Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lesbické upírky - 2. kapitola

27.12.2010 (14:45) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1919×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„Moc jsem toho nezažil. Snad jen to, že jsem se za těch dvacet let stihl oženit a rozvést,“ zasmál se Adrew.

„Co?“ vytřeštila jsem oči. Andrew pokrčil rameny.

„Za koho?“ zeptala jsem se, pořád v šoku.

„Jmenovala se Sidney. Sidney Brownová.“

„Co?“ Tohle jsem tentokrát nebyla já, ale Claire. Zírala na Andrewa, jakoby přiletěl z Marsu.

„Co je?“ nechápal Andrew.

„Těší mě, jsem Claire Brownová, sestra Sidney,“ vyštěkla Claire.

„Co?“ řekli jsme s Andrewem oba naráz.

„Claire, ty máš sestru? Nikdy jsi mi o ní neřekla,“ vyčetla jsem jí.

„Není to moje bilogická sestra, jako jste vy dva,“ pokrčila rameny. V tom měla pravdu. My dva s Adrewem jsme byli biologičtí sourozenci. I když jsme byli upíři.

Kdysi jsme totiž byli úplně obyčejní normální lidé, stejně jako naši rodiče. Jedné osudné noci jsme se vraceli z párty, kterou pořádal náš kamarád. Byli jsme napadeni. Probudili jsme se jako upíři. A stejně tak i naši rodiče. Jen naše malá sestra Lucy někam zmizela. Nikdy jsme ji už nenašli.

„Seznámily jsme se, když jsme obě byly v začátcích naší existence. Několik let jsme se samy potloukaly světem, až se nás ujal mladý manželský pár. Taky byli upíři. A protože nemohli mít děti, přijali nás za vlastní. Jenže se něco stalo a já od nich odešla. Pak jsem poznala tebe,“ podívala se na mě Claire s bolestí v očích.

„Claire... je mi to líto,“ zašeptala jsem a obejmula ji. Ani jsme si nevšimly, že se Andrew tiše vytratil.

Soustavné ťukání se ozývalo na dveře a ne a ne přestat.

„Kdo to jen může být?“ zavrčela Claire a šla otevřít.

„Nazdar, je doma Bella?“ zaslechla jsem svoje jméno o půl vteřiny později. Okamžitě jsem ten hlas poznala.

„Bello!“ zaječela na mě Claire. Okamžitě jsem se objevila v předsíni a pohledem Claire požádala, aby zmizela.

„Dominicu, co tu sakra děláš?“ zasyčela jsem, když se mi zdálo, že nás Claire nemůže slyšet. Zároveň jsem ale věděla, že to stejně uslyší, i kdyby se odklidila nahoru na střechu.

„Vadí ti to snad?“ zvedl Dominic ruce v obranném gestu.

„Jo vadí! Říkala jsem ti, abys mi už dal pokoj,“ zavrčela jsem výhružně.

„A co když nedám? Jsi snad sama, tak čemu se bráníš?“

„Není sama. V ypadni!“ zaslechla jsem za zády. Claire. V tu chvíli jsem byla vděčná, že mi přišla na pomoc. Nejspíš bych se tu s Dominicem handrkovala ještě do večera.

Dominic Barnes byl totiž můj ctitel. Chodil na stejnou školu jako já a měl pověst neuvěřitelného děvkaře. Jeho kořisti většinou vždycky skončily v slzách se zlomenými srdci, ty bojovnější s nadávkami a výhružkami. A jednou z jeho kořistí jsem se bohužel stala i já. Tedy, vyhlédnutou a neulovenou kořistí.

„A ty jsi kdo? Její bodygard?“ osopil se Dominic na Claire.

„Tak nějak. Tak vypadneš už, nebo ti mám pomoct?“ zvýšila Claire hlas.

„No prosím. Jen do toho.“ Dominic se jí doslova vysmíval. Takové lidi Claire odjakživa nesnášela. A dávala to patřičně najevo.

„Jak chceš,“ zavrčela a málem by Dominica chytila pod krkem a odhodila jako pytel brambor, kdybych ji nezadržela.

„Klid, Claire,“ zašeptala jsem a chytila ji za loket. Claire se zastavila, ale z jejích očí pořád metaly blesky.

„No jo. Dělá machra, ale srdce má v kalhotách,“ vysmíval se dál Dominic. Claire se roztřásla. Zatáhla jsem ji dovnitř.

„Měl bys radši vypadnout. Věř mi. Nebo tu někdo přijde o život,“ podívala jsem se na něj a zabouchla dveře.

Pak jsem se otočila na Claire.¨Třásla se po celém těle.

„Claire, uklidni se. Už je to dobrý,“ chlácholila jsem ji.

„Co to bylo za idiota?“ vyštěkla. Neodpověděla jsem. Jen jsem se jí dívala do očí.

„Chodí s tebou do školy?“ položila další otázku. Kývla jsem. Vypadalo to, že se Claire ještě víc rozzuřila.

„Jestli na tebe jenom sáhne, je po něm!“ zavrčela. Donutilo mě to k úsměvu.

„Díky, že máš takovou starost. Kdyby se o něco pokusil, poradím si s ním. A slibuju, že ti to řeknu,“ pohladila jsem ji po tváři.

„Nechci tě ztratit, Bello,“ zašeptala. „Mám jenom tebe.“

„Já vím,“ roztáhla jsem rty do širokého úsměvu. Claire mě vzala kolem pasu a přitáhla k sobě. Pak mě něžně a vášnivě políbila.

Ležely jsme v objetí a vzájemně si užívaly přítomnost té druhé. Claire měla na tváři šťastný úsměv. Taky jsem byla šťastná, ale neusmívala jsem se. Bloudila jsem očima po pokoji. Můj pohled se zastavil na závěsech u okna.

„Do háje!“ zaklela jsem a upíří rychlostí vyletěla z postele. Ještě jsem se stihla obalit dekou, která nás obě zakrývala, takže Claire zůstala ležet na posteli jen tak.

„Co se děje?“ zeptala se nechápavě Claire.

„Závěsy!“ vyštěkla jsem. Claire vytřeštila oči na závěsy. Ne, že by na nich snad byl duch, ale jednoduše byly roztažené, venku byla tma a v pokoji se svítilo.

„Sakra, Bells, proč jsi je nezatáhla?“ křikla Claire.

„Aha a proč jsi to neudělala ty, co?“ vyštěkla jsem po ní podrážděně. Claire zavřela oči a rukama si projela vlasy.

„Dobře, teď se uklidníme, ano?“ řekla tichým hlasem. Já jsem tam dál podrážděně stála a civěla na ni. Claire si obejmula rukama kolena a položila na ně hlavu. Sledovala mě zkoumavým pohledem.

„Bello, uklidni se,“ promluvila na mě.

„Jo, jsem klidná,“ odpověděla jsem jí. Vážně jsem se postupně uklidňovala.

„Hele, v tom domě naproti nikdo nebydlí,“ pokynula k teď už zataženým závěsům.

„To sice ne, ale klidně mohl jít někdo po ulici,“ řekla jsem.

„Myslíš, že každej čumí k nám do oken?“ pokrčila rameny.

„Kdybys šla po ulici a na plný pecky svítilo okno, kde nejsou zatažený závěsy, šla bys dál bez jedinýho mrknutí oka?“ zeptala jsem se jí. Mlčela. Musela uznat, že mám pravdu. Po chvilce vstala a přistoupila ke mně. Vzala mě kolem pasu a přejížděla prsty po mých holých zádech.

„Bells, zlatíčko,“ řekla klidně. „Skoro nikdo nás tu nezná.“

„Jo. To skoro tam sedí,“ řekla jsem kousavě. Claire nasadila kočičí pohled a upřela ho na mě.

„Nemrač se. Vůbec ti to nesluší,“ usmála se. Jak jsem tam tak stála a sledovala ji, běhěm chvilky jsem na všechno zapomněla. Chtěla jsem být jenom s Claire. Pověsila jsem se jí kolem krku a spojila naše rty.

Víkend uplynul ve společnosti mých nejmilejších jako voda. Bylo pondělí ráno. Zase mě čeká ta pitomá škola a nespočet nudných přednášek.

„To přežiješ,“ usmívala se Claire.

„Tobě se to řekne, když nikam nemusíš,“ ušklíbla jsem se. Claire sekla se školou od té doby, co se stala upírkou.

„Budu na tebe čekat,“ pohladila mě po zádech a věnovala mi jeden ze svých sexy úsměvů.

„No jo, kam bys taky chodila?“ rýpnul si Andrew.

„Hlavně s ní nezačni flirtovat. Varuju tě, bráško. Všechno se dozvím,“ cvnkla jsem mu prsty do nosu a sladce se na něj usmála.

„Bez obav, sestřičko,“ odpověděl a usmál se snad ještě sladčeji než já. Měla jsem svého velkého brášku moc ráda. Chyběl mi, když tu nebyl.

Nastoupila jsem do auta a nastartovala. Jen, ať už to mám co nejrychleji za sebou. Nenáviděla jsem to tam. Claire už mi snad tisíckrát opakovala, ať školu taky nechám a společně odejdeme tam, kde jsme to obě tolik milovaly. Do Miami. Království noci. Obě jsme milovaly noční život. Navštívily jsme to tam jednou, ale každá zvlášť. Každá se svojí rodinou.

Jenže já byla tvrdohlavá. Ne, že bych do Miami nechtěla, ale slíbila jsem kdysi rodičům, že získám diplom. Za těch 30 let, co jsem byla upírkou, se mi to ještě nepodařilo. Jednoduše jsem na školu kašlala. Až, když jsem oba rodiče ztratila, poznala jsem, že život není pohádka. Že když něco chci, musím si to tvrdě vybojovat.

Zaparkovala jsem na školním parkovišti a vystoupila z auta. Když jsem procházela kolem skupinky studentů, kteří se o něčem hlučně bavili, jako na povel všichni zmlkli. Nevěnovala bych tomu pozornost, kdybych si nevšimla jejich zkoumavých a někdy i výsměšných pohledů. Co se to kruci děje? Rozhodla jsem se je prostě ignorovat.

Vešla jsem do budovy školy a můj pohled upoutaly papíry, které byly nalepené všude, kam jsem jenom dohlédla. Na zdi, na skříňkách, dokonce i na zemi se jich povalovalo snad milion. Protočila jsem oči. Zase nějaká reklama. Ale přesto mi to nedalo a jeden z těch papírů jsem zvedla. Nemohla jsem uvěřit tomu, co vidím.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lesbické upírky - 2. kapitola: