chci říct, že jsem to nečekal. Poslední dobou to vypadalo, že se chceš stát sochou a postupně vyhladovět zevnitř. Už ti někdy řekli, že jsi celkem cíťa? Měli by,“ řekl už zase pro něj tak typickým způsobem. Obrátila jsem oči v sloup.

Hlad. Ano, měla jsem hlad a pořádný.

„Tys už ale jedla,“ konstatoval a trochu se zamračil.  

Tuhle otázku jsem nečekala a taky ji nechápala. Ona to vlastně ani otázka nebyla.

Pořád zkoumal mé oči.

„Ne, nejedla jsem, co jsem tady,“ vysoukala jsem ze sebe nakonec. V krku mě pálilo, jakmile o tom začal.

Zatvářil se rozpačitě. „Máš červené oči,“ řekl.

„No a?“ Nechápala jsem, kam tím směřuje. Pak mi to, ale došlo.

Otočila jsem se k zrcadlu a prohlížela si svůj odraz. Proč jsou červené? Měly by být už dávno černé žízní. Stejně jako jeho. Prohlédla jsem si i jeho odraz. Jak tu tak na mě dohlížel, neměl čas se najíst. Vím jistě, že když mě sem nesl po Alecově útoku, měl je červené. Musel mít hroznou žízeň. No, hlavně ho nezačni litovat, nadávala jsem si v duchu.

„Tak jak to, že máš rudé oči?“ Tentokrát už se zeptal.

„Já nevím,“ odpověděla jsem mu zmateně.

„Jak se cítíš?“ zeptal se a znovu zněl, jakoby o mě měl fakt starost.

Nad tím jsem se pozastavila. Proč to dělá? Proč se snaží vypadat jako přítel, když jím není? Bylo by možné, že by jím chtěl být? Ne, to je blbost! Už se tím nezabývej! Nařídila jsem si. Počkat, na něco se ptal? Jasně, jak se cítím.

„No, já…“ začala jsem a rychle se snažila zhodnotit svůj stav. Měla jsem žízeň. To ano, ale mé tělo krev nepotřebovalo. Cítila jsem se podivně silná.

„Jak dlouho je to od té události?“ dostala jsem ze sebe.

„Pár týdnů,“ odpověděl.

„Pár týdnů,“ zopakovala jsem. „To přece není možné?“ Nečekala jsem odpověď, ale on přesto přikývnul.

Takhle dlouho jsem bez krve nikdy nebyla. Myslela bych si, že mi bude hrozně a taky mi bylo hrozně, ale pak… zarazila jsem se. Felixova krev! Udiveně jsem se podívala na své ruce.

Já jsem kanibal, pomyslela jsem si s hrůzou.

Udělalo se mi z toho špatně. Tohle je nepřirozený. Není to normální. Uvnitř jsem se hroutila jako domeček z karet, ale navenek ze mě byla jen dokonalá socha, co civí na své ruce jako puk.

Všimla jsem si jeho nervózního pohledu a raději se rozhodla dělat jakoby nic.

„Tak co máme v plánu?“

„My?“ zeptal se udiveně.

„Ano. My. Co jsem tady, je garda něco jako elektronický diář na Arova přání. Navíc se ode mě nikdo z vás téměř nehne.“

„No, já…“ Zamračil se a měřil si mě zvláštním pohledem. Byl mou změnou přístupu evidentně zaujatý. Na čele se mu objevila drobná vráska z toho, jak se soustředil. „Aro říkal, že ti chce dát čas, aby ses dala do pořádku,“ odmlčel se a pořád se tak zvláštně mračil. „Taky říkal, že máš volný přístup po hradu…“

„Cože říkal?“ vyrušila jsem ho překvapeně.

„Ano. Jsi host. Navíc velmi očekávaný host.“ Usmál se svému vtipu, kterému jsem vlastně nerozuměla ani za mák.

„No, když to říkal Aro…“ Pokrčila jsem rameny, abych dala najevo, že je mi to fuk, a nechala větu vyznít do ztracena.

„Co prohlídka hradu?“ navrhnul.

„Jasný. To zní… fajn.“ Usmála jsem se. Tentokrát jsem byla upřímná. Zatím jsem toho z Volterry totiž mnoho neviděla.

„Bude to fajn,“ slíbil a úsměv mi oplatil.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 5. kapitola: