Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 3. kapitola

31.12.2010 (17:00) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1443×

EDIT: Článek neprošel korekcí 

Vytřeště jsem zírala na ten kus papíru, který mi předpovídal potupu. Zírala jsem na sebe a na Claire. Ležely jsme v objetí na posteli, obě nahé a líbaly jsme se. Fotka musela vzniknout minulou noc. V noc, kdy jsem hysterčila kvůli nezataženým závěsům. V noc, kdy mě Claire uklidňovala, že se určitě nic nestalo. Zavřela jsem oči. To přece nemůže být pravda. Ale kdo by to udělal? Chce se nám někdo mstít? Vtom jsem si vzpomněla na situaci, díky které jsme vlastně skončily v posteli. Na situaci, kdy mě navštívil Dominic Barnes. Tehdy se Claire rozčílila natolik, že jsem ji musela uklidňovat. Podařilo se a ona mě odměnila polibkem. A pak...

V té chvíli jsem začala řádit, jako černá ruka. Strhávala jsem papíry ze skříněk i ze zdi, kopala do nich. Jak jsem ale později zjistila, Dominic se opravdu snažil, aby to věděla celá škola. Papíry byly opravdu všude. Dokonce i v tělocvičně a ve třídách. Tohle jsem už nesnesla. Otočila jsem se na patě a tím nejrychlejším lidským krokem, co šel jsem vystřelila ze školy. Na parkovišti stála pořád ta stejná skupinka, co na mě před chvílí tak civěla. A civěla pořád.

„Co čumíte?“ vyštěkla jsem po nich a oni se hned podívali jinam. Jakmile jsem je ale míjela a ztratila z dohledu, propukli v hurónský smích. Měla jsem chuť se otočit a jednu jim vrazit. Ale ovládla jsem se a nastoupila do auta. Rozjela jsem se domů. Dupala jsem na plyn, co to šlo, ale pořád mi to nestačilo.

Když jsem konečně dojela, neobtěžovala jsem se ani zamknout auto a rychlostí blesku jsem spěchala dovnitř. Málem jsem se ve dveřích srazila se svým bratrem.

„Bello?“ zakroutil nechápavě hlavou. Neodpověděla jsem mu. Šla jsem rovnou do obýváku a naštvaně sebou kecla na pohovku.

„Bells, děje se něco?“ vrátil se Andrew.

„Neměl jsi náhodou někam namířeno?“ odsekla jsem.

„Měl. Ale už nemám,“ pokrčil rameny a nespustil ze mě oči.

„Bello, co se děje?“ vynořila se odněkud Claire. Sedla si vedle mě a pohladila mě po vlasech.

„Tohle se děje!“ vyštěkla jsem a hodila jí pod nos jeden z těch papírů. Stihla jsem ho popadnou při svém sprintu ze školy.Claire na něj chvilku zírala.

„To... to snad ne,“ vykoktala a vyděšeně se na mě podívala.

„Visí to po celé škole,“ rozhodila jsem zlostně rukama. Claire náhle změnila svůj vyděšený výraz do rozzuřeného.

Naštvaně papír roztrhala na mini kousíčky. A pak se stalo něco, co jsem absolutně nečekala. Claire začala vyvádět. Nikdy jsem ji neviděla se zlobit. Začala rozbíjet všechno, co jí přišlo pod ruku. Házela kolem sebe věcmi a když se rozbily, každý ten kousek rozbíjela znovu.

„Claire, prosím, uklidni se,“ snažila jsem se jí mírnit, i když jsem sama před chvílí vyváděla stejně jako ona. Ale raději jsem se držela stranou. Neměla jsem nejmenší chuť přijít jí pod ruku.

„Claire, tak dost!“ vložil se do toho můj bratr. Chytil Claire zezadu za paže a přitáhl ji k sobě. Držel ji pevně, takže Claire neměla nejmenší šanci se mu vysmeknout. Ještě chvíli se zmítala a pak to konečně vzdala. Zběsile oddechovala, i když to vůbec nepotřebovala.

„Mohl bys mě laskavě pustit?“ sykla na Andrewa.

„Nejsem si jist,“ řekl. Jehy rty se dotýkaly Clairiných vlasů. Měl ji u sebe tak blízko, že jsem pociťovala nutkání ho na to upozornit.

„Andrew, už je klidná. Jen ji pusť,“ poprosila jsem ho. Andrew chvíli váhal, ale pak mě poslechl. Claire si rukama prohrábla vlasy a začala zběsile přecházet po místnosti.

„Co... co budeme dělat?“ zeptala se zoufale.

„Já nevím, Claire,“ řekla jsem. Posadila jsem se na pohovku a dala si hlavu do dlaní.

„Ten parchant! Já ho vážně zabiju!“ zaklel najednou Andrew. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„O kom to mluvíš?“ nechápala jsem.

„O tom tvým ctiteli, co tu včera otravoval. Všechno jsem slyšel,“ zavrčel. Tohle jsem už vůbec nechápala. Myslela jsem, že Andrew tu v té době nebyl.

„Myslíš, že to byl on?“ Pořád jsem na něj zírala nechápavě.

„A kdo jinej?“ vyštěkla tentokrát Claire. Nic jsem na to neřekla. Claire i Andrew měli pravdu. Musel to být jedině Dominic. Vsadím se, že to udělal proto, aby se pomstil. Proto, že jsem ho odmítla.

„Tohle si vypije,“ vyhrožovala skrz zuby Claire a i Andrew zatínal pěsti.

„Já už se tam nevrátím, Claire,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Jasně, že ne. Oplatit mu to musí někdo, koho ten parchant nezná,“ odpověděla. Jen to dořekla, naše pohledy spočinuly na Andrewovi. Ten chvíli zíral do prázdna, jakoby si snad ani nevšiml, že ho pozorujeme. Pak se mu na tváři rozlil úsměv.

„Postarám se o to,“ zakýval hlavou a vyrazil ke dveřím. Vyskočila jsem ze sedačky a zadržela ho.

„Co chceš dělat?“ zeptala jsem se.

„Nech se překvapit,“ odpověděl a prošel kolem mě.

„Andrew,“ volala jsem na něj, ale on už se ani neotočil.

Uběhlo několik hodin a Andrew se stále ještě nevracel. Začínala jsem mít obavy. Seděla jsem na posteli v našem pokoji bez jediného pohybu a hypnotizovala okno. Ucítila jsem, že se postel malinko zachvěla a Claire mě zezadu obejmula pažemi a položila mi hlavu na rameno. Nemusela říkat jediné slovo, abych věděla, že stojí při mně. Vždycky stála. Malinko jsem se usmála, pootočila hlavu a dala jí pusu na tvář.

„Bojím se,“ zašeptala jsem. Zavrtěla hlavou.

„Není čeho,“ usmála se. „Na střední už se nevrátíš. A my dvě budeme mít konečně možnost se odstěhovat.“ Ztuhla jsem. Odstěhovat? Vymanila jsem se z Clairiny náruče a vstala jsem z postele. Zmučeně jsem se na Claire podívala.

„Ale já nechci pryč,“ zavrtěla sem hlavou. Claire mlčela a dívala se mi do očí.

„Proč?“ zeptala se pak. Sklopila jsem hlavu a stiskla víčka.

„Nemůžu, nebo nechci. Já nevím,“ začala jsem hysteričit. Přistoupila jsem k oknu a podívala se ven. Pak jsem si všimla něčeho zvláštního.

„Claire, pojď se podívat,“ vyzvala jsem ji. Claire vstala z postele a přišla zjistit, co mě tak udivilo. Pokrčila rameny.

„Noví sousedé,“ řekla jen.

„V tom domě už léta nikdo nebydlel,“ řekla jsem já. Vtom jsme zaslechly bušení na dveře. Obě jsme se otočily po zvuku.

„Třeba je to Andrew,“ šeptla Claire.

„Andrew má klíče,“ odpověděla jsem.

„Co když je to Dominic?“ Neudržela jsem se a tu otázku musela položit.

„Fajn. Aspoň budu mít šanci mu rozbít hubu. Jdeme!“ sykla Claire. Trochu neochotně jsem se vydala za ní. Věděla jsem, že Dominic proti nám nemá šanci, přesto jsem se trochu bála. Claire otevřela dveře. Nestál za nimi ani Andrew, ani Dominic.

„Dobrý den. Nezlobte se, že ruším, ale přišli jsme se představit. Právě jsme se nastěhovali do toho domu naproti,“ oznámil nám mladý muž, tak kolem dvaceti. Za ním stálo dalších 6 lidí, nejspíš jeho rodina. S Claire jsme na ně zíraly a neřekly ani slovo. Něčím nás fascinovali. Připadalo nám, že s nimi máme něco společného.

„Jste v pořádku?“ zeptal se ten muž. Prudce jsem zamrkala.

„Ehm... jistě. Promiňte. Jsem Isabella a tohle je má kamarádka Claire,“ usmála jsem se. Při slově kamarádka jsem si všimla Clairina významného pohledu.

„Já jsem Carlisle Cullen. Tohle je má žena Esmé a naše děti Emmett, Rosalie, Jasper, Alice a Edward,“ ukazoval na jednoho po druhém.

„Vaše... děti?“ řekla jsem ohromeně. Všichni vypadali, že jsou dospělí, ale Carlisle naproti tomu vypadal velmi mladě na to, aby měl pět dospělých dětí. Carlisle se zasmál.

„Adoptivní děti,“ opravil se.

„Ach tak,“ přikývla jsem. Opřela jsem se o futra dveří a zkoumavě si je prohlížela. Všichni měli bledou a krásnou pleť bez jediné chybičky. Stejně jako my. A všichni měli zlaté oči. Byli velmi krásní. Z dívek mě upoutala blondýnka, která se držela po boku černovlasého svalovce. Měla dlouhé vlnité vlasy a dokonalou postavu. Ten kluk byl vysoký a pod upnutým tričkem se mu rýsovaly svaly. Prohlížela jsem si další. Jedna dívka byla hodně zvláštní. Měla malou postavu, krátké vlasy, které ji trčely snad na každou stranu a veselý kulatý obličej. Po jejím boku stál kluk s delšími blonďatými vlasy. Neměl takové svaly, jako ten před ním, ale nebyl ani žádná tyčka. Vedle nich stál jejich bratr. Byl jiný, než ti ostatní. Měl krátké vlasy barvy bronzu a vypracovanou postavu. Pořád se ale nemohl srovnávat s tím prvním.

„Mohla bych se na něco zeptat?“ nevydržela jsem to.

„Bells,“ okřikla mě Claire, která nejspíš poznala, co se mi honí hlavou.

„Jistě,“ přikývl Carlisle.

„Nechcete jít raději dál?“ vložila se do toho Claire.

„Nechceme obtěžovat,“ zavrtěla hlavou Esmé.

„Vůbec neobtěžujete. Popovídáme si a lépe se poznáme,“ usmála se. V duchu jsem jí děkovala.

Cullenovi nabídku přijali.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 3. kapitola: