Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Letní poblouznění - 5. kapitola

27.09.2010 (20:39) • JoHarvelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2252×

Přiložil své ruce na mé na své hrudi a já ještě více stiskla, protože se mě snažil odstrčit. Jeho síla mou převyšovala, tudíž moje ruce pomalu zklouzávaly z látky. Ani moje vzepření ho nezastavilo. Vzlyky mi neustále stěžovaly dýchání, zmocňovala se mě hysterie.

Dostala jsem nápad. Své ruce jsem pustila z jeho hrudníku, ale přitáhla jsem se za krk blíže k němu. Než se stihl odtáhnout, přitiskla jsem své rty na jeho. Bez varování, mohlo mě to zabít, ale co jiného než tohle, ho mohlo přesvědčit. Zkameněl. Doslova. Tím jsem se nenechala odradit, byla to má jediná šance. Rty měl studené a také ztuhlé, ale nic by mě nezastavilo.

Dlouhou dobu jsem se ho snažila polibkem oživit, jako kdybych mu dávala umělé dýchání, ale nepohnul se. Nedobrovolně jsem se odtáhla a podívala se na něj. Jeho oči byly semknuté, nejevil žádné známky života. Zkusila jsem to znovu.

Podařilo se mi to. Ruce, které měl na hrudi, přesunul na můj krk a přitahoval si mě blíže. Jeho rty drtily mé a v mém těle se rozlilo vítězství, kdybych na něj nebyla přitisknutá, výskala bych. Ale v tento moment jsem si užívala toho, že tady je, protože se mohl pokaždé rozhodnout jinak.

Na naše tváře se z výšin snesl studený déšť a přerušil nás. Tvář jsem odvrátila a on také, ale ruce jsme nepouštěli ani jeden. Oči měl otevřené a v nich vepsanou bolest, preventivně jsem si ho přitáhla pevněji.

Zaklonil hlavu a vzhlédl do nebes, déšť se od jeho tváře odrážel a na pramínkách vlasů měl stékající kapky. Rukou objal můj pas a táhl mě zpět. Několikrát jsem zakopla, zmateností jsem nemohla ovládnout svou chůzi, houpala jsem se místo toho po jeho boku. Utřídila jsem si trošku myšlenky a přemístila se, abychom stáli proti sobě a ne bok po boku. Pěsti jsem mu tlačila na hruď a pokoušela se ho přinutit zastavit. Po chvíli se zastavil, zmateně mi hleděl do očí. „Musíme se schovat, nastydneš.“

Znechuceně jsem se zasmála. „Takhle tomu neunikneš!“ zavrčela jsem na něj.

„Neodejdu,“ řekl slabým hlasem. Ta slabost by mě měla srazit, ale bezmoc nebyla naivní.

„Nevěřím ti,“ odporovala jsem.

„Neodejdu, Bello,“ řekl zmoženě, jako kdyby ho někdo nutil, mučil, dokud tohle nevyřkl.

„Slib mi to. Nikdy si to nerozmyslíš! Budeš tady, dokud mě doopravdy nebudeš chtít!“ Hlas se mi lámal a čelist jsem musela mít tvrdě zatnutou, abych se nerozvzlykala, ale musela jsem to říct.

Po tvářích mi stékaly kapky deště a povzbuzovaly slzy, aby se k nim přidaly. Zatínala jsem každou část těla, abych to neudělala, nechtěla jsem vzlykat, nechtěla jsem ho odlákat od tématu. Udělal by to ze soucitu a to znamenalo, že by si to mohl kdykoliv rozmyslet. Takhle si to také mohl nechat rozležet v hlavě, ale rozhodl by se podle sebe a ne podle toho, že mě to zraňuje.

Víčka mu klesla dolů a zamračil se. Tvář mu různě škubala, měla jsem strach, ale on bojoval. Změny výrazu u něj probíhaly jeden za druhým, chvíli se mračil, ale pak nastoupila bolest. Všechny ty pocity se odrážely i ve mě samotné. Slzy bylo čím dál těžší udržet, vstoupily mi do očí a nechtěly jít pryč. Přitlačila jsem pěsti na jeho hruď pevněji.

Zhluboka se nadechl, všimla jsem si, že zatíná ruku pevněji, a otevřel ústa i oči. Chvíli mu trvalo než něco řekl, ale když to udělal, rozbušilo se mi srdce nadějí. „Slibuju,“ zašeptal slabě a zmučeně. Očekávala jsem, že bude mít proslov, ale i tohle slovo stačilo, abych dostala chuť ho políbit. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. Ne vášnivě, nebo drtivě, jen jemně. A on mi ho vracel se stejným citem, srdce se mi mohlo rozkočit radostí.

Bříška prstů mi položil na tvář a odtrhl mě od sebe, nesouhlasně jsem se mračila. „Pod jednou podmínkou.“

Má skvělá nálada zmizela, tohle bylo špatné. „Jakou?“ zeptala jsem se se strachem.

Přejížděl mi prsty po tváři a zkoumal ji, pár sekund trvalo, než se mi podíval do očí a odpověděl. „Odjedeš.“

Slzy mi stekly po tváři, už nemělo smysl je zastavovat. To slovo mě zranilo až moc, nesmyslně moc. „Cože?“ vykoktala jsem mezi vzlyky. Já ho přemlouvám, aby zůstal a on mi dá tuhle alternativu?

Dlaní mi utíral slzy, které tekly stále nové. „Odjedeš. Na konci srpna odjedeš zpět do LA a už mě nebudeš hledat.“

Tak jsem si to představovala, před pár hodinami. Odjedu zpět, ale nevymyslela jsem, co udělám s ním. Dříve mi to přišlo tak snadné, tohle byl sen na dva měsíce, ve světě který neexistuje. A LA byl svět, do kterého patřím. Teď jsem si nebyla jistá. Ale byla to podmínka. Nesmyslná, ale byla. Přikývla jsem.

„Slib to.“

„Já byla první, kdo prosil,“ zašeptala jsem do deště.

„Nebuď jako dítě,“ zaprosil a bolest z jeho hlasu vymizela. On doufal, že to neslíbím a odjede. „Pokud to nedokážeš teď, nedokážeš to ani potom a já ti nechci ublížit.“

Skutečně mě žádal, abych zmizela. Zarylo se mi to do srdce, že jsem tu bolest cítila v každém konečku těla. Slzy mi teď z očí tryskaly. V očích mu v jednu sekundu zajiskřilo smutné vítězství, pravděpodobně nezamýšleně. Ovládla jsem se. Uvědomila jsem si, že se klepu jako ratlík, uklidnila jsem se a ovládla slzy. „Slibuju,“ řekla jsem odhodlaně a jasně.

Očima mu projelo zděšení, ale nakonec zachoval vážnou tvář. „Slibuju,“ zopakoval stejným tónem. Zlobně jsme si toho druhého měřili, ale déšť nás vyrušil. Ztrhl se obrovský liják, že mě to švihalo do tváře. Edward mě rychle popadl a schoval pod svou paži. Celou cestu pod nějaký přístřešek mě chránil před drsnými kapkami deště.

Pod střechou mě pustil. Byli jsme někde v přístavu. Rukama jsem opět sevřela jeho sako, ale ne tak silně.

„Dojdu pro auto,“ přerušil ticho hlasitě, protože přes odrážející se kapky nebylo skoro nic slyšet. Pokusil se sundat mé ruce z jeho saka, ale nedovolila jsem mu to. Držela jsem se jako klíště. Tázavě se na mě podíval.

„Já ti nevěřím,“ řekla jsem tónem, jako kdyby to bylo nad slunce jasné.

Zamračil se. Surově, ale opatrně, aby mi neublížil, mi sundal ruku ze saka a snažil se to udělat i s tou druhou, ale svou nyní volnou rukou jsem se ihned chytila jeho svetru, které měl pod tím. „Slíbil jsi to!“ ječela jsem vystrašeně a držela se zuby nehty.

Opatrně, ale účině, mi strhl i druhou ruku, ihned jsem chňapla po svetru. Vidění se mi zhoršilo, protože jsem neviděla přes slzy. Srdce mi ztraceně bilo a tělo se zmítalo vzlyky.

Jakmile jsem měla ruce ze saka pryč, sundal si ho a položil mi ho na ramena.

Edward mi konejšivě rukou třel tváře a sklonil se, aby mi vtiskl krátký polibek, zatímco já stála jako zkoprnělá. „Slíbil jsem to,“ zašeptal mi do ucha a mě odpadla ta dvacetikilová zátěž, která mě táhla dolů. Mírně jsem zrudla hanbou. Řičela jsem jako hysterka.

„To nebylo hezké,“ zašeptala jsem. Zaslechla jsem jeho smích a uvědomila si, že všechno je v pořádku.

„Dojdu pro to auto.“

„Ani náhodou,“ nesouhlasila jsem. „Jdu s tebou.“

„Fajn,“ souhlasil a ochranně kolem mě rozhodil ruce. Jeho dotek byl příjemný. Příjemnější než předtím, bližší. Sundala jsem ruku z jeho svetru a vložila ji do jeho. Jemně mi ji sevřel a vyšli jsme napospas dešti.

Rychlou chůzí jsme vyšli z pod přístřešku a šli směrem k centru. Postupně jsem měla promoklé všechno oblečení, přestože mě Edward chránil. Studený déšť a Edwardovy ledové paže mi dopomáhaly k tomu, abych se cítila stejně jako dnes ráno. Zuby mi drkotaly o sebe, všimla jsem si, že Edwardova chůze se zrychlila.

Byla jsem připravena dopadnout svou nohou na zem ve stejné rovině jako dosud, ale chodník tam končil, tudíž jsem se zapotácela a zakopla. Dřív než jsem mohla pocítit nevlídnou silnici, dříve než jsem vůbec mohla zjistit, že skutečně padám, se kolem mě silněji opoutaly jeho paže a přimkly k němu.

Třebaže zuby pořád vyhrožovaly, že vypadnou, jsem byla ráda. Blízkost jeho těla mi dodávala bezpečí a jistotu. Ve tvářích se mi rozlila krev, když jsem si vzpomněla na mou scénu a nechtěla zmizet, spíše ten odstín tmavl. Hysterická jsem byla jen občas a povětšinou právě hysterie byla důvod mého červenání. Sklopila jsem hlavu ještě více dolů, za krkem mě zastudilo, jak mi tam stekla studená voda. Otřásla jsem se.

Ucítil mé zatřesení a třel mi bok a rameno, zimu to ale nepřimělo odejít. Třásla jsem se čím dál více, zalitovala jsem, že jsem ho nenechala dojít pro auto, ale kdybych v té zimě byla sama, bylo by to horší. Hlavu jsem měla celou dobu sklopenou, viděla jsem jenom chodník pod sebou. On mě vedl. Myslela jsem si, že máme před sebou ještě dlouhou cestu, ale před sebou jsem viděla dveře Volva. Úlevně jsem si oddychla.

Postavil mé pevně na zem a odemkl auto. Dveře mi otevřel a pomohl mi se posadit, byla jsem celá zmrzlá. Uvnitř auta bylo také chladno. Červeň na mých tvářích se prohlubovala, jak jsem si vybavovala momenty mého jednání. Studené ruce jsem si přiložila na tváře a pokoušela se zničit důkazy o mém studu, ale čím dál více jsem se do toho zahrabávala.

Slyšela jsem vedle sebe otevírající se dveře. Zapnul topení a teplý vzduch na mě foukal ze všech stran, konečně mi bylo teplo. Dlaně jsem ze tváří nesundávala, protože teplo se šířilo mým tělem rychle a do tváří se mi nahrnulo ještě více krve.

Motor párkrát zavrčel a naskočil.

Teď jsem si byla jistá, že neodejde. Jeho přesvědčovací technika fungovala skvěle. Uvažovala jsem, jestli by to bez té hysterie dopadlo stejně. Vše se dalo vyřešit v klidu a někdy to bylo mnohem lepší než do toho zatahovat strach, ale možná ten strach ho donutil zůstat.

Už jsem se nepotřebovala přesvědčit, že je tady. Ne proto že jsme jeli pryč z Port Angeles, ale protože mi to slíbil. Pořád se mohlo stát, že odejde, ale teď mi to nepřišlo jako něco, co se má stát teď. Cítila jsem jeho pohled na svých rukách, ale neodvažovala jsem se je oddálit. Na levé ruce mě zastudil jeho studený dotyk. „Děje se něco?“ Zněl starostlivě, bál se o mě. Možná i o moje rozhodnutí. Chtěla jsem mu říct, že jsem si nic nerozmyslela, ale potřebovala jsem se nejdříve sebrat.

Sjel svými prsty od mých až k zapěstí, kde mou ruku lehce uchopil a odtáhl. Nemělo smysl mu odporovat. Své ruce jsem pustila na svůj klín a podívala se před sebe. Koutkem oka jsem viděla, jak se jeho ústa roztáhla do úsměvu. Nechtěně mi to přidalo barvu. Znovu zvedl svou ruku a přejel mi po rozpálené tváři.

„Omlouvám se,“ špitla jsem zahanbeně.

„Za co?“ zeptal se zmateně.

„Za to jak jsem se chovala. Připouštím, že jsem byla trošku víc hysterická, ale vyděsil jsi mě. Normálně takhle nevyvádím, jen jsem byla bezmocná.“

Vnitřek auta zaplnil jeho smích. „Bylo to roztomilé,“ smál se. „A je mi líto, že jsem tě vyděsil,“ dodal trošku smutnějším hlasem. Říkal to zvláštním hlasem, předstíravě klidným, ten tón se mi nelíbil.

Podívala jsem se na něj. Usmíval se, i jeho oči zářily, ale jak se náš oční kontakt prohluboval, mračili jsme se. Pravda v našich očích spolu komunikovala. To napětí nemohlo jen tak zmizet. Před pár minutami chtěl odejít a opustit mě, pamatovala jsem si jeho pohled, ta nálada nemohla zmizet. Nemohla jsem se tomu najednou smát nebo zapomenout. Něco vážného nelze jen tak odfouknout.

„Bello,“ zašeptal mé jméno. „Je pro tebe nevhodné být se mnou. Ne nevhodné jako nevhodné, ale nebezpečné. Mohu ti ublížit.“

„Jsme opět zpět,“ zašeptala jsem zkroušeně. „Nevěřím tomu. Už jsi měl tolik šancí mi ublížit, ale neudělal jsi to. Možná mi ublížíš, ale...“

„Ale co?“ zavrčel tentokrát on na mě. Do hlasu mu vnikl zlostný tón. „Je ti jedno, jestli tě zabiju?!“ zařval. Nadskočila jsem a reflexně se natiskla ke dveřím, tváří k němu. Ruce v klíně se mi roztřásly. Jeho výraz se neuvolnil, dopáleně na mě zíral.

Ten třas nešel ovládnout.

„Nechápeš, že tě můžu zabít? Jsem zrůda. Nechápu, co tady dělám!“ Všimla jsem si, že zastavil. Vyděsilo mě to. Byl by schopen mě tady nechat, nebo naopak odejít sám?

„Ne. Nejsi zrůda,“ šeptala jsem. Pročistila jsem si hrdlo, ale hlas se mi nevrátil.

„Neznáš mě,“ odporoval mi znechuceně. „Jak jsem se mohl jen tak lehce vzdát? Tady jde o tvé bezpečí, Bello. Nechápeš to. Jsem zrůda, ta nejhorší a ty mě ještě ujišťuješ o něčem jiném. Měla bys utíkat. Máš se mě bát, ne mě přesvědčovat o tom, že nejsem to, co jsem.“

„Nejsi zrůda. Nemůžeš být.“ Hlas se mi třásl a celé to vyznělo, jako kdybych si svými slovy ani nebyla jistá. „Nemohla bych se zamilovat do zrůdy. A ty ke mně taky něco cítíš, proč jinak bys tady byl?“ V autě nastalo hrobové ticho, přehlušované pouze mým srdcem a dechem, kteří spolu závodili. Předtím mé přiznání ignoroval, ale teď ho zastavilo. On ke mně něco také cítil, nebo jsem si to alespoň nalhávala. Ale přeci by tohle všechno nedělal, kdyby jsem mu byla ukradená.

Dívali jsme si zpříma do očí. Zlost vymizela a místo toho tady byla láska. Přísahala bych, že to byla láska. Nebyla to pouze iluze, tentokrát jsem si byla jistá.

Strach, který před chvíli vzplanul, pomalu usínal. Dostala jsem chuť se ho opět dotknout, ale pořád jsem byla namáčklá na dveřích a prostor auta mi znemožňoval větší pohyb. Aby si nemyslel, že se ho štítím, přesunula jsem se zpět na  své sedadlo do normální pozice.

Pořád jsem se mu dívala do očí. Nakonec uhnul pohledem a povzdychl si. Nastartoval auto a s očima zaměřenýma před sebe, vyjel do Forks. Kolem už byla pouze zeleň, z Port Angeles jsme už dávno vyjeli.

Nervózně jsem seděla na svém sedadle a podle jeho vzoru zírala před sebe. Za chvíli se před námi objevilo Forks. Zase jsem byla nejistá. Čím dál více jsme se blížili k domu a má jistota se vzdalovala.

Zahnul do naší ulice a zastavil před domem, motor nechal běžet.

„Můžeš vypnout motor?“ zeptala jsem se roztřeseně.

Beze slova mě uposlechl.

Otočila jsem se k němu tváří, ale on zíral ven. „Můžeš se na mě podívat?“

Přetočil se na mě a věnoval mi chladný pohled, který mi vehnal slzy do očí. Tak nějak jsem to teď dělala automaticky. Bylo mi jedno, jestli se za to budu opět potom stydět, ale náš předchozí rozhovor u moře byl asi k ničemu.

Oči se mu stáhly bolestí, když si všiml mých slz. Vzal mi jednu ruku a sevřel jí ve své dlani. Přes slzy jsem se na naší spojenou ruku usmála. Vydechla jsem, ale můj hlas se zlomil, takže z toho vyšel menší vzlyk. Zasténal a přitáhl si mě do náruče. Nebylo to pohodlné, ale byla jsem mu nablízku.

Jeho dech jsem cítila nedaleko, vzepřela jsem se o jeho kamenné tělo, abych našla rty. Jednou rukou jsem zůstala zapřená, ale druhou jsem mu objala krk a vytáhla se k němu. Přitiskla jsem své rty na jeho a on mi odpovídal. Nebránil se. Ani trochu.

Slzy zmizely, stejně tak vzlyky. Teď jsem měla potíž s dýcháním, protože se ve mě probudila touha a já nebyla schopna zastavit. Zastavil mě až on, když mi opět odstrkával obličej svými dlaněmi. „Ne,“ mumlala jsem a bojovala s ním.

„Počkej,“ zasmál se. Jeho tón mě překvapil. Držel můj obličej tak, abysme si mohli dívat do očí. Oba jsme se vpíjeli do těch naproti. Usmívala jsem se jako hlupák. Dal své ruce z mého obličeje na zátylek mé hlavy a přitahoval si mě k sobě.

Hladově jsem ho líbala a on mi to vracel se stejnou vášní. Přetočila jsem se k němu i pánví a  na sedadle jsem se posadila na kolena. Polovinou trupu jsem na něj byla namáčkutá a přitahovala se k němu, jak to jen šlo.

Jednou rukou jsem mu vjela do vlasů. Konečky prstů jsem měla mokré, protože vlasy byly pořád navlhké od deště a na konečkách zůstaly kapky. Zapěstím jsem mu přejížděla po krajích hlavy a tiskla se k němu.

Sunul své ruce z mého týlu k bradě a zatlačil na ni ve snaze mě opět odstrčit. „Musíš přestat tohle dělat,“ zašeptala jsem a ruce jsem opět přemístila na jeho krk, hladově si ho přitahující.

Zasmál se, ale držel mi hlavu dále. Mračila jsem se na něj. „Ty se musíš přestat mračit.“ Věnovala jsem mu otrávený výraz, ale zase jsem se musela usmát. Pokračoval: „Charlie se rozhodl si tě zase pohlídat, takže přijede domů dříve. Přesněji za chvíli.“

„Jak to víš?“

„Řekněme, že to prostě vím,“ zašeptal. Možná jsem to nechtěla slyšet.

„Kdy se uvidíme?“ zeptala jsem se zmučeně.

„Ať tě ani nenapadne jít k jezeru. Uvidíme se zítra, budu tady, slibuju.“

Nesouhlasně jsem se zamračila. „Pokud chceš, abych tam nešla, musíš nabídnout něco lepšího.“

Znovu se zasmál. „Nic lepšího nemám, ale ty mi teď slíbíš, že tam nepůjdeš.“

„Proč?“ zeptala jsem se vyzývavě.

Přejel mi kloubem prstu po mém úlysném úsměvu. „Protože mě nechceš trápit.“

Dostal mě. Věnovala jsem mu hraný nenávistný pohled. „Fajn.“ Ruce jsem položila na jeho studené tváře a chtěla ho políbit. Nedovolil mi to. „Poslední polibek,“ zaprosila jsem. Pustil mě k němu. Původně jsem mu chtěla vtisknout pouze krátký polibek, ale neodolala jsem. Opět mě musel zastavit. Zavrčela jsem, ale jemu to přišlo vtipné.

„Zítra,“ rozloučil se se mnou.

Nedobrovolně jsem se odtahovala.

„Vem si mé sako,“ podal mi kus látky.

Neodmítla jsem ho, vzala jsem ho a naposledy se na něj podívala. Tělem jsem se opět nahnula k němu a toužila přitisknout své rty na jeho, ale zastavil mě.

„Běž,“ pobídl mě.

Zakňourala jsem a vystoupila z auta. Za běhu jsem si přes sebe přetáhla sako. Přes dopadající kapky jsem neslyšela auto, ale když jsem se otočila, už tam nebyl. V dálce mizel akorát zadek auta.

Přetočila jsem se zpět ke dveřím a odemkla. Rychle jsem vpadla dovnitř, teplo tam nebylo, alespoň tam bylo sucho. Ze zad jsem si svlékla sako a oklepala ho. Abych se zahřála, bežela jsem po schodech nahoru. Pocit uvnitř byl stejný jako když jsem po těch shodech běžela minule. Zajímavé kolik různých nálad jsem prožila mezi tím.

V pokoji jsem úhledně složila sako na stůl a zkopala si kecky. Bylo mi jedno, že mám oblečení opět mokré, ale uvědomila jsem si tu zimu, která mě sužovala. Převlečená jsem se zahrabala pod peřinu a stulila do klubíčka, abych se alespoň trochu zahřála.

Dole klaply dveře, Edward měl pravdu, opět. Nebo spíše jako vždycky? Usmála jsem se při vzpomínce na něj. Ta odporná noční můra, jenž pohltila dnešní polovinu dne byla pryč kouzlem, ale věděla jsem, že zase přijde.

„Bello?“ zakřičel zespoda Charlie. Přemýšlela jsem, jestli bych se mu jako pomstu mohla schovat, ale to by vyváděl ještě více. Toužil po tom, aby mě nezastihl doma. Ale tu radost jsem mu nedopřála. Vykopala jsem se z pod deky a vyšla z pokoje.

„Ano, tati?“ zeptala jsem se vzorně a šla za ním dolů.

Důkladně si mě prohlédl. Nemohl uvěřit, že jsem skutečně tady. Beze slova odešel do kuchyně, následovala jsem ho. Když mě za sebou spozorval, otočil se ke mně.

„Jakto, že jsi z práce tak brzy?“ zeptala jsem a považovala to tónem za záhadu.

„Jen tak,“ lhal.

„Na to ti neskočím. To mě budeš vážně ty dva celé měsíce vyslýchat a zamykat v pokoji?“

„Nezamkl jsem tě.“

„Mám tleskat?“ zeptala jsem se ironicky, překvapena svým tónem, jenž mě znovu pohltil. „Máma tě pozdravuje,“ řekla jsem mimochodem.

„Mluvila jsi s ní?“ zeptal se Charlie hloupě.

„Ne, měli jsme jeden ze svých rozhovorů v myšlenkách. Počítá se to jako mluvení?“ zeptala jsem se. Charlie na mě vrhl jeden ze svých zlých pohledů, ale vzhledem k tomu, co jsem zažila dnes, to bylo nic. Vzpomínky na dnešní den přinesly zpět i starou Bellu. Cítila jsem, jak se mi mění výraz a celé myšlení. Zatřásla jsem hlavou, jako kdybych ze sebe potřebovala zesypat to všechno, ty dvě různé osoby, které mě trýznily.

„Není tu žádné jídlo, mohla bys jít nakoupit?“

„V tohmle dešti?“ zeptala jsem se nevěřícně.

Charlie se podíval z okna a usoudil, že to by byl možná až moc velký trest. „Počkáš, až přejde. Zatím ti řeknu, co máš koupit.“

Zasténala jsem a přetočila svou tvář k nebi.

„Chovej se slušně,“ napomenul mě Charlie a říkal mi, co mám koupit. Nemohla jsem si nic zapamatovat, napsal mi to na list. Na hodně dlouhý list.

Doufala jsem, že déšť nepřejde, ale jako na potvoru po velice dlouhém silném dešti, který  způsobil potopu, pouze kapalo, ještě než bylo moc pozdě jít nakupovat. Charlie mě svým pohledem vyprovodil ze dveří a ukázal cestu. Prošla jsem si celým Forks, trvalo mi než jsem našla obchodní centrum, pak už bylo najít supermarket lehké.

Zmateně jsem se potloukala supermarketem a hledala všechno potřebné, trvalo mi to dost dlouho, ale nakonec jsem vyšla z vnitřku do nevlídného deště. Déšť mě opět neměl rád. Lilo jako z konve a nechystal se to očividně změnit. Před supermarketem byl menší přístřešek, zalezla jsem pod něj. Po chvíli se ke mně připojily dvě postavy zakuklené v bundách s kapucami. Nevěnovala jsem jim pozornost, ale když jsem uslyšela šeptání, které mi připomínalo pomlouvání, podívala jsme se na ně.

V jedné holce jsem poznala Lauren, tu druhou jsem nepoznala, byla ke mně otočená pouze tváří. Šeptaly si jedna k druhé a očividně pomlouvaly mě. Znuděně jsem se otočila k dešti a pocítila chuť na cigaretu. Uvnitř jsem na to pomyslela, ale v tomhle malém městě si koupit cigarety na falešný řidičák, byl zločin, který se rychle roznese a můj otec, šéf policie, ze mě bude nadšený.

V tomhle městě bylo možné všechno. Například bylo možné, že během asi hodinového nákupu se setmělo tak, jako by v LA bylo deset v noci a tady to bylo v půl šesté. V létě! Další salva nenávisti vůči Forks mi proletěla myslí.

Na parkovišti projíždělo jediné auto, vyjelo zrovna mezi dvěma poloprázdnýma sloupci aut a oslepilo mě. Ruce jsem měla plné, protože celý nákup zabíral dvě obrovské tašky, takže jsem si nemohla zakrýt oči, ale alespoň jsem mohla sklopit hlavou.

Očekávala jsem, že auto prostě projede kolem, ale místo toho zastavilo pár metrů přede mnou. Zvědavě jsem zvedla hlavu a zírala na stříbrné auto, ve kterém jsem poznala Volvo. Pousmála jsem se a zavrtěla hlavou. Řidič nechal zapnutý motor a vystoupil. Udělala jsem pár kroků do deště a vyšla k němu. Otevřel mi kufr a vzal tašky.

Rychlou chůzí mě doprovodil k autu a podržel mi dveře na straně spolujezdce. Bez toho, abych něco řekla, jsem nastoupila. V autě bylo teplo a když nastoupil i on, panovala tam nádherná nálada. Tolik jsem si užívala jeho společnost.

Naposledy jsem pohlédla na dvě osoby, obě na nás teď zíraly. Nemohla jsem říct, jestli mají otevřené pusy, ale doufala jsem v to. Jakmile nastoupil a položil ruku na řadící páku a já položila svou na tu jeho. „Chyběl jsi mi,“ šeptala jsem s milým úsměvem.

Zasténal. „To není dobré.“

„Ticho,“ napomenula jsem ho. Věnoval mi nový úsměv. Byl pokřivený a rozhodil mé srdce dokonaleji než jakýkoliv jeho jiný úsměv. Všiml si toho a jeho úsměv se ještě více rozrostl. Natáhl svou ruku a vzal mě za bradu. Ve vzduchu vládla opět touha, netušila jsem, co udělá. Na mých rtech také zatrůnil úsměv a roztahoval se, jak se ke mně Edward přibližoval.

Očekávala jsem více, ale on mě jen lehce líbl, neunikl mi zamračený výraz. Zasmál se a střelil pohledem z okna. Následovala jsem jeho pohled, on se mezitím stáhl na svou půlku a rozjel se. Předtím sledoval Lauren a její společnici. Mohla jsem si představit, co si říkají, protože v autě bylo rozvíceno, viděli lépe.

Pohodlně jsem se usadila v autě a jeho ruku nepouštěla. Úsměv by mi z úst nestekl, ani kdybych se o to pokoušela. I Edwardovi zůstala dobrá nálada, občas mi dlaní přejel po tváři. Cesta utíkala odporně rychle, než jsem se nadála, byli jsme skoro u naší ulice.

„Tady zastav,“ poprosila jsem.

Poslušně zastavil, ale ne u krajnice. „Proč?“

„Charlie by byl nadšený, kdyby jsi mě tam dovezl a určitě by mě pochválil a nezamkl by mě v pokoji,“ řekla jsem ironicky.

Teprve teď zajel ke krajnici. „Hádám, že se zase loučíme.“

„Hmm,“ zamručila jsem a vystoupila. Čím déle s ním budu, tím více se nedokážu odtrhnout a odejít domů.

Tašky vyndal z kufru a dal mi je nesouhlasně do rukou. Přetáhla jsem si přes hlavu kapuci a dnes naposledy jsem se na něj podívala. S úsměvem mě políbil a odešel si sednout do auta. Zamručela jsem a s povzdechem se vydala k domu. Auto zůstalo u krajnice do té doby, než jsem zahnula za roh, pak prosvištělo kolem.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Letní poblouznění - 5. kapitola: