Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lieto Fine /LF/

12.07.2010 (18:15) • LuCcKa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1200×

Pohled Bree Taner:

Bylo kolem 6 hodiny večer, kdy jsem se vracela domů z kina. Domů to bylo ještě docela daleko, tak jsem se rozhodla jít menší zkratkou, která vedla malou a velmi temnou uličkou.
Vždycky jsem se bála jí procházet. Ale co jsem měla dělat? Pospíchala jsem. Tak jsem se spěšně rozloučila s kámoškama se slovy "Tak ahoj, zítra." a vyrazila jsem. Holky mě chvilku pozorovaly, a pak se rozešly každá svojí cestou. Ulička byla temnější a temnější, silný déšť a bouřka mi naháněli strach. V tu chvíli se kolem mě něco mihlo, vůbec jsem nevěděla, co to může být. Šla jsem dál, najednou jsem uslyšela hlasitý křik. Nedalo mi to, musela jsem se podívat k místu, odkud křik vycházel.

Nic jsem neviděla, kromě šmouh a létajících věcí. V tu chvíli mi došlo, že jsem měla jít radši delší a bezpečnější cestou. Chtěla jsem potichu a rychle odejít, ale někdo mě zahlídl. Přiběhl ke mně neuvěřitelnou rychlostí, až jsem se celá strachy rozklepala. Chtěla jsem rychle odejít, ale nohy mě přestaly poslouchat. Nedokázala jsem udělat ani krok. Bázlivě jsem se na něj podívala. 

„Klid maličká, to bude dobrý," snažil se mě uklidnit. Nepomohlo to. Srdce se mi ještě víc strachy rozbušilo. Najednou jsem ucítila mobil, jak mi vibruje v kapse. Máma. Už sem měla být dávno doma. Zkoumavě se na mě podíval, vyndala jsem mobil z kapsy a stiskla jsem červené tlačítko. Nebyla jsem si jistá, jestli bych dokázala promluvit. Ještě víc se ke mně přiblížil a sliboval mi, že se nic nestane. Nechápala jsem to.

„Bojíš se hodně?" zeptal se mě. Místo odpovědi se musel spokojit s krátkým zakvíknutím, což bylo jediné, co mé hlasivky dokázaly vydat. Hlasitě se zasmál a mně naběhl mráz po zádech. S vystrašeným pohledem jsem se na něj podívala, neschopna slova.

„Jsi tak sladká, tak mladá, až je mi tě skoro líto," řekl a usmál se na mě. „Doufám, že to ve zdraví přežiješ," řekl a jemně mě pohladil po vlasech, abych se uklidnila a zakousl se mi do krku. Začala jsem křičet bolestí.
Začal mě uklidňovat, že to nic není, a že to za chvilku skončí. Snažila jsem se mu věřit, ale bolest postupovala postupně dál, byla horší a horší, až do konečků prstů. Bolest to byla strašná, jako by mi celé tělo začalo hořet.

Přišlo mi to jako celé týdny, ba i roky. Po pár dnech byla bolest nejhorší. Pálilo mě celé tělo a srdce mi zběsile tlouklo. Najednou z čista jasna začala bolest pomalu ustupovat. Pomalu, ale přece. Od konečků prstů, kde se stáhla k srdci. To párkrát poskočilo. Jednou zatlouklo a byl konec. Už mě nic nepálilo, nic se mnou neprodíralo ven. Přistoupil ke mě člověk. Vlastně to nemohl být člověk, měl jasně rudé oči a pronesl:

„Vítám tě v naší armádě. Jak ti je?" Ihned jsem šáhla po krku. Neuvěřitelně mě v něm pálilo, jakoby bolest z něj neustoupila.

„Aha, chápu. Mělo mě to napadnout dřív," poohlédl se kolem. „Počkej tady a dávej pozor ať tě nezabijí, najdu ti někoho na pití." Kývla jsem na souhlas a on odešel.

Koukala jsem se po ostatních, byli neuvěřitelně silní. Po chvilce jsem to pochopila. To oni dělali ten rámus. A já mezi ně patřila. Od teď. Chvilku jsem pokukovala po ostatních, kdy se ke mně přiřítil můj vůdce. Teda aspoň tak vypadal. Snažil se o klid a přinesl mi člověka. Hodil mi ho k nohám.

„Na, napij se!“ prohlásil a já se instinktivě přitiskla ke krku a začala sát. Teplá krev se mi začala rozlévat v krku. Pálení v krku trochu ustoupilo. „Je to lepší?“ zeptal se.

„A-ano, o něco ano.“

„Jmenuju se Riley.“ Podívala jsem se na něj zmateně.

„C-co se to děje? Co jsi zač? Co tu dělám?“ Zasmál se mým otázkám.

„Jsi upír. Jako my všichni. Jsi v armádě a budeš bojovat. Později vám všem řeknu proti komu. Jestli nechceš, aby tě zabili, zůstaň tady.“

„Dobře.“ Už jsem se tolik nebála. Přeci jenom jsem se stáhla do kouta. Byla jsem tu nejmladší a oni měli takovou sílu. Vzala jsem do ruky desku a začala ji ohýbat. Najednou pod mýma rukama praskla a já to celé pochopila. Jsem upír. Mám velkou sílu a piju krev. Stala jsem se tím, čemu nikdo z lidí nevěřil. Už se nebudu moct s rodiči stýkat. Mám stejně červené oči jako Riley. Jsem zrůda. Budu zabíjet.