Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 10. kapitola

02.08.2013 (21:15) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2438×

Bohužel ani krásně se vyvíjející vztah s Edwardem mi nemohl pomoci od největšího trápení. Včera večer jsem alespoň na chvíli zapomněla na matčinu nemoc, ale ten fakt na mě po probuzení těžce dopadl. Zahnala jsem slzy, které se mi draly do očí, a šla jsem za Alexem do jeho pokojíčku, protože přes chůvičku bylo slyšet, že je ten rarášek vzhůru a dožaduje se pozornosti. Jakmile mě zahlédl, natáhl ke mně buclaté ručičky.

„Pojď, ty můj Lexie,“ usmála jsem se na něj a vzala ho do náručí. Během hodiny jsme se nasnídali, oblékli a vydali se do nemocnice. Tam na nás již čekala vzteklá do Edwarda zakoukaná zdravotní sestra, která si ode mě s prskáním vzala Alexe se slovy, že ten úkol dostala od doktora Cullena. Protivná April držela Alexe spíše jako by se ho štítila. To si sakra myslí, že ho neumím přebalit, a tudíž by ji mohl zapatlat hovínky? Kéž by to udělal. Tolik jsem si přála, aby ji také počůral. Vzdychla jsem si a raději se vydala na onkologii, než bych mu to mohla jít našeptat.

Vzala jsem vyčerpanou mámu za ruku, abych jí pomohla na vozík. V obličeji byla sinalá a strhaná. Trhalo mi srdce, ji takhle vidět. Ale i přes to všechno se na mě povzbudivě usmála. Možná viděla můj vyděšený výraz nebo mi chtěla ukázat, že je silná a se svojí zákeřnou nemocí bude bojovat.

„Co je nového, Issy?“ zeptala se mě ledabyle, zatímco jsem roztlačila vozík ze dveří nemocničního pokoje.

„Vůbec nic,“ zasmála jsem se. To už jsme ale dorazily k sesterně, kde čekal doktor Cullen a sestra s propouštěcími papíry.

„Dobrý den, slečno Swanová,“ pozdravil mě mile, přidal i letmý úsměv a zvláštně se na mě zadíval.

„Dobrý den, doktore Cullene,“ odvětila jsem rozpačitě. Na co tak koukal? Že by věděl o mém vztahu Edwardem. Nebylo by se čemu divit. Zprávy tohoto typu se většinou šíří velmi rychle. Odkašlala jsem si, abych odvedla jeho pozornost jinam.

„Dobrá… Takže začali jsme první kolo neoadjuvantní chemoterapie. Za osm týdnů bychom naplánovali zákrok, který nám ukáže, zda půjde tumor vyjmout. Jste obeznámena s vedlejšími účinky chemoterapeutik?“ zeptal se mě a já kývla na souhlas. Moc dobře jsem věděla, co nás v následujících měsících čeká. Peklo.

„Tak se tedy uvidíme za měsíc. Kdyby se ale cokoliv dělo, zavolejte mi na tohle číslo. Jsem na něm dvacet čtyři hodin denně.“ Podal mi svoji vizitku.

„Děkuji vám.“ Zdvořile jsem se snažila své rty zkroutit do úsměvu, ale spíš se mi podařil jen úšklebek. Potřásli jsme si rukama. Podepsala jsem formuláře o propuštění. Poté jsme se mohly vydat domů.

„Issy?“ oslovila mě máma nesměle. Nečekala, jestli jí potvrdím, zda má moji pozornost. Věděla, že poslouchám. „Jak to se mnou vypadá? Vím, že mi neříkáte všechno a špitáte si o mně, abych toho věděla co nejméně.“

„Jak říkal doktor. Musíme počkat, až bude možné si nádor prohlédnout na vlastní oči,“ zalhala jsem. Diagnózy mají rozdílné prognózy a statistiky. V tom byla medicína dobrá. Mohli jsme pacientovi nastínit jeho šance k životu, ale na své mámě jsem to nechtěla aplikovat. Věřila jsem, že přežije a hodlala jsem udělat cokoliv.

„Dobře. Tak se do té doby vynasnažím udržet své srdce v chodu.“ Po tváři mi stekla tichá slza, protože jsem věděla, kolik sil ji takové odhodlání stálo. Rychle jsem si rukávem tvář osušila a vozík jsem opět uvedla do pohybu. 

Jakmile jsem měla na dohled recepci a východ z nemocnice, jala se mě zuřivost, kterou jsem musela mít perfektně vepsanou v obličeji. Naskytl se mi totiž dobrý výhled na April lákající Edwarda na své ženské zbraně. Nakláněla se těsně k němu. Co chvíli o něj omylem zavadila rukou. A nejvíc jsem měla vztek na tu blondýnu, že používá mého bratra k balení mého přítele. Koketně totiž houpala Lexiem tak, aby jí co nejvíce nadskakoval její napěchovaný dekolt. Zavrčela jsem, což upoutalo Edwardovu pozornost. Zakřenil se jako neviňátko. 

„Snad bys nežárlila?“ zeptal se mě tiše s hraným údivem, v okamžiku kdy jsem k nim dotlačila vozík. Jen jsem neurčitě zamumlala, jestli si všiml na svém dokonalém těle mého podpisu, a jestli ne, není můj majetek a může si dělat, co chce. Edward si mě k sobě se smíchem přivinul. Máma si pobaveně odkašlala.

„Tady se mi vůbec nic neříká!“ zasmála se a najednou vypadala o mnoho lépe. Věčně smutné oči jí svítily z pobledlého obličeje. Bylo krásné ji vidět spokojenější a možná šťastnější i navzdory kruté nemoci.

„Stalo se,“ usmála jsem se na ni a přitulila se k Edwardovi ještě o něco blíže. Cítila jsem jeho rty ve vlasech. Koutkem oka jsem zahlédla rudnoucí obličej April, která okamžitě vrazila Alexe do máminých rukou a naštvaně odkráčela. Nemáš si se mnou zahrávat, zlatíčko, řekla jsem si jedovatě v duchu. Vypadám neškodně? Zdání klame. Umím být nebezpečnější než celé peklo.

Během dvou měsíců máma prodělala několik kol neoadjuvantní chemoterapie, která měla zajistit zmenšení nádoru, aby se dal lépe vyoperovat. Byla to ta nejhorší část léčby. Nemohla jsem jí nijak ulevit od bolesti a ukrutných nevolností.

Dlouhé hodiny jen spala. Stačilo pouhé převalení v posteli a hned zezelenala ještě o jeden dva stupně. Každou chvíli vyzvracela veškerý obsah žaludku, takže začala ubírat na váze, proto doktor Cullen navrhl hospitalizaci do doby, než bude vhodné zjistit výsledky léčby. Jako lékař jsem dobře věděla, že potřebuje intravenózní výživu a neustálý dohled, který jsem jí nemohla zajistit tak, jak je zapotřebí.

Tudíž rozhodnutí bylo jasné. Když jsem vešla do máminy ložnice, seděla na posteli a dívala se z okna. Ani se na mne nepodívala, takže jsem rovnou přešla k šatní skříni, vytáhla tašku a balila jí oblečení, hygienické potřeby a nějaké knihy.

„Je tu nádherně, Issy,“ zašeptala a já zaslechla v jejím hlase úsměv. Zastavila jsem se v půli kroku ke dveřím. „Vždy jsem si pro vás přála takové místo. A nakonec jsi ho zařídila ty pro nás.“

„Nějak podvědomě jsem věděla, že by se ti tu mohlo líbit.“

„V tomhle domě vyrostou tvé a Edwardovy děti. Doufám, že budete mít tak čtyři a všechny budou mít tvé krásné hnědé oči, které jsi ty zdědila po Charliem. Alex pro ně bude něco jako nejstarší bratr. Bude je chránit. Nenechá nikoho, aby jim ublížil,“ šeptala. Osamocená slza mi stekla po tváři. Znělo to totiž, jako kdyby neměla být součástí našich životů v budoucnosti, což mi rvalo srdce na kusy.

„Určitě budou nutit svoji babičku, aby jim četla pohádky před spaním stejně, jako jsi je čítávala mně. V genech máme velkou koncentraci neodbytnosti a tvrdohlavosti, takže proti nim nic nevzmůžeš.“

„Budou spíš milovat usínání při tvém zpěvu,“ řekla a konečně se na mě otočila. Vykulila jsem oči a srdce se mi zběsile rozbušilo. Na obličeji měla krvavé skvrny rozpité slzami. Krev se jí hrnula z nosních dírek. I kapesník v její ruce byl celý rudý. Vykašlala ještě další dávku krve. Rychle jsem k ní přiskočila a pevně ji objala.

„Budeš tady s námi ještě hodně dlouhou dobu. Musíš věřit,“ zašeptala jsem mámě do vlasů, a potom popadla tašku a rychle jsem ji odtáhla do auta. 

Denně jsem jezdila do nemocnice, kde mámě dělali další testy. Už tomu byl měsíc od doby, co vykašlávala krev. Můj mozek věděl, co to znamená, ale mé srdce to nechtělo přijmout. Stále jsem doufala, že se nemožné stane skutečností. Zázraky se přece dějí. Například můj vztah s Edwardem musí být zázrak, jinak si nedovedu vysvětlit, proč by někdo jako on ztrácel čas s obyčejnou bytostí, jako jsem já.

Ačkoliv v poslední době jsem si všímala podivností, které ho obklopovaly. Trávili jsme totiž spolu spoustu času, protože jsem ho chtěla lépe poznat a na povrch vyplouvaly nejasnosti, které mi vrtaly hlavou. Chvíli jsem Edwarda pouze pozorovala, shromažďovala informace, analyzovala jeho vzorec chování a odhodlávala se k té zásadní otázce.

„Co se s tebou děje?“ zeptala jsem se ho ustaraně, ale i zvědavě. „Máš studenou kůži. Můžeš trpět anémií, hypotyreózou nebo Raynaudovým syndromem…“ Přehrabovala jsem se v různých zásuvkách své mysli a projížděla choroby a jejich symptomy. Nemůže být přece v pořádku, když tak nevypadá. Nezdravě, nemocně.

„Nic mi není,“ odvětil s trochou zoufalosti v hlase. 

„Také nemáš chuť k jídlu. Jsi bledý. Můžeš mít multifokální glioblastom na hypothalamu,“ vzlykla jsem. „Co když mi umřeš?“ Edward mě vzal za ruku a ledovou rukou mi setřel horké slzy z lící.

„Lásko, jsem perfektně zdravý, rozumíš?“ Na každé slovo kladl zvláštní důraz, i když právě ony chladné prsty právě vypovídaly proti ujišťování o jeho dokonalém zdravotním stavu. 

„Řekni mi pravdu, prosím. Teď jsme partneři a hlavním stavebním kamenem vztahu je důvěra. Jak ti můžu důvěřovat, když vím, že mi v něčem lžeš? Cítím, jak se snažíš mezi námi držet odstup.“

„Bello,“ začal, ale já ho zarazila rukou.

„Ne. Budeš mi pravdivě odpovídat na mé otázky. Rozumíš? A je mi jedno, že se právě chovám jako žárlivá ženská, která se hrabe v mobilu svého přítele a pročítá jeho zprávy ve snaze najít neexistující sextovky od hrozně sexy milenky.“

„No tak, Bello,“ začal znovu a já ho opět nenechala domluvit.

„Máš manželku?“

„Ne, žádná manželka,“ odpověděl s povzdychem a ukázal mi levačku, na které se opravdu nenacházel snubní prsten.

„Tak děti a ex-manželku?“

„Ne.“

„Takže jsi vdovec s jedním dítětem a kočkou?“

„Ne, nikdy jsem nebyl ženatý. Děti také určitě nemám, A zvířata mi pijí krev,“ zasmál se vtipu, který mi nejspíš unikl.

„Pěstuješ polygamii? A já mám být sedmá manželka, ale ostatní mě nechtějí odsouhlasit?“

„Vždyť jsem ti právě řekl, že jsem nikdy nebyl ženatý. Nemám ani jednu, ani šest manželek.“

„No jo, vlastně. Tak máš disociativní poruchu identity?“

„Ne.“

„Přesně to by řekl magor, kdyby nechtěl, aby lidé věděli o jeho nemoci.“

„Bello, jsem na sto procent příčetný, nejsem v rukou psychiatra, ani jiného odborníka,“ odpověděl netrpělivě a promnul si kořen nosu.

„Umíráš na nějakou exotickou chorobu či v důsledku chromosomové aberace nebo translokace na chromosomech?“ Popotáhla jsem.

„Poslouchej mě,“ řekl trochu příkře. „Neumírám. Vlastně nikdy nezemřu.“ Zmateně jsem se na Edwarda podívala.

„Tohle je ta chvíle, kdy mi řekneš, že jsi vypil elixír mládí, který vyrobil tvůj bratr Frankenstein, a tobě v důsledku toho začíná šplouchat na maják?“

„Jsem upír,“ řekl Edward tiše. Zírala jsem jednu vteřinu, dvě, deset, dvacet,… Propukla jsem v hysterický smích. Začaly mi slzet oči. Musela jsem se předklonit, abych se vůbec udržela na nohou. Po chvíli mě smích přešel. Narovnala jsem se a vážně se na něj podívala.

„Edwarde, to bude dobré, dostaneme tě do nemocnice. Nemáš náhodou teplotu?“ zeptala jsem se a snažila se mu přiložit ruku na čelo, ale hbitě uhnul. Znovu jsem se začala chechtat. Můj přítel mi tu tvrdí, že je mýtické stvoření a očekává, že mu to uvěřím?

„No tak, Bello, posloucháš mě? Řekl jsem ti právě to největší tajemství mého života a ty se směješ?“ prskal naštvaně. To mě rozesmálo ještě víc.

„To bych se radši vyrovnala s manželkou, třemi dětmi a malým uštěkaným psem.“

„Tobě to přijde k smíchu? Jsem nebezpečná bytost, smrtící nástroj ďábla. To mi ani trochu nevěříš?“

„Tohle by klidně mohl být příznak nějakého maligního lymfomu nebo astrocytomu,“ zamumlala jsem pobaveně a ignorovala Edwardova poslední slova. „Poslouchej mě, zlato,“ řekla jsem a Edwardův obličej vzala do dlaní. „Ty nejsi upír. Jako já nejsem vlkodlak, lesní víla, vodník nebo nejlepší kamarádka Harryho Pottera.“ Asi mu to nepřišlo vtipné, protože hrdelně zavrčel. On na mě skutečně vrčel?

„Bello, zkus pochopit, co právě…“ Samozřejmě jsem ho nenechala domluvit.

„Ne, já žádný tumor nemám, takže to nejsou halucinace. Možná bys měl opravdu zajít k doktorovi,“ řekla jsem mu v neustávajících křečích smíchu. „Já věděla, že s tebou nebude něco v pořádku. Znovu se zamiluji a z mého přítele se vyklube šílenec.“

„Nejsem duševně chorý. Jsem krev sající monstrum. Jsem zlý a špatný.“

„Ty a zlý? Jsi spíš takové malé štěňátko. Neškodné a roztomilé. Možná bys chtěl podrbat a…“ Nenechal mě dokončit větu.

„Soustřeď se,“ vzdychl. „Jsem upír.“ Znovu jsem se na něj pochybně podívala a rozesmála se.

„V podstatě jsem vědec. Věřím faktům,“ řekla jsem mu s úsměvem. „A ty čekáš, že ti skočím na to, že jsi neexistující stvoření, které nemůže na slunce, bojí se křížů a nesnese česnek?“ Edward znovu zavrčel a prohrábl si vlasy ve frustrovaném gestu.

„Ty nejsi normální… Místo útěku do jiného státu se tady ze mě snažíš udělat na smrt nemocného nebo úplně šíleného,“ prskl a rozhodil ruce.

„Tak já nejsem normální?“ zapištěla jsem hlasem o několik oktáv vyšším než normálně. Vyskočila jsem na nohy. V mé tváři nebyla ani stopa po nedávném veselí. Přiskočila jsem k vykulenému Edwardovi a ukazováčkem ho bodla do velice tvrdého hrudníku, až to zabolelo. „A já si tu div nezlomím prst o tvé sternum! To máš místo kostí adamantium?“

„Celou dobu se ti to tu snažím vysvětlit,“ vzdychl. Vzal mě za ruce a zadíval se mi do očí. „Jsem upír.“

„Ne, nejsi,“ prskla jsem.

„Jsem. Už téměř sto let.“

„Nevypadáš na stoletého dědečka o holi.“

„Nestárnu. Jsem navždy uvězněný v těle sedmnáctiletého kluka, ve kterém jsem zemřel.“

„Ani mrtvě nevypadáš. Až na tu bledou pleť.“

„V podstatě nejsem mrtvý. Jen nesmrtelný,“ řekl s takovou vážností v hlase, že jsem opět vyprskla smíchy.

„Je snad tvůj kamarád Nicolas Flamel a půjčil ti kámen mudrců?“

„Měla bys přestat koukat na Harryho Pottera,“ zavrčel. „Jsem upír. Nikdy nezemřu přirozenou smrtí. Nikdy nezestárnu. Nikdy už neusnu. Nikdy neochutnám lidské jídlo, tedy pokud zrovna nebudu muset hrát svoji roli ve společnosti. Jinak to bláto do svých úst nikdy nevezmu.“

„Víš, co, Edwarde?“ vzdychla jsem podrážděně a rozešla se ke dveřím. „Až budeš schopný vést normální rozhovor bez těch nesmyslů, přijď. Do té doby mi nelez na oči, protože na tohle nemám sílu.“ Už jsem měla vchodové dveře nadosah, když se přede mnou tak nějak objevil můj přítel, kterého jsem nechala stát v jeho obývacím pokoji. Trochu se mi zamotala hlava. „Do hajzlu, co to bylo?!“ vykřikla jsem a o krok ustoupila. Hlavou mi létala všechna slova, která mi doteď řekl. Fakta jsem skládala do souvislostí a hlasitě vydechla. Nevěřícně, cize jsem zírala na muže, kterého jsem vlastně ani neznala, ač jsem si myslela opak.  

„Už mi věříš?“ zašeptal uklidňujícím hlasem, ale pro mě to byl cizí hlas, jemuž jsem nemohla věřit.

„Nech mě být!“ zakřičela jsem a po tvářích mi tekly horké slzy. Vzlykla jsem. To co mi tu říkal, nemohlo být pravdivé. Vzpomněla jsem si na Alexe, který spal nahoře. Rychle jsem ho obešla a vyběhla po schodech nahoru, sbalila jsem sobě i bratrovi nějaké věci. Alexe jsem opatrně přesunula dolů do kočárku a bez jediného ohlédnutí jsem utekla od všech lží a nesmyslů. Nemohla jsem myslet, když jsem blízko něj, takže bylo nejlepší vyklidit pole.

Otočila jsem se a vracela se k domu. Připoutala jsem Alexe do sedačky, tašky uložila do kufru a já si sedla za volant. Napadlo mě jedno místo, kde jsem si mohla utřídit myšlenky.

Chicago.

Po dlouhé době jsem se konečně vrhla na novou kapitolu! Moc se omlouvám za tak dlouhou prodlevu. Nebudu se vymlouvat. Nějak se mi nedařilo chytit nit. 

Musím si ale pogratulovat ke kulatinám. To je pro mě vždy bod zlomu a povídka se mi dopisuje jen těžko. Ale je tady a mám motivaci povídku dokončit. Ještě musím podotknout, že jsou to první a poslední kulatiny. 

Všem moc děkuji za trpělivost a krásné komentáře u minulé kapitoly. A samozřejmě předem děkuji za všechna inspirující slova, kterými mě doufám zahrnete. 

Jste úžasní. 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 10. kapitola: