Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 8. kapitola

27.10.2012 (21:15) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 5142×

8. kapitola

„Edwarde!“ zahulákal prošedivělý policista, který se ze mě už dobrou půlhodinu pokoušel dostat kloudné slovo, hbitě se zvedl ze židle a aby na sebe upozornil ještě víc, zdvihl ruku nad hlavu, kde s ní k mé nechuti dokonce několikrát zamával.

Roztřeseně jsem sledovala pracháče, jak si urovnal černé sako a bez špetky emocí kývl hlavou. Když se pak vydal směrem k nám, měla jsem dojem, jako by se všechen vzduch z místnosti náhle vytratil. Se srdcem v krku jsem se od něho odvrátila a s nešťastným povzdechem zajela níž do křesla. Začínala jsem pociťovat záchvěv paniky, když jsem si znovu vybavila jeho vážný – skoro až nasraný – výraz, v tu chvíli jsem si nepřála nic jiného, než zmizet z povrchu zemského.

Nemohla jsem se zbavit dojmu, že na sobě musím mít nějaké sledovací zařízení, jinak jsem si nedovedla vysvětlit, jak bylo možné, že se ten chlap vždy objevil na tom samém místě jako já. To, že byl tady, mě děsilo ze všeho nejvíce. Nemělo cenu si nalhávat, že tohle celé je jen hloupá shoda okolností, přesto jsem nad tím tak na vteřinu zauvažovala. Ve skrytu duše jsem ale tušila, že je tu jen kvůli mně. Byl tu, aby mě vysekal z těch sraček, do kterých jsem se svou vlastní vinou uvrtala. Bublala jsem vzteky.

S přibližujícími se kroky mi postupně tuhla krev v žilách. Zadržela jsem dech, zatnula ruku v pěst a bolestivě se kousla do spodního rtu, když vedle mě zastavil. Bylo zbytečné kontrolovat, zda je to opravdu on, jeho osobitá omamná vůně ho prozradila. Čekala jsem, kdy konečně promluví a vyčte mi můj útěk z jeho domu.   

„Scotte, rád vás vidím,“ promluvil nezvykle hlubokým hlasem, ze kterého mi naskočila husí kůže. Automaticky jsem ucukla do strany, když jsem periferním viděním zaznamenala, jak natahuje pravou ruku. Nedělal to však kvůli tomu, aby se mě dotkl, jak jsem si naivně myslela, ale aby se pozdravil s tím fízlem. „Děkuju, že jste mi dal tak rychle vědětl. Vážím si toho.“

Můj mozek začal pracovat na plné obrátky, jak se snažil dát si souvislosti dohromady. Než jsem ale na něco rozumného stačila přijít, ozval se ten druhý.

„Maličkost, tak jsme se přece domluvili,“ zasmál se ten Scott a troufala jsem si tvrdit, že nad tím i mávl rukou. Mě ale nejvíce zaujalo slovo domluvili. Obočí mi samo od sebe tázavě vyletělo vzhůru. Napínala jsem uši a zrakem už nesetrvávala na díře v mých kalhotách, nýbrž jsem upřeně hleděla před sebe. „Ještě štěstí, že už jsme tuhle mladou dámu u nás na stanici měli a známe její jméno, protože dnes s námi odmítá jakkoliv komunikovat,“ řekl ten dědula naoko přísným tónem.

To byla poslední kapka. Už jsem to nevydržela a střelila nahněvaným pohledem po nich dvou. Jen letmo jsem přelítla obličej toho policajta, víc mě zajímal on. Otevřela jsem pusu, abych mu od plic vynadala za to, že si na mě najímá soukromýho detektiva či co, ale slova se mi zadrhla někde v krku. Žaludek mi udělal kotrmelec, když jsem zjistila, že mi nevěnuje pozornost. Skoro jako bych tu vůbec nebyla, neexistovala. To nebylo dobré znamení. Ta ledová maska mi k němu absolutně nepasovala.  

Jedna má půlka chtěla, abych ho taky ignorovala, ale ta druhá se proti tomu bránila – tu jsem taky poslechla. S podezíravě přimhouřenýma očima jsem na něm visela očima – snad jsem doufala, že pracháče ten upřený pohled přiměje mi ho oplatit -, a snažila se z jeho tváře něco vyčíst.

Nic.

„Mohli bychom se vrhnout na vyřizování, Scotte?“ zeptal se pracháč a na každé slovo dával zvláštní důraz. Neušlo mi, jak si na konci tiše povzdechl. Dědula se zatvářil zaskočeně. „Ty papíry a všechno okolo,“ vysvětloval přesněji a pomaleji, aby to poliš pochopil. Já vždycky tvrdila, že jsou to debilové. „Rád bych to už měl za sebou a vrátil se zpátky domů. Mám ještě nějakou práci.“

„Ach, jistě, omlouvám se,“ plácnul se do čela staroch v uniformě a omluvně se na pracháče pousmál, „pojďte se mnou.“ Společně pak zmizeli za rohem, kam už mé oko nedohlédlo.

Nechali mě tam u stolu dřepět samotnou a ani se neobtěžovali mi říct, co to pro mě znamená. Nejistě jsem se rozhlédla po místnosti, hledala jsem něco, co by mi aspoň napovědělo, jak to se mnou bude dál. Sem tam kolem mě prošel nějaký muž v uniformě, ale ani jeden se u mě nezastavil. Nikdo se na mě nedíval, nikdo se mnou nemluvil a ti dva byli taky stále v prdeli. Ani jsem nevěděla, jestli se ještě vůbec vrátí. Možná, že ne. Možná pracháč odešel jinými dveřmi, které tady někde jistojistě jsou.

Nechápala jsem, proč jsem vlastně přišel. Utekla jsem od něho, aniž bych něco řekla, tak proč to dělal? Mohl se na mě klidně vykašlat a nechat se mě v tom pěkně topit. Když jsem nad tím teď tak přemýšlela, možná by to bylo i lepší. Už takhle to pro mě bylo ponižující, nechtěla jsem mu být opět vděčná. Nechtěla…

S ubíhajícím časem jsem se začínala smiřovat s tím, že už nejspíš odešel. Ani ten polda se nevrátil. Byla jsem tedy volná, mohla jsem odejít? Než jsem ale stačila vyrazit ke dveřím, které mě dělily od toho se znovu svobodně nadechnout, dolehly ke mně známé hlasy. Ta trocha radosti, co ve mně zahořela, zase hezky uhasla. S funěním jsem dosedla zpátky do křesla, založila si ruce na prsou a pohledem propalovala roh chodby, odkud se posléze vynořili ti dva.

„Ještě jednou děkuju, Scotte. Moc jste mi pomohl.“ Oba muži se zastavili kousek ode mě a potřásli si rukama. „Nashledanou,“ rozloučil se pak spěšně pracháč.

Zorničky se mi v důsledku rychlejší srdeční činnosti rozšířily, jakmile jsem si uvědomila, že pracháčovy kroky míří mým směrem. Jediná zvláštnost byla, že pozornost neupíral na mě, nýbrž před sebe. Prudce jsem se narovnala, když nás dělil pouhý metr. Otevřela jsem pusu, ale hned ji zase zavřela, neboť pracháč kolem mě pouze prošel a pokračoval v cestě ke dveřím.

Jen tak okrajově jsem vnímala, jak vedle mě zaskřípala židle, jak se na ni někdo posadil. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho vzdalujících se zad. To bylo jako všechno? Žádný pohled, žádný slovo, prostě nic? Nešlo mi to do hlavy. Obočí se mi zamyšleně stáhlo k sobě, když pracháč otevřel dveře, ale neprošel jimi. Skoro to vypadalo, jako kdyby na někoho čekal. S otázkou v očích jsem se podívala po tom Scottovi. Ne, to ne!

„Můžeš jít, jsi volná,“ přikývl, „ale radil bych ti, aby se to už víckrát neopakovalo. Příště už bys z toho nemusela tak lehce vyváznout.“ Nesouhlasně jsem si odfrkla. „Nebýt Edwarda Cullena, už bys tady dávno neseděla.“ Znovu jsem si odfrkla. Líbat nohy a ruce jsem mu rozhodně nehodlala, na to mohl rovnou zapomenout. „A teď už jdi,“ máchl rukou, jako by odháněl mouchu.

Nešťastně jsem zavzdychala a jen tak pro kontrolu, zda si to ten trouba nerozmyslel, se ohlédla přes rameno. Pořád tam stál, pořád držel dveře a pořád se na mě nedíval. Fakt paráda. Neochotně jsem se postavila a šourala se za ním. Dveřmi jsem prošla s hrdě zdviženou bradou a naprosto lhostejným výrazem.

Ani poté, co jsme se ocitli venku, jsem nevěděla, na čem jsem. Zatímco já zůstala stát na chodníku, pracháč šel k autu. K mému překvapení ale nenasedl a neodjel, nýbrž otevřel dveře na straně spolujezdce a až pak se teprve přesunul k místu řidiče. Ačkoliv k tomu nic neřekl, pochopila jsem, že mě tím vyzýval, abych nastoupila.

Byla jsem v úzkých.

Nečekaně se mi naskytly dvě možnosti. Mohla jsem odmítnout a jít si vlastní cestou, nebo přijmout a setkat se s Emily. Nemusela jsem se dlouho rozmýšlet, která z těch variant je lepší. Stýskalo se mi po Emily, toužila jsem ji znovu vidět. Cítila jsem povinnost se jí omluvit za to, co jsem udělala a vysvětlit jí to.  Už teď jsem se nemohla dočkat chvíle, kdy ji budu moct znovu obejmout. Bylo jasné, že po dnešku se mé vztahy s pracháčem už nejspíš zlepšit nemůžou, ale u Emily jsem byla rozhodnutá zachránit, co se dá.

Odhodlaně jsem se zhluboka nedechla a nastoupila do auta. Ještě jsem za sebou ani nestačila zavřít dveře a auto už se rozjelo kupředu. Někdo tu byl zřejmě hodně netrpělivý…

Cesta autem mi přišla nekonečná. Ne, ona byla mnohem delší než nekonečná. Kromě toho, že tam vládlo ticho jako v hrobě, tak se celá atmosféra dala hravě přirovnat k takové, která panovala po setmění na hřbitově. Jo, neskákala jsem radostí, když jsem se musela s pracháčem bavit, ale zrovna v tento moment bych od něj nějaké to slovo uvítala. Čím déle to trvalo, tím jsem byla vytočenější a vytočenější. Neklidně jsem si podupávala nohou a prsty zdravé ruky klepala do sádry.

Nenápadně jsem zašilhala k řidiči, jestli se přece jen neblíží nějaká odezva, ale stále pozoroval jen a jen silnici před sebou. Pokud to jeho zaryté mlčení měl být jeho způsob, jak mě vytrestat, fajn, ale na hru byli zapotřebí dva. Uraženě jsem se natočila k okénku a po stylu pracháče také zahájila bobříka mlčení a ignorování.

Po dlouhých deseti minutách pracháč zastavil před známým barákem a můj tep se podstatně zvýšil. Tiše jsem zakňučela a přikrčila se. Hlavní podezřelý se vrátil na místo činu, alespoň tak jsem se při pohledu na tu luxusní vilu cítila. Svítilo se tam, tudíž ještě musela být Emily vzhůru. Má odvaha postavit se šestileté holčičce tváří v tvář byla v tahu.

Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem náhodou zrakem zabloudila k pracháčovi. To, po čem jsem nedávno toužila, bylo tady. Dva černé uhlíky mi do obličeje doslova vypalovaly kráter. Přísahala bych, že se mi chytal něco říct, ale jakoby si to zase rozmyslel, se ode mě odvrátil a vylezl z auta.

Vzpamatovala jsem se rychle. Přehrada mé trpělivosti s jeho odchodem praskla. Odpískala jsem to. Neuměla jsem držet jazyk za zuby.

„Hej, stůj!“ křikla jsem na něj s jednou nohou stále v autě. Prudce jsem za sebou zabouchla a rázně si to štrádovala za pracháčem, který kupodivu poslechl a se zakloněnou hlavou čekal na schodech. „Do hajzlu, co to s tebou dneska je? Za celou dobu ses na mě skoro nepodíval a neřekl jediné slovo. Chápu, že s tím útěkem jsem to posrala, ale –“

Pracháč se hořce ušklíbl a konečně se uráčil zvednout pohled. 

„Nemám ti co říct,“ odvětil stroze a jak jsem záhy zjistila, znamenalo to i konec naší konverzace. Pracháč mě chytře obešel a stoupal dál ke vchodu. Nahlas jsem zaklela a okamžitě spěchala za ním. Já se tak lehce vzdát nechtěla.  

„Nemáš mi co říct?“ zopakovala jsem po něm nevěřícně. „A od kdy?“ Za každou cenu jsem ho chtěla přinutit se mnou komunikovat. Nejhorší na tom bylo, že jsem si nedovedla vysvětlit proč. Mé pokusy ale vyšly vniveč a já se opět musela smířit s hrobovým tichem.

Pracháč odemknul a letmým pokynutím hlavy mi naznačil, abych šla první.

Bylo zvláštní se vracet do domu, ze kterého jsem před čtyřiadvaceti hodinami dobrovolně odešla. Nebyla jsem tu jeden den, ale mně to přišlo, jako by uběhl přinejmenším měsíc. Překročila jsem práh a zrakem spočinula na béžové sedačce, kde seděly čtyři osoby. Alice jsem poznala okamžitě, ale dvě další ženy po její pravici jsem sice nikdy předtím neviděla, ale byla tam jistá podobnost s pracháčovou sestrou. Nedalo se přehlédnout, jak se po sobě podívaly, když jsem vešla, ale ony teď byly má poslední starost. Pro mě nejdůležitějším člověkem v místnosti byla Emily, jen ta mě teď zajímala.

Několikrát jsem nervózně přešlápla na místě, než jsem rty přiměla vytvořit jakýsi pofiderní úsměv. Měla jsem obrovskou chuť si nafackovat. 

„A-ahoj,“ hlesla jsem do ticha a pohlédla jí zpříma do očí. Píchlo mě u srdce, když jsem spatřila tu spoustu nenávisti, která se tam zračila a až do poslední kapky patřila mně. Opatrně jsem udělala krok dopředu a v ten samý moment se Emily zvedla z pohovky a utíkala po schodech nahoru.

„Emily…“ zavolala jsem za ní, ale hlas mi selhal. Natažená ruka mi spadla podél těla. Nečekala jsem žádné vřelé uvítání, ale že přede mnou uteče do svého pokoje, představu o mém návratu taky dvakrát nevystihovalo. Neměla jsem právo se na ni zlobit, zasloužila jsem si to.

„Zlobí se na tebe,“ pronesl na vysvětlenou pracháč do mého ucha, když procházel kolem mě. 

„A očividně není sama,“ zašeptala jsem za ním ještě, než se za ním s hlasitým třísknutím zavřely dveře od pracovny.

Tak to by bylo. Vítej zpátky, Bello.

Dobrou minutu jsem pak civěla na kliku, snad jsem si myslela, že by se mohl vrátit. Zbytečně. Ztrápeně jsem sklopila tvář k zemi a zavřela oči. Přála jsem si vlastnit moc, která by dokázala vrátit čas o pár hodin zpět. Nenapadala mě jiná možnost, jak tohle dát do pořádku. Protože nadpřirozenými schopnostmi jsem nevládla, nezbývalo mi jiného, než spolknout hrdost a prosit o odpuštění. 

„Asi… asi bych měla jít za ní,“ pronesla jsem jen tak do větru, když jsem si uvědomila, že tam nejsem sama, ale na gauči stále sedí Alice a ty dvě neznámé. Dost mě povzbudilo, když mě Alice podpořila značným přikývnutím a úsměvem, ani ty dvě neznámé nezůstaly pozadu.

Schody jsem zmákla bez problémů, ale jakmile se blížil její pokoj, můj krok vázl. Musela jsem se nejméně desetkrát zhluboka nadechnout a zase vydechnout, abych se dokopala k tomu zaklepat. Byla jsem sama sobě pro smích. Moc jsem to dramatizovala. Dělala jsem, jako by snad za těmi dubovými dveřmi čekala sedmihlavá saň a ne pouhé šestileté dítě. Takhle vyvádět jsem si dovolila až tehdy, co budu stát před jeho pracovnou. Jo, to bude jiný kafe.

Jelikož se žádné dále neozvalo, vešla jsem i bez něho. Našla jsem Emily, jak se zamračenou tváří sedí na kraji postele.

„Běž pryč,“ křikla na mě a ve vteřině byla schovaná pod peřinou. Samozřejmě jsem ji neposlechla a zabrala její předchozí místo. Měla jsem v plánu tu zůstat tak dlouho, dokud se všechny věci mezi mnou jí nevrátí do pořádku.

„Prcku, vylez, chtěla bych ti něco říct,“ poprosila jsem jí a dlaní konejšivě přejela po přikrývce. Celá hromada se zavrtěla, jak se nejspíš snažila před mým dotekem ucuknout. Bylo mi z toho smutno. S Emily jsme se nikdy nehádaly a o to to bylo právě horší.

„Běž pryč,“ vyháněla mě opětovně z pokoje. I přes tu vrstvu přikrývek jsem rozpoznala, jak zlomeně její hlas zní. „Všechno jsi zkazila. Nenávidím tě!“ Bezradně jsem si povzdechla a schovala tvář do dlaní. Nevěděla jsem si rady, snad poprvé za celou dobu jsem zatoužila, aby tady se mnou byl pracháč. Bylo to zvrhlý, ale bylo to tak. On by si s ní jistě věděl rady, on by ji přiměl vylézt ven. Jak by taky ne, když on na rozdíl ode mě neutekl. Tohle jsem teda řádně podělala. 

„Emily, prosím,“ žadonila jsem zoufale.

„Ne,“ zahuhlala tvrdohlavě zpod peřiny, „já s tebou nechci mluvit. Chci, abys odešla. Chci tady Edwarda, ten nelže.“

„A…“ zaváhala jsem, „a v čem jsem ti lhala, Emily?“ zeptala jsem se jí tiše, ačkoliv jsem odpověď dávno znala. Moc dobře jsem si vzpomínala na své sliby, které jsem jí dala, každý den je opakovala a které jsem včera nedodržela. Teď jsem se ale snažila využít každé šance, která by mohla Emily přinutit se mnou mluvit a neodhánět mě od sebe.

Nespouštěla jsem zrak z přikrývky, doufala jsem, že se umoudří a vyleze ven. Podle Emily na to asi bylo stále brzo, jedna věc mě ale potěšila – její jemný hlásek, co se mi po nějaké době donesl k uším. Víc jsem se naklonila k ní, abych ji vůbec slyšela a nic mi neuteklo.

„Slíbila jsi, že mě nikdy neopustíš, že zůstaneme napořád spolu, ale nebyla to pravda. Odešla jsi, protože už mě nemáš ráda.“  

Srdce se mi zastavilo. Tohle jsem nechtěla, aby si myslela, vlastně mě ani nenapadlo, že by se k takovému výsledku mohla někdy dopracovat. Potřebovala jsem jí vysvětlit, že to není pravda, že kvůli tomu jsem neodešla. Vyskočila jsem na nohy a přeběhla postel, abych se dostala k místu, kde jsem se domnívala, že bude mít hlavu. Klekla jsem si na zem a pomalu odhrnula peřinu stranou. Emily si okamžitě přitiskla dlaně na obličej a otočila se ke mně zády.

Povzdechla jsem si.  

„Zlato, já tě ale mám ráda. Mám tě moc ráda,“ tloukla jsem jí do té její makovičky a pohladila ji po vláskách. Opět přede mnou ucukla a pro jistotu si na hlavu přimáčkla polštář. Kurva, Bello, snaž se o trochu víc.

„Nemáš,“ hádala se se mnou. „Kdybys mě měla, tak bys tady zůstala.“

„Ne, ne, ne,“ opakovala jsem neustále jako zaseknutá gramofonová deska, „tak to ale přece vůbec není. Neodešla jsem proto, že bych tě neměla ráda, ale protože tě naopak ráda mám,“ vychrlila jsem ze sebe, aniž bych nějak zvlášť dumala nad tím, jak to zní. Byla to ale pravda. „Broučku, dej pryč ten polštář a podívej se na mě, prosím.“

Tetelila jsem se blahem, když mě Emily poslechla a opravdu se na mě za pár vteřin dívala dvě modrá kukadla. Abych se ujistila, že žádná hra na schovávanou se již nebude konat znovu, odhodila jsem polštář někam za sebe.  

„Hodná holka,“ pochválila jsem ji a usmála se. „Emily, já vím, že to, co jsem udělala, bylo ošklivý a zlobíš se na mě za to…“

„Jo,“ zamručela, našpulila pusu a odvrátila tvář na opačnou stranu. Pak si to ale rozmyslela a otočila se zase na mě. „A Edward taky,“ dodala rychle a znovu se obrátila.

Přikývla jsem. „Jo, to máš pravdu,“ zašeptala jsem.  

Zvedla jsem se a přešla k obrovskému oknu. Nemohla jsem si pomoct, ale rozčilovalo mě, že byl pracháč naštvaný. Nechápala jsem, co mu vadí, měl být spíš rád, že se mě zbavil. Přesto jsem se ale nemohla zbavit pocitu, který mě nutil jít za ním a omluvit se mu. Možná bych mu měla i poděkovat. Muselo mi hrábnout. Opravdu muselo, protože tohle jsem nebyla já. Nikdy jsem se někomu, kdo mi lezl a koho jsem bytostně nesnášela, neomlouvala, natož abych mu ještě děkovala! To bylo proti mému přesvědčení.

Zatřepala jsem hlavou a pozornost upřela na tu malou cácorku v posteli, která už si nehrála na uraženou.

„Zase odejdeš, Bello?“ strachovala se. Emily položila zásadní otázku, na kterou ode mě očekávala rozhodující odpověď.

Odmlčela jsem se. Potřebovala jsem si to pořádně rozmyslet, nechtěla jsem plácnout to první, co mi přijde na pusu jen proto, abych Emily pro teď uklidnila a za několik dní udělala další unáhlené rozhodnutí, kterého bych mohla litovat. Mým štěstím bylo, že jsem si už vyzkoušela, jaké by to bylo. Nebyla to sice nějak závratná doba, ale i tak mi to stačilo k tomu, abych věděla, že už nikdy nechci, aby se to opakovalo.

„Ne, nikam už nepůjdu,“ ujišťovala jsem ji něžně. Když se pak Emily nad mými slovy rozzářila jako vánoční stromeček na náměstí, díra uvnitř mě vyvolaná naším odloučením se postupně zacelovala. Emily byla mou součástí, která se prostě oddělit nedala, a bylo smutný, že jsem si to uvědomila až takhle pozdě, ale lepší pozdě nežli později.

„Myslíš to vážně?“ ověřovala si s posledními pochybnostmi. Nezazlívala jsem jí je.

„Smrtelně vážně,“ přikývla jsem a zpečetila to olíznutím dvou prstů. „Opravdu mě to moc mrzí, špunte, ale slibuju, že budeme spolu, už napořád a pokud bych náhodou někdy dostala ten hloupý nápad a chtěla zase odejít, vezmu tě s sebou.“

Provinile jsem se na ni usmála a vlezla k ní do postele. Emily se ke mně okamžitě přitulila a pevně mě objala kolem pasu. Srdce mi poskočilo radostí. Tiskla jsem jí k sobě a užívala si její blízkost.

„Já ale nechci jít pryč,“ pípla smutně, „chci zůstat s Edwardem.“

Hrudník se mi zvedl ve zdlouhavém nádechu. „Já vím, broučku,“ zašeptala jsem jí do vlasů a zavřela oči. „Já vím.“

I s touhle variantou jsem počítala a musela ji chtě nechtě přijmout. Pro mě bylo nejdůležitější, aby Emily byla šťastná a jestli pro ni štěstí znamenalo, že já a pracháč budeme pod jednou středou, nezbývalo mi nic jiného, než zatnou zuby a nějak to přežít. Můj postoj k pracháčovi se sice nijak nezměnil, aspoň jsem si to nepřiznala, ale uznala jsem, že nebýt jeho, s Emily bych se teď těžko objímala. Ani jsem nechtěla pomyslet, co by se mnou bylo, kdyby se na té stanici neukázal.

Znechuceně jsem se ušklíbla. Jak mě bylo proti srsti, když jsem musela být někomu za něco vděčná. Připadala jsem si tak uboze. Vždycky jsem se o sebe dokázala postarat sama a pak přijde jeden bohatý chlápek a můj život se obrátí vzhůru nohama. Štvalo mě, že jsem ho potkala a nejvíc mě štvalo, že se mnou nemluvil.

Štvalo mě, že mě to štvalo!  

„Omluvíš se mu?“ ozvala se Emily po chvíli a odtáhla se kousek ode mě, aby se na mě mohla podívat. Zamračila jsem se. Nebyla jsem si jistá, zda jsem si správně vyložila význam její otázky. Bála jsem se, že ano. Zničehonic se mi začalo špatně dýchat.

„A komu?“ dělala jsem hloupou a uhnula pohledem do strany. Bylo stupidní si myslet, že by to Emily nechala plavat a neodpovídala, ale doufat jsem mohla. To bylo totiž to jediný, co mi zbývalo.

„Edwardovi přece,“ zakoulela očima Emily a potvrdila mi tak mou domněnku.

„Co?“ zaskřehotala jsem. „Proč… proč bych to měla dělat?“

Malá pokrčila ramínky a zatvářila se zamyšleně.

„Možná by pak už nebyl naštvanej, já už taky nejsem,“ uculila se na mě.

Bylo sladký, jak si myslela, že se dá všechno tak lehce vyřešit, ale pochybovala jsem, že by na pracháče zapůsobilo, kdybych přišla s obyčejnou omluvou, zvlášť když se se mnou odmítal bavit. Snad kdybych mu řekla to samé co Emily a to, že ho mám ráda. Jistě bych si tím přivlastnila jeho pozornost, ale to už by dřív nastal konec světa, než bych já něco tak absurdního vypustila z pusy.

„Edward o tebe měl starost,“ plácla Emily, zatímco já vymýšlela, jak šikovně z té omluvy vybruslit. Její poznámka mě dostala natolik, že jsem si málem zlomila vaz, jakou rychlostí jsem otočila hlavu zpátky k ní. Jí to samozřejmě nepřipadalo zvláštní a tvářila se, jako by to byla zcela normální věc.

„To ti říkal?“ žasla jsem, protože mi to přišlo absolutně neuvěřitelný.

„Ne, ale povídal to tetě Alice, tetě Rose a tetě Esmé,“ vysvětlila nezaujatě, zajímavější pro ni byl plyšový pes na vedlejším polštáři. Neměla jsem ponětí, kdo je teta Rose a teta Esmé, ale pak jsem si vzpomněla na ty ženy dole v hale a všechno mi zapadlo do sebe.

„A neříkal… pracháč ještě něco dalšího, něco zajímavýho, co bych měla vědět?“ tahala jsem z ní rozumy a pokoušela se, aby to neznělo tak naléhavě a nedočkavě. Emily zavrtěla hlavou ze strany na stranu. Usoudila jsem, že dnes už z ní nic nedostanu.

Posléze jsem ji přinutila jít se vykoupat a uložila ji do postele. Než jsem odešla z jejího pokoje, aspoň desetkrát se mě s obavami zeptala, zda zůstanu. Pokaždé jsem jí popravdě sdělila, že ano.

Mé následující kroky nevedly do mého pokoje, ten jsem bez povšimnutí minula a pokračovala po schodech dolů přes halu a dlouhou chodbou až k samotné pracovně. Neobtěžovala jsem se s klepáním a rázně vpadla dovnitř.  

„Musím s tebou mluvit,“ vybafla jsem bez zbytečného protahování, aniž bych se nejprve ujistila, zda v místnosti vůbec je. Měla jsem štěstí, byl tam. Seděl za stolem a věnoval se počítači před sebou. Vypadalo to, že ho můj vpád nijak nepřekvapil.

„Nemám čas,“ zahučel a ani se neobtěžoval zvednout pohled od laptopu. Pochopila jsem, že mi tím chtěl naznačit, ať vypadnu, že se mnou stále mluvit nechce, ale to bych nebyla já, kdybych ho poslechla. Takže místo odchodu, jsem za sebou akorát zavřela dveře a opřela se o ně.

Pousmála jsem se, když jsem spatřila, jak se pracháč celý napjal a rysy v jeho tváři ztvrdly, přesto ani tehdy se jeho očím nezachtělo mě vyhledat.

„Hele, podívej se,“ začala jsem, když se on k ničemu neměl. Odpoutala jsem se ze svého místa a přesunula se až k jeho stolu. Opřela jsem se o něj rukama a předklonila se. „Já na takovýhle věci moc nejsem, takže to vezmu rychle.“ Nervózně jsem si odkašlala. „Omlouvám se,“ vyslovila jsem nahlas a kroutila se u toho jako psí víno. Odmlčela jsem se a s netrpělivým klepáním špičky o podlahu vyčkávala na… cokoliv.  

„Fajn,“ utrousil suše a dál se věnoval ťukání do klávesnice. S ním to bylo těžší, než jsem si původně myslela.

Zatnula jsem zuby a přemýšlela, zda si začít rvát vlasy a vyvádět, nebo zachovat chladnou hlavu a dát mu ještě další šanci. Rozhodla jsem se pro to druhé. Zavřela jsem oči, zhluboka dýchala a v duchu počítala snad do milionu. Moc mi to nepomohlo, a když jsem pak oči otevřela a všimla si, že pracháč za celou dobu nijak nezměnil polohu, mohla jsem začít od začátku.

„Nebuď na mě naštvanej,“ požádala jsem ho a posadila se oproti němu do křesla. On si možná myslel, že mě tou jeho nevšímavostí vůči mně odradí, ale já se nemínila jen tak lehce vzdát. „Jo, neměla jsem utíkat, to přiznávám, ale nemohli bychom na to prostě zapomenout a předstírat, že se nic nestalo?“ Nic. Tak zkusíme něco jiného. „Byla jsem za Emily…“

„Fajn,“ použil znovu svou repliku a mě praskly nervy.

„Kurva,“ zahulákala jsem a vyskočila rozčíleně na nohy, „nebuď na mě naštvanej!“ Vmžiku jsem opět stála u jeho stolu a propalovala ho pohledem. Pěstí jsem praštila do desky. „Proč jsi naštvanej? Myslela jsem, že budeš spíš rád,“ rozhodila jsem rukama do strany.

Pracháč zamrzl uprostřed pohybu.

„Rád,“ odplivl si jedovatě a opřel se. Nepřístupně si založil paže na prsou a pátravě si mě přeměřil zrakem. Přimhouřenýma očima mě upřeně hypnotizoval, a kdyby se jeho hrudník nezvedal v pravidelných intervalech, trvala bych na tom, že ten člověk přede mnou je vytesaný z kamene.

„Jo, rád,“ prskla jsem jako kočka. „Měl bys ode mě navždy pokoj a -“ Umlčel mě zvednutou rukou.

„Aha,“ uznale pokýval hlavou a s předstíraným zamyšlením se podrbal na zátylku. „Takže ty ses uprostřed noci vyplížila na balkon, slezla po mříži a utekla jen proto, že sis prostě myslela, že já to s radostí přivítám, neboť budu mít o jednu starost míň, chápu to dobře?“ vychutnával si mě. Moc dobře jsem byla vědoma ironie v jeho hlase. Skřípala jsem zuby a vyhýbala se očnímu kontaktu. „To bylo od tebe velmi šlechetné, Bello,“ pochválil mě chladně a postavil se.

Chystal se mě obejít a opustit místnost, ale abych právě tomu zabránila, zastoupila jsem mu cestu.  Zavrtěla hlavou jsem hlavou a zatvářila se nejprosebněji jako ještě nikdy. Ani fakt, že byl mohutné postavy a asi o dvě hlavy vyšší já, mě nedonutil se stáhnout.

„Přiznávám, že to možná nebyl ten hlavní důvod, proč jsem to udělala, ale sám musíš uznat, že na tom něco prostě je. Ty a já,“ kmitala jsem ukazováčkem od něho ke mně a zase zpátky, „to nejde dohromady. My nikdy nebudeme kamarádi.“

Pracháč si něco nesrozumitelně zamručel pod nos.

„Možná…“ řekl už jasněji.

„Určitě,“ opravila jsem ho drze.

Mlčky jsme se vzájemně do sebe vpíjeli pohledy, dokud pracháč neustoupil dozadu a s rukama v kapsách lhostejně nepokrčil rameny.

„Nedržím tě tu, takže jestliže tu už opravdu nechceš být, támhle jsou dveře,“ oznámil mi příkře a ukazováčkem namířil někam za mě, „cestu ven doufám najdeš sama.“ Ledově se na mě zahleděl a pak se přesunul ke zdi, která rozdělovala místnost na dvě poloviny. Všimla jsem si několika papírů, které na ní visely.

Přešla jsem jeho zmínku o odchodu a přemístila se vedle něj. Nebyly to obyčejné papíry, jak jsem si zprvu myslela, ale obrázky. Bolestivě jsem se hryzla do rtu, abych zabránila smutnému povzdechu, co se chtěl dostat ven. Roztřesenými prsty jsem přejela po kreslené postavičce, v níž jsem poznala samu sebe.

„Ale až budeš odcházet, mysli přitom na Emily, protože předtím jsi to jistě nedělala,“ dohadoval se pracháč, než jsem mu ale stihla opáčit, že nemá pravdu, protáhl se kolem mě a vyšel ven na chodbu.

Tak on si bude hrát na uraženýho, bude mi tu vyčítat můj útěk a sám pak vezme nohy na ramena? Tak to ani omylem. Jako neřízená střela jsem vyrazila za ním. Všechny nadávky a vysvětlení, kterými jsem ho chtěla zahrnout od hlavy až k patě, zůstaly nevyřčeny. Když jsem ho našla v hale, jak si obléká dlouhý černý kabát a ze stolu bere klíče od auta, zcela mě to zmátlo.

„Ty někam jdeš?“ ptala jsem se, neboť jsem nemohla pochopit, kam by v tuhle pozdní hodinu chtěl jít. Vlastně mě napadlo pár pajzlů, které i po půlnoci neměly o zákazníky nouze, ale na muže pracháčova postavení mi tohle nesedělo. Už jen z té představy se mi odporem zježily všechny chloupky na těle.  

Neodpověděl, dočkala jsem se pouhého přikývnutí.

„A kam?“ nedalo mi to, zvědavost byla silnější.

„Ven,“ oznámil mi nezúčastněně, když si upravoval límec. Nad jeho sdílností jsem se trpce ušklíbla. Jestli takhle měly vypadat všechny následující dny, tak to mě poser.

„Po-počkej,“ vyhrkla jsem úpěnlivě, když otevřel dveře a mně došlo, že to není žádný jeho vtip, ale opravdu na noc někam odchází. Moc jsem nespoléhala na to, že by mě poslechl, o to víc jsem byla zaskočená, když se na prahu opravdu zastavil, aby si vyslechl, co mám na srdci. Největší problém byl ten, že jsem tam neměla nic. Řekla jsem to jen proto, abych ho zdržela. Nechtěla jsem, aby šel pryč.

„Tak potřebuješ něco, Bello?“ vzdychl netrpělivě pracháč otočený zády ke mně.

„Já… já,“ koktala jsem, jak jsem nahonem pokoušela něco vymyslet. Plácla jsem to první, co mi přišlo na rozum. Litovala jsem toho ještě dřív, než to ze mě vypadlo na hlas. „Jen jsem ti chtěla poděkovat, jak jsi mě vysekal od těch fízlů, tak… díky.“ Do prdele, opravdu jsem právě teď řekla pracháčovi díky? Štěstí, že nemohl vidět, jak jsem se následně plácla do čela.

„Fajn.“

»Shrnutí«

 Bella je zpátky doma, ale co myslíte, umoudří se konečně, nebo to za nějaký čas udělá znovu? Ta část s Edwardem měla vypadat rochu jinak, ale jemu se prostě s Bellou mluvit nechtělo. Holt se bude muset Bella v dalš kapitole víc snažit.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Jsem zvědavá na vaše reakce, za které vám už předem moc, moc děkuju.

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 8. kapitola: