Isabell zůstává po dlouhém týdnu sama doma, kde se dějí divné věci. Co se stane, když se dotkne obrazu na stěně v dlouhé chodbě?
11.10.2010 (12:45) • Reviewer • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1459×
Ráno jsem se probudila hodně brzy. Byl víkend a nikdo nebyl doma mamka s Tobiasem a Julií jely navštívit známé v Port Angeles. Vůbec se mi nechtělo vstávat, tělo mě bolelo ze včerejšího tělocviku, běhaly jsme asi devět koleček kolem hřiště. Zabít tělocvikáře, vybavilo se mi písmo na lavičce před školou. Musela jsem jen souhlasit.
Ležela jsem už dobré dvě hodiny a tupě zírala nad sebe do zdi a myslela na Edwarda. Dneska jel s rodiči stanovat, zase, posledních pár týdnů jezdí stále častěji. Tohle mi vrtalo hlavou už dlouho, chodíme spolu už tři měsíce a já o něm nevím skoro vůbec nic. Je tohle láska? Napadlo mě. Jistě že je. Zamračila jsem se, vlastně… to je jedno… na tom není nic zvláštního, zatřepala jsem hlavou, abych zahnala myšlenku na tu noc.
Myslela jsem, že je to už za mnou, že mi Edward z toho pomohl, ale nebylo to tak. Ta vzpomínka se mi vracela čím dál častěji. Zdálo se mi o něm, byl tam zase a čekal na mě… ne na tohle nesmím myslet! Převrátila jsem se na bok. Dívala jsem se z postele do zrcadla, kde pod ním byl malý stůl a na něm knížka. Prudce jsem vstala, zamotala se mi hlava, chňapla jsem po knížce a skočila zpátky do peřin. Na větrné hůrce, přečetla jsem nadpis. Tuhle knížku jsem měla ráda, toužila jsem po takové lásce, kterou měly Kateřina a Heathcliff, ale samozřejmě by skončila šťastně, ne jako jejich. Otevřela jsem jí a začala číst…
1801
Vracím se z návštěvy u svého domácího pána – jediného souseda, kterého tu budu mít na krku. Takovouhle končinu si dám líbit! V celé Anglii bych na mou věru marně hledal zákoutí tak vzácně nedotčené společenským ruchem. Pro mrzouta učiněný ráj - a v panu Heathcliffovi mám tak dokonalý protějšek, že se o tu pustinu můžeme klidně rozdělit.
Byla jsem asi v polovině knihy, když jsem to uslyšela… šramocení, klapání bot, škrábání, to vše vycházelo z půdy. Hrklo ve mně a přikryla jsem si hlavu peřinou a schovala pod ní nohy, aby mě za ně nějaká zlá příšera nechytila a zacpala si uši. Nepomáhalo to, když jsem si zacpala uši jako by se to dostalo do mé hlavy a vydávalo ty zvuky tam. Nedalo se to vydržet. Vstala jsem a oblékla si župan a pomalu a tiše otevřela dveře. Litovala jsem, že jsem nejela s mamkou pryč. Vyšla jsem schody do třetího patra, vylezla na žebřík a potichu, teda snažila jsem se potichu, otevírala dveře na půdu, které byly ve stropě. Nejdříve jsem je otevřela a jen trochu a nakoukla.
Všude na zemi byl prach, žádné nohy jsem tu neviděla, to bylo důležité, nikdo tu nebyl. Otevřela jsem je a vylezla nahoru. Měla jsem špinavá kolena od prachu, ale jinak tu bylo docela uklizeno, na to kolik tu bylo věcí. A zase… ty zvuky! Vycházely z malé truhličky pod oknem na krabici. Přešla jsem k ní a otevřela jsem jí. Byla tam fotka a starý řetízek s přívěškem. Na fotce byla žena s dlouhými černými vlasy a tmavýma očima. V náručí držela dítě, z druhé strany bylo napsáno Alisa a Isabella 1994 takhle se přece jmenovala moje matka a to dítě na té fotce… to jsem já.
Nikdy jsem svou skutečnou matku neviděla, vypadala úplně jinak než já, byla krásná. Věděla jsem, že jsem adoptovaná, že mě našli před dveřmi, když mi byly tři roky, ale nikdy mi neřekli, že je tu ta fotka, nikdo. Věděli to? Určitě… jak by se sem jinak dostala? Opatrně jsem fotku položila vedle sebe a vzala do ruky křehce vypadající řetízek. Přívěšek byl ve tvaru obdélníku se zabroušenými rohy a zlatými ornamenty. Když jsem ho otevřela, byl vevnitř malý složený lístek. Rozložila jsem ho, bylo v něm napsáno Eruannë Avrens 1678 určitě jsem tohle někde četla… někde… to jméno… ano už vím! Dole v chodbě! Zavřela jsem truhličku, fotku si schovala do kapsy u županu a řetízek si pověsila na krk.
Slezla jsem po žebříku dolů a zamířila ke schodům, kde naproti visel obraz. Na obraze kde bylo náměstí, bylo v rohu dole napsáno Life in fear, Eruannë Avrens 1695, přečetla jsem nahlas a přejela rukou po obraze, a pak se to stalo.
Všechno kolem mě zčernalo, omdlela jsem. Když jsem otevřela oči, rychle jsem je zavřela, tohle se mi jenom zdá, šeptala jsem si a z úst se mi vydral výkřik, když jsem je znovu otevřela. Nebyla jsem na chodbě u obrazu, byla jsem na náměstí, stejném jako na obrazu. Rozhlížela jsem se na všechny strany a pak jsem si uvědomila, že jsem připoutaná za ruce u tyče.
Vybavila se mi moje slova, která se teď stala skutečností:
Když byla u železné tyče, která byla uprostřed vesnice. Přivázali jí k ní za ruce a nechali jí tam. Všichni odešli, ale dívali se na ni okny domů.
Přišel. Byl tam, vešel na náměstí jako stín a stejně tak se blížil. Vlkodlak. Vůbec nevypadal tak jak si ho představovala. Vypadal jako velký pes na zadních, ale byl tu jeden problém, tohle nebyl pes, ale vlkodlak.
Došel k ní, obešel jí a drápy přeseknul provaz, za který byla uvázaná a…
A teď se to dozvím, co se stalo dál, uvědomila si, když vstoupil na náměstí, začaly jí téct slzy, byl tam, vešel na náměstí jako stín a stejně tak se blížil.
Autor: Reviewer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Diskuse pro článek Life in fear - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!