Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 8. kapitola

11.06.2011 (08:25) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1345×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Držela jsem mobil u ucha a čekala. Chvíli se nikdo neozval, po chvíli jsem zaslechla nadechnutí a pak David konečně promluvil.

„Ahoj, Bello.“ To bylo všechno. Nic víc neřekl a mě se začinala zmocňovat panika.

„Davide...“ řekla jsem, ale selhal mi hlas.

„Proč voláš?“ zeptal se nakonec. Snažila jsem se rychle vzpamatovat. Už dlouho jsem s ním nemluvila a slyšet teď jeho hlas ve mně vzbuzovalo zvláštní pocity.

„Já... Jak se máš?“ zeptala jsem se nejdřiv. Nechtěla jsem na něj hned vybalit, co po něm chci.

„Nestěžuju si,“ odpověděl David. V tónu jeho hlasu byla slyšet odměřenost. Určitě mi nikdy nezapomněl, jak jsem ho podrazila. Slibovala jsem mu věrnost a lásku, měli jsme před svatbou a já ho opustila. Jenže jsem musela. Neměla jsem na vybranou, pokud jsem chtěla zachránit to poslední, co mi zbylo.Mého bratra. Jenže teď, po několika letech si sama nevím rady.

„Davide, potřebuji pomoc,“ odhodlala jsem se. Mlčel, jako by přemýšlel.

„Jakou pomoc?“

„Andrew je už několik dní nezvěstný. Mám o něj strach,“ řekla jsem.

„Je upír. Dokáže se ubránit,“ řekl výsměčně David. Ve mně to začalo vřít.

„Ale ne jim! Co když ho našli? Co když mu ublížili?“ začala jsem hystericky křičet. Po chvilce jsem se ulidnila a mluvila už mírněji.

„Davide, prosím. Pomoz mi. Máš kontakty, určitě dokážeš zjistit, kde je,“ zaprosila jsem zoufale.

„Ještě si to rozmyslím a zavolám ti,“ řekl jen a zavěsil. Vztekle jsem mrštila mobilem někam před sebe. On mi nepomůže. Vím to. Proč jsem byla tak pitomá a volala mu? Mohlo mi dojít, že se bude chtít pomstít. Sklesle jsem se svezla na zem a prohrábla si rukou vlasy.

„Andrew...“ zašeptala jsem. Ukrutná bolest mi rvala moje mrtvé srdce. Kdybych mohla, vybrečela bych už potoky slz.

„Andrew...“ šeptala jsem jeho jméno pořád dokola, jako by mi to mělo pomoct. Seděla jsem takhle na zemi několik hodin. Úplně nepřítomně. Nevnímala jsem vůbec nic. Myšlenky mi vířily kolem mého bratra a překvapivě taky kolem Claire. Kde asi teď je? Co se s ní děje? Co dělá? Ne, neměla jsem o ni strach. Věděla jsem, že se o sebe dokáže postarat. Znělo to ironicky vzhledem k tomu, že můj bratr to nedokázal. Jenže jemu hrozilo nebezečí. Claire nehrozí nic.

Několik dalších dní jsem nevyšla z domu. Nebylo kam. Snažit se najít Andrewa na vlastní pěst by k ničemu nevedlo. Nevěděla jsem ani, kam bych vlastně šla. A David se neozval. Klid a ticho celého domu narušilo pronikavé zvonění zvonku. Spěchala jsem otevřít a naivně doufala, že by to třeba mohl být můj bratr. Když jsem otevřela, veškerá naděje ve mně pohasla.

„Ahoj, Bello,“ usmál se Edward a Carlisle, který stál za ním mi kývl na pozdrav.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a ani se nesnažila skrývat zklamání.

„Přišli jsme se jen přesvědčit, že jsi v pořádku. Už několik dní jsi nevyšla z domu,“ vysvětlil Edward a zkoumavě si mě prohlížel.

„Jsem v pořádku,“ kývla jsem. Nevím proč, ale na mysl mi najednou vytanula Claire a okamžik, kdy jsem zjistila, že odešla.

„To mě mrzí,“ řekl tiše Edward a já sebou trhla. Pak jsem si uvědomila, že umí číst myšlenky, tak jsem se raději zase soustředila na něj.

„Tak my nebudeme rušit. Kdybyste cokoliv potřebovala, stačí zazvonit,“ promluvil Carlisle.

„Děkuji vám,“ odpověděla jsem a zavřela dveře. Vím, že to bylo neslušné, ale neměla jsem náladu se s nimi bavit. Pomalým krokem jsem došla do obýváku a hodila sebou na sedačku. Už mě přestávalo bavit sedět se založenýma rukama a nic nedělat, ale neměla jsem na výběr. Nemůžu dělat vůbec nic. Snad jen doufat, že je Andrew v pořádku. Vzpomněla jsem si na den, kdy za mnou přišel do školy a já ho viděla poprvé po dvaceti leteh. Tehdy byl přesvědčený, že oni nás nemůžou najít. Že nás nechají na pokoji. Jak ráda jsem mu to tenkrát věřila. Ale od té doby, co zmizel, jsem měla neblahý pocit, že právě oni v tom mají prsty. Že oni snad můžou za jeho zmizení a že ho nedejbože i zabili. Mami, tati, do čeho jste se to zapletli? Vzpomínka na rodiče ve mně vyvolala další vlnu smutku. Měla jsem je moc ráda. A Andrew taky. Pak ale odešel, když na nás zaútočili a rodiče se upnuli jen na mě. Chránili a střežili mě jako oko v hlavě. Nechtěli o mě přijít, stejně jako přišli o syna. A o dceru. O malou Lucy. Moje malá sestřička Lucy. Od naší přeměny jsme ji už nikdy neviděli. Máma si vytrpěla hodně, když zjistila, čím se stala a že přišla o svoji holčičku. O několik desítek let začaly ony útoky. Rodiče bránili mě i Andrewa, ale Andrew to nevydržel. Nedokázal se dívat na to, jak nás oni ničí a ubližují nám. A jedné bouřlivé noci, za skučícího větru, který rval na kusy polorozbořenou chatrč, kde jsme se schovávali, za bouřky a pronikavého mokrého deště prostě odešel. Nechal nás tam napospas všemu a já ho zato nenáviděla. Pak se mi ale do ruky dostal dopis, který napsal. Omlouval se a sliboval, že se vrátí. Vysvětil v něm všechno a věřil, že jednou bude všechno v pořádku. Ten dopis jsem dodnes měla. Nevím proč, ale najednou jsem toužila si ho přečíst. Jako bych byla někým nebo něčím ovládaná jsem se zvedla z pohovky a zamířila nahoru do svého pokoje. Tak jsem sáhla pod postel a vytáhla malou krabici. Krabici plnou vzpomínek. Otevřela jsem ji a chvíli se jen dívala na její obsah. Pak jsem se v těch věcech začala pomalu přebírat. Jako první jsem sáhla po talismanu, který mi kdysi darovala maminka. Byl to malý přívěšek ve tvaru čtyřlístku.

„Nos ho u sebe, přinese ti štěstí,“ řekla tehdy, když mi ho vtiskla do ruky. A o pár hodin později ji zabili. Hrozně jsem na ten přívěšek tenkrát zanevřela a nosila ho u sebe nepřetržitě. Když jsem ale přiša sem do Forks a poznala Claire, rozhodla jsem se začít nový život. Se vzpomínkami,ale ukrytými hluboko pod postelí. Pohladila jsem ten malý čtyřlístek a malinko se usmála. Dodnes jsem vlastně nevěděla, jestli mi vůbec přinesl štěstí a nebo utrpení.Vždyť zabili moji mámu těsně po tom, co mi ho dala. Mám ho nenávidět? Teď už na tom stejně nezáleží. Vrátila jsem přívěšek zpátky na místo a sáhla po jiné věci. V rukou jsem teď držela panenku s blonďatými vlásky a špinavými šatečky. Ta panenka patřila Lucy. Bylo to jediné, co jsme našli nedaleko místa, kde nás přeměnili. Nechala jsem si ji jako vzpomínku a střežila ji ve dne v noci. Pro Lucy. To kdyby se vrátila. Panenka samotná mi připomínala moji sestřičku. Pohladila jsem ji po špinavých zacuchaných vláskách a vrátila zpátky do krabice. Na dně ležel zažloutlý, trochu zmačkaný papír. To byl ten dopis. Opatrně jsem ho vzala, otevřela a začala číst.

Bello,

vím, že jsem tě zklamal a rodiče taky. Ale neměl jsem na vybranou. Musel jsem odsud pryč. Chápu, že si asi myslíš, že jsem sobec a podrazák, že jsem vás opustil a nechal napospas tomu zlu, ale tak to není. Odešel jsem, abych vás ochránil. Vím, že v tom nevidíš žádnou logiku, ale teď není vhodná chvíle na to, abych ti něco vysvětloval. Pevně věřím, že se dokážete obejít i beze mne. A já ti slibuji na svoji čest, že se jednou vrátím. Přijdu si pro tebe a pro rodiče a všichni společně odjedeme někam daleko. Někam, kde nám nikdo nebude ubližovat. A všechno ti vysvětlím. Úplně všechno. Neřeknu ti, kam jsem šel, ale věř, že budu v pořádku. Dám na sebe pozor. A ty to prosím udělej taky tak. Dej pozor na sebe i na rodiče. Já se vrátím. Mám tě moc rád, sestřičko. Pozdravuj ode mě i maminku a otce. Líbám tě.

S láskou Andrew.

Přepadla mě neuvěřitelná lítost. Vzpomínky byly moc silné a bolestivé. Se smutkem v očích jsem dopis zase složila a pečlivě schovala na dno krabice. Chtěla jsem ji zavřít, ale všimla jsem si ještě něčeho. Zapalovače. Ležel v rohu krabice a já si ho předtím nevšimla. Ten zapalovač patřil mému otci. Nosil ho u sebe pro případ, že by se potřeboval bránit. Nevím, co se tehdy přesně stalo, ale když jsem přišla k zapálenému ohni, kde hořely těla mých rodičů, našla jsem ten zapalovač ležet jen kousek od ohniště. Samozřejmě jsem si ho vzala. Na zapalovači byly vyryté iniciály CH. S.

Charlie Swan. Tak se jmenoval můj otec. Zkusila jsem zapalovač rozžhnout a podařilo se. Chvíli jsem hleděla do malého mihotavého plamínku. Zvedla jsem jej do úrovně očí a upřeně se skrz něj dívala. Připadalo mi, že vidím znovu tu hranici, kde nadobro zanikla existence mých rodičů. Několik dalších vteřin jsem z plamínku nespustila oči. Pak jsem krátce stiskla víčka.

„Mami, tati, Andrew... Mám vás ráda,“ zašeptala jsem a přiblížila zapalovač ke své druhé ruce.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 8. kapitola: