Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let the heart die - 1. kapitola

31.12.2012 (19:00) • Lareth • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2193×

Náš nový dům vypadal úžasně. Byl sice menší, přesně podle toho, co jsme si mohli dovolit. Ale nechyběla krásná dřevěná veranda, na níž jsem si dovedla představit lavičku. K domku patřil i kousek zeleného pozemku. Vystoupala jsem po schodech, vešla dovnitř a zůstala jsem stát v malé, avšak prosvětlené hale. Po pravé straně byl skromný obývací pokoj a nalevo byla o něco prostornější kuchyně s jídelnou.

Vydala jsem se po schodech nahoru, kde byla chodba ústící do tří ložnic. První pokoj napravo od schodů byl nejmenší, ale útulný s oknem orientovaným do zahrady a byl vymalovaný světle zelenou barvou. Okamžitě jsem věděla, že to bude Alexův pokoj. Alexander je můj krásný roční bratr. Nedávno začal chodit a nikdy v životě jsem neviděla tak roztomilé dítě. Vlevo od vchodu se nacházely ještě jedny dveře. Když jsem je otevřela, zjistila jsem, že vedou do koupelny, která je propojená s další ložnicí.

Pokoj naproti byl o něco větší než zelený, stěny byly světle žluté a pod jedním z oken byla polstrovaná lavice. I odtud vedly dveře do koupelny.

Vešla jsem do posledního pokoje, který byl největší s béžovými stěnami a vchodem na balkon, z něhož byl nádherný výhled na les.

Chvíli jsem unešeně pozorovala tu krásu. Zrak mi zabloudil na hodinky. Za dvě hodiny měla přijet stěhovací auta s nábytkem, který jsem nakoupila už v Chicagu. Chtěla jsem zařídit ten nejkrásnější dům pro mámu i Alexe.

Když mi ještě zbýval nějaký čas, než se budu moct pustit do zútulnění našeho nového domova, rozhodla jsem se pro návštěvu nemocnice. Nastoupila jsem do černého SUV a nastavila GPS, protože tohle město jsem ani trochu neznala. Za necelých dvacet minut se přede mnou vynořila větší budova nemocnice. Lehce jsem našla místo na parkovišti. S vyplazeným jazykem jsem se soustředila na to, abych se trefila na parkovací místo. S úlevným vydechnutím jsem vypnula motor, rozepnula si pás, najednou se ozval hrom a z nebe se začaly řítit provazce deště. Tak to netrvalo dlouho.

„Sakra,“ zaklela jsem, když mi hlavou proběhlo poznání, že deštník vlastně zůstal v Chicagu. Nervózně jsem zaklepala prsty na volant, přitáhla si kabát ještě těsněji k tělu, rychle jsem otevřela dveře a zaslechla dutou ránu. Polekaně jsem vyskočila z auta a hleděly na mě oči barvy topazu, které vévodily ostře řezanému bledému obličeji velice pohledného muže. Dech se mi zkrátil.

„Hrozně moc se omlouvám,“ koktala jsem a zrudla až k palcům u nohou. „Neublížila jsem vám?“ Na plných rtech se mu usadil lehký úsměv. Vlasy mi začal smáčet déšť. Muž udělal krok ke mně a schoval mě tak pod svůj deštník.

„Kdyby ano, co by to pro mě znamenalo?“ zeptal se se smíchem v hlase.

„Asi bych vás odvedla k lékaři a zaplatila výlohy za léčbu. A také bych se dokola omlouvala, jaké jsem nemehlo.“ Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, jak se tvářil. Něco mi říkalo, že jsem nejdřív měla zvážit svoji odpověď.

„Co kdybych vás odvedl dovnitř já, a vy mi za odměnu slíbíte, že se mnou půjdete na večeři?“ V plném úsměvu blýskl dokonalými zuby.

„Nemyslím si,“ odpověděla jsem příkře. „Jsem soběstačná. Nepotřebuju chůvu, aby mi pomohla najít cestu. Díky.“ Na to jsem se otočila a rázným krokem zamířila k hlavnímu vchodu do nemocnice. V půlce cesty jsem se ale zastavila, když jsem si uvědomila jednu věc. Pohled přes rameno mi řekl, že jsem měla naprostou pravdu. Nechala jsem otevřené auto, klíčky v zapalování a egoista se líně o mé auto opíral. Těžce jsem si povzdychla. S neutrálním výrazem jsem prošla okolo něj a auto zabezpečila.

„Jsi hloupá! Tak hrozně hloupá,“ mumlala jsem si pro sebe, jakmile jsem procházela vstupními dveřmi. Na recepci jsem ohlásila, že jdu za doktorem Cullenem. Starší žena mě poslala do hlubin nemocnice, kde se nacházela doktorova kancelář. Zlehka jsem zaklepala na dveře. Po zřetelném „dále“ jsem stiskla kliku a vstoupila do menší čtvercové místnosti.

„Dobrý den, Isabella Swanová,“ usmála jsem se na přitažlivého blonďatého lékaře.

„Moc mě těší. Jsem doktor Cullen.“ Vstal a já mu stiskla nabízenou ruku. Byla tak ledová. Jen silou vůle jsem se neotřásla. „Posaďte se, prosím,“ pokynul mi k volné židli před stolem. Sám se také posadil a s milým úsměvem vyčkával, až začnu.

„Moc jsem toho o vás slyšela, doktore Cullene. Myslím tím v Chicagu. Vlastně mi vás doporučili jako nejlepšího specialistu v oboru.“ Hlavu jsem sice držela vzpřímeně, ale uvnitř jsem se smutkem choulila do klubíčka. Přimhouřil topazové oči. Topaz?

„Omlouvám se, asi vás moc dobře nechápu. Vy hledáte onkologa?“ Upřeně mě pozoroval, jako by se na mě snažil najít nějaké známky oné ohavné nemoci.

„Nejde o mě, ale o mou matku,“ zašeptala jsem s očima upřenýma na ruce založené na klíně.

„To mě moc mrzí. Udělám vše, co bude v mých silách.“ Jeho hlas byl upřímný a oči soucitné. Věděl, jak mluvit s rodinou svých pacientů. „Potřebuji její záznamy, kompletní anamnézu a rád bych ji sám vyšetřil,“ organizoval. Byla jsem vděčná, že se na nic nevyptával.

„Momentálně je v Chicagu. Přivezu ji nejpozději do týdne, až bude hotový dům. Chci, aby měla co největší pohodlí.“ Zamyšleně přikývl.

„Dobře, ale záznamy bych si rád nechal poslat předem. Zkoordinuji se s Chicagem,“ řekl a něco ťukal na počítači. Nadiktovala jsem mu matčino jméno a rodné číslo. Když už mě nenapadalo nic, co bych řekla, vstala jsem.

„Já vám moc děkuji, doktore Cullene.“ Nuceně jsem se usmála. „Brzy nashledanou.“ Potřásla jsem si s ním rukou.

„Nashledanou,“ odvětil. „Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí říct,“ dodal, když jsem sahala po klice.

S kývnutím jsem vyšla z kanceláře, automaticky procházela chodbou, po chvíli jsem měla pocit, že mě nohy už neunesou. Sesunula jsem se k zemi. Po tvářích se mi řinuly slzy. Život není spravedlivý. Je plný trápení, slz a smutku. Ale na světě jsou dva lidé, pro které musím být silná.

První kratší kapitola je zdárně za vámi. Pokud jste došli až sem, moc děkuji a doufám, že se vám začátek nové povídky alespoň trochu líbil. Přiznávám, že k dokonalosti má opravdu daleko, ale psaní mi po roce a půl jde dost ztěžka. 

Ještě jsem se chtěla zeptat, zda máte radši delší nebo kratší kapitoly. Jsem trochu pomalejší, takže buď můžou být krátké kapitoly častěji nebo delší kapitoly za delší dobu.

Děkuji za každý komentář. 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let the heart die - 1. kapitola: