Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Life or death? epilog

20.04.2010 (17:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 8479×

Epilog

„Lásko, už bychom měli jít,“ popoháněl mě z naší ložnice netrpělivě můj manžel.
„Hned budu,“ odbyla jsem ho a dál se nerušeně prohlížela v zrcadle. Opatrně jsem nanesla maskaru, rty přejela světlou rtěnkou a vlasy párkrát prohrábla hřebenem. Ještě jsem to všechno zkontrolovala, pohledem přejela i svou postavu v černých šatech s krátkým rukávem po kolena.

„Je to dokonalé,“ ozvalo se ode dveří. Usmála jsem se na Edwarda a ještě jednou to všechno překontrolovala. Chtěla jsem, aby to bylo perfektní.

Edward ke mně přistoupil, dal mi ruce na boky a otočil si mě čelem k sobě, takže mi zabránil se dál prohlížet.

„Vždyť víš, že jsi nekrásnější,“ zašeptal mi do ucha. Zachichotala jsem se, a kdybych mohla, určitě bych se i červenala. Ani za těch 80 let jsem se nenaučila přijímat komplimenty. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho. Přitiskla jsem se k němu a víc polibek prohloubila. Ruce jsem mu obtočila kolem krku a prsty mu zapletla do vlasů.

Dostala jsem strašnou chuť se s ním pomilovat. Pokaždé, když se na mě podíval těma nádhernýma očima a usmál tím neodolatelným úsměvem, podlamovala se mi kolena a toužila jsem se ho dotýkat.

Edward se odtáhl, pak mi dal ještě rychlou pusu a konec.

„Paní Cullenová, opravdu bychom měli jít.“

Paní Cullenová, jak krásně to znělo.

---

Dva roky po tom, co mě Edward proměnil, jsme jeli na romantický výlet do srubu v horách. Všude kolem byl sníh a husté borové lesy. Nikde ani živáčka, jen my dva.

Celý srub byl ze dřeva, hlavní místnosti dominoval obrovský kamenný krb, před ním ležela kožešina a stál tam pohodlně vyhlížející gauč. Taky tam nechyběl kuchyňský kout se stolem pro dva. Ve druhé místnosti byla ložnice s mohutnou dřevenou postelí. Byla to nádhera.

Edward zapálil oheň v krbu, lehli jsme si spolu na kožešinu a dívali se do plamenů. Edward mě hladil jednou rukou po zádech, druhou mi přejížděl po obličeji. Podívala jsem se mu do očí, které v záři ohně jiskřily a byly tmavé jako noc. Věděla jsem, co to znamená a bylo mi jasné, že mé oči mají stejnou barvu.

Nachýlil ke mně hlavu a spojil naše rty. Nejdřív je jen tak oťukával, políbil horní ret, pak dolní. Pak je pohladil jazykem. Velmi ráda jsem mu laskání oplácela.

Najednou jsem měla pocit, že toho na sobě máme příliš mnoho, tak jsem Edwardovi přetáhla tričko přes hlavu. Hned to bylo lepší, přejížděla jsem mu dlaněmi po jeho svalnaté hrudi. On mě líbal na krk.

Když ho opustil, zaskučela jsem nelibostí, ale netrvalo dlouho a jeho ústa mě zalechtala na bříšku. Vyhrnul mi tričko až po prsa a laskal holou pokožku. Když se dostal tam, kde mu v přístupu bránila látka trička a podprsenky, vyřešil to jednoduše. Obojí sevřel v dlani a trhl. Najednou jsem byla obnažená stejně jako on. Zasmála jsem se a znovu se přisála na jeho rty.

Tolik soukromí jsme neměli hodně dlouho. Náš dům byl vždycky plný lidí, vlastně upírů, s neuvěřitelně dobrým sluchem, takže zaslechli každé šustnutí a já si pak musela vyslechnout celou řadu poznámek od Emmetta. Tady to bylo jiné, lepší.

Když bylo po všem, položila jsem se na záda vedle Edwarda a zhluboka oddychovala. I když mi dech normálně nedělal problémy, po našem milování mi vždy docházel. Edward ležel na boku vedle mě a pozoroval moji tvář. Na uklidnění mi rukou jezdil po těle. Z ničeho nic jeho ruka zmizela. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala, co se děje a na mém bříšku ležela malá sametová krabička.

Nechápavě jsem pohlédla na Edwarda a ten mi věnoval svůj nejkrásnější úsměv. Vzala jsem krabičku jemně do prstů. Už jsem si zvykla, že musím být na věci opatrnější než dřív. Ze začátku jsem rozmačkala všechno, na co jsem šáhla, ještě že je Edward tak odolný.

Otevřela jsem víčko a zatajil se mi dech. Na sametovém polštářku si hověl prsten z bílého zlata. Jeho konce se jakoby míjely a byly spojeny malým kamínkem. Ani jsem nepřemýšlela o tom, co je to za druh, protože bych se určitě zhrozila. Byl úžasný, jednoduchý a přitom krásný.

„Líbí se ti? Pokud ne, můžeme jít koupit jiný, větší, nebo jaký jen budeš chtít,“ řekl s obavou v hlase Edward.
„Je dokonalý,“ usmála jsem se. Edward na to reagoval tím, že mi vzal krabičku z prstů, vytáhl prstýnek a aniž bychom se postavili nebo něco, zeptal se na něco, co mě nikdy v životě nenapadlo, že by se mohlo stát.
„Isabello Swanová, prokážeš mi tu čest a staneš se mojí ženou? Uděláš mě tak nejšťastnějším mužem a upírem na světě.“ Chvíli jsem na něj vyjeveně zírala. Kdyby mohl upír brečet, tekly by mi po tvářích slané potůčky slz.
„Ano,“ zašeptala jsem. Edward vzal mojí levou ruku a na prsteníček mi natáhl ten nádherný prsten. Padl perfektně.
„Miluju tě,“ řekl a políbil mě.
„Já tebe,“ odpověděla jsem a pak zapomněla na celý svět.

Svatba byla za tři měsíce po tom. Alice nedala jinak, než že nám ji sama zařídí, a jelikož jsem se s ní nechtěla hádat, tak jsem souhlasila. Měla jsem jedinou podmínku a to, že chci svatbu pouze v rodinném kruhu. Stejně nevím, koho jiného bych tam pozvala. Moje lidská rodina si myslí, že jsem zemřela a jiné přátele nemám.

Alice mi to nakonec odkývala, ale to jí nezabránilo v tom, udělat to ve velkém. Všude byla spousta květin a různých ozdob. Měla jsem nádherné šaty. Jednoduché bílé s hladkým korzetem a mírně se rozšiřující sukní.

Brali jsme se v malém odlehlém kostelíku. Byl tam farář, rodina a my dva. K oltáři mě vedl Carlisle a já se nemohla dočkat, až budu u Edwarda.

Farář odříkal obvyklé fráze a bylo to tady. Okamžik, kdy se dá říct jen jedno slovíčko.
„Ano.“

Pak se zeptal Edwarda. Ten se mi podíval do očí a zvučným hlasem odpověděl, „Ano.“

A bylo to, konečně jsme byli manželé.

---

„Máte pravdu, pane Cullene,“ opáčila jsem se smíchem a táhla ho za ruku ke dveřím.

Dole na nás čekala celá rodina. Popřáli nám šťastnou cestu a ještě zamávali a už jsme mizeli v dáli.

Dnes je to totiž přesně sedmdesát let, co zemřeli moji prarodiče. Sice jsem od nich odešla, ale i nadále sledovala každý jejich krok. Byly to nejdůležitější osoby mého lidského života.

Nejdřív umřel dědeček a babička ho nedlouho potom následovala. Nemohla být bez něj a její tělo to vědělo.

Každý rok, na výročí babiččiny smrti, spojili jsme to dohromady s tou dědovou, jezdíme na jejich společný hrob. A letošní rok není výjimkou. Už sice nebydlíme ve Forks, ale to nám nezabrání tam dojet.

Cesta netrvala příliš dlouho, Edward totiž jezdil jako blázen, tedy upír. Na parkovišti u hřbitova mi pomohl vystoupit, ze zadního sedadla auta vytáhl obrovskou kytici bílých růží s černou stuhou, vzal mě za ruku a společně jsme vykročili ke kované bráně.

Jejich hrob byl u zadní zídky. Byl zarostlý, neopečovávaný. Matka je už taky mrtvá a žádný jiný příbuzný tu není. Já jsem sem přijela jednou za rok a to jsem to už nezachránila.

Vzala jsem si od Edwarda kytici a položila ji na náhrobek. Pak jsem si na něj klekla, zavřela oči a ve svých zamlžených vzpomínkách se snažila vybavit si jejich tváře. Šlo to ztuha, protož když jsem je naposledy spatřila, měla jsem slzy v očích, tak jsem neviděla moc dobře a navíc je to už takovou dobu.

Ale alespoň malou vzpomínku jsem si vybavit dokázala. Seděla jsem s babičkou na gauči, ona mě objímala okolo ramen a říkala, že mě má ráda. Bylo to ten den, kdy mi dala přívěšek.

Automaticky jsem si sáhla na krk a sevřela to klubko drátků.
„Děkuju za všechno. Nebýt vás, nikdy bych neměla to, co teď. Miluju vás,“ zašeptala jsem.

Edward mě objal a pak jsme tam v tichosti stáli a děkovali jim. Vždyť vlastně díky nim, jsme teď spolu.

ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE DEFINITVNÍ KONEC

_________________________________________________________________________

Ještě jednou bych chtěla poděkovat všem, kteří tuto povídku četli a komentovali. Díky moc:))

_________________________________________________________________________

7. kapitola     SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Life or death? epilog: