Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 4. kapitola - Jiná

13.01.2010 (09:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3793×

4. Kapitola - Jiná

Když jsem dorazila na parkoviště, nikde nebyla ani noha. Nikdo přece nebude postávat v dešti na parkovišti, když se může schovat v suchu a teple ve škole. Bylo slyšet jenom svištění větru a bubnování deště do karosérií aut studentů. Jedno auto se sem absolutně nehodilo. To nablýskané stříbrné volvo, které mě minulo cestou do školy. Měla jsem jasno. Cullenovi jsou ve škole. Konečně jsem vcházela do chodby, která vedla k učebně angličtiny. Dean přešlapoval před třídou a nervózně se rozhlížel. Když mě uviděl, trošku vyvalil oči, ale pak se pobaveně zasmál.

„Ahoj. To jsi snad šla pěšky ne?“ Dělal si ze mě srandu.

„Jo šla.“ Oznámila jsem mu a usmála se, když jsem koutkem oka zpozorovala, jak se zarazil.

„Co tě to napadlo?“ Zeptal se a kroutil hlavou.

„Měla jsem moc času... Chtěla jsem se projít.“ No co, vždyť je to pravda.

Vešli jsme do třídy a já si pověsila bundu s kšiltovkou na věšák, rozpustila si vlasy a rukou je prohrábla, aby nezůstaly ve tvaru culíku. Ještě si usuším ty boty... Vyzula jsem je a opřela o topení.

„Asi neuschnou úplně, ale lepší než nic.“ Řekla jsem si potichu.

Sedala jsem si k Angele a snažila se vymyslet vysvětlení pro můj příchod à la “promoklá až na kost“, ale Ang se mě na nic neptala. Čekala jsem na příchod učitelky. Náhoda, že zrovna, když já přijdu do školy vytáhne zrovna Olivera Twista? Nebo to byl ten důvod – věděla, že přijdu? Rozhlédla jsem se po třídě a spatřila novou tvář. Křídově bledý kluk se zlatýma očima a s rozcuchanými vlasy barvy bronzu. To musel být Edward Cullen. Viděla sem, jak si mě prohlíží, v obličeji nepatrnou stopu překvapení. Usmála jsem se na něj a otočila se zpátky dopředu. Chápala jsem, co na něm holky vidí. O tom, že je neskutečně krásný, nemohl nikdo pochybovat, ale mě jeho krása neohromovala,  dokonce ani nepřitahovala. Vzpoměla jsem si na včerejšek.

„Kdo jsou Cullenovi?“

„Taky jsou tu noví... Jsou vážně krásní, ale jsou...“

„Divní“

„S nikým se moc nebaví a jsou pořád jenom spolu....“

Cullenovi prý byli pořád žhavé téma k diskusi pro celou školu. Zauvažovala jsem nad španělštinou, která mě čekala... Hodina s Alicí Cullenovou v lavici.

Ze zamyšlení mě vytrhl příchod učitelky. Dneska měla v rukou jenom jednu knihu. Vzpoměla jsem si na svoje včerejší uvažování. Tak jako Angela jsem měla jasno, kterou knihu mám nejradši. Pýchu a předsudek.

„Dobré ráno, třído. Povídání o oblíbených knihách vás nemine, ale abyste neřekli, taky jsem si donesla svou oblíbenou knihu.“

Ve třídě bylo celkem ticho a tak bylo moje zachichotání slyšet víc než jsem chtěla. Někteří se na mě nechápavě otočili. Já jsem totiž věděla, která knížka je oblíbenou knihou Samanthy Brooksové. Děti z Bullerbynu. Uslyšela jsem další tichý smích. Otočila jsem se po jeho zvuku a zrak mi padl na Edwarda. Tvářil se stejně pobaveně jako já.

„Takže, je někdo, kdo by chtěl začít?“ Rozhlédla se po třídě.

„To jsem si mohla myslet.“ Zasmála se, když se niko nepřihlásil.

„Tak třeba vy, pane Browne. Jaká je vaše oblíbená kniha?“ Celá třída se rozesmála. Když jsme se utišili, Gary Brown se teatrálně nadechl a odpověděl.

„Harry Potter, slečno Brooksová.“ Řekl naprosto vážně, ale koutky mu podezřele cukaly. Nikdo to nevydržel a všichni jsme se rozesmáli znovu.

„Úchvatné, pane Browne. A můžete nám říci proč právě tato kniha uchvátila vaše srdce?“ Všichni naráz ztichli a čekali, co z něj zase vypadne. Opět jsem zaslechla Edwardův tichý smích, ale když sem se na něj otočila, tvářil se napjatě jako ostatní a upíral pohled na Garyho.

„Víte, způsob, jakým je kniha napsána, se mi zdá přímo magický.“ Všichni včetně učitelky propukli v hlasitý smích.

Někteří říkali jenom názvy knih, někteří pak museli trochu rozvést, proč se jim ta kniha líbí. Já byla jedna z těch šťastnějších, u kterých si učitelka vystačila jenom s názvy. Zato Angela se rozpovídala o románu Petr a Lucie skoro na patnáct minut. Musela jsem do ní dloubnout, aby se zarazila.

„A co vy, pane Cullene?“ Edward se v lavici napřímil a pár vteřin váhal nad odpovědí.

„Nemám oblíbenou knihu, slečno Brooksová. Přečetl jsem jich spoustu. Jak je možné vybrat si tu nejkrásnější hvězdu na nebi?“ Odpověděl hlasem jako samet. Nejedna holka z něj byla vedle. (Zejména Jessica Stanleyová div nesbírala svoje oči po zemi, jak na něj zírala.)

„To je pravda. Pan Brown by se od vás měl něco přiučit.“ Opět jsme se zasmáli a Gary se zatvářil jako by právě jedl citrón.

„Také jsem přečetla hodně knih, ale jedna mě uchvátila navždy.“ Otočila se ke stolu a natáhla se pro knížku.

„Děti z Bullerbynu.“ Tolik jako v téhle hodině jsem se nenasmála za poslední měsíc.

„Ano, pane Woode?“

„Promiňte, ale není to dětská knížka?“ Zeptal se Dean.

„Ano, to je. Četla jsem ji mnohokrát a přirostla mi k srdci. Dobrodružství dětí z Bullerbynu jsou milá a zábavná. Je to skvělý relax. Čtení obecně je skvělý relax, že ano, pane Browne?“

„Samozřejmě.“ Zazubil se na ni. V ten moment zazvonilo.

Brala jsem si od topení svoje tenisky a divila se, protože byly úplně suché. Obula jsem si je a vyrazila s Deanem a Angelou na matiku. Gary nás po chvíli doběhl.

„Tys dneska vážně přišla pěšky?“ Valil na mě oči s pobaveným výrazem.

„Jo. Tvoje nejoblíbenější knížka je vážně Harry Potter?“ Vrátila jsem mu žertovně.

„Ne. Je to jediná kniha kterou jsem kdy četl.“ Přiznal se.

„No, tím by ses neměl moc hclubit.“ Zasmála jsem se.

Došli jsme do učebny a já ztuhla hned ve dveřích. V naší lavici seděl Edward. Seděl tam, kde včera já. Dean s Angelou se dali slyšet, že s ním sedět nebudou a sedli si k Mikovi s Erikem. Já neměla problém si sednout vedle Edwarda Cullena.

„Ahoj. Ty budeš Nancy, že?“ Pozdravil a mile se usmál.

„Jo, to jsem. A ty budeš Edward.“ Vrátila jsem mu úsměv.

„Už asi jo. Tak jak se ti tady líbí?“

„Myslíš ve Forks nebo na škole?“ Přátelsky jsem na něj mrkla.

„No... Vlastně obojí.“

„Ve Forks je krásně. Se Seattlem se to nedá srovnat. Je tu spousta zeleně a hlavně... Hlavně ticho. A škola je taky bezvadná. Jsou tu skvělý lidi. I když...“ Otočila jsem se na Lauren.

„I když bez některých bych se asi obešla.“

„Nemáš ráda Lauren? Myslel bych, že když jste sestřenice tak si budete blízké.“ Zdálo se mi to nebo se právě kousl do rtu?

„Nemám ji ráda. A nesnaž se mi namluvit, že se divíš. Najdi na ní aspoň jednu věc, která by tě donutila s ní kamarádit.“ Řekla jsem žertovně.

„Hm, máš pravdu.“ Pousmál se a dál se v tom nevrtal. Chvíli bylo ticho. Zahleděná do poznámek jsem si vzpoměla na Alici a okamžitě vyslovila svoji myšlenku nahlas.

„Viděla jsem tvoji sestru. Koukala na mě, jako na zjevení.“ Trošku jsem se zachechtala, aby nebylo poznat, že jsem to nechtěla říct nahlas.

„Jo... Alice říkala, že tě viděla.“ Odpověděl a pak se zasekl, jakoby prozradil něco, co neměl.

„Je moc hezká.“ Co to zase plácáš Whitová?! Okřikla jsem se v duchu.

„Je ti něco?“ Zeptal se a kouknul na moje dlaně. Zase jsem měla v ruce složený papírek s portrétem jeho sestry, bezděčně jsem ho otáčela a nemohla odtrhnout oči.

„No, to... Je tvoje sestra.“ Vypadlo ze mě a papír jsem rozložila. Vzal si ho ode mě a soustředěně si ho prohlížel.

„Tos kreslila ty?“ Zeptal se a stále se soustředěně mračil do papíru.

„Ne... No... Vlastně jo.“ Přiznala jsem se, ani nevím proč.

„Hele... Má tvoje sestra tetování?“ Zeptala jsem se jakoby mimochodem. On na mě vyvalil oči a po chvilce se mu na tváři usadil pobavený úsměv.

„Nemá. Proč?“

„Jen tak...“ Sklopila jsem oči k poznámkám.

„Jsi vážně dobrá. Je to krásné. Ale... Jak se ti to povedlo nakreslit? Myslím... Tys...“

„Nevím jak se mi to povedlo. Nikdy jsem neuměla kreslit a navíc, tvoji sestru jsem viděla asi dvacet vteřin. Tak se mě vážně neptej jak se mi to povedlo.“ Řekla jsem zase pravdu a začala na sobě pozorovat hysterii. Složil papír a vrátil mi ho. Víc jsme se o tom nebavili. Aniž jsem si to uvědomila, hodina skončila a Edward vyběhl ze třídy rychlostí blesku.

Dean, Angela, Gary a Erik na mě čekali u dveří.

„Padli jste si s Cullenem do oka, co?“ Poškleboval se Erik a Gary se zamračil.

„Co tím myslíš?“ Zeptala jsem se ho.

„No, prokecali jste celou hodinu.“ Smál se mi Erik.

„Vážně?“ Řekla jsem naráz s Garym.

„A už je to tady! Má tě v hrsti, holka. Jak ztrácíš pojem o čase, jseš zamilovaná až po uši.“ Chechtal se Erik, což ho za čtyři vteřiny přešlo, když ležel na zemi. Rozplácl se na chodbě, jak široký tak dlouhý. Ostatní se rozřehtali na celé kolo a já s úsměvem sladké nevinné blondýnky kráčela na další hodinu.

Biologie utekla rychle a ani jsme u toho moc nemluvily, pokud nepočítám Angelin obdiv, jak jsem elegantně a nenápadně podkopla Erika. Na obědě mi všichni od našeho stolu zatleskali (Kromě Erika samozřejmě). Historka o Erikovi škrábajícím se na nohy se roznesla rychlostí neřízené střely.

„Tak co říkáš na Cullenovy?“ Ptala se Jessica.

„Normálka. Seděla jsem s Edwardem v matice.“ Prohodila jsem a ukousla si pizzy. Jessice zamrzl úsměv a Erik ještě přisypal soli do ran.

„Prokecali celou hodinu a ona si toho ani nevšimmla.“

„Prohráls, Deane!“ Křikla Jessica vítězoslavně. Dean se začal smát a já se zamračila.

„Nemyslím si, že jsem prohrál. Vždyť spolu jenom kecali.“ Namítl a dál se chechtal.

„Navíc jsme se většinou bavili o Alici. Budu s ní sedět ve španělštině.“ Řekla jsem zase jakoby nic. Zvedla jsem se od stolu a šla si koupit colu. Uviděla jsem stůl, u kterého sedělo pět lidí a mezi nimi Edward s Alicí. Ty ostatní jsem neznala, ale krásní byli všichni. Sedla jsem si zpátky a zaposlouchala se. Konverzace u stolu mi nedávala smysl.

„O co jsem přišla?“ Zeptala jsem se Angely, když jsem viděla Jessicu jak vztekle prská na chechtajícího se Deana.

„Jessica pořád tvrdí, že chceš sbalit Edwarda, ale že se stydíš a proto se s ním bavíš o jeho sestře. A Deanovi to přijde směšné.“ Mě taky. Logika Jessicy se nápadně podobala té, kterou používala Lauren. Viděla jsem dva Cullenovy odejít z jídelny. Svalnatý hromotluk a svůdná blondýnka.

„Víš co, Jess? Udělejte kompromis. Zrušte předchozí sázku a vsaďte se o tohle: Jestli se Nancy půjde posadit ke Cullenovým, seznámí se s klukem od Alice a vůbec nezaváhá ani nezčervená, znamená to, že jsi neměla pravdu. Co ty na to?“ Dořečnil Gary a pendloval pohledem mezi Deanem a Jessicou.

„To beru! Co ty na to Jess?“ Prohlásil Dean a plácl si s Garym. Jessica chvíli koukala na mě, pak na Cullenovy, pak zase na mě a pak na Deana.

„Ok. Platí.“ No to je mi pěkný!

„Moment! A že by se někdo taky třeba zeptal mě?“ Zvýšila jsem hlas na Deana a Garyho.

„Promiň, N. Jdeš do toho?“ Koukl na mě Dean provinile.

„To si piš, že jdu!“ Zvedla jsem se, obešla stůl k Jessice a zašeptala jí do ucha.

„Sleduj...“ Napřímila jsem se a rázným krokem mířila k Edwardovi a jeho sourozencům.

„Ahoj. Můžu?“ Zeptala jsem se a položila ruku na volnou židli vedle Edwarda.

„Jasně.“ Odpověděla nadšeně Alice a pak krátce sykla, jakoby ji někdo kopnul pod stolem.

„Řeknu to na rovinu. Jessica a Dean se vsadili, že sem přijdu a seznámím se s tebou.“ Podívala jsem se na blonďáka vedle Alice.

„Takže ahoj, já jsem Nancy.“ A natáhla jsem k němu ruku. Koukl mi do očí, pak na moji ruku a potom na chechtajícího se Edwarda.

„Jazzi.“ Šťouchla do něj Alice.

„Ehm, jo... Já jsem Jasper.“ Potřásl si se mnou a pak rychle moji ruku pustil. Jeho dlaň byla studená. Alice se zvláštně usmívala a Jasper se do mě pořád vpíjel zlatýma očima.

„No, když už jsem tady. Ráda poznávám i tebe, Alice. Budeme spolu sedět na španělštině. Nevadí ti to?“ Zeptala jsem se nejistě, ale ona se rozzářila ještě víc.

„Ne, vůbec ne! To je super! Au...“ To “au“ bylo tiché. Kdo jí šlápl na nohu tentokrát? Moment... Ten hlas... Její hlas byl krásný a mě neuvěřitelně povědomý... Nechala jsem to být.

„No, tak se teda uvidíme po obědě. Jaspere, Edwarde. Zatím čau, Alice.“ Vstala jsem a vracela se k našemu stolu.

„Zatím.“ Slyšela jsem za sebou Alici.

„Ještě nějaké poznámky ohledně balení Edwarda Cullena?“ Zeptala jsem se Jessicy, která si nejspíš nemohla vzpomenout, jak se zavírá pusa. A nebyla jediná. Všichni od stolu na mě zírali jako na přízrak. Jenom Dean se svíjel v křečích smíchu. Rozesmála jsem se taky. Asi to bylo nakažlivé.

„Říkám ti, Jess, jednou pro vždy, že se nechystám sbalit Edwarda Cullena.“

Alice:

„Co tady děláš? Myslela jsem, že máš hodinu na druhé straně školy!“ Hučela jsem do Edwarda, který se za mnou přihnal, jako tornádo.

„Seděl jsem s tou Nancy v matice. Ona... Víš ona...“ Z jeho koktání jsem začínala být nervózní.

„Ona co, Edwarde?“ Počkat, sedla si k němu v matice? Jaktože jsem to neviděla? Sleduju ji od neděle. Proč jsem neviděla, že si sedne k Edwardovi.

„Nevím, Alice, ale nejsi sama, komu něco ušlo. Vešla do třídy a já se zaposlouchal. Slyšel jsem její myšlenky, stejně jako myšlenky ostatních. Když se na mě ale podívala, její mysl ztichla, jakoby nemyslela vůbec. V jejích myšlenkách jsou prázdná místa, stejně jako v její budoucnosti. A víš co ještě?“ To byla hloupá otázka. Já nejsem ta, která čte myšlenky.

„No jo, promiň. Nakreslila tě. A sakra přesně!“ Nakreslila mě? A jak, když mě viděla...

„Přesně! To je na tom to divné! Viděla tě ani ne dvacet vteřin!“ Skočil mi Edward do myšlenek.

„Hele, mám ti toho ještě hodně co říct, ale už musím jít na hodinu. Uvidíme se na obědě.“ Rozloučil se a zmizel. To si ze mě dělá srandu ne?

V jídelně jsem u našeho stolu byla jako první. Potom přišel Jazz s Emmettem a Rose. Já jsem nervózně čekala na Edwarda.

„Alice, co je s tebou?“ Ptal se starostlivě Jasper, který cítil moji nervozitu.

„Edward seděl v matice s Nancy Whitovou a něco mu na ní nesedí...“ Řekla jsem na vysvětlenou a dál vyhlížela svého bratra.

„To je ta nová? Slyšel jsem, že je fakt číslo. Prej podkopla na chodbě nějakýho kluka.“ Smál se Emmett.

„Jo to je ona. A podkopla Erika ze školních novin.“ Odpověděl mu Edward, když si sedal k našemu stolu.

„No konečně! Kde se flákáš?“ Vynadala jsem mu a hořela zvědavostí.

„Koukej.“ Řekl a podával mi papír, na kterém byla... Moje fotka?

„Vypadá to tak, že?“ Odpověděl mým myšlenkám Edward.

„Tohle není přímo ten obrázek. To jsem nakreslil v biologii podle toho co mi ukazovala v matice.“ Což znamená, že mám jistotu, že to vypadá stejně jako originál.

„Co je tohle?“ Zeptal se Jasper a ukázal na moje zápěstí na obrázku.

„To nevím.“ Odpověděl Edward. Rose s Emmettem se zvedli od stolu, že jedou domů. Odpadlo jim odpolední vyučování a oba chtěli jít na lov. Teda to nám tvrdili, ale my jsme vděděli svoje. Edward se zasmál, pravděpodobně mým myšlenkovým pochodům.

„Slyšela jsem dobře?“ Otočila jsem se na Edwarda a pak ke stolu, kde seděla Nancy.

„Pokud myslíš to, že se právě vsadili, jestli sem přijde, tak ano, Alice. Slyšelas dobře.“ Smál se Edward. Snažila jsem se najít nejbližší budoucnost, ale neviděla jsem nic. Neviděla jsem, jestli přijde... Ale za pár vteřin jsem to slyšela. Sebejisté kroky a ani stopa po nervozitě.

„Ahoj. Můžu?“ Zeptala se a položila ruku na volnou na židli.

„Jasně.“ Vykvikla jsem nadšeně a Edward do mě kopl, až jsem zasyčela. Ona se posadila vedle Edwarda a pořád nebyla nervózní. Nepotřebovala jsem Jasperovo nadání, abych to poznala. Její srdce bylo naprosto klidné.

„Řeknu to na rovinu. Jessica a Dean se vsadili, že sem přijdu a seznámím se s tebou.“ Koukla na Jaspera a ten sebou jemně cukl, ale toho si ona všimnout nemohla.

„Takže ahoj, já jsem Nancy.“ A natáhla k němu ruku. Jasper seděl jako opařený. Nebyl vegetariánem moc dlouho a měl strach ze své reakce. Edward se nenápadně rozchechtal.

„Jazzi.“ Dloubla jsem ho jemně pod žebra, aby se vzpamatoval.

„Ehm, jo... Já jsem Jasper.“ Podal jí ruku a co nejrychleji ji zase pustil. Já jsem se jenom usmívala a Jasper ji provrtával pohledem. Možná se snažil zachytit cokoliv, co by naznačovalo, že by znervózněla, ale ona pořád nic.

„No, když už jsem tady. Ráda poznávám i tebe, Alice. Budeme spolu sedět na španělštině. Nevadí ti to?“ Zeptala se mě. Proč by mi to mělo vadit? Byla jsem nadšená!

„Ne, vůbec ne! To je super! Au...“ Edward do mě zase kopnul.

„No počkej... Já ti to doma vrátím!“ Poslala jsem mu myšlenku a jemu zacukaly koutky.

„No, tak se teda uvidíme po obědě. Jaspere, Edwarde. Zatím čau, Alice.“ Zvedla se ze židle a vracela se zpátky ke svému stolu.

„Zatím.“ Zavolala jsem na ni a pak se hned pustila do Edwarda.

„Co to bylo, Edwarde?“ Zavrčela jsem na něj.

„Měla bys být opatrná, Alice. Není jako ostatní lidi.“ Není jako ostatní lidi... Je skvělá a nemá z nás strach.

„To jsem nemyslel. Ničeho sis nevšimla?“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Její krev...“ Zašeptal Jasper do ztracena.

„Spravně. Její krev. Cítila jsi tu vůni, Alice?“

„Jakou vůni?“ Ptala jsem se a snažila se rozpomenout. Vůně lidí nám vždycky způsobovala nepříjemné pálení v krku. Tak proč jsem necítila ty plameny? Proč si nemůžu vybavit vůni její krve?

„No sláva!“ Zavýskl Edward.

„Kdybych neslyšel její srdce, ani bych nevěřil, že v sobě nějakou krev má. Ona sama voní krásně, ale nevyvolává v nás pocit žízně.“ Řekl Jasper a nevěřícně na ni zíral. Nevyvolává?

„Takže není člověk?“ Zeptala jsem se a snažila se přijít na nějaké vysvětlení.

„Je člověk, Alice. Aspoň si to myslím. Zeptáme se doma Carlisla. Ale zatím si musíš dávat pozor. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale moc se s ní nesbližuj, dokud nevíme, co je zač.“ Z toho jsem byla zklamaná. Mám si dávat pozor na někoho, kdo je už takovou dobu součástí mého života...

Když přišla doučebny španělštiny, sedla si vedle mě a já ji pozdravila.

„Ahoj.“ Nic víc ze mě nevypadlo. Nebyla bych k zastavení. Chtěla jsem o ní vědět všechno, ale zatím jsem to musela odložit...

„Ahoj.“ Usmála se na mě.

Prvních dvacet minut v hodině jsme vedle sebe seděly bez jediného slova. Divila jsem se, že moc nesleduje hodinu. Koukala z okna na souvisle padající déšť a vypadala duchem nepřítomná.

„Je ti něco?“ Zeptala jsem se opatrně.

„Ne. Jenom jsem se zamyslela... Můžu se na něco zeptat?“

„Klidně.“ Odpověděla jsem se skrývaným nadšením, že si se mnou chce povídat.

„Vy nejste praví sourozenci, že?“ Trošku jsem se lekla, ale pak mi došlo kam tím míří.

„Ne. Jsme adoptovaní. Všichni. Jasper a Rosalie jsou dvojčata.“ Raději jsem zase zmlkla, abych se moc nerozpovídala.

„Myslela jsem si to. A ty chodíš s Jasperem, je to tak?“ Zeptala se trošku nejistě.

„Jo.“ Odpověděla jsem krátce.

„Nemá mě rád, že?“ Tím mě dostala. Takovou otázku jsem nečekala. Otočila jsem se a zírala na ni málem s otevřenou pusou. Ona se na mě taky podívala. Když mi koukla do očí, zorničky se jí rozšířily a ona pořádně zaostřila, jakoby se jí něco nezdálo. Uhla jsem pohledem, když jsem si uvědomila co si na mě tak prohlížela. Moje oči. V neděli jsem je měla černé žízní. Teď byly zlaté.

„Jasper... Neber si to nijak osobně. On je introvertní typ. Ale ty se mu líbíš. Prý jsi fajn holka.“ Uklidnila jsem ji. Vlastně jsem nelhala. Jasperovi se zamlouvala, protože s ní se mohl normálně bavit a nemusel se bát, že by ji zabil.

„Vážně?“ Zeptala se a zamračila se do papíru před sebou.

„Jo...“ Řekla jsem a raději jsem vyplňovala cvičení v učebnici. Za pár minut jsem slyšela škrtání tužky po papíře a tak jsem se na ni koutkem oka podívala. Na listu papíru se začal rýsovat ornament, přesně takový, jaký jsem měla na obrázku na zápěstí. Vytřeštila jsem na ni oči, ale ona se tvářila, jakoby ani neviděla co kreslí. Zazvonilo a já si rychle sbalila věci. Ona sebou trhla a taky se zvedla z lavice. Šly jsme spolu ke skříňkám pro věci na tělocvik. Odemkla jsem svoji skříňku a vypadl na mě přeložený lísteček. Rozevřela jsem ho a poznala Edwardův rukopis

Volal jsem Carlislovi. Čekám tě na parkovišti.

„Jdeš?“ Ptala se mě Nancy.

„Já vlastně dneska nejdu.“ Rychle jsem vymýšlela co jí mám říct.

„Musím k zubaři.“ Zamávala jsem lístečkem ve své ruce.

„Edward už na mě čeká. Musím jít. Měj se.“ Zabouchla jsem skříňku a vydala se na parkoviště.