Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Like a rainbow: 11. kapitola - Známé a neznámé

27.04.2010 (08:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2123×

11. kapitola – Známé a neznámé

Nancy:

„Tys měl zelené oči?“ ptala jsem se překvapeně.

„Ano, měl,“ usmál se. „A můžu se teď na něco zeptat já?“ Tušila jsem, co ho bude zajímat.

„Do toho.“

„Copak to chystáš na Alici?“ zamrkal na mě zvědavě.

„Nech se překvapit.“

To už se Alice vracela s náručí plnou pánských triček, mikin a bůh ví čeho ještě.

„Podívej. Tohle jsou stejné velikosti a střihy, takže si zkus jednu a vyber si, které se ti budou nejvíc líbit. A my jdeme,“ zavelela, chytla mě za zápěstí a táhla napříč obchodem k dámskému oddělení.

„Alice, tohle já nenosím… Nehodí se to ke mně.“

„Ale hodí. Podívej se na sebe!“ vykvikla a otočila mě k zrcadlu. „Máš perfektní postavu, bezchybnou pleť, nádherné vlasy… Všechno perfektní! Klučičí věci tu tvoji krásu jenom hyzdí. Proč neukážeš světu, jaká jsi kočka?“ Mrkla na mě a pak zmizela mezi věšáky. Rozhodla jsem se jít za ní. Prohlížela jeden kousek za druhým a kroutila hlavou.

„Ehm, Alice? Kouří se ti z uší,“ zasmála jsem se.

„Co se ti z toho líbí?“ ukázala na stojan před sebou. Zakoulela jsem očima, ale věci jsem si prohlédla.

„Tohle.“ Vytáhla jsem šedý rolák bez rukávů.

„Špatně. Ty potřebuješ barvy!“ Chvilku si mumlala něco pro sebe a pak zoufale rozmáchla rukama. „Tady si nevybereš. Dámské oddělení je tu moc jednotvárné. Pojď,“ a mířila zpátky k Edwardovi. Ten už měl věci vybrané a pečlivě složené.

„Co se ti na tomhle nelíbí?“ zamračila se Alice a zvedla bledě modré tričko.

„Tohle,“ ukázal na nápis na rukávu. Stálo tam: Sexy toy. Hm, ani se mu nedivím.

„Aha. Promiň, nevšimla jsem si,“ zašvitořila Alice a odnesla věci, které se Edwardovi nelíbily.

V dalším obchodě už se Alici líbilo mnohem víc.

„Dokonalé. Tady ti seženu všechno! Trička, kalhoty, sukně, šaty, mikiny, boty…“ a s tímhle drmolením se rozjařeně rozlétla po obchodě. Koukla jsem na Edwarda, oba jsme pokrčili rameny a vydali se za ní.

„Tady seď a ani se nehni, dokud nepřijdu,“ posadila mě na židli vedle kabinky a velkého zrcadla. Edward se opřel o zeď a zvědavě na mě koukal.

„Co je?“ chtěla jsem vědět.

„Nic, já jen… Copak tě ta moc neláká? Každý jiný člověk by si s tím hrál a dělal, co chtěl. A ty tady sedíš a čekáš, až si z tebe Alice udělá barbínu.“

„Aha… No, mě to nějak nenapadlo zkoušet. Jenom to, co jsi viděl u vás doma a taky ten malý podraz pro Alici, ale na to je ještě čas,“ mrkla jsem na něj, když se nadechoval, aby se zeptal.

„Tak. Nevím, co ti sedí za střih, tak jsem toho vzala víc, ale myslím, že pro tebe budou ideální bokovky a zvony,“ drmolila Alice, když se přihnala s náručí kalhot, především riflí. Zalezla jsem do kabinky a zkoušela jedny kalhoty za druhými.

„Edwarde, co myslíš?“ slyšela jsem mluvit Alici. „Které jí budou slušet?“

„Myslím, že oboje.“

„Já to věděla!“ zajásala Alice. A protože téměř pořád běhala mezi stojany a hledala ty správné modely, ukazovala jsem se Edwardovi.

„Ty jsi zvláštní typ, Nancy. Tobě sluší všechno! Všechny barvy, všechny střihy, všechny vzory…“ hodnotil Edward. Vyzkoušela jsem milion triček, riflí, bund, mikin, svetrů, roláků a všeho možného. Ale pak přišla zrada.

„Proč ne?“

„Prostě ne, Alice. Já šaty nenosím,“ stála jsem si za svým. Připouštím, že jedny jsem měla, ale ty byly maximálně do divadla a na jiné zvláštní příležitosti.

„Ale no tak! Co ti to udělá?“ hodila po mně psí oči a tak jsem si ty šaty vzala. V kabince jsem zauvažovala nad tím, co Edward říkal… Usmála jsem se, luskla prsty a vyšla ven.

„No?“ Oba na mě vyjeveně hleděli. Edward se rychle vzpamatoval, ale Alici to nedocházelo.

„Jak jsi to… No jo, já zapomněla.“ Edward se zasmál, ale nespouštěl ze mě oči. Měla jsem na sobě tmavě modré koktejlky. V životě bych si takové šaty nepořídila, protože jsem je neměla kam nosit, ale musela jsem přiznat, že se mi líbily. Alice nadšeně zatleskala, když viděla můj úsměv.

„Líbí se ti, že?“ Přikývla jsem a tak se to všechno rozjelo na novo. Zasekly jsme se až u bot na vysokých jehlových podpatcích.

„Já mám raději klínové…“ šklebila jsem se.

„Klínové se k těmhle šatům nehodí a tyhle vypadají skvěle ke všemu!“ přesvědčovala mě, ale já těm tenkým podpatkům nevěřila. „Bojíš se, že spadneš? To jsi vážně takové nemehlo?“ rýpla do mě a to mě dopálilo. Nemehlo jsem nikdy nebyla! Obula jsem si ty boty a kupodivu jsem byla spokojená.

„No dobře… Chceš mi udělat radost?“ otočila jsem se na ni. Edward se tomu dotazu zasmál, protože znal Alici a tím pádem znal i odpověď. Alice nadšeně přikývla a tak jsme všichni tři mířili do mého oblíbeného obchodu. Myslela jsem, že se tu Alici nebude líbit, ale i tady se vyřádila. Conversky, batohy, sportovní věci…  Alice se rozhodla vzít tady věci pro Jaspera i Emmetta a Edward taky nepřišel zkrátka. Mně vybrala čtyři páry tenisek, tašku přes rameno a pár dalších triček. Poletovala po obchodě a to bylo přesně to pravé pro můj malý podraz. Nesla Edwardovi nějakou mikinu, když v tom zívla. Ani jí to nedošlo, ale Edward na ni vyjeveně hleděl. Mikinu po něm jen tak hodila a svezla se na malou skládací židličku vedle něj.

„Je ti něco, Alice?“ ptala jsem se naprosto vážně, ale v duchu jsem se smála.

„Bolí mě nohy…“ řekla unaveně a pak jí to došlo. „Hej! To není fééééér,“ zeširoka zívla a zamrkala, aby se probrala. Z obchoďáku jsme odcházeli ověšení taškami a Alice sotva pletla nohama. Vsadím se, že pro Edwarda to muselo být velice komické. Vůbec představa unaveného upíra je bezesporu komická… Naložili jsme všechno do auta a Alice se svezla na zadní sedadlo. Rozjeli jsme se směr Forks.

„Nancy, tohle byl podraz…“ zamumlala do ztracena.

„Co se jí stalo?!“ Vyhrkla Esmé, když Edward přinesl Alici v náručí. Okamžitě se sem přihnali všichni.

„Nic. Usnula,“ prohlásil pobaveně Edward a nesl Alici do jejího pokoje. Všichni nevěřícně sledovali jeho záda a pak se jejich pohledy vrátily ke mně a hned se začali smát, když jim došlo, kolik uhodilo.

„S tebou tady bude ještě veselo…“ prohlásila Rosalie, která se ke mně do téhle chvíle moc neměla.

Alice se za necelou hodinu vzbudila a vztekle mi nadávala, ale hned ji to přešlo. Zbytek dne jsem se věnovala užitečným věcem. Zjistila jsem, že si dokonce můžu pohrát s počasím. To se úžasně hodilo. Edward a Alice se mnou měli trénovat moje schopnosti, abych něco nedopatřením nevyvedla. Ale Jasper s Emmettem o to nechtěli přijít a Rose přece samotná do školy nepůjde. Takže jsem se měla naučit alespoň tohle. Nebylo to těžké, ale ten šok, když jsem spatřila Alici na sluníčku…

„Asi chápeš, proč jsme vždycky pryč, když je hezky,“ usmála se a já nepřítomně kývla. Její kůže se na slunci třpytila jako čerstvě napadaný sníh nebo jako miliardy drobounkých diamantů… Byla to taková nádhera!

„Asi by to vypadalo kapku podezřele,“ zavtipkovala jsem. Pořádně jsem se soustředila a na obloze se začal nadouvat lehounký bílý obláček. Posunout ho ke slunci nebyl žádný problém. Všechno šlo tak jednoduše… Mohla bych teď hned zmizet a objevit se na druhé straně planety! Pořád jsem čekala, kdy se z toho dokonalého snu probudím, ale jakkoli to bylo neuvěřitelné, nebyl to sen. Myšlenky se mi samovolně rozutekly a tak sluníčko zase vykouklo.

„No tak, Nancy. Soustřeď se,“ nabádala mě Alice.

„Nebaví mě to…“ zamumlala jsem pro sebe a kopla naprázdno do trávníku. Pak mě napadlo něco lepšího, než bylo šachování s počasím.

„Tohle dokážeš?“ vyvalil Jasper oči a vykročil směrem k nejiskřící Alici. Ani jeho kůže se na slunci nerozzářila. „A udržíš to?“ zajímal se.

„Jasně. Když udržím vaše schopnosti mimo provoz, proč ne tohle?“ usmála jsem se. Byla jsem si jistá. To počasí bylo trochu složitější, ale tohle bylo automatické. Když jsem zavřela oči, viděla jsem před sebou bublinu, ve které zářily jejich duše. Jasperovo světlo bylo měkce zelené a Alicinu fialkovou záři už jsem znala. Rozprostřela jsem svoji bublinu dál kolem sebe, až jsem narazila na Emmetta. Jeho duše zářila hravou oranžovou barvou, ze které jsem měla okamžitě lepší náladu. Bylo to nakažlivé. Moje kouzelná bublina se dostala do domu, kde jsem zaregistrovala nové světlo. Jemně růžové… Byla z něj cítit láska a spousta dobra. To musela být Esmé. Cítila jsem na sobě pohledy Alice, Jaspera i Emmetta, ale nevěnovala jsem jim pozornost. Moje antijiskřičková bublina se rozprostírala dál. Postupně jsem do ní dostala poslední tři světýlka – Edwardovo červené, tmavě modré, které podle mě patřilo Carlislovi a světle modré, skoro bílé, které patřilo Rosalii. Zaměřila jsem se na uzamčení své bubliny a po chvilce jsem pozorovala, že to funguje. Bublina se přizpůsobovala jejich pohybu a já si byla jistá, že to vydrží. Otevřela jsem oči a zrak mi padl na Alici, Jaspera Emmetta a teď i Edwarda, jak mě fascinovaně pozorují.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic…“ odpověděli všichni čtyři a já se dala do smíchu.

„Slyšela jsi nás?“ ptal se Emmett a já se zamyslela. Ano, v pozadí mé mysli jsem si vzpomněla na hlasy a slova, kterým jsem nevěnovala moc pozornosti, ale moje podvědomí je zaznamenalo tak dokonale, že jsem si po chvilce vzpomněla i na obsah jejich slov.

„V podstatě jo… Ale neměla jsem čas se s váma vybavovat… Měla jsem práci,“ zazubila jsem se.

„Nancy! Můžeš na chvilku?!“ ozval se z domu Carlisle. Podle všeho byl v pracovně.

„Jistě,“ řekla jsem, když jsem se objevila v křesle před jeho stolem. Polekaně nadskočil a já se omluvně usmála. „Promiň, nechtěla jsem…“

„V pořádku,“ zasmál se. „Je to zvláštní pocit, vylekat se. To už se mi pár set let nestalo,“ přiznal. „Rád bych se zeptal na pár věcí. Edward mi říkal, že jsi viděla… Naše duše.“ Odkašlal si a pak se zadrhnul, jakoby nevěděl, co dál.

„V podstatě ano,“ ujala jsem se slova. „Je to… Řekněme, něco jako aura kolem vaší postavy. Záře, která mění intenzitu podle nálady… Každý z vás má jinak barevné světlo, které já vnímám. A z toho světla podvědomě cítím, komu patří, podle charakteristických vlastností každého z vás. Těžko se to vysvětluje… Například Emmettova aura září oranžově a je z ní cítit pohoda a dobrá nálada a je to tak silné, že se musím začít usmívat…“ Zezdola jsem slyšela Emmetta i zbytek rodiny. Poslouchali nás, byli zvědaví. Na chvíli jsem zavřela oči, abych si pořádně uvědomila Carlislovo světlo a pořádně se na něj zaměřila. Pak jsem prudce otevřela oči a zeširoka se usmála, protože se mi podařilo přesně to, co jsem chtěla. Společně s Carlislem jsem seděla v obývacím pokoji mezi ostatními.

„Chcete se někdo zeptat na něco konkrétního?“ Všichni se rozesmáli a pak následovala dlouhá debata o mých možnostech, které jsem vlastně ani já neznala.

Probudila jsem se uprostřed noci. Prudce jsem se posadila na posteli a zastínila si oči, do kterých mi svítilo stříbrné měsíční světlo. Část mé mysli automaticky kontrolovala, kdo je v domě. Byl tu Edward, Emmett a Jasper. Kdybych chtěla, našla bych ostatní někde v okolí. (Nebo možná i kdekoliv na světě)

„Je vzhůru…“ slyšela jsem Emmettovo zašeptání.

„Ale proč? Uprostřed noci… Něco se jí zdálo?“ uvažoval Jasper.

„Nevím, ale spala celkem klidně…“ řekl Edward.

„Myslíte, že nás slyší?“

„Nepochybně. Má smysly jako my. Asi bychom to měli odložit. Slíbil jsem, že to neprozradím a totéž teď platí pro vás,“ prohlásil Edward. Tak oni přede mnou něco tají? Ts! Slezla jsem z postele, otevřela dveře v prosklené stěně a sedla si k nim. Měla jsem výhled na řeku a les za ní. Slyšela jsem troje rychlé kroky směrem k mým dveřím. Měla jsem chuť jim z legrace zmizet třeba do kuchyně, ale nechtělo se mi.

„Pojďte dál,“ řekla jsem dřív, než stihli zaklepat. „Co potřebujete?“

„Nic,“ řekl Emmett a sedl si vedle mě. „Zajímalo nás, proč nespíš,“ přiznal. Bylo zvláštní sledovat Emmetta s normálním výrazem. Koukal na mě, jako starší bratr, který má starost o svou malou sestřičku.

„Já nevím. Něco mě budí… Něco, co je tam venku…“ řekla jsem v zamyšlení a uvědomila si, že jsem to řekla automaticky. Nepřemýšlela jsem nad tím, prostě jsem to věděla.

„Něco?“ zajímal se Edward a zakoukal se stejným směrem jako já.

„Nancy, co je ti?“ zeptal se starostlivě Jasper a já zprvu nechápala, co tím myslí, až když jsem se k němu otočila a na tváři ucítila slzy…

„Nevím… Možná mám strach… Stalo se toho tolik…“ rozvzlykala jsem se. Emmett mě chytl do náruče a konejšivě mě houpal. Jasper s Edwardem na něj překvapeně zírali. Asi u něj nebyli na takové chování zvyklí. Tiše jsem se u něj schoulila a poddávala jsem se té nevysvětlitelné náladě. Edward s Jazzem odešli. Za dveřmi jsem je ještě slyšela mluvit.

„To se ustálí. Její babička říkala, že s tím možná budou potíže… Musí si zvyknout…“

„Je to dobrý, Nancy…“ šeptal mi Emmett do vlasů a hladil mě po zádech. Pomalu jsem se začala uklidňovat a víčka mi automaticky klesla. Věděla jsem, že spím Emmettovi v náručí a to mě uklidňovalo. Zdál se mi zvláštní sen…

Byla jsem v lese a kolem mě byla jenom tma. Mezi větvemi občas prosvitlo měsíční světlo… Někde blízko jsem cítila něco neznámého… Moje síla to definovala jako neznámé, ale já měla pocit, že to něco je mi blízké… Rozběhla jsem se ztemnělým lesem a nevnímala volání. Pokaždé mě volal někdo jiný… Alice… Máma…. Edward… Jacob… Rozeznávala jsem spoustu hlasů, které volaly mé jméno, ale nemohla jsem se otočit. Nemohla jsem jim odpovědět. Musela jsem běžet dál. Blížila jsem se… Nevěděla jsem čemu, ale bylo to blízko. Známé a neznámé…

Prudce jsem se posadila na posteli. Emmett seděl v křesle vedle postele.

„Co se děje?“ ptal se nechápavě, ale to už jsem vyskočila z otevřeného okna a uháněla do lesa. Slyšela jsem Emmetta za sebou, cítila jsem jeho přítomnost, ale jakkoliv byli upíři rychlí, jeho rychlost té mojí nestačila. Slyšela jsem jeho volání… Později i Jasperovo a Edwardovo… Pořád jsem cítila, že se snaží běžet za mnou, ale nedoháněli mě. A já běžela… Běžela směrem, kterým mě táhlo to známé a neznámé… To něco, které mě budilo ze spaní… Běžela jsem rychlostí, při které mi měly praskat plíce a nohy vypovídat poslušnost, ale já letěla lesem a nevěděla kam. V dálce se přede mnou mihl černý stín a já věděla, že to je můj cíl… To neznámé, co hledám…