Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Let it Rain - 1. kapitola

20.03.2010 (21:00) • Andie2304 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1334×

Ten dům, dům před kterým teď stojím, nese sebou hodně vzpomínek. A ty mi mají uplavat. Nemá po nich nic zbýt, stejně jako po Cullenových. Říká se, že každá věc má svůj příběh. Ale tenhle dům ho má určitě delší, než je celý můj život.

Rozhodla jsem se vstoupit do domu, do kterého mi bude už zítra vstup zakázán. Ještě pořád jsem cítila to napětí, lásku, strach, hlad. Nemusela jsem mít Jasperovu moc, abych něco takového uhádla. Když se na mě Jasper chtěl vrhnout a já viděla všechny ty hladové oči, myslela jsem, že je můj konec. Všechno se seběhlo strašně rychle, pořád se mi ta scéna vybavuje, pořád se mi o ní zdává.

Prošla jsem obývacím pokojem a rozhlédla se kolem sebe. Bylo tu takové ticho, takové pusto. Nerozléhal se tu Emmetův smích nebo tu nezářily zlaté oči Alice. Nebyla slyšet sladká hudba Edwarda, nikde nebyl k shlédnutí zmučený Jasperův výraz, kdykoliv jsem byla kolem. Nezůstalo po nich vůbec nic.

Když jsem došla do Carlislovi pracovny, vyhrkly mi slzy do očí. Tady, přesně na tomhle místě, zde jsem viděla Carlisla naposled. A to jsem to ještě nevěděla. Když jsem sklopila hlavu, na zemi upoutal mou pozornost nějaký předmět. Ohnula jsem se pro něj a k mému překvapení se jednalo o fotku mě a Edwarda. Jen vzpomínka na něj mi nedělala dobře. Neubránila jsem se dalšímu návalu slz a sedla si na zem. Nevím, jak dlouho jsem tam proseděla, ale z ničeho nic jsem ucítila ruku na mém rameni.

„Všude jsem tě hledal,“ řekl hlas za mnou. Byl to Jacob. Poslední dobou se z nás stali vážně dobří přátelé.

„Tak teď si mě našel. Co tu vůbec děláš?“ zeptala jsem se a čekala na jeho odpověď. Nevím co to do mě vjelo, ale cítila jsem zlost. A zrovna na něj, na člověka, který mě drží nad vodou. Možná se mi nelíbilo, že mě tu tak našel.

„No tak, uklidni se, měli jsme přece jít do kina, ale jestli se tu hodláš užírat, tak prosím, ale takhle na ně prostě nezapomeneš. Taky můžu jít za smečkou, on se někdo najde,“ vychrlil ze sebe na jeden dech a z jeho hlasu byla cítit uraženost. Na kino jsem úplně zapomněla.

Docela se divím, že tu se mnou je, přece by měl běhat se smečkou, jak ji zmínil. Vím o něm a o vlkodlacích. Není to dlouho co jsem na to přišla.

„Promiň. Nemyslela jsem to tak. Já jen... zapomněla jsem na to kino. Jenom mě vem domů, převlíknu se a můžem vyrazit,“ odpověděla jsem na jeho předešlou odezvu. Jake jen přikývl, vzal mě za ruku a táhl mě k autu.

„Stejně by si sem neměla chodit. Nijak ti to nepomáhá. Spíš tě to ubíjí. A mě se to nelíbí. Vidět tě takhle na dně. Nedělá mi to dobře.“

„Dnes jsem tu byla naposled. Zítra se sem má nastěhovat někdo nový. Všichni o tom ve škole mluví. Má k nám přijít nová holka. Možná se to do La Push ještě nedoneslo nebo jo?“

„No to víš, vlci se dozvídaj všechno jako poslední,“ zasmál se a já se přidala. Celou cestu domů jsem prokecali, povídali si o všem co nás zrovna napadlo.

„Asi počkám tady venku,“ usoudil a zastavil před mým domem. Jen jsem zavrtěla hlavou, pobídla ho, aby vystoupil a táhla ho dovnitř. Jsem si jistá, že si s Charliem budou mít hodně o čem povídat. Třeba o dalším baseballovým zápasu.

„Ahoj tati, někdo se na tebe přišel podívat,“ křikla jsem do obýváku a táta zvedl hlavu.

„No kdopak si na mě ještě vzpomněl, že by nějaká ženská?“ zasmál se, ale hned co viděl Jacoba, rychle změnil téma.

„Tak ty to teď taháš s mojí Bellou jo? No bacha chlape, abych si na tebe ještě neposvítil, nám policajtům stačí zatahat za nějaký šňůrky a.... - nestihl myšlenku dokončit, přerušila jsem ho.

„Jasně tati, Jake to chápe. Já se jdu převlíknout, tak zatím Jakea nezabij, prosím,“ nikomu jsem nedala čas na odpověď a už jsem se hrnula do schodů. Ve svém pokoji jsem otevřela skříň a vytáhla nějaký tričko a kalhoty. Vlastně mi bylo jedno, co si na sebe beru. Hlavně, že mi v tom bylo dobře. Vlasy jsem si stáhla do culíku a seběhla zpátky dolů. Viděla jsem, jak si oba užívají konverzaci a musela jsem se usmát. Táta si takhle nikdy s Edwardem nerozuměl.

„Tak pojedeme?“ zeptala jsem se a sledovala jak oba vzhlédli mým směrem. Jake se usmál, potřásl Charliemu rukou a společně jsme odcházeli k mému náklaďáčku. Teda, já odházela k mému náklaďáčku, Jacob se jen rozesmál.

„To chceš vážně jet s tímhle? Já myslel, že tě povezu na motorce,“ řekl a já jen sklopila oči.

„Víš co, já nikam nejdu,“ stále jsem koukala do země.

„Promiň, klidně pojedem tvým náklaďáčkem. Mně to nevadí,“ odpověděl a přiběhl ke mně. Ucítila jsem, jak mě dvě silné paže objímají. Jeho silné paže.

„Ale to není tvoje vina. Já jen... Však víš,“ zahanbeně jsem odpověděla a pořád se mu tiskla na hruď. Začaly mi to tvářích znovu stékat slzy. Už po druhé v jednom dni. Stáli jsme tam a Jake mě pořád objímal. Hladil mě po vlasech a moje slzy se mu vpíjely do bílého trička.

„Vždycky to byl Emmett kdo měl blbý narážky na moje auto. Vlastně se to, jak pomalu jezdí nelíbilo nikomu z nich,“ zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Vzdychl a přítáhnul si mě blíž.

„Klidně můžem jet do La Push a koukat na film. Nemusíme do kina, jestli nechceš,“ v jeho hlase, když domluvil byla cítit zoufalost. Snažil se, abych se netrápila, ale já mu tu snahu vždy nějak zkazím. Ani si ho nezasloužím. Taková Jessica by mě tu nechala stát a zítra by si o mně celá škola vyprávěla. Zato Mike by ke mě přispěchal a chtěl mě utěšovat, jenže trošku jiným způsobem.

„Pojďme se projít,“ navrhla jsem a Jacob mě vzal za ruku. Ale jen tak kamarádsky.

„Chci ti něco ukázat, ale je to až v La Push. Nevadí ti to?“ zeptal se a já jen kývla. Taková delší procházka mi udělá jen dobře. Celou cestu jsem se snažila z Jaka dostat, co to má být, ale on jen opakoval „Uvidíš“ nebo „Kdo si počká, ten se dočká.“

„Slib mi, že kdyby se ti to nelíbilo, neřekneš mi to,“ ujistil se a já se jen zasmála.

„Je to vážně tak hrozný?“ zeptala jsem se.

„No, jak se to vezme. Mně se to líbí,“ odpověděl. Trvalo nám asi ještě patnáct minut, než jsem do La Push došli. Jake mě zavedl na pláž.

„Tak to mě teda zajímá, co mi chceš na pláži ukázat. Nemyslím, že by to bylo jak umíš krásně plavat, svalovče.“

„Neboj, to příjde až potom,“ zasmál se „Ale tohle je něco lepšího. Hele počkej tady. Pak na tebe zavolám,“ hned co to dořekl, odběhl. Zastavil se u kamenů, kleknul si a něco si prohlížel.

„Bello!“ zakřičel a já to vzala jako pokyn, abych se šla podívat na jeho objev. Šla jsem pomalu, nechtěla jsem, aby to vypadalo, že se těším, jak malé dítě na Santa Clause.

„Podívej,“ řekl a ukázal na vajíčka v písku.

„Páni. To jsou želví?“ zeptala jsem se a Jake přikývl.

„Jo, našel jsem je tu asi před týdnem,“ podíval se na mě a usmál se. Přisedla jsem si k němu a vajíčka si se zájmem prohlížela. Je to fakt síla. Zajímalo by mě, kdy se vylíhnou.

Sice jsem se tam podívat od té doby nebyla, ale teď, když to tak píšu, už budou určitě vylíhlé.

Den rychle uběhl, hlavně s Jacobem a já se chystala spát.

„Ne!“ zařval Edward.

Vrhl se na mě a strhl mě dozadu přes stůl. Ten spadl, stejně jako já, a spolu s ním i dort a dárky, květiny a talíře. Přistála jsem ve změti rozbitého skla.

Jasper narazil do Edwarda; zarachotilo to, jako když padají kameny ze skály.

Ozval se jiný zvuk, hrozivé vrčení, které vycházelo hluboko z Jasperovy hrudi. Jasper se snažil protáhnout se kolem Edwarda; scvakl zuby jen pár centimetrů od Edwardova obličeje.

V tu chvíli obaz přeskočil a já už nebyla s Culleny, ale mým společníkem se stal les.

Byla jsem sama a utíkala jsem. Mým pronásledovatelem byl vlk. Velký, bílý vlk. Či vlkodlak? Toť otázka. Ať to je cokoliv, pronásledovalo mě to. Stihla jsem vyběhnout z lesa. Otočila jsem se, abych se podívala jestli za mnou pořád něco běží. V tu chvíli na mě to zvíře skočilo. Kousalo mě, škrábalo a pořád šeptalo:

„Ušetřím tě trápení. Netrap se. On se nevrátí. Pomůžu ti. Zabiju tě.“

Vyhrkly mi slzy. To je má poslední chvíle. Říkají, že před smrtí, se ti vybaví celý tvůj život. Myslím, že já si vzpoměla i na život před tím. To zvíře mě nechávalo trpět. Bolestí jsem přestala vnímat svět kolem sebe. Před očima se mi zamlžilo a já viděla černě. Pak byl konec. Smrt.

„Ne!“ vyjekla jsem a posadila se na postel. Byl to jen sen. Nic víc, nikdo tě zabít nechce Bello. Jen ti šplouchá na maják.

„Si v pořádku holčičko?“ zeptal se Charlie, když otevřel dveře do mého pokoje a v ruce držel pušku. Vypadal vyděšeně. Ale vyděšená jsem měla být já.

„Jo, jsem v pohodě, byl to jenom sen. Nic víc. Půjdu spát,“ odpověděla jsem a koukala na pušku v Charlieho ruce.

„Co si s ní chtěl dělat?“ nedalo mi a já se zeptala. Pohled mu přeskočil na pušku v levačce a pravačkou se podrbal za krkem. Vypadal nervózně.

„No, když ty si křičela a já myslel, no nikdy nevíš,“ vysoukal ze sebe a já praštila hlavou o polštář.

„Au,“ zavyla jsem a ruku si přiložila na místo, kde začala a končila pichlavá bolest. Na temeni se mi udělala boule.

„Co je? Ukaž mi to,“ poručil Charlie. Mou ruku mi položil do klína a začal si prohlížet mojí modřinu. Pak prohlásil něco v tom smyslu jako „A to není s tím Cullenem,“ a odešel. Já jen přemýšlela, kde jsem k ní přišla, poslední dobou jsem moc úrazů neměla. Usoudila jsem, že jsem sebou v tom snu tak házela, že jsem se bouchla o noční stolek nebo o něco. Lehla jsem si na bok a nechala se unést do říše snů, tentokrát se mi noční můry vyhly.

Dnes si Charlie s Billym vyrazili na ryby a já měla dům jen pro sebe. Rozhodla jsem se trošku poklidit a přichystat tátovi večeři. Po plánované práci jsem si pustila televizi a usadila se do křesla, na kterém většinou sedával táta. Chvíli jsem se zájmem sledovala nějaký dokument, ale pak mě vyrušil telefon.Rychle jsem se postavila a zamířila do kuchyně.

„Swanovi,“ řekla jsem. V telefonu se ozval mužský hlas.

„Zdravím, můžu mluvit s Charliem?“ řekla hlas na druhém konci.

„Táta tu teď není, ale řeknu mu že jste volal pane...“

„Cullene.“

Prolog

Další

Autor: Andie2304 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Let it Rain - 1. kapitola: