Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 49. kapitola

12.01.2015 (14:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2279×

49. kapitola

„Edwarde, jdi pryč! Nechci s tebou mluvit. Tak mě prosím nechej na pokoji,“ pěnila jsem a po docela dlouhé době se znovu ozvaly mé schopnosti a to známé kroucení a hemžení pod mou kamennou pokožkou.

Sakra!

„Ale já s tebou chci mluvit. Takže, co kdyby ses trochu uklidnila,“ navrhl mi.

„A co kdybys držel hubu?“ odsekla jsem.

Zarazil se, jako bych mu dala ránu. Což by vzhledem k mému stavu mohlo být úplné minimum toho, co by se mu mohlo stát a nejspíš i stane, pokud s tím ihned nepřestane.

„Podívej, já vím, že jsem udělal chybu. Nech mě se ti omluvit a ostatní…“

„Ostatní? Všem ostatním možná bylo mého odchodu líto, ale ty jsi pro ně důležitější. Vím to a vidím to. Na to nemáš žádný argument. Nemůžeš ho mít.“

„Ne, to nemám,“ připustil.

„Edwarde, nečekala jsem, že mi budeš ty nebo tvá rodina do konce života děkovat, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by sis o mně, byť jen na chvíli, mohl myslet, že jsem tě zradila.“

„Bylo pro mě obtížné ti důvěřovat. Věřit, že mi chceš skutečně pomoct, bylo tak…“ hledal správná slova, ale zřejmě se mu to nedařilo.

„Tak neuvěřitelné? Jo, to docela chápu, protože určitě neznáš nikoho dalšího a tak hloupého jako já, že?“ nabídla jsem mu.

„Nejsi hloupá, ale hodná a to se u naší rasy moc často nevidí. Proto se tomu tak těžko věří,“ přiznal.

„Hodná a hloupá je skoro totéž,“ odfrkla jsem si pohrdavě.

„Asi mě prostě pořád trápilo proč. Proč bys mi pomáhala? Chápej, zrovna mně. Když jsem se pak dozvěděl, že ty jsi ta jejich dlouho očekávaná princezna, o které jsem tam dennodenně slýchával… Nevěřil jsem, že bys mi někdy skutečně chtěla pomoct. Proč taky?“

„Aha. Tak ty chceš vědět proč? Hm, tak já ti to povím. Také jsi mi pomohl, ale chtěla jsem ti nějak pomoct už dřív, protože mi tě bylo líto a hrozně mi vadilo, že ublížili někomu jako ty, aniž by k tomu měli dobrý důvod. Později jsem prostě jen věřila, že jsme přátelé a ti by si měli pomáhat, ale spletla jsem se. Fajn, moje chyba.“

„Nespletla,“ oponoval mi.

„Nedůvěra je nedůvěra a jakýkoliv vztah nemá bez důvěry cenu. Neříkal jsi mi to tak náhodou?“ odpapouškovala jsem mu jeho vlastní slova jako nějaký diktafon.

„Takže my dva nejsme přátelé?“ zeptal se s bolestí v hlase.

Skepticky jsem se zadívala do jeho tváře. „Ty si vážně myslíš, že to jde? Přátelit se s někým, jako jsem já?“

„Předtím nám to docela šlo,“ namítl.

„Některé věci se už nevrátí. Ne všechno jde totiž spravit. Hlavně když o to jedna ze zúčastněných stran už vůbec nestojí.“

„Ale já o to stojím. Zkazil jsem to, ale chci to napravit,“ řekl.

„Já už ne, Edwarde. A v tom to je. Tak se, prosím, nenamáhej,“ žádala jsem ho.

„Dokážu ti, že to myslím vážně a pak…“

„Vím, že to… myslíš vážně, ale je mi to jedno. Nezáleží mi na tom, protože mi už nezáleží na nikom z vás,“ přerušila jsem ho a snažila se mu to vysvětlit.

„Jak to myslíš?“ Zřejmě nepochopil.

„Tak, jak to říkám, Edwarde. Nic jiného v tom nehledej. Unavuje mě to neustálé předstírání. Jsem prostě unavená.“

Chtěla jsem s těmito slovy odejít, ale zadržel mě lehkým dotykem na mém předloktí. Neochotně jsem se k němu znovu obrátila čelem s nepříliš přívětivým výrazem ve tváři. Už jsem ho měla prostě dost…

„Tak, už mě nech být. Já tě o to prosím,“ štěkla jsem.

„Jen jsem se ti chtěl omluvit a usmířit se,“ prohlásil sklesle a ustoupil z mého osobního prostoru.

„Myslíš si, že omluvou se všechno vyřeší?“

„Ne, ale…“

„Edwarde, já ti můžu odpustit, ale nemůžu na to zapomenout. Stalo se. A je na čase to nechat být a jít dál.“

Tentokrát už jsem ho tam nechala skutečně stát a odešla do lesa. Stálo mě to dost sebezapření a spoustu bolesti, ale bylo to to nejlepší, co jsem v tuto chvíli mohla udělat.

***

Když jsem se vrátila do domu a trochu vychladla, Sophie seděla v obývacím pokoji a lakovala si nehty fialovým lakem. Tvářila se, jako by sem patřila a vypadala tak klidně…

Musím přiznat, že jsem jí ten její klid mohla jenom závidět. Já jsem totiž byla nervní jak pes. Každou chvíli jsem očekávala, že se tu objeví Aro.

Měla jsem o Cullenovy strach a měla jsem ho i o Rollanda, který stále trčel ve Volteře.

„Sakra,“ zaklela jsem a nakopla jedno z jejich křesel.

„Hups,“ breptla jsem vzápětí, když to křeslo proletělo skleněnou stěnou a ta se roztříštila na milion kousků. Asi jsem neodhadla svou sílu. Všichni se přiběhli podívat, co se to vlastně děje. No, a já se zatoužila propadnout někam hodně hluboko.

„Co to? Emmette,“ zakřičela Esmé.

„Já to nebyl,“ ohradil se.

„Tak kdo tedy?“ dožadovala se vysvětlení.

Všimla jsem si, jak Sophie odložila lahvičku s lakem na konferenční stolek a otráveně vstala. Došla až k naší malé skupince a s rukama zkříženýma na prsou, se postavila přede mě.

„Co máš za problém?“ zeptala se.

„Dobře,“ zaúpěla jsem. „Vážně se omlouvám za tu stěnu, ale jsem hrozně nervózní.“

„To nechápu proč. Útěky z Volterry už jsou pro tebe něco jako rutina, ne?“ dobíral si mě Emmett.

„Jsi idiot,“ okřikla ho Rosalie a měla naprostou pravdu.

„Možná, ale mám tenhle barák rád a nelíbí se mi, že nám ho rozbíjí,“ zavrčel na oplátku.

„Byla to nehoda a vůbec, co proti mně pořád máš? Vážně, Emmette, nic jsem ti neprovedla.“

„On to tak nemyslí,“ zastávala se ho Rosalie.

„Nech jednou mluvit jeho a přestaň se ho zastávat,“ okřikla jsem ji, protože jsem prostě měla ohromnou chuť se s někým pohádat a trochu se vybít.

„Fajn, tak se ptej,“ povzbuzoval mě Emmett, už zase v bojovné náladě.

„Ježiš, já už toho mám plné zuby. Nebudu se vás neustále ptát, proč mě nemáte rádi. Už jsem se s tím, že nemáte, prostě smířila. Akceptuji to, ale neustále poslouchat něčí urážky fakt nehodlám. Proč odsud neodejdeme někam jinam?“ zeptala jsem se své matky.

„Protože se mi nechce,“ odsekla lhostejně.

„Sophie, proč musíme být někde, kde o nás evidentně nikdo nestojí?“

„Zůstaneme tady a uklidníme se. Jestli chceš, tak si jdi na lov, ale tohle je hotovka.“ Sklopila oči a zahleděla se na své ruce. „Myslím, že ta fialová se ke mně nehodí. Alice, nemáš zelenou?“ zeptala se, aniž by mi dál věnovala pozornost.

Zaťala jsem pěsti, vykašlala se na dobrý vychování a naštvaně vydupala schody do patra. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, kam vlastně mířím...

Vzala jsem za kliku a vešla do pokoje, který mi kdysi přidělili. Vzápětí jsem ale strnula na jeho prahu. V pokoji nebyla žádná vodní postel ani lilie na stěnách. Byl to obyčejný pokoj s bílými zdmi. Kompletně vystěhovaný.

Tak tohle bylo jako rána pěstí do lidského žaludku…

Strnule jsem si tu místnost prohlížela a chlácholila se, že je přeci samozřejmé, že nebudou schovávat věci někoho, kdo se k nim už nikdy neměl vrátit. Opravdu ráda bych to jen tak přešla, ale nešlo mi to.

„Jsi v pohodě?“ zeptala se Rosalie opatrně.

„Jistě. Jen jsem… asi jsem jen doufala, že bych tu někde mohla najít tu knížku, co jsem si kupovala, než… no, než sem Aro vpadl.“

„Jestli myslíš to s tou šedí, tak tu mám já a nehodlám ji vydat ani za milion,“ ozval se Emmett z přízemí.

„Ne. Myslela jsem tu druhou.“

„Tak tu má asi Bella,“ zabrblal.

„Aha. Tak nic. Najdu si jinou zábavu, ale jinak díky, Rosalie.“

„Rose,“ opravila mě.

„Co?“

„Zapomněla jsi? Máš mi říkat Rose.“

„Jo, ale to bylo předtím než…“

„Pokud jde o mě, nic se nezměnilo. A ty pořád dlužíš Belle to vysvětlení,“ připomenula mi.

„Jasně. Ta dohoda. Uvidíme.“

„Mohla bys s ní dát řeč, až si od ní budeš půjčovat tu knížku,“ doporučila mi.

Půjčovat? To já jsem si ji koupila. Tohle není fér, ať si koupí vlastní!!!

Nechovej se jako rozmazlené děcko, okřikla jsem se v duchu vzápětí, protože jsem se chovala vážně iracionálně.

„Uvidíme,“ zopakovala jsem a obrátila se k odchodu. Vzpomněla jsem si ale, že jsem si ten den koupila i něco jiného…

„Ty, Rose, nevíš náhodou, kde skončilo to dvdéčko?“

„Jaké?“ otázala se.

„No, byl na něm Bambi…“

„Ty sis koupila Bambiho?“ Pochybovačně si mě prohlédla.

„No, vlastně to měl být dárek pro Edwarda. Takový vtip, ale nikdy na to nedošlo.“ Pokrčila jsem rameny.

Rosalie se smutně, ale chápavě usmála. „Nevím, kde skončilo.“

„Aha. No, to nevadí. Jen mě to tak napadlo.“

„Zkus se zeptat Nessie,“ poradila mi.

„Dobře. Možná později. Zase tak moc mě to nezajímá. Stejně není nejvhodnější čas na vtípky.“

Rosalie přikývla a vešla do své ložnice.

Raději jsem se přeci jen rozhodla pro ten lov. Ta nečinnost mě totiž fakt ubíjela…

***

Přestože jsem se původně chtěla vydat na lov, neučinila jsem tak. Místo toho jsem se posadila na velkou šedou skálu a shlížela z ní dolů na vlny. Jen tak pro zábavu jsem do ní nehtem vyryla své jméno. Vyrýt Lilliane bylo celkem jednoduché, ale u příjmení jsem značně váhala.

Kdo vlastně jsem? Už dávno si nepřipadám jako ta lidská dívka Lilliane Mercerová, jenže kdo teda vlastně jsem?

„Chceš společnost?“ zeptal se mě Jasper a připojil se ke mně.

Netušila jsem, jak mě tady vyčmuchal, ale bylo mi to celkem jedno. Už jsem se trochu vyvztekala, ale pořád jsem byla jako pytel střelného prachu. Jen vybuchnout…

„Opravdu stojíš o mou společnost nebo tě jen zajímá, jestli nezakousnu nějakého člověka?“ zajímalo mě.

„Ne, vážně stojím o rozhovor s tebou.“

„Na jaké téma?“ zívla jsem teatrálně.

„Blokuješ si emoce?“ vyhrkl svou otázku a zdálo se, že si ji ani pořádně nepromyslel.

„Proč bych něco takového dělala?“ opáčila jsem.

„Nic z tebe necítím,“ přiznal zmateně a zkoumavě si mě prohlížel.

„Asi jsem si na sebe jen nalepila nápis soukromé. Tak do toho laskavě nestrkej frňák,“ zavrčela jsem a chtěla udělat to jediné možné a sice utéct. Zase.

Odkdy jsem takovej srab?

„Ne. Znám tě a myslím, že opravdu nejsi v pořádku, ale teď, když jsi zpět, určitě se všechno zase spraví, uvidíš,“ sliboval a přitom mě pevně uchopil za paži, protože zřejmě vycítil, co se chystám udělat. „My ti s tím pomůžeme.“

Co to na mě zkouší?

„Myslela jsem, že mě znáš, ale to jsem se šeredně spletla,“ zavrčela jsem a vysmekla se mu. „Díky za nabídku, ale stejně budu raději sama.“

***

Blížila jsem se k domu a snažila si v hlavě všechno srovnat. Nic z toho mi totiž nedávalo smysl. Dokonce ani mé přehnané chování, jenže já si prostě nemůžu dovolit znovu si je pustit k tělu. Ne, to neudělám, ani kdyby to vážně mysleli upřímně. Je to špatné, jak pro mě, tak pro ně, když jsem jim nablízku, jenže jak z toho ven? To kdybych věděla…

Náhle si mou pozornost získal rozhovor, který se odehrával uvnitř domu. Zaposlouchala jsem se do něj, ale vypadalo to, že už nějakou dobu probíhá. I tak mě moc zajímalo, co ze Sophie vypadne, protože mně zřejmě odmítala cokoliv říct, ale ke Cullenovým už tak skoupá nebyla, když jsem nebyla nablízku.

„Stejně je to všechno Caiova vina,“ říkala zrovna.

„Proč zrovna jeho?“ nechápal Edward.

„No, víš… on se nám asi zase trochu nudil, tak poslal Demetriho s Alecem, aby přivedli mou stvořitelku. No, a jak se ukázalo, s Lilliane jsou staré známé. Vsadím se, že ti Lilli vyprávěla o Marianě,“ odmlčela se a čekala na jeho reakci.

Zamyslela jsem se nad tím, co řekla, protože se zmínila o něčem, o čem jsem neměla ani to nejmenší tušení...

Takže, to byla ta jeho tajná výprava? Přivést Marianu? Ano, vidím, že jsou Volturiovi opravdu velice vytížení…

„Rollandova přítelkyně,“ řekl jen.

„Přesněji řečeno ex přítelkyně, ale jo. Ukázalo se, že má hodně společného i s Arem a že celé naše seznámení, naše přátelství, to vše bylo nahrané. Předpokládám, že to ona zabila Arovi první ženu. Nebo jak by to nazvali oni, zařídila jí tu malou nehodu. A aby toho nebylo málo zřejmě, udělala to samé s mou dcerou. A ten bídák s tím vším souhlasil. Porušil tak naši dohodu, že moji lidskou rodinu nechá na pokoji, tudíž jsem se rozvedla,“ vysvětlovala mu.

„Zajímavý způsob rozvodu,“ zhodnotil to, co jsem mu ukázala.

„Co? Náhodou měl štěstí, že to přežil,“ ohradila se.

„Viděl jsem.“

„Lilliane ti to ukázala,“ uhodla. „Každopádně to Mari, tedy Mariana, asi pěkně nahrála na nás na všechny. Je opravdu šikovná…“

Jo, to ona opravdu je, povzdechla jsem si v duchu a znovu se ztratila v lese.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 49. kapitola: