Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 12. kapitola - Déjà vu

31.05.2010 (16:30) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1849×

12. kapitola - Déjà vu

Nancy:

Prudce jsem se posadila na posteli. Emmett seděl v křesle vedle postele.

„Co se děje?“ ptal se nechápavě, ale to už jsem vyskočila z otevřeného okna a uháněla do lesa. Slyšela jsem Emmetta za sebou, cítila jsem jeho přítomnost, ale jakkoliv byli upíři rychlí, jeho rychlost té mojí nestačila. Slyšela jsem jeho volání… Později i Jasperovo a Edwardovo… Pořád jsem cítila, že se snaží běžet za mnou, ale nedoháněli mě. A já běžela… Běžela směrem, kterým mě táhlo to známé a neznámé… To něco, které mě budilo ze spaní… Běžela jsem rychlostí, při které mi měly praskat plíce a nohy vypovídat poslušnost, ale já letěla lesem a nevěděla kam. V dálce se přede mnou mihl černý stín a já věděla, že to je můj cíl… To neznámé, co hledám…

Ať to bylo cokoliv, bylo to rychlé. Rychlejší než upíři, ale ne rychlejší než já. Les kolem mě řídl, ale mě to nezajímalo. Hnala jsem se za tím černým stínem a pomalu ho doháněla. Vyběhla jsem z lesa a stín přede mnou se zastavil. Pochopila jsem proč – útes. Museli jsme doběhnout do La Push… Teď mi došlo, že je to zvíře. Panter. Černý jako noc. Tady? Šelma se otočila a hleděla mi do očí. Měla jsem pocit, že ty oči znám… Najednou se mě zmocňoval chlad…

„Alice!“ vykvikla jsem, když jsem se probudila a uvědomila si, že mě drží v náruči.

„Promiň, že tě nenechám spát na zemi,“ ušklíbla se.  Položila mě na postel a posadila se do křesla, kde seděl Emmett, než jsem… Než jsem se vzbudila? Takže všechno to šílenství se mi zdálo? Ale to bylo živější než sen…

„Alice? Tvoje vize… Jsou jako sny, ale o něco živější?“ Udiveně se na mě podívala.

„Je to možné… Už nějakou dobu nespím, víš,“ zasmála se.

„Co kecáš? Prospala jsi celé odpoledne!“ smála jsem se jí a ona našpulila rty.

„To se nepočítá… To byl podraz.“

Možná jsem chápala, co to bylo. Alice se mě dotkla a já měla její vizi… O sobě… Teď, když o tom vím, to můžu změnit. Ale měla bych?

„Kolik je hodin?“

„Půl třetí, proč?“

„Jen tak…“ Široce jsem zívla. „Ještě se trochu prospím.“ Zavřela jsem víčka a nechala se unášet sněním.

Zdálo se mi o mámě a o její brzké svatbě. Bylo tam veselo a se mnou tam byl i Alex. Bylo to zvláštní. Tancovali jsme spolu a pak najednou zmizel a já stála v lese a slyšela jsem své jméno. Ten hlas bych poznala kdykoliv – Alex. Alex mě volal.

S trhnutím jsem se posadila a ani jsem se nedivila, když jsem v křesle vedle postele spatřila Emmetta.

„Co se děje?“ Znáte takový ten pocit déjà vu? Já jo.

„Hned jsem zpátky. Nechoď za mnou…“ řekla jsem a vystřelila otevřeným oknem, jako jsem to viděla v té vizi. Ta rychlost byla neskutečná. Měla jsem pocit, že běžím ještě rychleji než v tom vidění. Pozorně jsem sledovala, co se mihne mezi stromy. Věděla jsem, že ho najdu. Táhlo mě to k němu… K tomu stínu, který přede mnou utíkal. K té velké černé kočce. Ale proč? Těsně před okrajem lesa jsem se přemístila až na útes a šelma mi vběhla do rány. Zastavila se a upírala na mě takový… Zkoumavý pohled. Pokusila jsem se vnímat energii kolem sebe. Emmett mě neposlechl a vydal se za mnou, ale zůstal na hranici La Push. Cítila jsem ho. Pak moje vnímání narazilo do neuvěřitelně silné a zvláštní energie. Energie, která byla podobná té mojí. A ta vycházela z pantera, který si mě prohlížel.

„Ty nejsi obyčejné zvíře, viď?“ promluvila jsem a kočka zavrtěla hlavou. Chtěla utéct, ale sotva se rozběhla, stála jsem, znovu před ní.

„Kam ten spěch? Já chci vědět, co jsi zač. Něco mě k tobě táhne a já chci vědět co. Nedáš mi spát!“ Pohled šelmy už nebyl zkoumavý. Byl prosebný a zároveň omluvný.

„Nancy!“ slyšela jsem Emmettovo volání. Otočila jsem se směrem, kde asi Emmett stál a pak jsem pohlédla zpět k panterovi.

„Dobře… Neptám se. Nechám tě jít, ale slib mi, že se zase ukážeš a prozradíš mi svoje tajemství…“ Šelma kývla. „Ruku na to.“ Natáhla jsem k panterovi ruku a on na ni opatrně položil svou mohutnou tlapu. Mezi našimi dlaněmi proletěla modrá jiskra a já si byla na sto procent jistá, že ten slib dodrží. Pak zmizel ve tmě.

„Měl jsi zůstat doma,“ řekla jsem káravě Emmettovi, který při zvuku mého hlasu nadskočil. Nedivím se, objevila jsem se mu za zády, jako bych byla nějaký duch.

„Tohle mi nedělej…“

„Promiň,“ usmála jsem se omluvně, „ale jasně jsem snad řekla, že za mnou nemáš chodit.“

„Ale mě nezajímá, co ty jsi řekla. Mám tě hlídat, tak tě hlídám. Je to sice nadlidský… Ehm… Nadupírský úkol, ale aspoň budu mít body za snahu, když už nic jiného…“ Založil si ruce na prsou a pokusil se nesmát, ale moc dlouho to nevydržel.

„Já bych tě nepráskla…“ zasmála jsem se s ním.

„A co to vůbec mělo znamenat? Proč jsi běžela do rezervace?“

„To je moje věc, nemyslíš?“ vyplázla jsem na něj jazyk. Chtěl se hádat, ale nakonec nic neřekl.

Zpátky se mi nechtělo běžet, ale přemístit jsem se taky nechtěla, tak jsme šli normálním krokem. Divila jsem se, jak daleko mě to podivné zvíře dovedlo. Jsem zvědavá, kdy se vrátí, aby splnilo svůj slib. Začalo svítat. Mezi stromy se prodraly první paprsky, ale neodrážely se od Emettovy kůže. Usmála jsem se. Moje bublina funguje.

„Vy jste se na mě domlouvali… Slyšela jsem vás… Něco mi nemáte říct, je to tak?“ Mluvila jsem o tom, co se stalo, než jsem usnula a měla tu Alicinu vizi. Emmett pochopil, kam mířím.

„Na to se zeptej raději Edwarda. Já ti nemám nic říkat.“ Hm. No co… Dolovat to z nich nebudu.

„Proč ses zastavil na hranici La Push? Vlkodlaci už tu přece nejsou, ne?“

„To se neví… Ale smlouva nebyla jen s vlkodlaky, ale taky s radou kmene a myslím, že se to předává společně s legendami. Prostě tam nechodíme,“ pokrčil rameny. Nakonec mě to přece jen přestalo bavit… V mžiku jsme stáli na verandě před domem. Emmett se jenom uchechtl a pak šel dovnitř. Já jsem se nudila. Sedla jsem si na schody a přemýšlela. Neměla bych si na svoje schopnosti tak zvykat… Rozmazlí mě to… Už to nebudu já. Ale babička říkala, že to pořád budu já. Že to kouzlo se mnou vyrostlo. Zatřepala jsem hlavou, abych z ní vymetla tyhle myšlenky. Rozhodla jsem se pro normální činnost. Nějakou lidskou činnost. Úklid tady nepřipadal v úvahu – celý dům byl jako ze škatulky. Vaření taky nemá smysl. Ohlédla jsem se, abych viděla oknem do domu. Emmett opět seděl u televize, Edward hrál na klavír a zbytek byl někde po domě. Nikdo mi teď nevěnoval pozornost. Zavřela jsem oči a objevila se ve svém pokoji doma. Dole jsem slyšela tátu – telefonoval. Vzala jsem si svůj notebook, oblíbená cédéčka a kaktus – přece nenechám Ronalda samotného! Ve vteřině jsem byla zpátky u Cullenů. V pokoji, kde jsem spala, jsem si urovnala věci z domu a posadila se na postel. Vůbec mi nevadilo, že jsem pořád v pyžamu. Teď jsem si uvědomila, že jsem si kvůli zprávě o mamčině svatbě nepřečetla e-mail od Alexe. Normálně jsem se styděla. Od té doby, co mi ho poslal, jsme se už viděli… A já si to pořád nepřečetla. Jsem hrozná. Tak jsem teda najela do mailové schránky, a přestože tam byly i čerstvé e-maily, začala jsem tím starým od Alexe.

Ahoj, Nancy.

Co jsi odjela ze Seattlu, změnila se spousta věcí. První třeba je, že už nebydlím u táty. Našel jsem si malý byt a žiju jako dospělý zodpovědný člověk. Nesměj se mi! =D Neboj, s tátou jsme si nic neudělali, jenom mě napadlo, že se začnu stavět na vlastní nohy. A navíc, když se bude ženit… To je další věc, kterou jsem chtěl tak trochu probrat. Náhoda je blbec a tak se stalo, že si můj táta bude brát tvoji mámu. To jsou věci, co? Možná to bude trochu peklo, mít tě za sestru…

Tak se zatím měj. Pokud se nepotkáme dřív, uvidíme se na svatbě.

Alex

Tak takhle to myslel po tom koncertě! Brzo se uvidíme… Ten svět je čím dál podivnější. No řekněte, jaká je pravděpodobnost, že se vám rozvedou rodiče, odstěhujete se a pak si vaše máma vezme otce vašeho nejlepšího kamaráda? Další dva maily byly od mámy.

Nazdar, broučku. Tak se v prosinci stěhuju. Na Vánoce už bych chtěla být v Seattlu. Moc se těším, až budu mít v práci trochu volna a ty za mnou přijedeš. Určitě bys měla poznat Alexe! Budete si rozumět… Je to milý kluk. Jak se ti líbí ve škole? A co spolužáci? Vsadím se, že máš spoustu kamarádů. Neumím si představit člověka, který by tě neměl rád. (Lauren samozřejmě nepočítám, ta byla vždycky tak trochu na opačné straně řeky…) Už musím běžet, za chvíli mi začíná soud. Máme teď takovou šílenou kauzu o trojnásobné vraždě… Prostě frmol.

Tak je tam zase všechny pozdravuj a hlavně napiš. Miluju tě.

Máma

Na rozdíl od táty, máma ani nedoufala, že se Lauren někdy změní. Moc dobře věděla, že si s ní prostě nikdy nebudu mít co říct… Tady je vidět, jak málo času má moje mamka. Ta se vůbec nic nedozví! Divím se, že se do té její pracovní bubliny vejde její budoucí manžel a stěhování… Ona vůbec není v obraze! Určitě bys měla poznat Alexe! Budete si rozumět… No to je fór. Ale jestli se Alex odstěhoval, tak se možná není čemu divit. Zezdola jsem slyšela Alici, jak nadává Emmettovi.

„Jak nevím? Měl jsi ji přece hlídat, ne?“

„Před chvílí byla na verandě, ale zmizela. Nevím, kam… Ale určitě nic nevyvádí. Má přece rozum,“ bránil se Emmett.

„Jsem nahoře, Alice! Vyřizuju si poštu…“ houkla jsem dolů, abych ho zachránila. Alice přišla ke mně nahoru.

„Můžu dál?“ nakoukla do dveří.

„Kdyby ne, mohla bych tě vyrazit, ani bys nevěděla, jak jsem to udělala,“ zasmála jsem se.

„Hele, nemusíš se vytahovat,“ vyplázla na mě jazyk a pak se dala do smíchu. „Místo toho bys mi mohla vrátit moje vize! Už jsem z toho nervózní…“ pofňukávala. Měla jsem chuť jí zase něco provést, tak jsem si prostě usmyslela, že by si mohla zaplavat. Usmívala jsem se na ni a soustředila se jenom na to, aby se Alice objevila v řece – a tak se taky stalo.

„Alice?“ divil se Emmett, který na ni musel mít z obýváku krásný výhled.

„Nancy!“ prskala rozhořčeně. Jenom jsem se tomu usmála. Aspoň si bude dávat větší pozor. Slyšela jsem Jaspera, který jí šel naproti a přemáhal smích. Rose s Esmé se ještě nevrátily z lovu a Carlisle byl v nemocnici. Slyšela jsem Edwarda hrát na klavír… Při jeho skladbách jsem se musela usmívat. Hrál moc krásně. Měla jsem takovou dobrou náladu a přitom bych měla mít spíš starosti…

Rozhodla jsem se přečíst druhý mail od mamky. Trochu jsem se smála, protože ho poslala jenom o den později než ten předchozí.

Ahoj, sluníčko. Tak si to představ! Osmého prosince už budu v Seattlu. Tolik se těším, až na tebe budu mít čas! Moc mi chybíš… Budu tě potřebovat! Dvanáctého ledna to všechno vypukne, takže musíš přijet a pomoct mi s přípravami. Potřebuju, abys mi pomohla vybrat šaty! Neboj, bude na to dost času. Jakmile dokončím ten poslední případ, dostanu volno. Co Robert? Už má tu dílnu? Musíš mi všechno napsat!

Pa, Nancy. Máma

Nikdy jsem nezažila, aby máma takhle vyváděla. Většinou byla vážná a rozumná, i když se to občas zvrtlo, ale teď doslova vyšilovala a na její poměry opravdu abnormálně. Ještě chvilku jsem kroutila hlavou a pak jsem se pustila do odpovědi.

Mami, ve Forks je všechno perfektní. Mám spoustu kamarádů a moc se mi tu líbí. Babička se má dobře a je moc ráda, že bydlím tak blízko. S tetou Nathaly jsem se ještě neviděla, ale určitě ji budu pozdravovat. Co se týče Alexe… Asi tě zklamu, ale my se s Alexem známe. Je to podivná náhoda, že jsem v Seattlu narazila právě na něj… Moc se na tebe těším. Zase se někdy ozvu.

Mám tě ráda

Nancy

Ze začátku to vypadalo, že mi není s čím pomáhat. Svoje schopnosti jsem ovládala perfektně. Pak se to ale začínalo nějak vymykat kontrole. Stačilo, abych se jenom trošičku rozčílila a jediná myšlenka způsobila katastrofu. Trénování jsem začala brát vážně. Nejvíce mi pomohl Jasper – přestože mé emoce necítil, tušil, jak se cítím a co mi pomůže. Koncem týdne už bylo všechno v pořádku a já se mohla vrátit domů. Trochu jsem se bála, co se stane ve škole… Další déjà vu – jako první den tady… Nakonec se ukázalo, že se nic nezměnilo… Nebo ano?