Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 9. kapitola

02.06.2015 (10:15) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1323×

Kapitola devátá:

Chicago, univerzita

Stála před budovou školy. Na sobě měla hnědou mikinu a modré rifle. Ve vlasech měla čelenku, která jí stáhla vlasy dozadu. Čekala na Edwarda, který by měl každičkou chvílí dorazit.

Obloha byla plná mraků, které hrozily bouřkou. Zamračila se na ni a poté upřela svůj pohled před sebe. Spatřila ho v dálce. Na rtech se jí usadil široký úsměv a oči se jí rozzářily. Byla opravdu šťastná, že konečně přišel. Jeho pokřivený úsměv ji zahřál u srdce, bušilo jí do hrudi neuvěřitelnou rychlostí a hlava se jí točila. Krev se jí hrnula do tváří a podlamovaly se jí kolena. Jen tak tak se držela na nohou.

„Ahoj,“ pozdravil ji. Jeho hlas byl plný nadšení a byla z něj cítit láska.

„Ahoj,“ odpověděla a zahleděla se do jeho zelených očí. Srdce jí vynechalo úder, když se naklonil a spojil jejich rty. V tu chvíli věděla, že na něj bude čekat třeba věky, než za ní přijde a bude s ní. I když to vypadalo na to, že s tím nehodlá bůhví jak dlouho otálet. Když se odtáhl, na rtech se mu usadil úsměv a jí také.

„Půjdeme?“ zeptal se. Na člověka měl jemný a vábivý hlas jako upír. Zajímalo ji, jaký by měl asi hlas jako upír. Ale tuhle myšlenku hned zahnala někam do kouta. On se ani nesmí dozvědět o tom, co je zač. Možná časem, za několik let… Ale rozhodně ne teď. Stále si ještě může vybrat někoho lepšího, pomyslela si. Přikývla a bok po boku vyrazili do budovy školy. Edward jí přehodil svou ruku okolo ramen a hodil na ni oslnivý úsměv. Jiskřičky v očích prozrazovaly jeho velké nadšení a pocit štěstí.

„Dneska asi nebude moc pěkně,“ konstatoval mrzutě, když procházeli dlouhou chodbou ke schodům, kde měli učebnu. Zahleděla se z okna a posmutněle pokývala hlavou na souhlas. Vešli do učebny a Issie prolomila ticho, které v učebně bylo, svým hlasem.

„Ale s tebou je každý den krásný,“ zašeptala a sklopila pohled. „A nezáleží na počasí, jaké je,“ pokračovala ještě tišším hlasem. Slyšela kroky, které jí prozrazovaly, že Edward jde k ní. Ucítila pod bradou jeho dva prsty a zvedla ji. Hleděla mu zpříma do očí a hledala v nich náznak něčeho, co dělá špatně nebo náznak toho, že zná někoho lepšího, než je ona. Ale nic. Viděla jen čistou lásku. Láska… snad si ji ani z jeho strany nezasloužím, pomyslela si. Snažila se udržet svůj poklidný výraz, ale nevěděla, jestli její snaha má nějakou cenu.

„Copak se děje?“ zašeptal téměř u jejích rtů a stále jí hleděl do očí. Palcem jí přejel po tváři, poté jí zajel dlaní ke krku a přidržel si ji. Rty se otřel o její a vychutnával si každý dotek. Jeho oči šelmy přivřel do tenkých škvírek a zamručel. Isabelle to připomnělo vrnění geparda nebo pumy.

„Nic,“ řekla polohlasně a povzdechla si. Využil situace a přitiskl své rty na její. Přála si, aby ten polibek trval déle, ale nebylo to možné. Potřebovali se nadechnout. „Běž si sednout, prosím. Za chvíli dorazí tví spolužáci,“ pronesla tiše a sklopila pohled na své boty.

„Jo, dobře,“ řekl a odešel na své místo, kde si nachystal věci na vyučování. Posadil se a zahleděl se z okna třídy, kam se přesunuli kvůli rozbitému dataprojektoru. Výhled z této třídy nebyl zdaleka tak hezký jako ten, který byl ve třídě, která jim byla určena na začátku letní školy. Letní škola, pomyslel si, díky ní jsem ji našel. Mého malého anděla strážného. Usmál se, což jí neuniklo.

„Dobré ráno,“ pozdravil Mike a usedl na své místo, přičemž nezapomněl Edwarda propalovat naštvaným pohledem. Edward si z toho nic nedělal, vždycky na něj takto hleděl, takže ho to nepřekvapovalo. Ani nevěděl proč a vědět to ani nechtěl. Edward svůj pohled upřel na Isabellu, která se posadila za katedru a něco si připravovala do hodiny.

„Dobré ráno,“ pozdravily najednou sestry Brandonovy.

„Dobré ráno,“ odpověděla jim učitelka a pousmála se na ně. Dívky se usadily na svá místa a začaly si o něčem štěbetat.

Zanedlouho dorazí i další studenti, pomyslela si a svým pohledem prolétla poloprázdnou učebnu. Podívala se směrem k Edwardovi a pak pohledem kmitla ke dveřím, které byly dokořán otevřené.

* * *

Rockford, dům Cullenových

Před domem zabrzdilo auto a z auta vystoupil mladý snědý muž. Přešel od auta ke vchodovým dveřím, kde se objevila Esmé a zvídavě hleděla na mladíka.

„Kdo jste?“ zeptala se ho ostražitě a byla ochotna se mu postavit, aby zachránila Renée a Charlieho.

„Jsem Jonathanův a Isabellin dobrý známý,“ řekl a prohlížel si okolí. Nebál se, neměl k tomu žádný důvod. Na rtech se mu objevil menší úsměv a pohled upřel na Esmé. Přistoupil blíž k ní a podal jí ruku, aby jí dokázal, že se ho nemusí bát. „Jsem Jacob Black,“ představil se.

„Jsem Esmé Cullenová, Isabellina matka,“ představila se mu Esmé a svou ruku vložila do jeho a potřásla si s ním.

„Babi? Aha, tady jsi, maminko, babička už odjela?“ zeptal se Charlie, když slyšel, že Esmé s někým mluví, a sešel skleněné schody. Pohledem se zastavil na muži, který se na něj díval zvláštním pohledem.

„Charlie, běž za Renée si hrát do pokoje, buď tak hodný,“ požádala svého vnuka Esmé, usmála se na něj a byla vděčná za jeho důvtipnost a pohotovou reakci zamluvit to oslovení. Přikývnul a vyběhl zpět schody nahoru a rovnou do pokojíčku. Esmé se opět otočila k panu Blackovi.

„Je Jonathan nebo Isabella doma?“ Prohlížel si krásný vestavěný botník a šatní skříň ze světlého dřeva a udělanou stěnu ze zrcadel, která mu ukázala dveře, které vedly do další místnosti.

„Bohužel,“ odpověděla stroze. „Chcete si dát kávu?“ optala se zdvořile, obávala se, že by se mohlo něco stát, ale pak se uklidnila – přeci je rychlejší než on, je upírkou, takže by si s ním hravě poradila, kdyby chtěl dětem cokoliv udělat.

„Jestli smím.“ Pokrčil rameny, a když Esmé ustoupila ode dveří, vešel dovnitř. Vyzul se a následoval Esmé až do obývací místnosti, která byla opravdu stylově a nově vybavená. Televize byla téměř přes půlku stěny a gauč byl velmi prostorný a vypadal velmi pohodlně, tak jako i křesla. Uprostřed toho všeho stál malý bílý konferenční stolek s motivem mramoru a kamení.

„Posaďte se,“ pobídla ho a odcházela do kuchyně. „Dáte si rozpustnou nebo nějakou jinou kávu?“

„Stačí rozpustná, děkuji,“ odpověděl a dál si prohlížel zeď plnou fotografií. Esmé došla do kuchyně a začala vařit vodu na kávu a chystala hrnečky. Když se voda dovařila, zalila kávu a hrnečky s horkou kávou a mlékem na podnose s cukřenkou odnesla do obývacího pokoje. Postavila tác na konferenční stolek a posadila se do jednoho z křesel u stolečku.

„A kdy přijde Is nebo Nathan?“ zeptal se Jacob, osladil si svou kávu a dolil si ji mlékem.  Esmé  znervózněla a přála si, aby to nemusela vysvětlovat ona. Ale k její smůle nikdo jiný v domě nebyl. Jasper s Emmettem jeli nakupovat nějaký materiál, Carlisle odjel ráno do nemocnice a Isabella jela učit do Chicaga časně ráno.

„No…“ začala nerozhodně Esmé, když vtom se se shora ozvaly děti.

„Babi!“ pištěla Renée a utíkala po schodech dolů za svou babičkou s pláčem.

„Renée! Stůj! Nechoď tam!“ křičel Charlie, zabouchl dveře od pokoje a utíkal za svou mladší sestrou.

„Copak se děje, zlatíčko?“ zeptala se Esmé malé Renée, když k ní přiběhla a plakala. Renée popotáhla.

„Mami!“ zanaříkal Charlie a povzdechnul si. Když doběhnul dolů, Renée už stála u Esmé a stěžovala si.

„Babi, Charlie mě nechtěl pustit z pokoje a já si chci hrát s tebou,“ fňukla Renée a až potom si všimla Jacoba, který na ni hleděl udiveným a pobaveným pohledem. V tom pohledu bylo však ještě něco jiného než udivení, ale to ona už nedokázala poznat.

„Renée, běž se ještě dívat na pohádku, za chvilku přijede maminka z práce,“ řekla Esmé láskyplně a pohladila ji po zádech. „A pak vám udělám palačinky,“ dodala. Renée se rozzářily čokoládově hnědé oči a zazubila se na svou babičku, přikývla a utíkala zpět nahoru do pokojíčku. Charlie se vydal za ní.

„Jak jen začít…“ začala znovu Esmé a zadívala se na fotku Is a Jonathana. „Is pracuje ve škole v Chicagu a Jonathan zemřel dřív, než se Renée narodila,“ odpověděla mu na jeho otázku. Jacob se zamračil a pak nad něčím dlouho přemýšlel. Znepokojen svými myšlenkami pak vyřknul svou nezodpovězenou otázku.

„Já myslel, že měli chlapečka,“ zamumlal si spíše pro sebe, ale Esmé tato věta neunikla.

* * *

Chicago, kavárna Coffee nonstop

Na jeho bronzové vlasy svítilo sluníčko přes okno kavárny. V zelených očích mu jiskřilo, protože trávil čas s jeho milovanou Bellou. Naštěstí pro něj nemyslel na všechny události, co se staly. Byl za to moc rád, nechtěl, aby se jeho problémy zabývala ještě Bella.

„A kam chodíš rád tady v Chicagu?“ zeptala se ho Is, když se trochu napila své kávy. Edward se zamyšleně zadíval do jejích čokoládových očí a spatřil v nich zvídavost.

„Nejraději na pláž a… nerad na hřbitov a do barů, ale někdy přijdou taky vhod i tyhle místa,“ odpověděl jí. Nechtěl si před ní na nic hrát a chtěl, aby o něm věděla všechno. Po tváři se jí mihl údiv, ale rychle jej zamaskovala za drobný úsměv.

„A ukážeš mi tady někdy něco?“ Jako kdyby to pro něj nebyla samozřejmost. Chtěl jí všechno ukázat a strávit s ní spoustu času. Přikývnul a pohladil ji po tváři, která byla jemně červená. Hned potom jí zasunul pramen vlasů za ucho a přes stůl se k ní naklonil.

„Jistě, pro tebe cokoliv, Bello,“ zamumlal těsně u jejích rtů a políbil ji. Zvláštní mravenčení jimi přecházelo a oni si ho užívali, jak jen mohli. Věděla, že se ho nebude chtít jen tak vzdát. Bojovat o něj bude kdykoliv a kdekoliv. Po odtáhnutí se na sebe usmívali. „Co kdybychom začali s prohlídkou Chicaga už tenhle víkend? Vadilo by ti, kdybychom třeba strávili celý víkend v domečku na pláži?“ zeptal se s nadějí v hlase. Byl plný očekávání.

„Jistě že nevadilo. Jen to musím zařídit tak, aby pro mě nikdo nic neplánoval na víkend,“ odpověděla s dychtivostí. „Ale neměl by to být problém,“ ujišťovala ho a znovu se napila své kávy. Edward si pohrával s cukrem v zeleném papírovém obalu a usmíval se. Bál se odmítnutí, ale vše vyšlo podle jeho přání. Zadíval se ven z okna. Ještě ráno hrozilo bouřkou a teď svítí slunce, proběhlo mu myslí a vrátil pohled zpět na Bellu. Dívala se také z okna a usmívala se.

„Udělalo se nakonec hezky,“ konstatoval a ukazovákem jí přejel po líci. Zasmála se zvonivým smíchem. Její smích si chtěl pamatovat a hlavně ho chtěl slyšet častěji.

„To je dobře, mohli bychom se projít, Edwarde,“ řekla s radostí. Edward jen přikývnul.

„Tak pojď, Bello,“ vyzval ji a nabídl jí svou ruku, s červenajícími tvářemi a pobaveným výrazem ji přijala. Byl opravdu gentleman. A na tu zvláštní přezdívku si už začínala pomalu zvykat.

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 9. kapitola :