Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 18. kapitola

26.04.2014 (21:30) • chloe • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2188×

18. kapitola

„Nechceš jít dál?“ zašeptala jsem mu smyslně do rtů.

„Lilliane, to není nejlepší nápad. Jsi opilá,“ řekl a odtáhl se.

„A taky zasnoubená,“ odfrkla jsem si znechuceně.

„To taky," řekl smutným hlasem a už se otáčel k odchodu.

„Počkej,“ řekla jsem zoufale. Chytila jsem ho za ruku a věnovala mu krátký, ale něžný polibek.

„Dobrou noc,“ zašeptala jsem.

„Doufám, že to ráno budeš zase ty,“ řekl a odešel.

Pohodila jsem ledabyle rameny a zašla do pokoje.

Sama...

********

Nevěděla jsem roupama coby, ale nakonec jsem se usadila ve sprše a nechala na sebe z trysek stékat vodu. Přitáhla jsem si kolena těsně k tělu a přemýšlela nad celým večerem. Měli pravdu. Něco se mnou bylo, ale nemohla jsem si vzpomenout, co to vlastně bylo.

Začalo to Chelsea. Používala jsem na ni ty schopnosti a asi se něco zvrtlo...

Celý večer jsem neuvažovala racionálně. Chtěla jsem se jenom bavit. Stejně jako kdysi, ale to jsem ještě neměla zpátky své emoce.

Moment! To je ono. Emoce. Nemám je! Ale to není tím alkoholem. To už znám. Tohle je jiné. Musí to být těmi mými schopnostmi, ale jak je to možné?

Sice jsem uvažovala nad možností, že Jane je taková, jaká je, kvůli svému daru, ale pořád jsem ještě nevyloučila, že je to naopak. Vůbec mě nenapadlo, že by se to mohlo stát i mně. Mé tělo snáší používání těch schopností špatně. To už vím. Co když moje mysl s tím má taky problém?

Musím je přestat používat, nebo se z toho zblázním. To, co se stalo dneska, už se nesmí opakovat, zařekla jsem se a po dlouhých hodinách se konečně pohnula.

Vylezla jsem ze sprchy a zamířila rovnou do šatny. Ze svého kufru jsem vyndala svoje staré neznačkové džíny a přetáhla je přes krajkové spodní prádlo od mámy.

S tou jsem to v noci taky pohnojila. Nejhorší na tom bylo, že jsem nelhala, protože v tu chvíli jsem k ní skutečně nic necítila. Jak bych mohla?

Nazula jsem si své okopané béžové Conversky a přes hlavu si přitáhla vytahaný šedý svetr. Mokré vlasy jsem si ledabyle stáhla do gumičky, ale s líčením jsem se vůbec neobtěžovala.

Vyplížila jsem se z pokoje a zamířila rovnou do vězení. Cestou jsem potkala několik členů gardy. Všichni přede mnou ustupovali a vyhýbali se i letmým pohledům na mě. Zřejmě jsem si získala respekt, alespoň k něčemu to bylo...

Hádám, že dnes na Edwarda budu mít celý den. Nikdo se neodváží mě obtěžovat.

***********

„Ahoj, Edwarde,“ řekla jsem a rovnou se usadila na své obvyklé místo.

Sotva mě uslyšel, změnil svou obvyklou polohu, à la já jsem zeď a opřel se zády o stěnu, přičemž se usadil do tureckého sedu.

„Ahoj,“ zabrblal.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se, protože se tvářil nějak divně.

„Hradem jde fáma, že si jistá Lilliane udělala mejdan mimo hrad. Zřejmě to stálo za to. Alespoň podle toho, v jakým jsi stavu,“ odpověděl mi.

Zasténala jsem.

„Hádám, že na pumu jsi nenarazila,“ řekl a zaměřil se na mé jasně červené oči.

„V Itálii žádné nežijí,“ odsekla jsem.

„Tak povídej, jak šlo vyřizování účtů?“ uchechtl se.

„Nebuď rejpal,“ okřikla jsem ho otráveně.

„Odešla jsi odsud s tím, že budeš nakopávat zadky. Zajímá mě, jak ses dostala ke striptýzu?“ Zřejmě to moc nechápal.

„Jak o tom víš?“ Vyvalila jsem oči.

„Uši mi pořád ještě slouží,“ zašklebil se.

„Co jsi ještě slyšel?“

„No, že jste to s Heidi rozjely,“ řekl.

„Jo, byl to divný den, ale na mou obranu. Něco se zvrtlo. Pamatuješ, jak jsem říkala, že mě ty schopnosti nutí dělat jisté věci…“

„Chceš říct, že tě donutily udělat striptýz?“ řekl skepticky.

„To zrovna ne, ale jako by se mi vypnuly emoce. Takhle jsem se necítila už velmi dlouho. Dokonce ani pod vlivem Chelsea. To jsem byla jako robot.“

„No, je to možné. Ty schopnosti nejsou tvé a očividně si u tebe vybírají jistou daň, jak po fyzické stránce, tak i po té psychické."

„Demetri mi jednou řekl, že jsem na upírku moc hodná. Myslím, že po včerejšku svůj názor přehodnotí,“ přiznala jsem smutně. 

„Co spolu vlastně máte?“ zeptal se.

„Nevím," přiznala jsem a pokrčila rameny.

„Miluješ ho?“ zeptal se opatrně.

„Nemyslím, ale ono je to stejně jedno.“

„Proč?“ ptal se dál.

„Protože Aro je totální magor.“

„To mi povídej,“ ušklíbl se.

„Rozhodl se, že mě provdá za Marca.“

„Fajn, tak to je hodně velká blbost,“ řekl a málem mu přitom vypadly oči z důlků.

„To jsem říkala taky,“ souhlasila jsem.

„Dává to ale smysl. Proto nejsi v gardě,“ přemýšlel nahlas.

Skousla jsem si spodní ret, protože jsem mu málem začala odporovat. Musela bych mu pak říci o Sophii, a to jsem nechtěla. Jsem vážně ráda, že nemůže číst myšlenky, ale kdyby mohl, viděl by, že to s ním myslím upřímně. 

„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se a bedlivě mě pozoroval.

„Nad tebou,“ kuňkla jsem. „Chtěla bych o tobě něco vědět, ale ty mi na to dostatečně nevěříš. Trochu mě to trápí,“ přiznala jsem.

„Vzpomínky bolí,“ povzdechl si.

„To mi povídej,“ řekla jsem smutně.

„Jaký je tvůj příběh?“ zeptal se.

„Myslela jsem, že už jsem ti řekla, co si myslím o dvojích měřítkách. Nechceš mi říkat nic osobního. Proč bych měla já?“

„Protože jsem se rozhodl, že ti budu věřit. Mluvím s tebou. Nebo ne? A říct ti něco o sobě je logicky další krok,“ řekl a každé slovo si evidentně promýšlel.

„Fajn. Měl jsi někdy vodní postel?“ zakřenila jsem se.

Edward vyprskl smíchy.

Tuhle otázku jsem mu položila, když jsem byla namol. Byla hloupá, ale z nějakého důvodu mě ta odpověď vážně zajímala.

„Ne, neměl,“ dostal ze sebe mezi záchvatem smíchu. „Ještě nějaké hloupé otázky?“

„Ne.“

„Dobře, tak co chceš vědět?“ zeptal se a zase zvážněl.

„Tak nějak jsem pochopila, že máš venku rodinu. Nemýlím se, že? Ti ostatní vegetariáni?“

„Chytrá holka,“ přikývl.

„Proč tě nehledají?“ nechápala jsem.

„Možná že hledají. Pokud jim došlo, že jsem tady, nemůžou s tím nic udělat. Útočit na Volterru je sebevražda,“ řekl důrazně.

„Chápu, ale vaše rodina tu budí docela respekt,“ řekla jsem.

Tázavě pozvedl obočí.

„Poprvé jsem to jméno slyšela před tím Alecovým útokem. Někdo ho zašeptal a všichni ztichli.“ 

„Zajímavý,“ zamumlal si.

„Tak mi o sobě něco pověz sám. Já tě když tak přeruším. Pokud budu mít otázky.“

Zaváhal, ale nakonec spustil.

Mluvil o svém stvořiteli, který se jmenoval Carlisle. Řekl mi i jeho příběh. O umírání na španělskou chřipku a následné přeměně. Stejně tak příběhy jeho sourozenců. Emmett, Jasper, Rosalie a Alice. Také se zmínil o své matce Esme, ale to ho bolelo.

Nechtěla jsem ho do toho příliš nutit. Ani jednou jsem ho nepřerušila. Seděla jsem naproti jeho cele a se zatajeným dechem ho poslouchala.

Pořád jsem nemohla uvěřit, že záhada, kterou pro mě tajemný Edward Cullen představoval, začínala pomalu získávat jasnější obraz. Místo dosavadních otazníků jsem konečně dostávala tolik vytoužené odpovědi.

Byla jsem ráda, že mi věří.

Povídal o jejich životním stylu, o stěhování a absolvování střední školy stále dokola. O něco takového jsme s Rollandem také usilovali, ale oni to už praktikovali skoro sto let.

Sebeovládání jeho stvořitele bylo nekonečné. Dokázal pracovat v nemocnici jako lékař. Udivovalo mě to. Ovládnout své instinkty nad otevřenou ranou je totiž neuvěřitelně těžké. 

Z toho, co říkal o svých sourozencích, jsem pochopila, že nejblíže měl k Alice. Říkal mi, že někteří členové jeho rodiny mají dary, ale zarazila jsem ho, protože o tom jsem se vážně bavit nechtěla. Ani to nebylo důležité.

Jeho matku jsem si automaticky zamilovala. Podle něj byla úžasná a mně nezbývalo než s ním souhlasit...

„Teď ty,“ řekl z ničeho nic.

„To ale není všechno,“ postěžovala jsem si.

„Jsi na řadě,“ řekl rozhodně.

„Dobře,“ povzdechla jsem si a spustila.

Vyprávěla jsem mu o své lidské rodině. Claire, tátovi a Sussie. I o svých lidských vzpomínkách na mámu. Zmínila jsem se i o Tylerovi a své přeměně. To Edward zíral skoro stejně jako Demetri. Možná i víc.

Pokračovala jsem zážitky ze života s Rollandem. Našemu životnímu stylu se také podivil.

Zavzpomínala jsem na Marianu a vysvětlila mu okolnosti, jež mě přivedly do Volterry. Jak jsem si myslela, že je to kvůli Rollandovi, ale nebylo.

O mém prvním setkání s gardou i o tom mejdanu. Zmínila jsem se o oslavě narozenin a jak jsem se snažila zapadnout. Objasnila jsem mu okolnosti provalení mých schopností. To se sice tvářil provinile, ale zarazila jsem ho dřív, něž se stačil začít omlouvat.

Demetrim jsem se také chvíli zaobírala, ale naše milostné trapasy jsem raději vynechala. Téma Demetri, se mu moc nezamlouvalo. A mně taky ne.

Řekla jsem mu vše, jen jsem vynechala fakt, že Arova nová žena je má biologická matka.

Když jsem domluvila, dívali jsme se jeden na druhého a mlčeli.

Přemýšlela jsem, co mám teď vlastně říct. Pořád mě ale hlodala jedna otázka, takže jsem se k ní nakonec odhodlala.

„Kdo je ta lidská dívka, kterou jsem viděla v tvé vzpomínce?" Váhavě jsem si skousla spodní ret a čekala, až mě pošle někam... 

„To je Bella.“

„Tvá přítelkyně?“ dožadovala jsem se více informací.

„Moje žena," upřesnil. „Zamiloval jsem se do ní, když byla člověk. Takhle jsme se seznámili.“

„Viděla jsem vzpomínku na vaše seznámení?“ užasla jsem.

Přikývl.

„Máš dobrý vkus. Je krásná," pochválila jsem mu ji.

Zdál se tím potěšený.

„Je úžasná. Život bez ní není život,“ řekl.

„Vyprávěj mi o ní,“ prosila jsem.

Chvíli přemýšlel, ale nakonec to opravdu vybalil. Jejich seznámení, jeho pocity k ní, vůně její krve. Mluvil o tom, jak ji opustil a jak se ocitli společně před Arem. Jak ho zachránila, o jejich svatbě a jak byl ten den šťastný.

Jeho příběh měl slabá místa, ale nenutila jsem ho je doplňovat. Také mě nenutil, pokud si něčeho takového všiml.

Příběh o lásce Edwarda a Belly mi bral dech. Bylo to úžasné. V duchu jsem plakala dojetím a mé mrtvé srdce zalilo zvláštní teplo.

„Chtěla bych zažít takovou lásku. Cítila jsem ji už z té vzpomínky. Vím, že to ode mě bylo vlezlé, ale neovládla jsem se,“ řekla jsem znovu provinile.

„V pořádku. Připomínáš mi ji,“ vypálil.

„Já?“ zeptala jsem se skepticky. 

Přikývl.

„Promiň, ale nejsem brunetka s čokoládovýma očima. Jsem pravý opak. Zelenooká skoro zrzka. Vlastně co do vzhledu jsem spíš jako ty,“ nesouhlasila jsem.

„Nemluvím o barevné typologii, ale o tvé osobnosti.“

„To je jen tím, že mi taky nečteš myšlenky, i když z jiného důvodu,“ opáčila jsem.

„To si nemyslím. Jsem dobrý čtenář...“

„Takže přece jen šprt,“ dobírala jsem si ho.

„To je tím neustálým opakováním střední.“ Zakřenil se.

„Ještě že se máš na co vymluvit.“ Protočila jsem oči.

A takhle to šlo pořád dál. Dobírali jsme si jeden druhého, ale zvládali jsme i vážné rozhovory. Byl to prostě skvělý kamarád...

********

Uplynul asi měsíc.

Garda se mi pořád vyhýbala a já se zase úspěšně vyhýbala Arovi se Sophií. Demetriho poslali někam do pryč a opět to bylo samozřejmě přísně tajné. Nechtěli mi říct, kdy se vrátí nebo co dělá, ale Rolland za mnou chodil každý večer a dělal mi společnost. Většinou jsme spolu koukali na filmy. V těch chvílích jsem skoro zapomínala na fakt, že jsem ve Volteře. Což bylo fajn.

Dny jsem ale trávila ve vězení se svým kamarádem Edwardem Cullenem.

*******

„Tak jaký byl večer s Rollandem?“ zeptal se, hned jak jsem vešla.

„Nic moc. Vybral nějaký černobílý film.“

„To nemuselo být nutně špatné,“ poznamenal.

„Nebylo, ale mám ráda barvy a tam žádné nejsou. Je to skoro jako tady. Ta černá je depresivní.“

„Souhlasím,“ řekl a usmál se.

„Máš ještě nějaké historky o tvé rodině?“ zeptala jsem se.

„Pořád tě ještě baví to poslouchat? Vždyť už jsem ti řekl všechno. Dokonce jsem ti dopodrobna popsal všechny naše domy,“ rozjel se.

„Jsi s nimi sto let a historky ti dojdou po měsíci?“ Podivila jsem se a on protočil oči.

„Mám ráda, když o nich mluvíš. Připadáš mi přitom méně v depresi,“ usmála jsem se.

„Dobře, tak o kom chceš vyprávět dnes?“ zeptal se a já se zamyslela.

„No, nejspíš o Belle. Ty mám nejraději. Přijde mi taková správná.“

„Dnes ne,“ zaprosil.

„Proč ne?“ nechápala jsem.

„Není mi dobře,“ přiznal.

„Co je ti?“ strachovala jsem se.

„O nic nejde," řekl a jeho hlas zněl vážně divně.

„To pochybuju, takže to koukej vyklopit. Co je s tebou?“ nedala jsem se jen tak odbít.

„Co třeba historka s Emmettem a…“

Dlouho bylo ticho.

„Edwarde?“ zašeptala jsem nejistě. „Neříkej, že už jsi tak sklerotický, že nevíš, o čem jsi chtěl mluvit. No jo, sto let je holt sto let,“ dobírala jsem si ho, ale on nereagoval.

„Myslela jsem, že tohle období, už máme za sebou.“ Šťouchla jsem ho žertovně do ramene, ale nic se nedělo. Pořád zíral před sebe a ani se nepohnul. Najednou mě přepadl zvláštní pocit strachu...

„Edwarde?“ Zamávala jsem mu rukou před obličejem.

„Edwarde!“ Začala jsem trochu víc panikařit a pokusila se s ním zatřást. Edward se ale skácel k zemi a jemná světýlka v jeho očích, začínala mizet.

Co když umře? napadlo mě. Nikdo nevěděl, co se stane, když budeme vyschlí na troud. Podle všeho byl Edward víc než to. Poslední dobou jsem si toho začínala všímat, ale teď... Totálně zkolaboval.

Nevěděla jsem, co si počít.

Moc děkuji za komentáře a samozřejmě škemrám o další. :-D 

Autor: chloe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lilliane Mercerová? Volturiová? Nebo Cullenová? 18. kapitola: