Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Leukémička - 2. kapitola

07.01.2013 (07:00) • Never • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3193×

2. kapitola

Světlo.

Moc světla.

„Už by se měla každou chvíli probrat,“ promluvil někdo vedle mě. Slyšela jsem to matně, vzdáleně, ale slyšela. Zkusmo jsem zamrkala. Kupodivu to šlo dobře. Světlo v místnosti donutilo moje oči přivřít, aby si zvykly.

„Ty nám tu dáváš pěkně zabrat, holka,“ uchechtl se doktor vedle mé postele. Lehce jsem natočila hlavu, mohla jsem si to prohlédnout. Už když promluvil, bylo jasné, že ho neznám. A taky že ano. Doktora jsem viděla prvně. Od pohledu vypadal na muže blížícího se ke čtvrté dekádě svého života. Měl husté, delší vlasy, které se mu vlnily a byly lehce propletené nitkami šedi. Postavu měl také dobrou, jen na obličeji mu utkvívalo několik vrásek. Vypadal přívětivě.

„Museli jsme ti dát další krev, takže budeš ještě nějakou dobu malátná. Pokud vše půjde dobře, zítra už se vyspíš doma,“ usmál se na mě, a než jsem stihla vůbec něco říct, namířil si to ke dveřím a byl pryč. V pokoji se mnou zůstal táta.

„Omlouvám se,“ řekla jsem skoro šeptem.

„Ty se omlouváš za to, že jsi nemocná? Vážně?“ pozvedl jedno obočí a chytl mě za ruku.

„Ne, omlouvám se za to, že ti přidělávám problémy,“ přiznala jsem. Tohle byl možná i ten důvod, proč mamka souhlasila s tím, abych se nastěhovala sem. Třeba toho bylo na ni moc. Nedivila bych se jí.

„Bello…“ začal, „ty mi nikdy nebudeš přidělávat problémy. Kývl jsem na to, že budeš tady, bral jsem na vědomí, že to bude mít i nějaká rizika. I když mi to ničí srdce, když tě vidím takhle… ale vidím tě. Budu se snažit ti co nejvíce pomoct, abys věděla. Tohle už nikdy neříkej.“ Slýchávala jsem to často. Může to být jen ze soucitu?

Usmála jsem se. Netušila jsem, co bych mu mohla říct. Chtělo se mi spát. Snažila jsem se držet oči otevřené, víčka mi stejně padala, ať jsem chtěla, nebo ne. Táta asi pochopil, vstal a odešel. Malý moment jsem civěla na dveře, kterými všichni odcházeli. Pak už mě jen pohltila tma a sny.

Přede mnou stál muž. Možná chlapec. Víc než dvacet mu nebylo. Jeho postava byla statná, nebyla to sice hora svalů. Nebylo mu moc vidět do obličeje, ale vlasy měl krátké. Tedy ne krátké, spíš delší a trošku zvlněné a rozcuchané. Osvítil ho paprsek světla a mně se zatajil dech. Byl krásný, neskutečně krásný. Bledá pleť s ostře řezanými rysy a… jasně červenými duhovkami. Nedivila jsem se ani se nevyděsila. Nepřekvapilo mě to. Byl to on. Ten bez jména, na kterého jsem čekala.

Někdo zaklepal, a tím mě vyrušil z krátkého spánku.

„Dále,“ ponasnažila jsem se o normální hlas. Po probuzení mi nikdy nešel, byl uchraptěný. Klika se pohnula a s ní i dveře. Do pokoje nakoukl chlapec s bronzovými vlasy. Někdo otevřel dveře dokořán. Toho někoho jsem uviděla, když vlasáč udělal několik kroků dovnitř a dveře se opět zavřely. Vedle něho stál malý skřítek.

„Nejspíš jste si spletli pokoj,“ vyhrkla jsem místo pozdravu. Opravdu jsem je neznala. Možná.

„Nespletli, věř mi. Poslal nás Carlisle, abychom ti tu udělali nějaké cirkusové představení. Divím se, že se tu ještě nekoušeš nudou,“ zasmál se ten skřítek – vlastně ta elfka. Vypadala mile. Byla asi o dvě hlavy menší než ten zrzek, s kterým si byli podobní, jen ona měla černé vlasy rozježené do stran, a přestože ostré rysy u ní moc nedominovaly, mohla jí závidět kdejaká dívka.

„Omlouvám se, asi bych se měl představit. Jmenuji se Edward Cullen a tohle je má sestra Alice,“ představil se zrzek – tedy Edward. Edward… hezké jméno. Takže pan Rozcuch se jmenuje Edward, elfka je Alice. To bychom měli.

„Ehéeé… No, já jsem Isabella Swanová, ale jen Bella,“ pokrčila jsem rameny ve stylu, že je stejně jedno, jak mi budou říkat.

„Tak, Bello, jak dlouho už tu vůbec jsi?“ zeptal se Edward a přišoupl si k mé posteli židli. Alice udělala to samé a sedla si vedle něho, nohy si opřela o tyč pod postelí.

„Upřímně, moc netuším, jak dlouho tu jsem. Možná čtyři dny? Většinou to tu prospím, kvůli analgetikům, nebo prostě omdlím,“ vysvětlila jsem a v duchu jsem přemýšlela nad tím, jak dlouho tu jsem.

„Stává se ti tohle často?“ zeptala se mě Alice. Asi tak párkrát za měsíc.

„Moc ne. Jsem v nemocnici po dlouhé době. Je to změna,“ podotkla jsem a skousla si ret, což jsem dělala vždy, když jsem nemluvila pravdu. K čemu by jim to bylo?

Edward se pousmál. Já ho znala… Určitě ano. Jen jsem netušila odkud, vždyť jsem ho dnes viděla prvně. Nebo ne?

„Doufám, že ti nevadí, že se takhle ptáme. Jen bych ráda zjistila něco o mé nové kamarádce,“ mrkl na mě onen skřítek. Jak jako o mé nové kamarádce? Neříkám, že by nebylo fajn mít kamarády… Až zjistí, co mi je, odejdou. Jako ostatní. Pokud to tedy už neví. A vypadá to na to...

„Jasně, že mi to nevadí. Jsem na to zvyklá.“

Edward si povzdechl. „Neber to tak, že jsme tu jen kvůli tomu, že musíme. Chceme ti pomoct a přivést tě na jiné myšlenky. Všichni. Časem určitě poznáš i ostatní členy naší rodiny, dneska jsou ale ostatní sourozenci ve škole. Všichni chodíme do forkské střední. Možná by nebylo od věci, přihlásit se ke studiu, co ty na to?“

„Nevím, jestli je to dobrý nápad…“ snažila jsem se z toho vykroutit. Nastoupím do školy a umřu nad učebnicí matematiky. To tak.

„Je to víc než dobrý nápad. Alespoň se zaměstnáš a bude to v pohodě. Rádi ti pomůžeme, když bude třeba.“ Měla jsem takový pocit, že by se Alice i rozkouskovala, jen abych tam vážně nastoupila. Fajn, Bello, tohle je divné. Nikdy o tebe neměl nikdo zájem, proč by měl mít teď?

„Budu nad tím uvažovat,“ řekla jsem nakonec, jen abych měla klid. Myslela jsem to vážně, potřebuju se nad tím zamyslet. Nejen nad tím.

„Ty jsi z Phoenixu?“ Edward se otočil z Alice na mě a zaplácl téma něčím úplně jiným. Začíná se mi líbit.

„Vlastně jsem z Forks, narodila jsem se tady. Když mi bylo sedm, rodiče se rozvedli a já se odstěhovala s mamkou do Phoenixu, kde si potom našla nového přítele. Jezdila jsem sem dvakrát do roka, dokud mi to nezjistili a nezačala jsem s léčbou. Za posledních pět let jsem tady poprvé. Chtěla bych tu zůstat,“ shrnula jsem v rychlosti svůj život. Bylo to trochu nahnuté. Jsem ráda, že jsem zpátky. Phoenix… Moc teplo, moc lidí, moc starosti. Tady to byl pravý opak a za to jsem měla tohle chladné město ráda.

„Máš to docela složité, jak tak poslouchám. Někdy nám to musíš povyprávět celé, nejsem sama, koho by to zajímalo,“ culila se Alice a po očku pokukovala po Edwardovi. Jsou opravdu jen sourozenci? 

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Leukémička - 2. kapitola: