Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 5. kapitola - Gary 1. část

15.01.2010 (20:00) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2074×

5. Kapitola - Gary 1. část

V šatně jsem opět strávila méně času, než většina ostatních holek. Kluci už byli v tělocvičně a rozehrávali basket.

„Nazdar, sporťačko. Hraješ?“ Hulákal na mě Gary.

„Že se ptáš!“ Houkla jsem a klusala k nim. Rozdělovali se zrovna do družstev. Jako obvykle, nehráli všichni. Erik a jemu podobní, kteří neprojevovali nadšení z jakéhokoliv sportu seděli na lavičkách. Byla jsem v týmu s Patrikem, Jackem, Danem a Benem. Proti nám Gary, Dean, Tyler, Tony a Mike.

„Kdo rozehrává?“ Ozval se Gary a rozhlížel se po všech zůčastněných.

„Já bych nechal rozehrát Nancy.“ Vypadlo z Deana.

„Fajn. Je to tvoje.“ Prohlásil Gary a hodil mi míč.

„Jde se na to.“

Tohle nebyl moc fér zápas. Byla jsem rychlejší a taky jsem líp kličkovala... Kdosi mě dokonce obvinil, že mám ostré lokty. Proti mně stál Gary, kterého jsem vždycky musela obehrát. Pořád se mě snažil něčím rozhodit, ale čím víc mluvil, tím lepší jsem měla trefu.

„Co takhle sázka, N.?“ Dribloval přede mnou s míčem a já se mu ho každou chvíli snažila sebrat.

„Jakou?“ Zeptala jsem se zvědavě a přizpůsobovala se každému jeho pohybu.

„Když vyhraju, jdeš se mnou na rande...“ Řekl a pokusil se mě obejít. Udělala jsem drobný úkrok a míč mu sebrala. Teď jsem já stála na místě, driblovala a koukala mu do očí.

„Fajn. Když prohraješ, budeš recitovat v angličtině.“ Ďábelsky jsem se usmála a rozběhla se na druhou stranu.

„Platí.“ Řekl. Přihrála jsem míč Danovi a když jsem měla volné ruce, plácli jsme si a ztvrdili tím sázku. Přes dunění míče a pořvávání spoluhráčů nebylo slyšet nic z toho, o čem jsme se bavili. Bylo to jen mezi námi.

Vycházela jsem zrovna z šatny, když jsem na konci chodby uviděla Garyho.

„Hej!“ Křikla jsem na něj a on se otočil. Doběhla jsem k němu a on se zářivě usmál.

„Jak to teda bude?“ Zeptal se zvědavě a v očích mu blýsklo.

„No... Byla to remíza... Takže...“

„Takže nemusím recitovat.“ Usmál se vítězoslavně. Evidentně mu to stačilo.

„A já s tebou nemusím jít na rande.“ Zasmála jsem se. Jeho výraz se změnil.

„Nemusíš... Ale kdybys chtěla...“ Opět se dostavil teniskový komplex – Gary si zaujatě prohlížel svoje boty. Nevědal jsem co mu na to mám říct. To už jsme ale došli na parkoviště, kde postával hlouček lidí. Poznávala jsem Deana, Angelu, Jessicu a pár dalších lidí. Vyrazili jsme k nim.

„Páni! Já na to úplně zapoměl.“ Plácl se Gary do čela a vyrazil přímo k nim.

„Jedem teda?“ Ptal se Dean.

„Jasně, kámo.“ Odpověděl mu Gary. Já jenom stála a snažila se pochopit, o co jde. Gary se na mě otočil s vysvětlením.

„V Seattlu je dneska rockovej koncert. Budou tam Good Charlotte a Three Days Grace. Pojedeš s náma?“ V očích mu jiskřilo, když čekal moji odpověď.

„Three Days Grace?“ Zeptala jsem se nevěřícně. On si to ale špatně vyložil.

„Jo... Jsou skvělí a...“

„Rozhodně nejsou skvělí. Jsou nejlepší!“ Radovala jsem se. Three Days Grace byla moje nejoblíbenější skupina. A Good Charlotte byli taky úžasní.

„Takže pojedeš?“ Gary jenom zářil.

„Jasně!“ Nálada mi vylítla ještě výš, pokud to bylo možné. A k tomu přestalo mrholit a mezi mraky sem tam prosvitlo slunce.

„Fajn.“ Odpověděl, ale bylo na něm vidět, že “fajn“ pro něj bylo slabé slovo.

„Takže... Ve čtyři vyrážíme od obchodu Mikových rodičů.“ Rozdával Dean instrukce.

„Jasně. Zatím.“ Rozloučila jsem se a vyrazila domů. Jestli to chci stihnout, měla bych sebou hodit.

„Počkej!“ Slyšela jsem za sebou. Otočila jsem se.

„Nechceš hodit domů?“ Ptal se Gary.

„Jestli ti to nevadí.“ Pokrčila jsem rameny.

„Vůbec ne.“ Vzal mě přátelsky kolem ramen a šli jsme na druhou stranu parkoviště. Zastavili jsme se u černého auta. Pořádně jsem si ho prohlížela. Podle značky na čumáku auta by i někdo jako Lauren poznal, že je to Nissan.

Gary mi otevřel dveře spolujezdce a teatrálně vysekl poklonu. Zasmála jsem se a nastoupila.

„Primera?“ Zeptala jsem se, když si sedl za volant. Překvapeně zamrkal.

„Em... Jo.“ Otočil klíčkem v zapalování a motor s adekvátním vrněním naskočil.

„Ročník 1994.“ Prohodila jsem jen tak mimochodem.

„Panejo... Jak to víš?“ Vyvalil na mě oči.

„No... Tenhle model se vyráběl v roce 1994. A ty úpravy motoru se oproti dřívějším modelům celkem slušně projevily, takže podle vzhledu karoserie a zvuku toho motoru to prostě musí být ´94. Pěkně přede.“ Objasnila jsem svou znalost.

„A já myslel, že s tou tátovou holkou přeháníš. Ty se vyznáš, co?“ Zakroutil hlavou a vyjížděl z parkoviště.

„Já nikdy nepřeháním. Tady doleva...“ Navigovala jsem ho. K našemu domu to tímhle autem trvalo jenom chvilku. Zastavil na příjezdové cestě do garáže.

„Chceš jít dál? Táta by určitě rád poznal někoho z mých spolužáků.“ Zeptala jsem se ho. Chvíli váhal.

„Možná jindy. Musím domů, než rodiče odjedou do práce. Kvůli sestře...“ V jeho hlase bylo poznat, že se mu domů nechce.

„Máš sestru?“ Zeptala jsem se se zájmem.

„Jo. Je jí deset... Musím přijít co nejdřív aby nebyla doma sama a pak počkat až přijede Madison – paní na hlídání - abych mohl jít na ten koncert. Tak mě napadá... Nemám tě vyzvednout tady?“

„To by bylo bezva. Díky.“ Tak aspoň nebudu muset zase chodit pěšky.

„Není zač. Takže o půl jsem tady.“ Usmál se na mě, když jsem otevírala dveře.

„Jasně. Tak zatím.“ Zamávala jsem mu do auta a zabouchla dveře. On obratně vycouval a odjel.

„Ahoj, tati!“ Zavolala jsem z předsíně, když jsem si zouvala boty.

„Ahojky, N.“ Odpověděl mi, když jsem přišla do obyváku. Seděl na pohovce a koukal na basket.

„Můžu se na něco zeptat?“

„Jo, tati. Šla jsem pěšky.“ Usmál se, když jsem odpověděla na jeho nevyslovenou otázku.

„A kdopak mi tě přivezl?“ Zeptal se a zvědavě koulel očima.

„Gary Brown.“ Řekla jsem prostě.

„Spolužák...“ Dodala jsem na vysvětlenou, když se mu v obličeji zase usazoval ten poťouchlý úsměv.

„Vždyť já nic neříkám...“ Zvedl ruce nad hlavu.

„Jasně... Hele, v Seattlu je dneska koncert... Good Charlotte a Three Days Grace. Jedou skoro všichni moji kamarádi...“

„Jasně, že můžeš jet s nima, Nancy, ale nezapomeň, že máš zítra školu.“

„Všichni máme zítra školu, tati.“ Zasmála jsem se.

„Takže jinak žádná konkrétní večerka? Myslím... S ohledem na tu školu samozřejmě...“

„Ne. Hlavně buď doma, až budu vstávat, ok?“ Zasmál se a dál se věnoval basketu.

„Jasně...“

Vyběhla jsem nahoru do pokoje a okamžitě se vrhla ke skříni. Nikdy jsem nebyla na dlouhé přehrabování oblečení a starosti s líčením, ale když jsem šla na koncert, trošku jsem se tím oblečením zabývat musela. Z principu. Sukni byste v mojí skříni nenašli. Měla jsem jedny šaty, které sloužily při zvláštních příležitostech. K tomu jsem měla jedny jediné silonky a jedny boty na podpadku. Ale oblečení, které podtrhovalo můj vzhled a skutečně dokazovalo že opravdu jsem holka, to jsem ve skříni měla. Vytáhla jsem tmavě modré bokové džíny do zvonu, které k nohavicím tmavly až do černa. K tomu tmavě tyrkysové tričko na vázání kolem krku a riflovou bundu. Holkám v Seattlu to přišlo divné, ale já doma nikdy neměla řasenku, stíny, tužku na oči, ani rtěnku... Nikdy jsem to nepotřebovala. Přiznávám se – mám lesk na rty. Kupuju si ho už od dvanácti let. Jednou jsem ho dostala k narozeninám a u stejného odstínu a stejné značky jsem zůstala doteď, ale nepoužívám ho moc často. Umyla jsem si vlasy a pak je vyfoukala fénem. Nechala jsem je rozpuštěné a už jen zbývalo vybrat si boty. Jednoznačně zvítězily černé conversky. Měla jsem je nejradši, ale nosila jsem je jenom když jsem si byla jistá, že je nezničím. Byly v krabici pod postelí. Podrážky byly čisté a tak jsem si je rovnou obula. Ze školního batohu jsem vytáhla peněženku a z pokladničky, která byla schovaná ve skříňce se zimním oblečením, jsem přestěhovala potřebnou část svých úspor. Vždyť na takové příležitosti jsem si je šetřila, ne? Peněženku a mobil jsem dala do pravé kapsy v bundě a zapla ji. Byla to nejbezpečnější kapsa, kterou jsem měla, protože měla pokažený zip a kdo nevěděl jak, neotevřel ji.

Bylo čtvrt na čtyři a já sešla zpátky dolů. Zastavila jsem se v kuchyni a našla si loupák se slaninou. Dala jsem ho na talíř, protože po něm byla spousta drobků a šla si sednout za tátou k televizi.

„Páni... Sekne ti to, N. Konečně je na tobě poznat, že jsi holka.“ Utahoval si ze mě.

„Díky, tati. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet.“ Zasmála jsem se. Dojedla jsem akorát o půl čtvrté. Odnášela jsem talíř do dřezu, když jsem zaslechla klakson.

„To je Gary, tati. Měj se!“ Vyrazila jsem ke vchodovým dveřím.

„Užij si to, zlato!“ Zavolal na mě, než jsem za sebou práskla dveřma.

Gary stál opřený o svoje auto. Když jsem vyšla z domu, otevřel pusu, ale hned ji zase sklapl.

„Páni... Vypadáš... Vypadáš... Úžasně.“ Vykoktal ze sebe a zčervenaly mu uši.

„Díky.“ Otevřel mi dveře a já nastoupila.

„Jedeme vyzvednout ještě Jacka a Patrika, neva?“

„Jasně, že ne. Jsou to prima kluci... Po cestě s nima bude sranda.“ Usmála jsem se. Projeli jsme kolem odbočky ke škole a za chvíli jsme stavěli před domem, kde bydleli kluci Petersonovi se svou babičkou.

„Čau.“ Pozdravili unisono, když nasedali na zadní sedadla.

„Nazdar. Tak co? Těšíte se?“ Ptala jsem se nadšeně.

„Jasan. A ty? Netipoval bych tě na rockovou fanynku. Lidi co sportujou prý moc hudbu neposlouchají...“ Odpověděl Jack.

„Mě je fuk co poslouchají sportovci. Já nesportuju a poslouchám rock.“ Zasmála jsem se. Za chviličku jsme stavěli před obchodem Newtonových, kde už čekal Mike se svým Suburbanem, což bylo pro takovouhle akci ideální auto. Bylo něco před čtvrtou a čekalo se jenom na Deana. Co jsem slyšela od Patrika, mělo by nás jet patnáct.

„Kdo nám chybí, kromě Deana?“ Ptala jsem se Garyho, který byl informovanější než já.

„Deanova sestra Sára, Dan a jeho holka Cindy. Ti přijedou s Deanem.“ Jinak tam prý byli všichni. Lauren, Jessica, Angela, Erik, Tyler, Ben a samozřejmě Mike. Jack s Patrikem taky vystoupili a začali se bavit s Mikem a Tylerem. Holky stály ve svém vlastním hloučku. Angela měla foťák, protože se rozhodla zdokumentovat náš výlet a brala to od začátku. Jessica s Lauren se každou chvíli zachichotaly a otočily se na mě a Garyho. Hned mi bylo jasné, o čem se ty dvě bavily. Gary mě vezl domů, Gary mě přivezl, Gary vedle mě stál a koukal na mě jako na obrázek – pro Lauren a Jessicu to byly jasné důkazy, že s ním chodím. Skvělý. Tyhle dvě bude těžký vyvést z omylu – drbny jedny.

Konečně přijel Dean. Z třídveřového Oplu Corsa vystoupil Dan s mile vypadající drobnou dívkou – určitě Cindy – a Dean se svou sestrou. Od pohledu bylo vidět, že jsou sourozenci. Vlasy stejné barvy a v obličeji se taky podobali.

„Ahoj, Nancy. Chtěl bych ti představit svoji sestru – takže, tohle je Sára. Sáro, Nancy, moje spolužačka.“

„Deane, já vím kdo to je. Mluví o ní celá škola.“ Zasmála se.

„Ráda tě poznávám, Nancy.“ Natáhla ke mně ruku. Teď bylo nad slunce jasné, že je to skutečně Deanova sestra. Měli stejný smích.

„Taky tě ráda poznávám... Já... Já tě znám...“ Snažila jsem se rozpomenout, kde jsem ji viděla. Bylo jisté, že chodí k nám na školu. Pak mi svitlo. Čtvrťačka s foťákem...

„To ty sis fotila Erika, když jsem ho podkopla na chodbě, že?“ Rozesmála jsem se při té vzpomínce.

„Jo, to jsem byla já. Nemohla jsem si nechat ujít příležitost, vyfotit mámě s kým se Dean ve škole kamarádí.“ Zasmála se se mnou. Dean s Danem se zapojili do Mikovy diskuze o nejjednodušší cestě na stadion v Seattlu.

„Ty budeš Cindy... Já jsem Nancy.“ Představila jsem se dívce stojící vedle Sáry. Tuhle jsem ve škole taky viděla. Seděla s Danem u oběda. Myslím, že chodila do prváku. Měla krátké sestříhané vlasy, černé jako noc. Její oči byly šedé, což podtrhovalo její jemné, bledé rysy.

„Ahoj.“ Řekla tiše a mile se na mě usmála. Ne že bych neměla příjemnou společnost, ale to postávání na chodníku mě začínalo nudit.

„Už jste se dohodli, pánové?“ Přerušila jsem rázně jejich dohadování. Ztichli a koukali jeden na druhého.

„Vidím, že asi ne... Tak já to vyřeším za vás. Gary pojede první a vy za ním. Já ho budu navigovat.“

„Jseš si jistá?“ Zeptal se Dan se zvednutým obočím.

„Žila jsem v Seattlu pět let. Nezabloudím, neboj.“ Mrkla jsem na něj.

„Fajn. Jedem!“ Zavelela jsem a všichni nasedali do aut.

Z forks do Seattlu trefil Gary sám. Navigátor ze mě bude až se budeme proplétat ulicemi ke stadionu.

„Co takhle nějakou muziku?“ Navrhl Gary a zapnul přehrávač. Okamžitě jsem poznala skladbu, která začala hrát. Wake up od Three Days Grace.

„Nemůžeš se dočkat?“ Zakřenila jsem se.

Alice “u zubaře“:

Edward s Jasperem na mě čekali v autě. Byla jsem šíleně zvědavá co se dovím.

„Mluvil jsi s Carlislem? Co ti řekl?“ Vypálila jsem na Edwarda sotva jsem nastoupila.

„Nic konkrétního. Říkal, že máme hned přijet.“ To je hezké... A jestli má ponětí o tom, co je Nancy zač se nezmínil, že? No jasně... Máme přece věčnost, tak proč pospíchat.

„Takovou tě neznám... Kde se to v tobě bere, Alice?“ Ptal se Edward, když slyšel moje myšlenky.Taky jsem nevěděla, kde se to ve mně vzalo. Nejspíš jsem chtěla co nejrychleji zjistit, kdo je Nancy Whitová. Třeba se konečně dozvím, proč jsem ji vídala...

„Uvidíme.“ Kývl Edward. Jasper seděl a mlčel. Ani se nepohnul – což u upírů není nijak zvláštní.

Konečně jsme dojeli k našemu domu. Vrazila jsem do obyváku a okamžitě se posadila na pohovku vedle Esmé. Ve vteřině dorazila Rose s Emmettem v patách. V Zápětí Edward a Jasper.

„Kde je Carlisle?“ Ptala jsem se Esmé.

„V pracovně. Něco hledá, hned přijde.“ Jenom to dořekla, Carlisle scházel ze schodů.

„Edwarde, máš ten obrázek?“ Edward kývl a podal mu ho. Carlisle se posadil vedle Esmé a pečlivě si prohlížel můj protrét. Snažila jsem se rozluštit jeho pohled, ale neviděla jsm nic, než odraz papíru v jeho očích. Pohlédla jsem na Edwarda, ten se však tvářil zmateně. Asi se snažil porozumět Carlislovým myšlenkám, ale moc se mu to nedařilo.

„Pravděpodobně vím, co je Nancy Whitová zač.“