Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 14. kapitola - Černá kočka

03.09.2010 (18:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1611×

14. kapitola - Černá kočka

Nancy:

Všechny starosti jsem hodila za hlavu a byla zvědavá. Slíbil, že přijde… Panter… Slíbil mi to panter. Za normálních okolností bych si řekla, že mi hrabe. Pomalu jsem vycházela z lesa, skálu už jsem měla na dohled. Vykulila jsem oči, protože ta velká černá kočka tam seděla. Zarazila jsem se.

„Ahoj. Tak ses vrátil…“ Kočka mi na to kývla. V očích té šelmy bylo jasně poznat, že to není obyčejné zvíře. Pomalu jsem se přibližovala. „Cos tady posledně dělal? Jenom tak ze zvědavosti… Já totiž kvůli tobě nemohla normálně spát. Místo toho jsem lítala po lese, abych tě našla, takže bych uvítala nějaké vysvětlení.“ Panter švihl ocasem. Čekala jsem, co se bude dít, ale to, co se stalo, by mě ani ve snu nenapadlo.

Musela jsem zamrkat, abych se přesvědčila, že vážně nemám halucinace. Dokonce jsem se štípla, jestli nespím, ale nespala jsem. Byla to realita. Přede mnou už nebyl černý panter, ale vysoký ramenatý kluk, se svaly jaké má Emmett. A ne ledajaký kluk - Alex.

„Ahoj, N.," pozdravil a opatrně se usmál. Neměla jsem slov. Jenom jsem na něj kulila oči jako idiot.

„Ty?" Nic jiného mě nenapadlo. Jistě, sama jsem byla součástí úžasného kouzelného světa, ale Alex? Jaká náhoda, že člověk, který je mi tak blízký je taky...

„Já vím... Asi šok, co?" Šok?! No tos uhodl, kamaráde!

„Co jsi zač?"

„Jsem noční strážce." Co? Beze slova jsem ho chytla za ruku a rozhodla jsem se ho dostat do domu. Asi jsem byla hodně v šoku, protože jsme přistáli na střeše, ale to jsme potom zvládli... Edward i ostatní už byli doma.

„Ty!" ukázala jsem na Edwarda. „Tys to věděl."

„Ano," přikývl. A pak mi to došlo. * (pozn. autorky: věta speciálně pro Gabku) *

„Všichni jste to věděli..." Asi čekali, jak budu reagovat, Nikdo ze mě nespouštěl oči, nikdo z nich ani nemrkl. Obrátila jsem se na Alexe. „Jak dlouho?"

„Osm let..." Sklopil oči k zemi.

„Nemohls, že?"

„Ne. Chtěl jsem, ale nešlo to... Až teď, když jsem se dozvěděl, že taky nejsi člověk," pousmál se.

„Tak to moment! Já jsem člověk!"

„Promiň, Nancy, ale tvoje chromozomy říkají něco jiného..." ozval se Carlisle.

„Promiň, doktore, ale vypadá někdo z mých rodičů jako elf nebo vlkodlak? Moji rodiče jsou lidi... A já ne?"

„Já nevím, Nancy... Alex jich má jednatřicet."

„No, to je pěkný... V podstatě jsme všichni hybridi. Paráda... Nic ve zlým, lidi... Teda lidi.. No... Sakra! Vždyť víte, jak to myslím!" prskala jsem. Hodně se to zamotalo.

Ve Forks od té doby nikdy nebyl klid. Pořád jsem byla nervózní a nedokázala jsem si užít ani samu sebe, jako tomu bylo dřív... Čas letěl, mámina svatba se blížila, učení neubývalo a jediné klidné místo v okolí bylo La Push.

„Něco ti je?“ ptal se už po padesáté Jacob. Byla už tma, ale to v zimě bývá brzo. Ve Forks a okolí se z nějakého důvodu nedržel sníh, což byl pro mě nezvyk… Prosinec bez sněhu jsem snad ještě nezažila. Bylo tu jenom mokro. Měsíc se snažil prodrat skrz mraky, ale moc se mu to nedařilo. Těžko říct, jestli to náhodou nevzdal sám…

„Ne,“ zabručela jsem a kopla do nejbližšího kamínku. Kdybych to mohla někomu říct… Kdybych to ze sebe mohla vysypat ven…

„Jasně, jasně… Ale bylo by ti líp, kdybys to v sobě nedusila.“ Já vím! Ale nemůžu! Nemůžu ti začít vykládat o upírech, o mojí moci, o Nočních strážcích… Prostě nemůžu!

Na všechno, co jsem se snažila udělat, jsem potřebovala mnohem víc soustředění než dřív. To od té doby, co se měsíc vrátil do novu. To kouzlo už mi nevibrovalo tělem... Už to nebylo tak snadné, ale pořád jsem to zvládala. Zamyslela jsem se nad tím, jestli tady skutečně mám být. Ne v tom smyslu, jestli jsem hříčka přírody, to beze sporu... Spíš jsem chtěla znát důvod... Proč já? Proč teď? Má se něco stát? Něco, čemu já můžu zabránit? Nebo pomoct?

Jakoby v odpověď na mé myšlenky se ozvalo vytí...

„Slyšels to?“

„Jo, vlci… No a?“ pokrčil Jacob rameny. Moje uši byly citlivější než jeho a já si byla jistá, že tohle nebyli obyčejní žádní vlci… Ten zvuk zněl dravě, lačně, nenávistně a muselo pocházet od většího zvířete, než je obyčejný vlk.

„Musím jít…“ řekla jsem nepřítomně.

„Už? Vždyť jsme tu nebyli ani hodinu…“ Zmateně si mě prohlížel. „Nancy, co se děje? Mně to můžeš říct…“ S těmito slovy mi stiskl zápěstí a vpíjel se mi do očí. Nejspíš v nich vyčetl něco, co tam být nemělo, a přesto bylo.

„Nemůžu… Promiň…“ Vysmekla jsem se mu a běžela mezi stromy. Trochu mi to komplikoval, protože běžel za mnou, ale nakonec se mi podařilo zmizet. Doslova.

Alice, Edward i Jasper měli své schopnosti zpátky – možná proto se okamžitě seběhli, když jsem se objevila v obýváku. Jasper musel vycítit změnu atmosféry, kterou jsem přinesla, na Edwarda jsem v myšlenkách křičela, přestože hlasivky mi evidentně nesloužily a Alice… No, ta už tam vlastně byla…

„Edwarde!“ vyhrkla jsem.

„Tady? To je nepravděpodobné…“

„Byla jsem v La Push.“

„Tam jsou jiní vlkodlaci… Spíš vlci…“ Snažil se mě uklidnit, ale mně se to pořád nezdálo. Přehrála jsem mu v myšlenkách ten nenávistí protkaný zvuk a jeho tvář zkameněla.

„Mám pravdu, že?“

„Hele, o co tu jde?!“ vložil se do naší prapodivné konverzace Jasper.

„O vlkodlaky.“

„No neříkejte…“ protočila Alice panenky.

„Ne o vlky z rezervace… Skutečné vlkodlaky,“ promluvila jsem, ačkoliv jsem o vlcích z La Push nic nevěděla.

„Skuteční vlkodlaci? Tady?“

Bylo mi jasné, že mimo ty tři v domě nikdo není, jinak by tu všichni dávno stáli a Edward by nemusel telefonovat. Nejspíš jsem měla být vyděšená, zmatená, možná se mě měla zmocnit panika, ale nic z toho se nestalo. Teda… Myslela jsem si, že se nic z toho nestalo.

Alice:

V hlavě se mi rojily prazvláštní představy. Byla jsem na světě dlouho… Hodně dlouho, ale se skutečnými vlkodlaky jsem se nikdy nesetkala. Co to pro nás znamená? Moje mysl pracovala na plné obrátky. Možná proto jsem si neuvědomila, že se Nancy podlomily nohy, dokud jsem ji nechytila asi dvacet čísel nad podlahou.

„Nancy!“ Co se jí stalo? Zase měsíc? Vždyť už to nemá mít žádný vliv.

„Možná je toho na ni moc…“ odpověděl mi Edward na nevyřčenou otázku. Položila jsem ji na pohovku a nevěděla co dál. Ona se probere, to mi bylo jasné, ale to s těmi vlkodlaky byl problém, který jsem si netroufala vyřešit. Asi za sedm minut dorazili ostatní. Jasper s Edwardem jim vysvětlovali situaci, což nezabralo moc času, protože jsme toho věděli vážně málo. Snažila jsem se najít budoucnost, ale byla jsem slepá, což mohlo znamenat dvě věci – Nancy mě zase blokuje, což je nepravděpodobné, nebo…

„… a Alice je evidentně nevidí,“ doplnil Edward své vysvětlení.

„Jakto?“ ozvala se Nancy.

„Jak ti je?“ zeptala jsem se, bez ohledu na její otázku.

„Normálně, proč?“

„Omdlela jsi…“

„Vážně?“ Tvářila se, jakoby o tom vůbec nevěděla. „Ale nepřipadala jsem si tak. Mozek mi pracoval na plný výkon. Což mě přivádí k tomu, že se hned vrátím…“ řekla a byla pryč…

Nancy:

„Babi!“ zakřičela jsem, jakmile jsem se ocitla u babičky v předsíni. Nečekala jsem na odpověď a šla po čichu – do kuchyně.

„Nancy! Stalo se něco?“

„Jo, stalo a nejspíš ještě stane…“

Všechno jsem jí vysypala a čekala na verdikt. Její staré, přesto pořád krásné oči kmitaly ze strany na stranu, ale pochybuju, že si něco prohlížela.

„To je zlé…“ Hm, to jsem věděla taky… „V té tvojí knížce se o tom nic nepíše?“ Zamyslela jsem se. Přiznávám, nepřečetla jsem ji celou…

„Nevím… Budu se muset podívat.“ Babička přikývla.

„A co Alex?“ Alex! To mě nenapadlo…

„No jasně! Musím jít!“ Ve vteřině jsem byla doma, popadla svoji knížku a uvědomila si, že babičce jsem o Alexovi nikdy nic neřekla. Teda, nic od doby, co o něm znám pravdu… Ale nechala jsem to být. Teď na to nebyl čas.

„Zkuste v tom něco najít… Nečetla jsem to celé, takže tam možná něco bude. Velké šance tomu nedávám, ale náhoda je blbec…“

„Tos byla jenom pro tu knížku?“ ptal se Emmett.

„Ne, u babičky a pak pro knížku… A stejně musím zase jít…“

„Kam?“ zeptali se sborově, ale odpovědi se nedočkali.

S hledáním Alexe to bylo o dost těžší, než s hledáním upírů, konkrétně Cullenových. Mohl být prakticky kdekoliv, ale i tak to nebylo hledání jehly v kupce sena. Začala jsem na útesu. Tušila jsem, že to tentokrát nebude tak lehké a měla jsem pravdu, ale něco tu bylo. Něco ve vzduchu. Nemyslím tím žádný pach, ale něco… Myslím, že obyčejní lidi pro to žádné slovo nemají. Zjednodušila bych to na stopu magie… No… Teda… Prostě jsem cítila, že tady nedávno byl. Zavřela jsem oči a soustředila se. Hledala jsem tu stejnou stopu, která by mě k němu mohla dovést. Něco mě táhlo k Seattlu, což bylo pochopitelné, když tam bydlel. Ocitla jsem se v malém bytě. Byla jsem si jistá, že je to Alexův byt. To nehmatatelné, podle čeho jsem svého budoucího bratra hledala, tady bylo silnější, ale pořád jsem neměla vyhráno… Odsud vedla přímější stopa. Nebyla ukončená, jako na útesu. Vydala jsem se po ní. Musela jsem vypadat jako idiot, protože jsem chodila Seattlem se zavřenýma očima. Na vteřinu mě napadlo, že bych mohla potkat mámu, což by nebylo dobré, ale názvy ulic mě ujistily, že se to nestane, protože máma bydlela na druhém konci města. Přestěhoval se Alex schválně tak daleko?

„Nancy!“ Někdo mě chytl za rameno.

„Alexi! Sakra, tohle mi nedělej!“

„Co tady děláš?“ V obličeji jsem viděla překvapení, že mě tu vidí, ale bylo tam i něco jiného… Opět jsem to ale odsunula, protože nebyl čas.

„Hledám tě…“ Chňapla jsem ho za ruku a už jsme byli zpátky ve Forks.

„Dobře že jsi tady… Něco jsme našli, ale nevím, jestli nám to nějak pomůže…“ řekl Edward a podával mi otevřenou knihu.

No nevím... Má vůbec cenu v tom ještě pokračovat?

<< Shrnutí >>

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Like a rainbow: 14. kapitola - Černá kočka: