Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 3. kapitola

24.07.2014 (20:15) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2191×

Kapitola třetí:

„Pane Masene, nemáte mít takhle vyučování?“ prskla. I na tu dálku mohl poznat, že ho probodává nepříčetným pohledem. Z úst mu úlekem vypadla cigareta, kterou vzápětí zašlápl, a vydal se nahoru do třídy. Netrpělivě vyčkávala na jeho příchod.

„Omlouvám se, víckrát se to už nestane,“ řekl a sklopil pohled k zemi. Isabella na něj hleděla káravým pohledem. Kdyby si totiž tohle dovolila v době, kdy ona studovala, přišla by k vyloučení ze školy, ani by netušila jak. To, že přišel pozdě, by ještě skousla, ale neskousne to, že si chtěl zapálit. Tedy, že si zapálil.

„Dobře, pro tentokrát to nechám být, pozdní příchod vám ale zůstane,“ řekla směrem k němu. Přikývnul a znovu sklopil pohled. Vždy byl poslušný a dochvilný, tak proč se to stalo? „A máte referát?“ zeptala se ho ještě před tím, než ho chtěla poslat na místo. Zvedl k ní zelené oči a přikývnul. Pokývala hlavou, aby ho dal na stůl. Sundal batoh ze zad a vyndal desky, kde byl referát. Desky položil na stůl a sedl si na své obvyklé místo.

„Dobře, no, zopakuji zadání, i pro pana Masena,“ řekla. „Tento den je památkou zesnulých, ví tedy někdo proč? Co se stalo a kdy?“ zopakovala zadání a prohlížela si hlásící se lidi. Dokonce i Edward se přihlásil.

„Tak, pane Masene, povíte nám to?“ vyzvala Edwarda, aniž by spustila pohled z malby na zadní stěně učebny. Fascinovalo ji provedení kresby. Kresba byla jako ze starší doby, ale provedení bylo zmodernizováno, což se jí moc líbilo.

„Před pěti lety obrovská vlna tsunami zasáhla naše město a sem přijížděli dobrovolníci i z jiných států, protože naše město bylo rozdrceno na prach, jenže přišla další vlna a dobrovolníci zahynuli,“ odpověděl na otázku. Přikývla na souhlas. Její pohled byl plný bolesti, ale výraz si udržela poklidný. 

„Dobře, co byste řekli na to, že bych vám pustila film a mrkla na ty referáty?“ navrhla, aby se dokázala zaměstnat něčím jiným a ne přemýšlením o nejhorším dni v jejím životě. Netušila totiž, že rána v srdci ji bude bolet stejně, tak jako před pěti lety. Život si zařizovala podle svého. Plánovala si s přítelem postavit velký dům, kde by měli kupu dětí, a měla by skvělou práci. Tou dobou už měla čtyřletého chlapečka a blížil se jí termín porodu druhého dítěte. Jenže tahle zpráva ji zasáhla natolik, že se první měsíce mateřství nebyla schopná postarat o obě děti.

Všichni přikyvovali, a tak je požádala o stáhnutí plátna a zatažení závěsů. Všichni si posedali do předních lavic, aby si jejich profesorka mohla sednout dozadu. Dala jim DVD s příběhem Romeo a Julie a posadila se do zadní lavice. Nikdo neměl výhrady nad výběrem filmu, a tak byla spokojená.

Zahleděla se z okna a hlavou jí proudily vzpomínky na pátého července roku 2002. Znovu se jí otevřela rána v srdci, kterou se snažila necelých pět let pohřbít hluboko do sebe. Hloupé připomínání! pomyslela si a zakroutila hlavou, aby vyhnala další vzpomínky. Pohledem zavadila o stůl, kde byly referáty. Začetla se do prvního referátu, který jí padl přímo pod ruku. Byl jeho. Referát byl rozsáhlý a, jak zjistila, velmi skvěle propracovaný po slohové stránce. Když práci dočetla, usmála se a pohled upřela na záda studenta s bronzovým vrabčím hnízdem na hlavě. Zaposlouchala se do děje filmu, zjistila, že uběhlo asi dvacet minut.

„Pane Masene, mohl byste na moment?“ požádala ho. Nechápavě se otočil a upřel na ni zelené oči. Bez debat se zvedl a přešel do zadní lavice, kde seděla.

„Něco v nepořádku?“ šeptl, aby nerušil ostatní při sledování filmu. Záporně zakroutila hlavou, aby mu naznačila, že ne. Nechápavě pozvedl obočí. Z jejího výrazu nedokázal vyčíst, co si o jeho práci myslí. Ať se snažil sebevíc, jeho průzkum byl bezúspěšný. Zvedla pohled od práce a střetla se s tím jeho. Chvíli na něj jen tak hleděla.

„Vše je v naprostém pořádku, jen…“ zarazila se a nasucho polkla. Hleděla na jeho krásně krojené rty a toužila ho neskutečně moc políbit, ale nenacházela odvahu to uskutečnit. Nechápala, co se to s ní děje. „Jen…“ zopakovala, „že vaše práce je naprosto unikátní.“ V jeho očích začaly pobíhat jiskřičky. Uznání od její osoby ho velmi potěšilo. Nevěděl, co by jí na to měl odpovědět.

„A proč jste mě tedy volala?“ zeptal se po chvíli sledování filmu. Stočil k ní pohled a zkoumal její alabastrový obličej. Neměla by být opálenější, když žila v Toskánsku? ptal se sám sebe a přemýšlivě se mu nakrčilo čelo.

„Chtěla jsem se zeptat…“ odmlčela se. „Vadilo by vám, kdybyste příští hodinu svůj referát přečetl svým spolužákům?“ položila mu svůj dotaz, který ji napadl hned po přečtení první stránky. Upřela na něj zkoumavý pohled. On na ni hleděl vyjeveně. Byl jejími slovy zaskočený. Po chvíli váhání přikývnul.

„Děkuji,“ řekla s úsměvem. Znovu přikývnul. „Jděte si klidně dopředu,“ navrhla mu a mrkla na něj. Jeho jindy bledé líce se zbarvily do červena, rozpačitě zakroutil hlavou a zůstal sedět na místě. Nelhal si. Její přítomnost se mu moc líbila. Nadechl se. Její vůně byla všude okolo něj. Myslel si, že se nachází v jiném světě… Znovu na ni pohlédl, aby se ujistil, že se mu její přítomnost nezdá. Až teď si všimnul, že na sobě má černé tílko a černé šortky. Nechápal to…

* * *

Vyšla z budovy školy a rozhlédla se. Tvář jí jemně ovál teplý vítr, ale sluneční paprsky se schovávaly za jemňoučkou šedí. Počítala s tím, že Emmett přiveze děti. Přijel. Stáli kus od školy. Renée se k ní hned rozeběhla.

„Maminko!“ hulákala. Její mahagonové vlásky jí poletovaly okolo obličejíku, na černém tričku se zdály světlejší než obvykle. Vběhla do její rozevřené náruče.

„Ahoj, miláčku,“ řekla a usmála se. Zvedla si ji do náruče a šla za svým bratrem a synem. Oba dva na sobě měli černou košili s krátkým rukávem a černé kraťasy.

„Ahoj,“ broukl Charlie a usmíval se jako sluníčko. Emmett se na ni jen usmál. Isabella postavila Renée na nohy a chytila ji za ruku. Z druhé strany chytila Charlieho.

„Tak, jdeme,“ zavelela a všichni jako na povel vykročili. Renée mamince vyprávěla, co dělala celé dopoledne. Isabella jí na to pokaždé vesele odvětila. Procházeli po chodníku a všem kolemjdoucím se zdáli jako šťastná rodinka, až na tu smuteční barvu oblečení… Určitě si plno lidí myslelo, že chlapec je Isabellin mladší bratr…

Veselý rozhovor vydržel do doby, než se zastavili před branami hřbitova. Renée nechápavě zvedla čokoládová očka k mamince a poté ke svému strýčkovi, jenže ani jeden její tichou otázku nezaregistroval. Oba dva upírali pohled na náhrobní kameny. Isabella upřela pohled na svého bratra, který jí ho opětoval. Přikývnul a tím jí naznačil, že mají vstoupit. Isabella si vyzvedla Renée do náruče a zašla za bránu. Hledala správnou uličku, kde by měl ležet její zesnulý manžel. Smutným pohledem přejížděla jména na náhrobcích, dokud nenarazila na jméno jí velmi blízké a známé.

„Tak jsem opět tu,“ zamumlala a hleděla na fotku. Jeho modrošedé oči byly veselé a jeho úsměv stále tak nádherný, jak si jej pamatovala. „Podívej, koho s sebou mám,“ zamumlala znovu. Pošoupla si na ruce Renée a druhou rukou si přitáhla Charlieho, který stál jako přimražený. Zvedl k ní pohled, aby se ujistil, zda je v pořádku. Pro něj to rozhodně nebylo v pohodě. Bolelo ho vidět mamku plakat. Přitiskl se k ní víc a jemně ji hladil po zádech.

„To je tatínek?“ zašeptala Renée Isabelle do ucha. Ta se na ni usmála a přikývla. Renée jí začala z tváří stírat slzy. „Neplakej,“ zašeptala a začala natahovat také. Objala ji kolem krku. Její drobné tělíčko se otřásalo hlasitými vzlyky. Z ničeho nic se odtáhla a zamumlala:

„Určitě by si nepřál, abys plakala.“ Isabella se i přes slzy usmála a přitulila si ji k sobě. Emmett pokládal na náhrobek vázu s květinami. Při pohledu na květiny ji bodlo u srdce ještě víc, než při pohledu na fotku.

„Měli bychom už jít,“ zamumlal Emmett a vzal Renée od Isabelly. Renée se mu hned schoulila v náruči. Isabella šla pomalu za Emmettem a při sobě vedla Charlieho.

„Zajdeme do cukrárny?“ zeptal se Emmett, když vyšli ze hřbitova, ale nikdo neprojevil drobet nadšení nad jeho nápadem. Posmutněl. Chápal, že se do toho zrovna nikdo nepohrne, ale že by se setkal s tím, že ho nikdo ani neodbude narážkou, to nechápal a ani nečekal…

„Můžem,“ zamumlala Issie při cestě nazpět. Její hlas zněl prázdně, bezduše. Cítila se tak. Bolest ji ubíjela. Emmett si pro sebe přikývnul…

* * *

Chicago, El-Street, byt Isabelly Swanové Cullenové

„Já vím, mami,“ zamumlala Isabella do telefonu. Povzdechla si. Nechtěla, aby se Charlie užíral… Neměla jsem je tam brát, pomyslela si a skousla si spodní ret. „Ale já…“ zašeptala a cítila, jak se jí po tvářích kutálejí první slzy. „Já…“ snažila se nějak ospravedlnit, ale i tak ji sžírala vina.

„Mně se hlavně neomlouvej,“ řekla Esmé na druhém konci. Isabella si pro sebe přikývla, i když věděla, že to nemůže vidět. „Omluv se svému synovi,“ pokračovala, „ten tě teď potřebuje nejvíc…“

„Můžu s ním mluvit?“ zašeptala Isabella zlomeně. Popotáhla a snažila si volnou rukou utřít slané cestičky z tváří.

„To víš, že můžeš, ale nevím, jestli s tebou bude chtít mluvit,“ zazněla odpověď. „Ne, řekni mu, že za ním hned přijdu, ano, miláčku?“ někomu odpovídala. „Musím za ním, hulákala na mě Renée, že s ní nechce mluvit a že se ani nenajedl.“ Isabella zalapala po vzduchu. Zatočila se jí hlava, snažila se zhluboka nadechnout, ale kyslíku se jí nedostávalo. „Jo, ještě než to ukončíme, Issie,“ zamumlala a s něčím šustila. „Co takhle, že by ses přestěhovala k nám? Hm?“ navrhla, aniž by počkala na její reakci na první větu. Isabella upírala pohled na bílou stěnu.

„Já… nevím,“ zamumlala Isabella jako odpověď. „Rozmyslím si to. Plánovala jsem totiž, že si děti vezmu sem,“ šeptla. Žmoulala si lem trička na spaní. Nechtěla se své mamky nijak dotknout, ale všichni jí ho připomínají… 

„Jak budeš chtít,“ řekla Esmé. „Hele, zlato, tak já už jdu za ním. Měj se a zítra si zase zavoláme, ano? Dobrou noc,“ popřála jí. Slyšela, jak jde po schodech nahoru.

„Dobře. Dobrou a dej pusu dětem, a že je pozdravuju,“ rozloučila se Isabella. Hlavou jí vrtal návrh, ale nevsázela na to, že by se rozhodla pro stěhování…

„Jo jo,“ odpověděla jí ještě mamka a hned nato se na druhém konci ozýval obsazovací tón. Isabella odložila telefon na noční stolek, ještě se chvíli věnovala přípravám na hodinu a šla spát.

Ahojte, omlouvám se, že povídku přidávám až letos. Učení bylo strašné a dalo mi hodně zabrat, ale zvládla jsem všechno úspěšně a s přehledem, tak vám přináším něco na zkrácení dlouhé chvíle. Snad si ještě vzpomenete na tuto povídku. 

vaše BellaNess

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 3. kapitola :