Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life with the taste of blood - 1. kapitola

18.05.2013 (15:00) • mmonik, TorencCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 5928×

Trailer pro Vás:

1. kapitola

Je zvláštní vrátit se na místo, kde jste sice jako malí vyrůstali, ale už spoustu let nebydleli. Mělo by vám být to místo povědomé či blízké, a přesto se rozhlížíte kolem a je vám kompletně cizí. Natož ocitnout se v nové škole, kde absolutně nikoho neznáte. Každý na vás civí, jako byste byl vetřelec nebo hůř – z jiné planety. Každému je úplně jedno, co máte v hlavě nebo jaký skutečně jste, protože všichni koukají jen na to, co máte momentálně na sobě, jak se tváříte, jak se chováte. Svým způsobem mi to bylo jedno, protože na názory ostatních jsem nikdy moc nedala. Už od mala jsem se vymykala všem škatulkám, které se normálně na školách tvořily. Nikdy jsem nebyla šprt, ale ani kapitánka roztleskávaček. Jela jsem si svou a snažila se nijak nevyčnívat. Taková jsem byla a byla s tím spokojená. Ten, kdo mě skutečně znal, mě bral takovou, jaká jsem byla. A ten, kdo ne, tak tomu bylo zbytečné něco vysvětlovat…

Už když jsem dorazila na parkoviště u školy, bylo mi jasné, že tihle mě mezi sebe jen tak nepustí. Nebyla jsem ten typ člověka, který se uměl okamžitě přizpůsobit a spřátelit se. A místní lidé nebyli z těch, kteří by oplývali sympatiemi k nemístním. I když jsem se ve Forks narodila, neznamenalo to, že bych jim padla hned do oka, ba naopak, byla jsem pro ně cizinec.

Zhluboka jsem se nadechla a setřela si pot z dlaní. Nechtělo se mi dovnitř. Měla jsem strach z neznámého. I když mě Charlie ujišťoval, že na mě určitě není nikdo zvědavý, tak já cítila jejich pohledy na mé osobě. Nakonec jsem se sebrala a nejistě vystoupila z auta.

Pro začátek jsem si musela dojít do ředitelny pro přijímací papíry a svůj první rozvrh. Nebylo zrovna jednoduché ji v tomhle bludišti najít. A ptát jsem se pochopitelně nechtěla. Bloumala jsem chodbami a zbrkle se rozhlížela okolo sebe. Nechtěla jsem nikomu přijít na oči a spíše se snažila splynout s okolím. Nakonec jsem našla ty správné dveře. Za pultem stála milá starší paní, která si mě nedůvěřivě měřila pohledem přes brýle, které měla posunuté na nose tak, že jí skoro spadly.

„Isabella Swanová,“ řekla jsem a pokusila se o milý úsměv.

„Ty jsi ta dcera šerifa Swana?“ zazpívala vysokým hlasem, který tahal za uši. Přikývla jsem a nepatrně se rozhlédla kolem, jestli nás někdo neposlouchá. Nějak jsem nechtěla, aby se to vědělo. I když mi bylo jasný, že se tomu nevyhnu. Nakonec to nechala plavat a předala mi veškeré materiály, které měla připravené na stole. S díky jsem opustila kancelář studijního oddělení a rozešla se po chodbě.

„Skvělý... Biologie,“ zamumlala jsem si pod nos. Očima jsem hledala správné dveře. Po pár minutách hledání jsem k nim došla. Vzala jsem za kliku a otevřela je. Do obličeje mě praštil čerstvý závan průvanu z otevřených oken.

„Hledáte někoho?“ zeptal se profesor, jež psal něco na tabuli. Teprve teď mi došlo, že jdu po zvonění. Všichni už totiž seděli na svých místech. Ostýchavě jsem vešla dovnitř a podala mu papír, který mne řadil mezi jeho studenty. Usmál se a ukázal na poslední volné místo ve třídě. K mé smůle to bylo vedle toho nejspíš nejhezčího kluka ve třídě. Nechtěla jsem si ho nijak okatě prohlížet, ale na první pohled mi neuniklo, že by zbytek mužské populace v mé nové třídě strčil do kapsy.

„Ahoj,“ zašeptala jsem a posadila se. Nijak zvlášť mi nevěnoval pozornost. Nebyla jsem z toho ani překvapená, protože jsem sama nevěděla, proč by si mě měl všímat. Vyndala jsem prázdný papír a začala si psát poznámky z hodiny, která mě vůbec nebavila. Nebylo to jen tím, že biologie nebyl zrovna jeden z mých oblíbených předmětů, ale taky tím, že my jsme tuhle látku brali už loni.

Celý den jsem strávila po boku pana Dokonalého, jak se ukázalo později. Všichni kolem něho chodili po špičkách, div že nelíbali zem, po které procházel. Já jsem jejich nadšení nesdílela. Byl… zvláštní. Rozčepýřené zrzavé vlasy, které mu nesourodě trčely do všech stran a ty jeho podivné oči, které jsem ještě nikdy neviděla. Co nebylo až tak zvláštní, že se mnou za celou tu dobu nepromluvil ani jednou.

Poslední hodinu, kdy ručičky odtikávaly posledních pět minut, ubíhaly tak neskutečně pomalu, se ke mně na stůl dostal leták. Překvapená z toho nepatrného gesta, jsem ho vzala do ruky a podívala se na něj. Byla to pozvánka na párty, která se měla konat u někoho doma. Mike Newton. To jméno mi znělo povědomě. Rozhlédla jsem se po třídě a snažila se přiřadit jména mých spolužáku k jejich obličejům. Co mě pobavilo, byly jejich znuděné obličeje, které stejně jako já čekaly na zvonění. Když jsem došla k nevýraznému hnědovlasému klukovi, hned mi v uších zazněly hlasy holek, když na něj o přestávce volaly. Zaregistroval můj pohled a nepatrně se na mě pousmál. Pohledem jsem se vrátila k letáku v mých rukách. Ano, tohle byl Mike.

Nebyla jsem z té párty nijak nadšená, protože jsem nebyla zrovna pařící typ. Na druhou stranu mi bylo jasné, že tohle je podání ruky od místních, abych se zapojila do jejich společnosti. Byla by to vlastně společenská sebevražda nejít tam. A konec konců jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky. A kde jinde se seznámit s novými spolužáky než na školní párty?

Zazvonil zvonek a všichni se okamžitě rozutekli. Posbírala jsem si své věci a podívala se naposledy na ten leták. Jo, půjdu tam. Strčila jsem ho do tašky a vyšla ze dveří.

Plížila jsem se chodbou k východu a snažila se splynout se zdí. Že se mi to nepovedlo, jsem pochopila hned, jak mi ve dveřích zatarasil cestu neznámý kluk. Byl tmavší pleti a měl dlouhý černý vlasy. Dost mi připomínal indiány z rezervace. Za tu dobu, co jsem byla zpět, jsem sice žádného nepotkala, ale když jsem byla malá, tak mě k nim otec občas brával, když k nim měl cestu. Dobře jsem si pamatovala jejich silná a snědá těla, ostré rysy ve tváři. Vzbuzovali respekt a já se jich až bála. Bylo v nich něco živočišného. Něco nespoutaného, divokého.

„Ahoj, cizinko, co takhle někam zajít a trochu víc se poznat?“ vyslovil celkem troufale. Zaskočená jeho reakcí jsem na prázdno několikrát otevřela a zavřela pusu. Neměla jsem slov. Jeho přímost mě odzbrojila.

„Já…“ odvrátila jsem zrak a pro sebe se pousmála. Tohle samolibé frajerské chování jsem nesnášela snad ještě víc než povrchnost a blbost. „Nezlob se, ale tam venku na mě čeká kluk a vážně by se zlobil, kdybych přišla pozdě,“ odbyla jsem ho, podlezla jeho ruku a zmizela ze dveří jako pára nad hrncem. Co na tom, že ten kluk už dávno klukem není a k tomu všemu mu tělem koluje stejná DNA jako ta moje.

Srdce mi bušilo o sto šest, ale nechtěla jsem už na to dál myslet. Vypustila jsem to z hlavy hned, jak jsem zmizela ze školního parkoviště. Když se můj tep vracel do normálu, byla jsem si jistá, že je to za mnou. Zalezla jsem do bistra, kde jsem se měla setkat s Charliem. Bylo to nedaleko školy, takže jsem tam byla coby dup. Kousek odsud byla policejní stanice, které můj otec už několik let věrně velel. Nemohla jsem tak odmítnout jeho návrh, že mě bude po škole vozit domů. Odvoz policejním vozem nebylo zrovna vhodné u holky mého věku, na druhou stranu mě odvezl až ke vchodovým dveřím. Ale ta největší výhoda, ta dosud nikdy nevyslovená výhoda byla, že jsem se nemusela domlouvat s nějakou spolužačkou, abych s ní mohla jezdit do školy. Nevím, jestli si tohle Charlie uvědomoval, ale i tak jsem byla ráda.

„Bello,“ hlesl Charlie, když mne zahlédl ve dveřích. Zaplula jsem naproti němu do boxu a sáhla po jídelním lístku. „Ahoj,“ špitla jsem a začala si vybírat. Salát to jistil.

Podívala jsem se na něj a zakřenila se nad jeho vrtáním se v hamburgeru a hranolkách.

„Že tě to ještě nepustilo,“ rýpla jsem si do něj a ukázala na jeho talíř.

„Večer pořádá jeden spolužák večírek. Tak jestli ti to nebude vadit, šla bych.“ Letmo jsem zahlédla, jak starostlivě mě otec pozoruje. Obsluha přinesla můj objednaný salát a já se do něj okamžitě pustila. Obědu ve školní jídelně jsem moc nedala, takže jsem měla šílený hlad. Nevinně jsem se uculila, když si mě Charlie nevybíravě prohlížel.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě. Kývla jsem na souhlas a nahlas polkla.

„Jen mám hlad,“ protočila jsem očima a polkla zbytek jídla.

„U jakého spolužáka?“ vyzvídal. Přehrabovala jsem se v salátu a čekala, až spolknu.

„Mike. Mike Newton,“ dostala jsem ze sebe s posledním soustem. Otřela jsem si pusu a ubrousek složila pod vidličku.

„Newton junior? Vážně? Nikdy bych do něj neřekl, že by byl až takový rebel, aby uspořádal středoškolskou párty,“ podivoval se a konečně dojídal.

„Rebel? To jako vážně?“ uchechtla jsem se nad Charlieho výrazem. Načež mě zpražil pohledem – promiň, že nejsem teenager a nemám stejnou slovní zásobu. Čemuž jsem se usmála snad ještě víc.

„Vážně tam chceš jít?“ zeptal se a dopil sodovku.

„Nechci se jim stranit. A… však víš, je to dobrá šance jak zapadnout…“ pohodila jsem nervózně rukou. Nelhala jsem, vážně jsem to tak cítila, přesto jsem tyhle společenské akce nemusela.

Tak, jsme tu s naší první společnou povídkou. Doufáme, že se Vám úvod do ní libil a zanecháte nám tu své dojmy a připomínky. :-) Povídka nebude sice veselá, ale i takové tu musí být. Asi byste měli vědět, že se ji budeme snažit vydávat tak jedenkrát týdně. A další důležitá věc, nebude to příliš dlouhá kapitolovka. Zatím plánujeme přibližně deset kapitol. Přesto doufáme, že si najde nějaké své příznivce, kteří spolu s námi prožijí strastiplný osud naší Belly. :-)

Co nás čeká v další kapitole? Jak je napsané v perexu, Bella se ocitne na školní párty, která pro ni bude mít fatální následky. Tam se začne odvíjet náš příběh, který nás zavede na samotné dno.

Váš mmonik a TorencCullen

Autor: mmonik (Shrnutí povídek), TorencCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life with the taste of blood - 1. kapitola: