Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let it Rain - 2. kapitola

Kdo se skrývá pod jménem Cullen? Že by se Edward odhodlal jí omluvit? Bellu stále trápí záblesky z minulosti... Dokáže se s tím vypořádat? Něco se děje, jak Bella tuší, ale Jake jí to nechce povědět... Doufám, že se Vám bude líbit :)

Přestala jsem dýchat. To snad není možný. Proč mi volá?

„Carlisle?“ při vyřčení jeho jména jsem zaváhala. Nebyla jsem si jistá, jestli to je opravdu Carlisle s kým mluvím.

„Tak Carlisle? To nepoznáš svýho velkýho bráchu Emma? No to sem to dopracoval. Sem si myslel, že mě hned poznáš, Bells.“ Cože???

„Emmette? Co... proč... myslela jsem, že odešli, bez zájmu o mě. Možná v tom bude něco víc.

„No, to budu já, ségra. Sice mi Edward zakázal ti volat. Ale myslel sem si, že bude sranda, až na to příde. Tak a jak se máme ve Vidličkách?“

„V jakých Vidličkách? Ty hele, nebyl ten medvěd opilej?“ zeptala jsem se, Vidličky. To by napadlo fakt jenom jeho.

„No chápeš ne, Forks – Vidličky. Bezva ne?“ z telefonu se ozval smích. Mně to tak vtipný nepříde, ale Emmett mi chybí. Vlastně nechápu, proč se s ním vybavuju. Opustil mě stejně, jak všichni ostatní. A navíc, on sám řekl, že kdyby mu to Edward nezakázal, nevolal by. Chce ho jenom naštvat, ne mi udělat radost.

„Emme, neměl bys mi volat. Edward se bude zlobit a Esme určitě nebude chtít kupovat nový okna,“ rozhodla jsem a Emmův smích na druhém konci rázem utichl.

„Edward od nás odešel... nedozví se, že jsem ti volal. Už o nás nemá zájem. Myslím, že odjel do Londýna. Jediný, co vím je, že se mi to nelíbí. Bojíme se, že udělá nějakou hloupost. Ale stejně tak vím, že lituje toho, že odešel. Pořád tě miluje,“ dopověděl a mně z očí začaly padat slzy. Nevěřím mu, hlavně ne tu poslední větu. Kdyby mě miloval, neodešel by. Kdyby mě miloval, láska by ho tu držela, ale on ke mně nic necítí, nic ho tu nedrží. Nevydržela jsem to. Ruply mi nervy a já začala na Emmetta křičet.

„Nelži mi! Víš dobře, že mě nemiluje! Jenom jste prostě odešli a ta věc s Jasperem vám nahrála. Nemuseli jste už nic jinýho vymýšlet! Žádnou jinou výmluvu, jak se Belly zbavit. Budu ráda, když sem už nebudeš volat, bráško. Jenom vyřiď Esme, že ji mám ráda a že mě to mrzí,“ s tím jsem telefon položila. Nechala jsem průchod emocím. Sesunula jsem se po stěně a začala brečet. Před očima mi proběhl celý půl rok s nimi. Stalo se toho tolik. Ta věc s Jamesem a mnohem víc. Teď si přeju, aby mě tenkrát zabil a já se teď nemusela trápit. Byla by to dosti velká úleva. Pro všechny.

Postavila jsem se a popadla domácí telefon. Vyťukala jsem Jakovo číslo a nechala to zvonit.

„Jacob Black, opravím každou motorku, kterou si přivezeš,“ zaznělo z telefonu a já se usmála.

„Tady Bella, slečna zkazím-všechno-na-co-šáhnu-tak-se-drž-dál. Nemáš náladu něco podniknout? Třeba mě naučit na motorce?“

„No to určitě a dopadne to tak, jako minule. Máš na čele ještě bouli. Co se stalo?“

„Co by se mělo stát?“

„Brečela si, je to na tobě poznat. Hlas se ti třese. Moje smysly neošálíš.“

„On... Emmett... volal sem... volal mně...“ dokončila jsem a Jake do něčeho praštil.

„Takže oni tě tady nechaj, ty se zhroutíš, což asi ta tvoje pijavice, co předvídá budoucnost věděla, že se stane a aby toho nebylo málo, tak ještě pověřej toho Emmetta, aby tě totálně odrovnal? To myslej vážně? Já mám takovej pocit, že apríl je až v dubnu!“

„Tak nevyváděj, taky mi mohl oznámit, že se vrací. Prosím, půjdem někam? Třeba se jenom projít. Neopravuješ něco?“ uteklo mi z úst. Potřebovala jsem se odreagovat, nemyslet na Emmetta, celkově nemyslet na upíry. A pokud něco opravoval, mohla jsem mu dělat společnost, jako když opravoval naše motorky. Nebo ne?

„Jo, mám tady rozdělanou motorku. Musím ji mít do konce tejdne hotovou. Víš co, tak pokud to tvůj náklaďáček v tom dešti vydrží, tak tě tu budu do čtyř čekat.“

„Hej, hej, Blacku sklidni hormon. Pořád jsi jenom šestnáctiletej puberťák,“ odvětila jsem a narážela na naši konverzaci ohledně věku, kterou jsme vedli před pár týdny.

„Co máš pořád za problém s věkem?“ zeptal se.

„No, to, že si někoho pořád dobíráš, z tebe dělá puberťáka ne-li děcko. Ubírám ti 3 roky,“ utrousila jsem a on se zasmál. Ale teď mu bylo jenom 29.

„Hele, až přídu na to, jak ti strhnout taky nějakej ten rok nebo spíš přidat, tak ti to řeknu, ale abych měl dost času na přípravu, tak ti to teď položím a budu čekat, až se sem s tím tvým autíčkem doplazíš.“ Nestihla jsem nic odpovědět, z druhé strany vycházelo pouze pípání. S úsměvem jsem telefon položila a vydala se do svého pokoje. Vyběhla jsem schody po dvou, nahoře jsem se divila, jak jsem tam mohla dojít bez zranění. Jen jsem si zatřásla hlavou a došla do svého pokoje.

Upravila jsem se a hned se vydala do chodby. S úsměvem na tváři jsem otevřela dveře a hrnula jsem se k svému náklaďáčku. Dveře jsem otvírala pomalu, měla jsem strach, že mi zůstanou v ruce. Po nastoupení, jsem zapnula motor a vydala se na dvacetikilometrovou cestu do La Push. Drnčící motor mi celou cestu dělal společníka. Celou cestu poslouchal moje plány. Všechno se točilo kolem toho, jak mi ho Jake spraví a jak se nebudu muset bát jet víc, než 80km/h. Zapnula jsem si rádio a pobrukovala i spolu s písničkou Power of good od Madonny.

Po asi půl hodinové jízdě jsem přijela k malému červenému domečku. Vystoupila jsem z mého autíčka. Zabouchla jsem za sebou dveře a zamířila do garáže, kde z 90% bude Jacob obskakovat tu motorku, kterou zmínil.

Ale nebyl k nalezení. A to bylo jen čtvrt na tři. Rychle jsem se otočila, ale pomalým krokem jsem se loudala k jeho baráčku. Přemýšlela jsem, jak na něj vyjedu, že je na mě drzej. Ještě by mi srazoval roky... vlastní myšlence jsem se zasmála. V tu chvíli jsem už stála u jeho dveří a chystala se zaklepat. Zvedla jsem pravou ruku a v tu chvíli mi Billy otevřel.

„Nazdar Bello, co tě přivádí do starých pouštin La Push?“ otázal se a zvedl obočí.

„Zdravím, ale jen hledám Jacoba. Doufám, že mi neutekl,“ zaváhala jsem a Billyho úsměv zmizel.

„Pojď si sednout děvče. Jacob před chvílí odešel, tak jestli chceš můžu ti dělat společnost já nebo Emily.“ Usmála jsem se a přikývla, nahrnula jsem se do obýváku, kde seděla Emily...

„Si v pohodě, Bello? Vypadalo to, jako bys byla na chvíli v tranzu,“ zeptala se Emily. Já jen přikývla a šla si sednout. Moc jsem o tom nepřemýšlela. Tak jsem si na to vzpomněla. Nic velkýho.

S Emily jsem si povídaly tak o všem, pak se k nám připojil i Billy, která byl pořád plný energie.

„Čekáš na Jacoba, viď?“

„Jo, slíbil mi, že mě na něj nechá koukat jak opravuje tu motorku v garáži. Musím toho využít. Třeba mu jedou budu velkou konkurencí,“ zaváhala jsem nahlas a z kuchyně se ozval hlasitý smích, který patřil Billymu. Sledovala jsem jak se k nám blíží.

„Ty a velkou konkurencí pro mechanika?Bello, tak takhle mě nikdo už dlouho nepobavil,“zasmál se a krev se mi nahrnula do tváří.

Chvíli jsme tam tak seděli, jen Emily nervózně přešlapovala po obýváku.

„Stalo se něco Em?“ zeptala jsem se a Emily se na mě otočila. Usmála se a zatřásla hlavou, nic se nestalo. Najednou se jí vytvořil na tváři úsměv a něco mi říkalo, že se vrátila smečka. Konečně.

„Hele, táto, kdyby se Bella stavila, řekni jí prosím že-“ začal Jake a ve chvíli kdy na mně přistály jeho oči jsem nebyla já ta s rudýma tvářema, ale mohl se jimi pyšnit on.

„Ahoj Bells...“ řekla nervózně a ruku si dal za krk, to dělal, když si nebyl jistý sám sebou.

„Joo? A co budeš dělat teď, když tu jsem? Za tohle ti strhávám 2 roky!“ předstírala jsem naštvanou a hlavu natočila na levou stranu, jako to dělají nafoukaný pipiny z filmů. Jake se zasmál.

„Tak jo, mně je 27, tobě strhávám aspoň 15 za tu nafoukanost, tak se chovaj holky ze střední. Takže tobě je teď dvacet,“ řekl a pobaveně sledoval výra všech ostatních, jejich nechápající výraz.

„Přidávám si 10 za to, že jsem o dva roky starší než ty, nemůžu přece zůstat dvacetiletá,“ přiznávám, došli mi argumenty. Vážně mě nenapadlo nic lepšího.

Jake se dost hlasitě zasmál, řekla bych, že se spíš zařehtal.

„Víš co, poď se mou, mrknem na tu motorku, když si po ní tak moc toužila,“ zaváhal a šel ke dveřím. Já ho jen tak následovala. Venku na lavičce, ani jsem si nevšimla, že by odešli, seděli Jared, Paul, Embry, Leah, Sam a Emily.

„Můžu se tě na něco zeptat Jaku?“

„No jasně,“ odpověděl a na tváři se mu vykouzlil úsměv, který lidi často těšil svou společností.

„Ona to spíš není otázka, spíš konstatování, ale tohle děláte často,“ řekla jsem a nejistě se mu podívala do očí.

„Co?Myslíš to, jak jsem odešel, i když jsem věděl, že se máš stavit?To byl spíš... stav nouze. Nechtěl jsem před tebou utíkat,“ odpověděl a já se začala bát.

„Něco mi tajíš,“ znovu jsem konstatovala a čekala na jeho odpověď.

„Ne, vážně. Nejde o nic velkýho. Nemáš se čeho bát. Tohle je vlčí záležitost.“

„Takže se něco děje,“ usoudila jsem jeho odpovědi.

„Bello, fakt se nemáš čeho bát. Nehrozí ti vůbec nic. Ale kdyby bylo na mně, nečekalo by tě to velký překvapení,“ odpověděl a já se zamračila.

„Jaký překvapení? Viktorie? Ale říkal si, že mi nic nehrozí tak co se stalo?“ nevydržela jsem a zvýšila hlas.

„Žádná Viktorie,“ řekl a vběhl do garáže. Tím, jak mi přišlo, tohle téma uzavřel, ale mně to na klidu nepřidalo. Něco se dělo. A Jake mi to nechtěl říct.

O čtyři hodiny později jsem se se všemi rozloučila a vydala se nakrmit hladový žaludek Charlieho. Autíčko vydrželo, jak jsem později informovala Sama. Při mém odjezdu si neodpustil ějakou hloupou poznámku. Nabídl se, že pokud mi auto při cestě chcípne, vezme mě na hřbet. Nebo mi domů auto dotlačí. Nemyslím, že to byl špatný nápad, ale mezi dobré myšlenky lidstva taky nepatřil. Kdyby Charlie viděl, jak mě nese domů vlk, myslím, že by ho kleplo. A já bych chtěla, aby ještě chvíli vydržel. Nechci se stěhovat zpátky do Phoenixu, hlavě nechci, aby odešel. Charlie je sice zvláštní, ale je to můj táta. Mám ho ráda. Chci tu zůstat.

Navařila jsem i na další den, zítra přijede Jacob. Myslím, že nálada na vaření a poslouchání jeho poznámek mi fakt nezbyde. S Charliem jsem prohodila jen pár slov a vlezla si do postele. Za mnou byl další den a přede mnou, čekala na mě neděle. Vlezla jsem si do sprchy a nechala se omývat studenou vodou. Po příjemné sprše jsem kolem sebe omotala ručník a vyčistila si zuby. Moje další zastávka byla v mém pokoji u skříně.

Ve skříni jsem vytáhla nějaký džíny a černé tílko. Přes sebe jsem si ještě přehodila hnědou mikinu, čerstvě vypranou, byla cítí ještě po liliích. Doplazila jsem se do koupelny, kde jsem si vlasy sepla do volného copu. Chvíli jsem na sebe koukala do zrcadla a po chvíli přemýšlení jsem usoudila, že lepší to už nebude. Vzdychla jsem a utíkala po schodech dolů.

„Ahoj tati,“ pozdravila jsem a nahrnula se do kuchyně. Popadla jsem z mísy červené jablko a namířila k věšáku. Vzala jsem si tašku přes rameno, která mi vysela na věšáku.

Dveře jsem zavřela stejně rychle, jako jsem je otevřela.

Sesunula jsem se po nich a seděla tam. Poslouchala jsem rány na dveře a hlas, jak mě vyzývá, ať otevřu.

„Tak otevřeš?“ zeptal se Charlie, který přišel z obýváku.

„Ne,“ rozhodnutě jsem odpověděla. Mé rozhodnutosti ale po chvíli ubylo. Nemohla jsem ty rány a výkřiky poslouchat. Vstala jsem a rázně vzala za kliku.

„Co tady chceš?!“ zakřičela jsem a krev se mi nahrnula do tváří. Ne ze studu, ale ze zlosti.

„Víš, ten hovor neskončil zrovna nejlíp a já tě chtěl znova vidět. Rose mi to sice nedovolila, myslím, že mi vyhrožovala měsícem spaním na gauči,“ myslím že všichni víme, co tím myslela „ale vážně, ona ten měsíc taky nevydrží,“ s úsměvem řekl a mé zlosti neubíralo.

Prosím, prosím o komentáře všech typů :) budu ráda i za kritiku :).Děkuju

Předchozí  Další

Autor: Andie2304 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let it Rain - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: