Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 4. kapitola

23.01.2011 (17:30) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1648×

„Mohu vám něco nabídnout?“ zeptala se s úsměvem Claire jako správna hostitelka. Neudržela jsem se a vytřeštila na ni oči. To jsem zvědavá, co jim chce nabízet. Nemáme tu ani drobeček.

„Ne, děkuji. Už jsme... jedli,“ odmítl zdvořile Carlisle a podíval se po ostatních. Oddychla jsem si. Zároveň mi to ale připomnělo mou otázku.

„Takže... odkud jste k nám přijeli?“ zeptala jsem se mile. Nechtěla jsem je zastrašit a hned z fleku na ně vypálit, jestli jsou upíři. Kdyby totiž nebyli, byla bych v maléru.

„Z New Yorku,“ odpověděl Carlisle. Znovu jsem vytřeštila oči.

„Z New Yorku? Proč jste se proboha stěhovali z New Yorku do takového zapadákova, jako je Forks?“

„Moje slova,“ přisadil si Emmett. Konečně jsem si zapamatovala jejich jména.

„Jsem doktor a dostal jsem tu práci,“ řekl Carlisle. Přikývla jsem. Když bylo chvíli ticho, poznala jsem, že přišel můj čas.

„No... chtěla jsem se vás zeptat...“ začala jsem.

„Jestli jsme upíři?“ skočil mi do řeči Edward. Všichni se na něj otočili. Sledoval mě s pokřiveným úsměvem. Těkala jsem očima z jednoho na druhého a hledala způsob, jak se z toho vykroutit.

„A vy jste upírky?“ zeptal se Edward najednou. Nezbývalo mi, než přikývnout. Carlisle si nás prohlížel, jakoby chtěl poznat, jestli říkám pravdu.

„Mají pravdu, Carlisle,“ řekl mu Edward. Co má tenhle kluk zatraceně za schopnost, že odpovídá bez položení otázky?

„Čtenář myšlenek,“ řekl, jakoby mluvil do vzduchu. Věnovala jsem mu stejně pokřivený úsměv, jako on mně a snažila se na nic nemyslet.

„A vy ostatní?“ pokynula k nim Claire.

„Jak už jste slyšeli, Edward má schopnost číst myšlenky. Alice zase vidí do budoucnosti a její manžel Jasper dokáže měnit náladu. Emmett má jako dar sílu a jeho manželka Rosalie zase krásu. Esmé lásku a já mírumilovnost,“ popsal všechno Carlisle. Uvědomila jsem si, že doteď za všechny mluvil jenom on. Je snad jejich mluvčí, nebo co? Stejně tak jsem si uvědomila přítomnost Edwarda a raději svoje myšlenky začala krotit.

„No, nebudeme zdržovat. Jsme opravdu rádi, že jsme vás poznali, dámy. Mysleli jsme si, že tu budeme jediní zvláštní,“ zasmál se Carlisle.

„To my dodneška taky,“ odpověděla mile Claire. Nechápala jsem, kde se to v ní bere. Ne, že by neuměla být milá, ale jen tak si někoho k tělu nepustila. Tuhle povedenou upírskou rodinku jsme znali teprve pár minut a už se s nimi směje, jako se starými známými. Jakmile za Cullenovými zapadly dveře, oddychla jsem si. Necítila jsem se v jejich společnosti dobře.

„Jsou milí, viď?“ obejmula mě zezadu Claire. Neodpověděla jsem. Zamračeně jsem zírala na dveře.

„Andrew,“ zašeptala jsem. „Ještě se nevrátil.“

„Třeba se jen někde zapomněl,“ pokrčila Claire rameny. To u ní bylo typické. Snažila se za každou cenu zlehčovat situaci.

„Snad,“ odpověděla jsem.

Andrew se však nevrátil ani po třech dnech. Začínala jsem myslet na nejhorší.Claire mě neustále uklidňovala. Snažila se, co mohla, abych se aspoň jednou usmála, ale já jsem neměla k úsměvu nejmenší důvod. Ona to sice chápala, ale začalo jí vadit, že se jí nevěnuju.

„Bello, prosím,“ zašeptala zoufale. Mlčela jsem.

„Přestaň pořád truchlit. Třeba odešel. Vrátil se tam, odkud přišel,“ nevzdávala to Claire. Prudce jsem zavrtěla hlavou.

„To by neudělal. Kdyby chtěl odejít, rozloučil by se,“ vybuchla jsem. Nechápala jsem, jak tohle může vůbec říct.

„Zapomeň na něj! Dvacet let jsi ho neviděla a sotva se odněkud vynořil, můžeš se z něj zblázdnit!“ začala Claire křičet. Podívala jsem se na ni s bolestí v očích. A taky ohromeně.

„Andrew je je jediný, koho z rodiny ještě mám. Ztratila jsem oba rodiče,“ zašeptala jsem bolestně.

„Do tvojí rodiny bych mohla patřit i já! Jenom bys musela chtít!“ křičela dál Claire. Nic jsem na to neřekla. Claire se naštvaně otočila a vyšla z obýváku.

„Kdyby se Andrew neobjevil, mohlo teď být všechno jinak,“ dodala ještě a práskla za sebou dveřmi.

Nemohla jsem v tomhle domě dál zůstat. Nic jsem si nesbalila, vzala jsem si jenom mobil a vypadla jsem. Nevěděla jsem ani, kam mířím, ale napadlo mě, že bych mohla zkusit najít Andrewa. Ale po bezcílném několikahodinovém bloumání po městě jsem to vzdala. Nikde jsem ho nezahlédla a lidí jsem se vyptávat nechtěla. Stejně myslím, že ho nikdo neviděl. Andrew se umí chovat nenápadně.

A kdoví, jestli je ještě vůbec ve městě.

Padla hluboká noc, ale já jsem ještě stále neměla chuť se vracet. Už kvůli Claire. Zklamala mě. Nikdy mě nenapadlo, že se takhle zachová. Že mě bude nutit vybrat si mezi ní a mojí rodinou. Tedy částí moji rodiny. Tohle byla naše první hádka, za celou dobu, co jsme spolu. Za pět let.

Nejvíce mi vrtala hlavou jedna věta, kterou mi řekla.

Do tvojí rodiny bych mohla patřit i já.

Nečekala bych, že přemýšlí nad něčím víc v našem vztahu. Nečekala jsem, že si mě bude chtít vzít. Já osobně jsem nad tím nepřemýšlela. Nevím ani, co bych dělala, kdyby mě Claire požádala o ruku. Nemám ponětí, jestli bych to chtěla. Ona nejspíš ano, ale není už to minulost? Nezměnila po dnešní hádce názor?

Z úvah mě vytrhl tichý smích. Začala jsem se rozhlížet, kdo si ze mě dělá srandu. O chvíli později jsem si všimla, že to nepatřilo mně. Několik metrů přede mnou jsem si všimla dvou postav. Tedy, vypadalo to jako jedna postava se čtyřma nohama a dvěmi hlavami. Podivila jsem se nad svou představivostí a zaměřila se na onu „příšeru“, kterou jsem z těch dvou udělala. Byla to žena a muž. Muž se zády opíral o zeď nějakého domu tu ženu držel v náručí. Proto jejich obrysy vypadaly tak divně. Chtěla jsem to nechat plavat. Nejspíš další zamilovaný páreček, kterých se najednou vyrojilo nějak moc. Už když jsem odpoledne hledala Andrewa, potkala jsem takových párů nejmíň pět.

Ať už byli mladí nebo starší, vypadali šťastně. Jakoby se mi chtěli vysmívat, že já to štěstí dneska nemám. Pomalu jsem se od těch dvou u zdi vzdalovala. Pak mi to ale nedalo a vrátila jsem se zpátky. Nevím proč, ale chtěla jsem zjistit, kdo to je. Zastavila jsem se od nich jen kousek a sledovala je. Doufala jsem, že si mě nevšimnou. Začali se něžně líbat. Odvrátila jsem se. Až moc mě ten pohled bolel. Znovu jsem se na ně opatrně podívala. Nepřestávali. Na chvilku mě napadlo, že se snad zabavím a pustím na mobilu stopky s tím, že budu čekat, kdy se od sebe odtrhnou. Hned jsem ten bláznivý nápad zavrhla. Jsem hnusná. Ale závidím jim jejich lásku. Ještě jsem tam stála asi pět minut. Nic se nezměnilo. Zrovna jsem se rozmýšlela, jestli mám odejít, když se od sebe konečně odtrhli. Dívka položila tomu muži hlavu na rameno a nechala se hladit po vlasech. Zaměřila jsem se na ni a jeho ruku, že jsem si ani nevšimla, že mě muž sleduje. Pak jsem se ale vzpamatovala a všimla si toho. Okamžitě jsem se otočila a chtěla odejít.

„Hej!“ zavolal na mě ten muž. Neotočila jsem se. Dala jsem se do rychlého kroku. Muž mě ale za chvíli doběhl a chytil mě za paži.

„Tak slyšíš? Nebo jsi hluchá?“ zeptal se. Otočila jsem se a rychle mu vrazila facku.

„Co na mě hrabeš?“ sykla jsem. On se ani nepohnul. Ta facka s ním vůbec nic neudělala. Jen mě dál držel a sledoval mě.

„Tak pusť, sakra! Nebo zavolám policajty,“ prskala jsem.

„A co jim řekneš? Že jsem tě obtěžoval?“ V jeho hlase byla slyšet špetka výsměchu. Připadalo mi, že jsem ho už někde slyšela. Jen jsem nedovedla určit, kde. Muž mě pomalu pustil a vyčkával.

Místo toho, abych začala zdrhat jsem tam ale stála a zírala na něj. Byla tma, takže jsem skoro nic neviděla. Cítila jsem jen jeho vůni. Zavřela jsem oči a násala.

„Hej, tak pomalu,“ slyšela jsem vedle sebe najednou ženský hlas. Vzpamatovala jsem se a podívala se na ni. Muž se opět tiše zasmál. Hlas té ženy mi taky připadal povědomý.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se opatrně.

„Co bys řekla?“ odpověděl mi otázkou ten muž. Naštvala jsem se, ani nevím proč.

„Tak mluv, do prdele!“ vyštěkla jsem a párkrát ho pleskla po hrudi. Pochybovala jsem, že přes bundu něco cítil, ale nad tím jsem neuvažovala. Ta žena ke mně najednou přistoupila, popadla mě za ramena a tlačila mě před sebou pod světlo pouliční lampy. Muž se držel těsně za ní. V té chvíli jsem je oba poznala.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 4. kapitola: