Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní škola - 11. kapitola

12.10.2015 (21:30) • BellaNess • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1230×

Kapitola jedenáctá:

Rockford, dům Cullenových

Byl zahloubán do svých myšlenek, a proto si nevšiml, že na něj Is mluví.

„Jakeu,“ oslovila ho už alespoň potřetí. Stále žádná odezva. Marně přemýšlela nad tím, jak upoutat jeho pozornost, která se toulala někde pryč. Bylo to však marné…

„Is,“ promluvil zcela vážně, když si konečně vše promyslel. Už nemohl couvnout. Musel jí to říct. Musel s tím něco udělat. Nemohl si dovolit jí to neříct. „Já… Vím, že nejsi člověk,“ začal opatrně a svůj pohled stočil jinam. Chtěl snad od svého rozhodnutí couvnout? Jenomže už nemohl… Musel vysvětlit, že o nich ví. Už musel s pravdou ven. Ta jedna věta, kterou nahlas vyřknul, se už zpět vzít nedala… „Ale já také člověk nejsem,“ prozradil udivené hnědovlasé ženě, která ho jen mlčky a nevěřícně pozorovala. O čem to mluví? ptala se sama sebe.

„A kdo tedy jsi?“ zamračila se nechápavě. Nadechnul se k odpovědi.

„Vlkodlak,“ oznámil jakoby nic. V očích mu však mohla spatřit strach z reakce, kterou to u ní vyvolá.

„Co?“ podivila se nechápavě. Dělal si z ní legraci? Nebo to myslel naprosto vážně?  Ale jak to? Sevřel ji zvláštní pocit, ačkoliv nechápala proč.

„Je to tak,“ pokýval hlavou, aby vyhnal všechny její pochybnosti, které ji sžíraly uvnitř.

„A…“ začala a snažila se dát dohromady smysluplnou větu. Ale marně. Zhluboka se nadechla a až nyní si uvědomila, že jeho pach je jiný než lidský. Jak to, že si to neuvědomila už tenkrát? Mohl by se jím stát až v posledních pěti letech, kdy se nevídali? Proč by ne… Navzdory tomu by nikdy neřekla, že se pozná s měničem.

„A já vím, že ty jsi… upír, ale ne plný, jen z části,“ vyhrkl tak rychle, až se tomu sám podivil. V Isabelle hrklo a vystrašeným pohledem se mu zahleděla do očí, ve kterých spatřila stejný pocit, jako měla ona sama.

„V tom případě…“ Pokus o nějaké vyvrácení byl zbytečný. Nemělo to smysl. Nebo snad ano? Mohla mu to vyvrátit? Nebo raději ne? Začala pohledem těkat po místnosti. Prapodivná atmosféra v obývacím pokoji by se dala při nejmenším krájet. „Ano… Máš pravdu,“ vydechla úlevně po chvíli přemýšlení. I jemu se ulevilo.

„Uf,“ vydechl a rukama si přejel po obličeji, který v nich na okamžik ukryl. Isabella si nervózně skousla spodní ret, když si uvědomila to, že tohle by měla absolvovat ještě s Edwardem. To se jí vůbec nelíbilo. On se to nesmí nikdy dozvědět! Ale jak tomu zabránit? Ani u Jonathana tomu nezabránila…

* * *

Chicago, byt Edwarda Masena

Na jeho bledý obličej dopadaly paprsky odpoledního slunce, které mu do každé buňky vháněly hromadu energie, kterou sotva stačil absorbovat. Zelené oči přivřel do štěrbinek, jelikož ho paprsky oslňovaly.

Zahleděl se zpět do papírů, které už popsal svými poznámkami a doprovodnými otázkami na Bellu. Nic už však nedokázal vymyslet, měl už vypsané vše, co potřeboval.

Tužku odložil na stolek a postavil se k zábradlí, přičemž měl nádherný výhled na školu, kam chodil, a i na park, který byl hned vedle ní. Z kapsy džínů si vytáhl pomačkanou krabičku cigaret a vytáhl z ní jednu cigaretu a zapalovač. Cigaretu vložil do úst a zapalovačem si ji zapálil.

Jen těžko se bude zbavovat zlozvyku, ke kterému přišel hodně mladý. Bylo mu tenkrát sotva dvanáct let…

„Masene!“ houkl starší hnědovlasý chlapec směrem k němu. Šel právě ze školy za svou matkou domů, ale loudal se, protože věděl, že zase bude opilá. Bylo mu z toho na nic.

„Co chceš?“ odpověděl podrážděně v otázce a zamračil se na něj. Hnědovlasý chlapec protočil očima a pokynul mu rukou, aby šel k němu.

„Vem si,“ vybídl ho, když k partičce kluků došel. Edward se váhavě zadíval na krabičku cigaret a poté na jeho staršího spolužáka. Nakonec se rozhodl si vzít. „Ale to neznamená, že k nám od teď patříš,“ dloubl ho do žeber jiný z chlapců, kteří tomu mlčky přihlíželi. Přikývnul a cigaretu si zapálil nabízeným zapalovačem.

Ach… Jak byl tenkrát naivní a… zbabělý? Vždyť byl dítě, kterému chybělo naprosto všechno! Především mu chyběla milující rodina! Ale to nebyla omluva pro to, aby začal kouřit a chlastat. Ale tahle partička chlapců ho akorát využila. Svedla na něj naprosto vše, co prováděla… Bylo však těžké dokázat to, že neměli pravdu, ale povedlo se mu to i přes to, jaká jeho matka byla. Nikdy se za něj nepostavila, ale i tak ji ve skrytu duše miloval. O tom se přesvědčil už tolikrát, ale nechtěl si to stále připustit.

Potáhl z cigarety a s kyselým výrazem pozoroval ruch v ulici. Bylo to téměř dennodenně stejné. Veškerý ruch probíhal bez špetky emocí a bez slitování a pozastavením se nad životem. Kam spěchat? ptal se sám sebe, protože on už pochopil, že spěchat nemá význam. Vždyť život je krátký. A je třeba si ho užít. Ale ne špatně, jako jsi to dělal ty, napomenul se.

To díky Belle dokázal tak racionálně uvažovat nad svým životem. Ona přišla a před několika dny mu obrátila jeho šedivý život v něco, v co už nedoufal. Byl jí za mnohé vděčný.

Cigaretu dokouřil během drobné chvíle a típl ji. Vajgl odhodil do popelníku, který měl položený na držáku na květináče. Věděl, že by měl přestat s tím kouřením, tak jako přestal i s pitím alkoholu, ale… Žádné ale ti život nevrátí, připomenul si a věděl, že má pravdu. Díky, Bello, uvědomil jsem si, jak mám správně žít,  a to jen díky tobě! zaradoval se a zadíval se na oblohu, kde místy byl bělavý mráček.

* * *

Rockford, dům Cullenových

Ručičky hodin už ukazovaly pátou odpolední. To byl čas, kdy se vracela rodina zpět domů. Na příjezdové cestě zabrzdila dvě auta. V jednom autě byl Emmett s Jasperem a ve druhém jel Carlisle z místní nemocnice.

„Táta a bráchové už přijeli domů,“ oznámila Is uprostřed uvolněné debaty. Jacob přikývnul.

„Ty vyvinutější smysly…“ zasmál se Jake a šibalsky na ni mrknul. Is jen pobaveně pokývala hlavou. „Takže to o tobě Nathan věděl?“ optal se na myšlenku, která mu vytanula zrovinka na mysli. Celou dobu se na tu otázku nedokázal zeptat, ale až nyní našel odvahu. Byl zvědav na její odpověď.

„Ano, ale dozvěděl se to až později,“ odpověděla mu Is ochotně. Najednou měla pocit, že Jake je jediný z jejích přátel, kterému nemusí lhát. Ale vždyť nikomu nikdy nelhala, jen o sobě neříkala pravdu…

„A Charlie a Renée?“ optal se zrovinka, když všichni vcházeli do domu. Jake si uvědomoval, že všichni jejich rozhovor slyší.

„Ti jsou také jako já,“ prozradila další věc, kterou by podle Carlisleova výrazu neměla nikomu říkat. Objevil se totiž s nesouhlasným výrazem ve dveřích do obývacího pokoje.

„Ahoj,“ pozdravil svou dceru a zamračeně sledoval Jacoba. Jacob se okamžitě zadíval na Carlislea a postavil se. Carlisle mezitím došel až k nim, přičemž za ním do místnosti vcházel Jasper.

„Dobrý den, jsem Jacob Black, Issiin kamarád,“ nabídl Carlisleovi ruku, ten ji ochotně přijal. Isabelliných přátel moc neznal, jelikož se několik let doma nezdržovala. Tušil však, že pan Black to ví.

„Dobrý den, těší mě, jsem Carlisle Cullen,“ oznámil mu a zadíval se na svou dceru. Zhluboka se nadechnul k další větě, ale zarazil ho mladíkův pach. Takový cítil naposledy, když bydlel ve Forks před osmdesáti lety. A cítil ho u… u hranic La Push, kde žijí vlkodlaci…

Jacobovi neunikl Carlisleův zamyšlený pohled a hned mu došlo, že ví, co je zač.

„Vlkodlak,“ naznačil ústy Carlisle a nepřestával sledovat Blacka ostražitým výrazem. Jacob přikývnul, protože mu podle artikulace došlo, o jaké slovo jde.

„Tati,“ šeptla Is a dala mu svou teplou dlaň na rameno. Carlisle se jí podíval do očí a spatřil v nich naprostý klid. Jak může být v klidu? tázal se sám sebe a připadalo mu, že začíná panikařit. On, který vždy zachoval chladnou hlavu. Zrovinka teď si začne připouštět strach, který by mít neměl. K diplomatickému chování musí být zcela klidný. Nechápal, že ho dokázalo rozhodit zjištění, že má ve svém domě vlkodlaka.

Jasper, který vše sledoval po pocitové stránce, byl vyveden z míry tím, že jeho otec byl rozhozen přítomností někoho, koho neznal. Nebo právě naopak?

„Vysvětlí nám někdo, o co tu jde?“ ptal se Jasper podezřívavě a sledoval veškeré přítomné osazenstvo domu. Emmett se hned přiloudal z předsíně, kde se chystal na další odchod. Přeci chtěli jít s Jazzem na baseballový zápas.

„Jacob je vlkodlak, ale je to můj a Nathanův kamarád,“ vysvětlila svému bratrovi Is, která zatím nespouštěla pohled z otce. „Tati, klid, nic se nikomu nestane,“ zašeptala jeho směrem a z ramene svou ruku přemístila na jeho chladnou dlaň a pevně mu ji stiskla. Stisk jí opětoval. Zaplavila ho vlna klidu, kterou mu vyslal Jasper.

„Dobrá tedy, posaďte se, pane Blacku,“ vyzval ho Carlisle, „přeci tu nebudeme stát.“ Is a Jacob se posadili na svá místa a Carlisle se posadil na měkkou pohovku.

„Jak jste nás našel?“ optal se Carlisle a pozoroval Jacobovo tělo. Srdce mu tlouklo o něco rychleji, jeho teplota těla byla oproti lidem v nepořádku. Připadalo mu, že má snad čtyřicítku. Ale věděl, že u vlkodlaků to je naprosto běžná záležitost. Přeměna ve vlkodlaka si vybere své, tak jako přeměna v upíra…

„Přišel mi email od…“ zarazil se Jacob a pohled upřel na Is. Nevěděl, jak to má říct. Is mu pohled opětovala. Okamžitě to pochopila. S pohledem upřeným na svého otce řekla:

„Od Charlieho.“ Hned však opět hleděla do Jacobových očí, ve kterých viděla úlevu a vděk. 

Autor: BellaNess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní škola - 11. kapitola :