Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 4. kapitola

09.11.2013 (20:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2771×

4. kapitola

Jedna z nás? Nový člen?

Co to má sakra znamenat? Ne, to nemůžu být já, vždyť já ani nemám žádné zvláštní schopnosti. Tedy, jednu mám, ale ta je asi stejně tak užitečná, jako barvoslepému paleta. Prostě mi není k ničemu. Vlastně to ani není schopnost. Spíš nedostatek.

Mám totiž zřejmě extrémně dlouhé vedení…

*********

Vím, že jsem upír, ale tohle na mě bylo moc. Musela jsem si sednout.

Já přeci nechci být jednou z nich. Nosit černé hábity. Chodit po světě a trestat upíry, co porušují zákony. Ne, to není nic pro mě. Navíc mi to jejich formální chování přijde směšné.

Pořád za mnou chodili a gratulovali mi. Potřásávali mi rukou, ale já to vnímala jen krajíčkem své mysli. Velmi jsem se divila, že jsem jim adekvátně odpovídala a usmívala se.

Mé tělo zřejmě opět vědělo víc, než má mysl.

Musela jsem se oklepat. Rozhodla jsem se, že neuškodí se trochu odreagovat tou Arovou specialitou. Bylo to vážně dobré, proteklo mi to hrdlem a trochu uklidnilo moji žízeň. Také to rozlévalo příjemné teplo po mém studeném a mrtvém těle.

Jak mně se stýská po teple a hlavně slunci. Před lidmi jsme na něj s Rollandem samozřejmě nemohli. Bylo to další bezpečnostní opatření. Vždyť co by tomu řekli lidé? Upřímně si nemyslím, že by je hned napadlo, že jsme upíři a celá naše rasa by tak byla prozrazena. Všimli by si však, že jsme jiní, a to jsme nemohli riskovat.

Měla jsem strašně ráda, když mi slunce rozsvítilo kůži jako miliony drobných diamantů. Jako malá jsem s mámou jezdívala na hory, a tam jsme pozorovaly, jak se třpytí sníh. Byla to nádhera, až mi oči přecházely. Když se takhle rozsvítím i já, hodně na ni myslím a vzpomínám.

Seděla jsem tam a nepřítomně si hladila své zápěstí. Snažila jsem se nevyčnívat. Jak se totiž zdá, zábava je v plném proudu. Já už měla dopito. Chtěla jsem vstát a dolít si, ale přistoupila ke mně Jane a rovnou mi podávala další sklenku.

„Děkuji,“ zamumlala jsem.

„Takže ti to chutná?“ zeptala se.

„Hm, ano. Je to celkem dobré,“ odpověděla jsem.

„Fajn, ale nepřeháněj to. Nebo skončíš jako Arron.“ Pokynula rukou směrem k upírovi, který byl natažený na pryčně a… spal?

„On spí?“ Pozvedla jsem zvědavě jedno obočí.

„Ne tak úplně. Spíš je v kómatu.“ Usmála se svému přirovnání.

Podívala jsem se na skleničku ve své ruce a chtěla ji odložit, ale Jane mě zadržela.

„Neboj, musela bys vypít víc než dvacet pohárů a to nikdo neriskuje, protože by ráno nebyl ve formě. Ovšem Arron je výjimka.“ Spiklenecky na mě mrkla.

„Aha,“ vypadlo ze mě nakonec inteligentně.

Chtěla jsem se jí zbavit, ale vypadala, že si chce povídat a já měla za úkol si to u ní vyžehlit. Takže jsem jí nabídla místo vedle sebe.

Chvíli to zvažovala, ale nakonec se posadila.

„Ta zvláštní změna v tvém přístupu mě udivuje,“ přiznala.

„Jo. No. Jo. Asi bych se ti měla omluvit. Občas si na lidi udělám názor až příliš zbrkle. Chápej, tys byla ta Volturiová, která mi chtěla zavázat oči a vést temnou uličkou. Sotva jsme se znaly. Prostě se mi ta představa moc nezamlouvala,“ lhala jsem. Nelíbila se mi ona.

„Chápu,“ řekla.

„Vážně?“ Asi jsem lepší herečka, než si myslím...

„Budíme hrůzu ve všech upírech mimo gardu. Naši společnost nevyhledávají, ačkoliv my se z Voltery tak často nedostaneme,“ vysvětlila mi.

„Aha. Já myslela, že upíři něco provádí každou chvíli?“ divila jsem se.

„Kéž by. Většinou jen děláme Arovi stráž. Občas jezdíme po světě v malých skupinkách, jen tak pro kontrolu, aby se o nás pořád vědělo. To má Aro rád, ale teď už jsme zase nikde dlouhou nebyli. Vždy, když má k nějaké akci dojít, uchází se o ni všichni. Takže jak říkám, tady si moc vzrušení neužiješ,“ prohlásila ledabyle.

„Zvláštní,“ zamumlala jsem.

„Co je zvláštní?“ zeptala se.

„Proč tu tedy jste, když vás to tu nebaví?“ nechápala jsem.

„Protože je to pocta. To je přeci jasné. Navíc nám to zajišťuje ve světě jistá privilegia.“

„Ale vždyť jste sami,“ konstatovala jsem.

„Co prosím?“ Málem jí zaskočilo.

„No, já jenom, žijete tu vůbec někdo v páru? Myslím jako druh a družka?“ zeptala jsem se.

Obličej jí vyzařoval pochopením.

„Jistě, že ne. Jsme hlavně vojáci, ale Aro a Cius manželky mají.“

„A co Markus?“ zeptala jsem se.

„Ne. Jeho žena zemřela. Už je to velmi dávno.“ Objasnila mi.

„No, ale vy přece nejste jenom vojáci. Přece máte nějaké city a touhy, ne?“ Pořád mi to nedocházelo.

„Není jiná touha, než ta po krvi.“ Hlasitě si odfrkla. „Tedy, ještě je tu pomsta. To je taky ucházející motivace,“ uvažovala nahlas.

„Podívej, čím jsi starší, a čím déle tu jsi, tak tě tyhle touhy přejdou. Jednou to poznáš,“ slibovala.

Nechci to poznat. Nechci se přestat cítit… no, jako člověk. I když už jím dávno nejsem. Jsem upír, který většinu svého druhého života zabíjel lidi, ale sotva se začnu napravovat, musím se dostat sem.

Volturiovi sice mezi sebou mají přátelské vztahy, ale jinak nic. Žádné emoce. Jen krev.

Nad tou myšlenkou jsem se otřásla. To, co se stalo Tylerovi, jsem si začala vyčítat teprve nedávno, když se mi před dvěma lety začaly postupně vracet emoce.

Vina byla jako dělová koule.

Nebyl to příjemný pocit, jak tvrdila Jane. To, co jsem udělala Tylerovi, nic jiného než pomsta nebylo.

Vražda pro bezpečí, nebo pro jídlo? Ano. To jsem si dovedla ospravedlnit. Jednu dobu to pro mě bylo tak přirozené, jako kdysi dýchání. Vražda Tylera ale ne. Ta ze mě dělala monstrum. Nebo hůř. Volturiovou.

Ani jsem si nevšimla, že si k nám přisedl ten malý kluk s hustými, hnědými vlasy. Byly ostříhané jako podle kastrolu. Ta myšlenka mě tak pobavila, že jsem se usmála. Byl to příjemný pocit. Tak jsem to tak nechala. Pohlédla jsem na nově příchozího. Vím, že jsme se viděli hned po mém příjezdu, ale nebyli jsme formálně představeni.

„Lilliane Mercerová,“ představila jsem se a napřáhla k němu ruku.

Nechal ji bez povšimnutí. Tak jsem ji pomalu stáhla a pohlédla trochu dotčeně na Jane. Ta si ho přísně měřila, ale on jen sklopil pohled.

„To je můj bratr Alec,“ prohlásila kysele.

„Jako opravdový?“ podivila jsem se.

„Ano.“

Zkoumavě jsem těkala pohledem z jednoho na druhého. Nebyli si moc podobní, tedy kromě malého vzrůstu. Ten kluk zvedl oči a trochu stydlivě se usmál. Povzbudivě jsem mu úsměv vrátila a doufala, že pak něco poví, ale nic se nestalo. Stále seděl vedle Jane, byl zticha a usmíval se. Ano, už tu podobu vidím. Vlastně jsem si jí všimla už na poprvé. To ten zvláštní úsměv. Oni budou asi vážně příbuzní.

Jane vypadala naštvaně.

Aha, a jsme doma. Ona žárlí. Cha! Musela jsem se její reakci zasmát. Prý žádné emoce. To určitě! Navíc to, co mi ona před očima předváděla s Rollandem…

Měla jsem chuť jí to vrátit.

Jenže když jsem se na toho kluka znovu podívala... Musela jsem si povzdechnout.

Ne! To ani náhodou! Do toho nejdu! Můžu být bezcitná upírka. Klidně i s příjmením Volturiová. Což je pro mě spíše urážka, než čest, ale tohohle kluka se nedotknu! Mám přece úroveň.

Pohlédla jsem Jane do očí a odvedla řeč jinam.

Nemělo cenu ji provokovat. Navíc, při pomyšlení na to, že bych na Aleca byť jen sáhla, se mi zvadal žaludek.

„Rolland říkal, že je Aro sběratel. Co vlastně sbírá?“

„Nás,“ odpověděla.

„Nerozumím.“

„Upíry se schopnostmi. Jsme jeho poklady,“ vysvětlila mi.

„Všichni v gardě mají dar?“

„Většina ano,“ přisvědčila.

Tak co chce sakra po mně? Tahle otázka mě nahlodávala zevnitř, ale nevyslovila jsem ji.

„Jak dlouho jsi u Volturiových?“ zeptala jsem se raději.

„Dlouho,“ odpověděla.

„Aha, a jak jsi se k nim dostala?“ Její neurčitá odpověď přímo vyzývala k tomu, abych se ptala dál.

Překvapivě ji tohle téma nadchlo. Mluvila vzrušeným hlasem. Vyprávěla, jak se stala upírkou. Jak se její bratr stal upírem. Rozjela se.

Tehdy prý konečně začala žít. Alec byl pořád jenom samé: „Ano, sestro. Jistě, sestro. Máš pravdu, sestro.“ Kroutila jsem nad tím nevěřícně hlavou.

Osobně mi jejich příběh připomínal Jeníčka a Mařenku na ruby. Oni tak i vypadali. S úsměvem jsem přikyvovala. Koutkem oka jsem zahlédla Demétriho, jak mě pozoruje a Felixe, který si zrovna s někým dával páku. Nečekaně vyhrál!

„Páni, to bylo napínavé,“ vydechla jsem po chvíli.

Přemýšlela jsem, co by mi tak ještě mohla vypravovat, abych ji nemusela moc vnímat a ona přitom měla pocit, že se sbližujeme? Mám to! Dostala jsem nápad.

„Vím, že jsi říkala, že se k boji tak často nedostanete, ale nějaké historky máš, ne?“

Ani jsem se nenadála a už vedle nás seděl Felix.  

„Takže Lilliane chce historky?“ Zdál se tím tématem nadšený.

„Jo, proč by ne?“ Usmála jsem se a byla vděčná, že se s nimi nemusím vybavovat jako doposud.

Všichni se v tom vinném sklepě usadili do kruhu. Asi byli rádi, že se mohou pochlubit před nově příchozí.

A tak by to šlo celou noc, kdyby ovšem někdo neřekl jedno jméno. Cullenovi.

Vyprávěli mi různé historky z různých časových období. Některé jsem dokonce vnímala. Byli tak staří, že já jsem proti nim miminko. Nálada však značně ochladla, když jsem to jméno zaslechla.

„Kdo jsou Cullenovi?“ zeptala jsem se. Svou otázku jsem nesměrovala na nikoho konkrétního, ani netuším, kdo to řekl. Koukali jeden na druhého a všichni zarytě mlčeli.

„Nikdo,“ promluvila až Jane.

„No, podle vaší reakce si to nemyslím.“ Jakmile jsem to dořekla, všichni se jako na povel začali smát. Dělali, že mají na práci něco důležitějšího, něž mi vyprávět historky.

Cullenovi? To, jméno mě zaujalo. A ta reakce na něj ještě víc. Pak mi Felix položil otázku a mé myšlenky se rozutekly daleko od Cullenových.

„Co ty? Kolik lidí jsi zabila?“ zeptal se.

„Hodně,“ zašvitořila jsem. „Ale vzhledem k mému věku jsem proti vám andělíček.“

Felix jen zakýval hlavou, jakože souhlasí. A věnoval se hovoru s Jane.

**********

Dopila jsem svoji osmou sklenku na ex. Rozhodila mě vzpomínka na Tylera. Už zase. Já se toho snad nikdy nezbavím. Proč mě ten zmetek pořád trápí, ale ti ostatní ne? Možná je to v tom, že jeho jsem znala. A možná i milovala.

Pomalu a nenápadně jsem se chtěla vytratit na pokoj. Cestu jsem si více méně pamatovala. Zrovna jsem byla ve vězeňské části, když jsem zaslechla kroky.

Prudce jsem se otočila. Byl to ale jen Alec, bratr Jane. Protočila jsem oči v sloup a otáčela se k odchodu.

Chytil mě za pas a přimáčkl na zeď.

„Co to děláš?“ vysoukala jsem ze sebe, ale to bylo to jediný, co jsem stihla, protože se mi pokoušel nacpat jazyk až do krku. Okamžitě se mi zvedl žaludek.

„Tak. To. Tedy. Ne!“ zařvala jsem a vší silou jsem ho odstrčila, až odlítnul na protější stranu, kde místo zdi byly mříže jedné z cel.

Teď už jsem byla připravená. Přišel o moment překvapení. Jestli si teď něco zkusí, zmetek jeden zakrslej, udělám z Jane jedináčka.

Chvíli si mě zlostně měřil překvapeným pohledem. Takovou sílu zřejmě nečekal. Já jsem si ho taky zlostně měřila.

Usmál se. Dost odpudivě. Opřel se o mříže a rozpřáhnul ruce.

Nechápavě jsem na něj zírala. Snad si nemyslí, že se s ním po tomhle usmířím?

Jo? To jsem se spletla. Z rukou mu začal proudit černý kouř, který se ke mně pomalu přibližoval a nakonec mi vnikl do úst, nosu, očí i uší.

Byla jsem jako omámená a přestala jsem vnímat své okolí, ale jen na okamžik.

I když mi to tak nepřipadalo.

Otevřela jsem oči a všechno bylo normální. Zhroutila jsem se do kolen a začala kašlat. Uslyšela jsem drobné rány.

Viděla jsem Aleca přiraženého zády na mřížích, ale čelem ke mně.  Bělostná paže ho držela pod krkem a on sebou házel, jakoby se dusil. I výraz tomu napovídal.

Dívala jsem se na to. Na víc jsem se nezmohla. V duchu jsem si říkala, patří ti to!

Doufala jsem, že mu ten vězeň urve hlavu. Napodobila jsem ten jeho úsměv, po kterém teď na jeho tváři nebyla ani památka. Teď se totiž bál. A dost.

Koukala jsem mu přímo do očí, když se znovu objevil ten černý kouř.

Zatěkala jsem pohledem mezi vězněm, kouřem a Alecem.

Hlouběji jsem se přimáčkla ke zdi a připravovala jsem se na další zásah a následnou absenci smyslů, ale nic se nedělo. Ten kouř totiž nemířil na mě. Vpíjel se do Aleca všemi možnými otvory.

Bílá ruka ho náhle pustila a on se zhroutil na zem.

Zaslechla jsem kroky.

Chodbou se blížil Demétri. Strašně jsem se vyděsila, co budu dělat?

Demétri už byl v místnosti. Těkal pohledem mezi mnou a Alecem. Kouř už byl pryč a Alec v bezvědomí.

Vypadalo to, že se Demétrimu viditelně ulevilo. Rozběhl se ke mně a vytáhl mě na nohy.

„V pořádku?“ zeptal se. Vypadalo to, že má fakt starost.

Ochromeně jsem přikývla

„On mě napadl,“ vysoukala jsem ze sebe a vpíjela se do jeho rudých očí.

„Tušil jsem to,“ vyhrkl. „Jak jsi to udělala?“

Chtěla jsem mu říct, že nevím, že se tu objevil ten kouř a ochromil mě, ale pak ten vězeň… a že nakonec se ten kouř vrhl po Alecovi, ale on přerušil oční kontakt, aby se zlostně podíval na Aleca.

Vzpamatovala jsem se.

„Nevím,“ zalhala jsem a odstrčila ho.

Znovu se na mě udiveně podíval, ale zakýval hlavou.

„Odvedu ho. Ty tu počkej! Nejspíš trochu přebral…“ snažil se to zakecat trochu omluvným tónem.

„Ne! Tys říkal, žes tušil, že to udělá. Co to má znamenat?“ Nedala jsem se odbít a předstírala, že tu hysterii ve svém hlase neslyším.

Nekomentoval to. Jen se na mě znovu zadíval. 

„Počkej tu!“ řekl důražně.

Chvíli jsem si ho zlostně měřila, ale přikývla jsem.

Sebral se a přehodil si Aleca přes rameno. Jako nějaký pytel brambor. Něco zabrblal a odkráčel. V tom šoku jsem mu ani nerozuměla. Chvilku na to přiběhla Jane.

„Prosím, neříkej o tom nikomu,“ požádala mě a vyčkávala na reakci.

Přikývla jsem.

„Ale vysvětlíte mi to?“ Nechápu, proč se nezlobí?

„Později,“ řekla vážným hlasem.

„Dobře,“ odpověděla jsem, ale to už byla pryč.

Osmělila jsem se a přistoupila k cele. Byl tam muž. Ležel u zdi a dělal, že spí. Pořádně jsem si ho prohlédla.

Byl úplně vychrtlý hlady, ale podle pachu to nebyl člověk. Nevoněl tak a ani mu nebilo srdce. Byl to upír, ale v tak zuboženém stavu, že to nemá obdoby.

Jak jsem tam tak stála a pozorovala ho, začalo mě štípat v očích.

Bylo mi ho hrozně líto a zároveň jsem nechápala, jak byl schopný zastavit upíra v plné síle. Trochu jsem ho obdivovala. Podle jeho stavu nedostal krev celé měsíce.

Stála jsem tam a v duchu plakala lítostí a trochu i šokem z předchozí události.

Uvědomila jsem si, že bych mu měla něco říct. Tak jsem obešla jeho celu, abych mu byla co nejblíže, ale ne blíž jak na délku paží.

Pořád to byl vězeň a já jsem se bratříčkovala s jeho nepřáteli.

Co kdyby náhodou?

Nevěděla jsem, proč mi pomohl, ani jestli to měl vůbec v úmyslu. Co když jen využil toho, že byl Alec tak blízko?

To všechno mi vířilo hlavou, zatímco jsem přistupovala k té straně cely, kde ležel na kamenné zemi.

Musel slyšet, že se blížím, tvářil se však jako socha. Potichoučku, tak aby to slyšel jen on, jsem zašeptala to jediné, co jsem v takové chvíli mohla.

„Děkuju.“

Bylo to prosté, ale díky emocím v mém hlase vše říkající.

Náhle se otočil, zvedl hlavu a upřel na mě své černé oči. Ty oči se na mě dívaly. Ne, propalovaly mě.

Ustrašeně jsem uskočila k protější prázdné cele.

Byl tu jediný vězeň a nebyl to člověk, jak říkal Felix. On mi lhal, došlo mi. Všichni tu lžou. Je jedno, jak přátelsky vypadají, nebo jak se chovají. Byli to moji nepřátelé. Byli to upíři přesvědčení o své pravdě, dokonalosti a všemohoucnosti. 

Pokud s jejich pravdou někdo nesouhlasil, skončil tady, nebo mrtvý.

Co když přesně takhle dopadnu i já s Rollandem?

Ten upír mě stále pozoroval. Jakoby na něco čekal.

Já jsem tam ale jen v tichosti seděla a zpracovávala jeho tvář a výraz. Měl rozcuchané vlasy bronzové barvy. Byl hodně mladý, tedy alespoň když byl proměněn. Nevypadal o moc starší než já. Trochu se mračil a obočí měl stažené, ale v jeho propadlých tvářích a krví podlitých očích nebyla ani stopa nenávisti.

Nejdřív mě polekal, protože jsem byla moc blízko, ale teď, když mě netížila ta blízkost, jsem se tolik nebála. Jeho oči byly černé, jako ta nejtemnější noc, ale vyzařovalo z nich zvláštní teplo. Bylo to uklidňující.

Lehce přikývl. Což byla jeho jediná rekce na má slova díků. Zase složil hlavu a tvářil se, jako kdyby byl součást podlahy.

V dálce jsem uslyšela kroky.

Upíří rychlostí jsem se přesunula zpět na místo, kde mě zanechala Jane. Myslela jsem, že se vrací s vysvětlením, ale byl to Demétri.

Zvedla jsem údivem obě obočí. On se pro mě opravdu vrátil. Podíval se na mě a pokynul rukou, abych ho následovala. Já ale najednou nemohla. Bylo to jako bych byla ten upír v cele. Zoufale slabá a přirostlá ke zdi.

Přistoupil ke mně a zvedl do náruče. Nedokázala jsem odporovat. Neovládala jsem své tělo. Bylo úplně ztuhlé a má mysl otupělá. Nejspíš pozůstatek toho kouře.

*********

Nesl mě napříč chodbami. Jen špatně jsem poznávala cestu ke svému pokoji. Tapisérie se mi míhaly před očima a tak jsem raději sledovala Demétriho tvář.

Dělal, že kouká na cestu. Já ale dobře věděla, že mě po očku sleduje. Cítila jsem se nesvá a tak jsem se začala soustředit na knoflík u jeho černého hábitu. 

Pořád jsem však přemýšlela. Proč to tak protahuje? Proč to nevezme upíří rychlostí? Byly bychom tam dříve.

***********

Nakonec jsme se však do cíle dostali. Otevřel dveře a celkem něžně mě položil na postel. Pohladil mě po tváři a sledoval. Zase. Vlastně mě sledoval od prvního okamžiku, co jsem se objevila ve Volteře, ale tohle bylo poprvé, co mi to nebylo nepříjemné.

Přerušil to spojení zrovna když jsem si začala říkat, že je vlastně docela hezký.

Otočil se a odešel. Nechal mě tam samotnou se svými myšlenkami. Asi to bylo dobře. To poslední, o co jsem stála, bylo, aby mi Demétri přišel přitažlivý.

**********

Otevřely se dveře a dovnitř vešla Jane s Felixem. Posadila jsem se a všimla si, že Felix drží pod krkem Aleca.

Felix vypadal dost naštvaně, Jane opovržlivě a Alec? No, kromě toho, že ho Felixův stisk evidentně bolel, vypadal vztekle. Když mu však pohled ulpěl na mně, sjel mě od hlavy k patě. Zatvářil se poněkud zklamaně. Nejspíš proto, že nestihl to, co si umínil. Ať už to bylo cokoliv. Zlostně jsem si ho měřila.

„Co tu dělá?“ zavrčela jsem, ale nesměřovala jsem otázku na nikoho konkrétního. Prostě jsem chtěla odpověď. Od kohokoliv.

„Přišel se ti omluvit,“ řekl Felix hlasem plným vzteku. Vypadalo to, že svůj stisk ještě zesílil. Alec začal praskat jako porcelán.

Patří mu to! pomyslela jsem si, ale Felix Aleca pustil. Dopadl na všechny čtyři a vrhl po své sestře vyčítavý pohled.

Jane se na něj ale odmítla podívat. Sledovala mě, ale přeci jen promluvila k bratrovi.

„Omluv se,“ přikázala hlasem, který nepřipouštěl námitky.

„Sestro, to ona mě vyprovokovala,“ vysoukal ze sebe Alec. Jane to přešla, jako kdyby ho neslyšela.

Uvědomila jsem si, co to vlastně řekl.

„Vyprovokovala?“ zopakovala jsem dutým hlasem. Jak to myslel? Potřebovala jsem to ale ze sebe nějak dostat. Vždyť mě ten pitomec málem zabil.

„Jak jsem tě vyprovokovala? A k čemu? Jak se opovažuješ říkat, že jsem tě vyprovokovala?“ hysterčila jsem a v tu chvíli mi bylo úplně jedno, že on je Volturi s nějakým mocným darem a já jen Lilliane Mercerová. Bez nadání, jejíž jedinou rodinou je Rolland. A občas i Mariana. Bylo mi jedno, co mi Rolland, a tak trochu i Demétri, kladli na srdce, protože mi došlo, co chtěl udělat.

On mě nenapadl, že by mě chtěl zabít. To bych ještě přešla, koneckonců jsme upíři. Pro nás by to mělo být běžné, ale ten zmetek mě chtěl znásilnit.

Už jsem chápala i reakci Jane. Ona opovrhovala vším lidským. Včetně emocí a pudů. Tohle bylo tak lidské. Tak na hony vzdálené našim instinktům.

Vyskočila jsem z postele a začala do Aleca mlátit.

Mlátila jsem ho vší silou. Všude, kam dopadly mé pěsti, mu kůže popraskala. Ozývaly se hlasité rány a mé zuřivé vrčení. Přísahám, že kdyby mě Felix neodtáhl, byl by Alec první upír, kterého bych zabila. Přímo před očima jeho sestry. V Arově domě. Zabila bych jeden z jeho pokladů. Řezala jsem ho tak zuřivě, že se ani nestihl bránit. Bylo vidět, že na boj zblízka moc nebyl. Ale i kdyby se chtěl bránit, talent ne talent. Já bych ho zabila…

Do místnosti někdo vešel. Nevšímala jsem si ho. Snažila jsem se vší silou vykroutit Felixovi, abych toho chcípáka Aleca mohla dodělat.

Ten jen ležel na zemi. Byl celý popraskaný a roztříštěné kusy z něj se povalovaly všude kolem.

Jane tam jen tak stála a sledovala bůh ví co. Na bratra se ani nepodívala. To bylo pod její úroveň. Dávala to jasně najevo po celou dobu. 

Do mého zorného pole se dostal Rolland a snažil se mě uklidnit.

Jedním máchnutím paže jsem ho odhodila stranou. Uslyšela sem strašlivou ránu.

Rolland narazil do zdi, až se celý pokoj roztřásl. Spatřila jsem Ara a další muže, kteří se právě přiřítili do místnosti.

Aro zmateně těkal pohledem mezi všemi přítomnými, ale nejvíce se soustředil na mě.

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 4. kapitola: