Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Leť nebo zemři - 1. kapitola

30.11.2011 (15:00) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1848×

Sny. Ty proklaté sny, které nás vracejí do minulosti a přehrávají nám naše nejbolestivější vzpomínky a zážitky. Ale i ty nejkrásnější, které jsou v mém případě stejně bolestivé jako všechno ostatní. Jako dýchání, spaní, mluvení, bytí...

„Renesmé!“ řekl Jacob okouzleně a držel mě v náručí. Byla jsem malá, těsně po narození. Zrovna se do mě otiskl.

„To je stejně divné jméno… Budu ti říkat… třeba… Nessie!“ navrhl a oči mu zářily. „Moje malá Nessie,“ zašeptal šťastně a políbil mě na temínko mojí malé hlavy.

…

„Nessie!“ zavrčel Jacob naoko naštvaně. „Neházej po mně sněhové koule, víš, že se na mně rozpustí, jsem celej mokrej,“ stěžoval si. Do obličeje mu přistála obzvlášť velká koule. Smála jsem se.

„Ty malá potvůrko!“ smál se se mnou a došel ke mně. Trochu mě vyzdvihl, bylo mi „deset“ a byla jsem ještě malá. Objal mě svým horkým tělem a setřásl na mě sníh ze svých vlasů.

„To máš za to,“ zachechtal se temně a utíkal před mojí další palbou.

…

Jeho horké rty se dotýkaly mých a splývaly s nimi, jako kdyby byly udělané pro ty moje. Přizpůsobovala jsem se jeho tempu vášnivých polibků a ruce jsem zabořila do jeho krátkých vlasů. Přitáhla jsem si ho ještě víc a nedokázala na nic myslet. Nedokázala jsem dýchat. Pomaličku se odtáhl a vpíjel se svýma očima do mých.

„Miluju tě, Nessie,“ řekl a zasmál se.

„Taky tě miluju,“odpověděla jsem a naše rty se zase spojily v dokonalé symfonii.

…

„Nessie, musíme se rozejít. Miluju Clarissu.“ Clarissu. Poloupírku Clarissu, Nahuelovu sestru, se kterou se Cullenovi nedávno seznámili.

Zírala jsem na něj jak omráčená.

„Promiň, nevím, jak se to stalo. Prostě najednou… Už s tebou nemůžu být. Víš, nevím… Něco mě k ní hrozně táhne. Jako kdyby byla magická. Prostě ji miluju,“ přiznal a smutně se na mě díval.

A v tu chvíli se můj svět sesypal jako domeček z karet. V tu chvíli mi puklo srdce. Už jsem nežila. Jen přežívala.

…

„Nessie! Neječ!“ plakala maminka zoufale nad mojí postelí. Zase jsem se probudila uprostřed noci. Zase jsem měla ten sen.  Bella mě něžně hladila po vlasech.

„Koťátko…“ šeptala mi do ucha a já viděla beznaději v jejích očích. Po chvíli jsem usnula, tentokrát bez jediného snu.

...

Ráno mě probudily sluneční paprsky a Racheliino hlasité „Vstávej!“

„Co, co, co je…?“ kňučela jsem a přehodila jsem si deku přes hlavu. Rachel mě ale násilím posadila.

„Už týden tu ležíš jak hromádka neštěstí. Dneska tě ale vytáhnu ven!“ řekla nesmlouvavě moje milovaná bývalá skoro švagrová. Jacobova sestra. Hořce jsem se tomu usmála.

„Nechci,“ oznámila jsem a zase si lehla.

„Tvrdohlavá je po svojí matce,“ zasmála se Rosalie, která zrovna vešla do mísnosti.

„Já vím, ale dneska ven prostě půjde,“ řekla Rachel posměvačným hlasem. Slyšela jsem, jak se zhluboka nadechla a strhla ze mě deku.

„Je mi zima!“ protestovala jsem hlasitě.

„No ty teda vypadáš,“ ohodnotila mě moje milovaná nejlepší kamarádka.

„Děkuju ti, víš, jak člověka potěšit,“ zavrčela jsem na ni. Bohužel měla pravdu. Od té doby, co Jacob odešel s tou blonďatou furií, vypadám hrozně. Povzdechla jsem si.

Rachel na mě chvíli zírala, a pak si pomalu sedla ke mně. Vzala moji tvář do svých rukou a podívaly jsme se navzájem do očí. Její mandlovité, světle hnědé oči byly naprosto k nerozeznání od Jacobových.

Zamrkala jsem, abych potlačila pláč.

„Máš pravdu, musím začít žít,“ přiznala jsem.

„Tak se mi to líbí,“ řekla Rachel a ďábelsky se zasmála. Rosalie si zakašlala a zvedla oči v sloup. Jí se nepovedlo přinutit mě zvednout se z postele.

Rachel mi vybrala nějaké oblečení a s Rosalií se vydaly po schodech dolů.

Zase sama. Vždycky, když jsem sama, spadne to na mě. Před rodinou a přáteli se jakžtakž držím, ale když jsem sama, nemůžu dýchat. Popošla jsem k zrcadlu ve svém pokoji a zadívala jsem se na sebe. Kam se ta Nessie poděla? Ptala jsem se sama sebe. Tohle přece nejsem já. Nessie byla přece jiná.

Posměšně jsem si odfrkla. Vždyť je to jasné. Nessie zmizela společně s Jacobem a pronásleduje ho jako duch. Tohle je Renesmé. Všem jsem zakázala, aby mi říkali Nessie.

Oblékla jsem si oblečení, co mi vybrala Rachel, dala jsem si trochu řasenky a vyšla z pokoje.

Seběhla jsem schody, ale nešťastnou náhodou jsem zakopla na tom posledním. Nikdo nebyl poblíž, aby mě zachránil, a tak jsem se zřítila na podlahu. A pak to na mě všechno dopadlo. Celý ten měsíc nesnesitelné bolesti se nějak vrátil do mých myšlenek a já už to nevydržela. Můj pláč se během vteřiny proměnil v srdceryvný jekot a já se stočila do klubíčka na zemi, abych se nerozpadla. Aby mi nepuklo srdce.

Během minutky se kolem mě seběhla celá rodina a Rachel s Paulem, kteří trávili spoustu času se mnou a pomáhali mi.

Rachel se ke mně vrhla a objala mě. My dvě jsme nepotřebovaly slova.

Carlisle se ke mně sklonil a jemně mě zvednul do sedu.

„Bolí tě něco?“ zeptal se ustaraně.

„Počítá se srdce?“ zeptala jsem se a zpoza řas na něj vyslala jeden ze svých mnoha zoufalých pohledů.

„Myslím si, že v tomhle ohledu ti nepomůžu, broučku,“ usmál se smutně a pohladil mě po vlasech.

„Jinak jsem v pořádku,“ oznámila jsem rodině, aby si nedělali starosti, ale v pořádku jsem nebyla.

Jasper odkráčel z místnosti, jak nejrychleji mohl. Nemůže vystát moji bolest, díky jeho schopnosti trpí se mnou.

Nesnášela jsem se za to.

Rachel mě pustila a sedly jsme si spolu na schody.

„Víš, co udělám? Zabiju ho, hajzla,“ řekla Rachel s nevinným andělským úsměvem.

„To nemusíš,“ řekla jsem s úsměvem. S Rachel je mi prostě hned líp. Ať se děje, co chce.

„Ne, vážně. Zakroutím mu krkem.“

„Vlkodlak,“ řekla jsem a hodila po ní pohledem.

„To je mi jedno… Vezmu si na pomoc Emmetta!“ rozesmála se. „Vážně jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě, ale zároveň se jí na tváři pomalu rozléval úsměv zlobivé holky.

„Ehm… jo?“ řekla jsem opatrně.

„Jdeme nakupovat!“ vykřikla a vyskočila ze schodů.

„Rachel!“

„Nessie!“

„Neříkej mi tak!“ zavrčela jsem a sklopila oči.

„Dobře, Renesmé, dělej, zvedni se, vyrážíme! Zlepší ti to náladu, uvidíš!“

„Pochybuju.“

„Ale já nepochybuju,“ řekla se smíchem a šla oznámit mojí mamce, že odcházíme.

Naštvaně jsem se začala sbírat ze schodů a šla ke dveřím. Rachel došla za mnou a vrazila mi do ruky kabelku.

„Odcházíme!“ zavelela svým energickým hlasem. Ne, nemá cenu odporovat jí.

„Počkat!“ ozvalo se z hloubi domu. Paul za námi přiběhl a políbil ji na rozloučenou. Odvrátila jsem se. Tohle nemá cenu. Vyšla jsem z domu a přešla k jejímu autu. Rachel za mnou za chvilku došla a trochu omluvně se na mě usmála.

„Chudáčku,“ řekla smutně.

„Přestaň mě litovat,“ přikázala jsem jí a s pokerovou tváří jsem nasedla na místo spolujezdce.

„Musím,“ povzdechla si a nastoupila na místo řidiče. Vrazila klíčky do zapalování a snažila se nastartovat.

„Zpropadený krám! Potřebuju nový auto,“ křičela vztekle, když auto jen vrnělo a nechtělo naskočit. Už jsem si s nadějí představovala scénář, ve kterém auto nenastartuje a Rachel bude nucena náš nakupovací výlet odložit na jindy, když v tu chvíli autíčko naskočilo. Sakra!

Vyjely jsme z příjezdové cesty k domu a už uháněly po dálnici z Forks.

„Fakt číslo 12, každé ženě spraví náladu nové boty nebo kabelka,“ zasmála se Rachel vesele. No jo, ta její pomoc.

„Hele, uklidni se, jo?“ řekla jsem spíš pobaveně, než naštvaně. Rachel stáhla střechu jejího starého autíčka a vítr nám cuchal vlasy. Byl slunečný den a v rádiu jela naše společná oblíbená písnička.

Fly or die

well that's the way you do it

nearly getting by

well what could be more stupid?

'cause before you know it, your life is over

so fly or die

Rachel se rozezpívala společně se zpěvákem a já začala uvažovat nad textem. Leť nebo zemři.

Já žiju věčně, takže se mě myšlenka celé písně netýkala, ale i tak mi vehnala slzy do očí. Můj život už přece skončil.

Mezitím jsme dojely do Port Angeles. Zaparkovaly jsme u pláže, k obchoďáku jsme to měly asi padesát metrů. Ruku v ruce jsme se tam vydaly.

Rachel začala básnit o tom, co si musí pořídit, a jaké šaty nedávno viděla a myslela, že bych v nich byla dokonalá, zatímco já pouštěla její řeči jedním uchem dovnitř, druhým ven.

Vešly jsme do Port Angeleského obchodního domu a vydaly se směrem obuv. Rachel se rozběhla směrem k nějakým stříbrným lodičkám a já se šla poohlédnout po platformách na léto.

Chvilku jsem se rozmýšlela mezi dvěma páry, když v tu chvíli jsem někoho uviděla. Clarissu. Srdce mi vynechalo. Skrčila jsem se za stojany s botami a sledovala ji ze své provizorní skrýše. Jako vždy, tak dokonalá. Rovné blond vlasy jí sahaly skoro po pas, obličej měla perfektní, oči silně nalíčené kouřovými stíny a výstřih, že se za ní každý chlap v obchodě otočil. Byla hodně vysoká a pohupovala se v bocích. Dokonalá. Přesný opak mě.

Já byla vždycky malá, hubená a prsa za řeč ani nestály, vlasy jsem měla prstýnkově stočené a zrzavé. Boky jsem neměla.

Ne, že bych nebyla hezká, byla jsem, ale jiným způsobem. Všichni říkali, že vypadám roztomile. A vždycky, když jsem si stoupla vedle Clarissy, její nádhera z ní vyzařovala takovým způsobem, že i já vedle ní vypadala jak chudinka. Byla dokonce krásnější než Rosalie. Rosalie, která by klidně mohla vyhrát titul Miss universe a bez problému dělat modelku.

Clarissa byla prostě nepřekonatelná. Její krása nejspíš překřičela sílu otisku. Hořce jsem polkla. Potichu jsem se plížila mezi regály a došla opatrně k Rachel tak, aby mě Clare nezaregistrovala.

„Nessie, co myslíš, tyhle boty, nebo ty modrý?“ zeptala se až moc nahlas. Poloupírským uším hodně nahlas. Sakra! Zpanikařila jsem, teď nás prozradila.

„Zbláznila ses? Buď zticha, buď zticha!“ šeptala jsem zoufale a stiskla jí zápěstí.

Pozdě. Úžasná Clarisska nás uslyšela a už si to k nám vykračovala na svých jehlových podpatcích a ve svých perleťových šatičkách, které ukazovaly víc, než se slušelo.

Rachel otevřela pusu a v obličeji se značil její šok.

„Vidíš? Podělalas to, mohly jsme odejít,“ řekla jsem a poslala k ní výmluvný pohled.

„Promiň!“ naznačila pusou. To už k nám Clare došla.

„Ahoj, holky! Co tu děláte?“ zeptala se. Měla jasný a zvučný hlas.

„Co asi myslíš, nakupujeme boty!“ odsekla Rachel kousavě, přepnula na tu „zlou“ Rachel.

„Ale, ale… To od tebe není hezké chovat se takhle ke své švagrové,“ uchechtla se. To bolelo. Já měla být Rachelinou švagrovou.

„Nejsi moje švagrová!“ zavrčela Rachel.

„Zatím, ale neboj, můj Jakie se k tomu rozhoupe,“ řekla posměvačně. Její Jakie? To bolelo ještě víc. Rachel to vycítila. Že se brzo sesypu.

„Tak hele, ty nádhero, můj bratr je patrně učarován tvou bezchybnou fasádou, ale neboj, není idiot, brzo mu dojde, že jsi jenom obyčejná namyšlená kráva. Drž se od nás dál!“ syčela Rachel.

„No, jak myslíš, švagrová, ráda jsem tě viděla. Nessie, tebe taky!“ řekla se smíchem.

„Neříkej mi Nessie,“ řekla jsem prostě. Můj hlas zněl klidně a bezvýrazně. Jako protiklad k tomu, co jsem cítila uvnitř.

„Ale, Lochnessce se nelíbí její přezdívka, no, komu by se líbilo být takhle debilně pojmenovaná,“ usykávala na mě posměvačně.

„Ale neboj, malá Nessie, ty mě neohrozíš. Jacob je můj. Víš, co budu dělat, až se vrátím domů za ním? Pořádně si to s ním rozdám. Víš, jak sexy je, že? No jo, myslím, že víš. Jeho horký tělo a všechno na něm je jenom moje. Smiř se s tím,“ šeptala mi do tváře. Každým jejím slovem jsem se zmenšovala, umírala. Každé slovo po sobě zanechalo obrovskou krvácející ránu uvnitř mého už tak dost rozervaného srdce. Pak odešla. Mrskla mě dlouhými vlasy do obličeje.

Sesunula jsem se na zem. Byla jsem na veřejnosti, nemohla jsem se rozječet, jako jsem to dělávala doma. Rachel mě v poslední vteřince zachytila. Držela mě pevně, ale byla jen člověk a já nevážila pět kilo, že.

„Ren, prosím, uklidni se. Prosím!“ žadonila zoufale. „Vydrž to chvíli.“

Rychle se mnou vyběhla z obchodu a šly jsme k autu. Nasedly jsme a Rachel rychle nastartovala.

A já se rozplakala. Nezastavitelně, trhavě a bolestivě ze mě vycházely vzlyky.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Leť nebo zemři - 1. kapitola: