Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší zítřky - 22. kapitola

24.08.2013 (07:00) • Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 6044×

22. kapitola

 Bylo něco málo po páté odpoledne. Čas, kdy Edward obvykle pomáhal Emily s úkoly. Ráda jsem jen tak tiše seděla a pozorovala, jak se Edward se svatou trpělivostí pokouší malou naučit psát, číst a počítat, nebo jak jí ochotně odpovídá na její zvídavé otázky. V životě jsem nikdy nepotkala chytřejšího člověka, než byl Edward. Obdivovala jsem, jak moc byl sečtělý a světaznalý. Kdybych ho osobně neznala, tipovala bych, že je Edwardovi o nějakých padesát let víc, tak na mě v takových chvílích častokrát působil. Fascinovalo mě to.

Jenže dnes bylo všechno jinak. Místo, abych podporovala Emily v boji proti jednotlivým písmenkům a uctívala Edwardovy učební metody, tak jsem už dobrých pět minut neklidně přešlapovala před dětským pokojem a neúspěšně se odhodlávala vejít dovnitř. Sama jsem nedovedla vysvětlit pravou příčinu mé nervozity. Ale představa, že tam vkročím a budu vystavena jeho přímému pohledu, mi způsobovala pocit nevolnosti. Končetiny se mi třásly a srdce se nastěhovalo vysoko do krku. Možná za to z velké části mohl můj dnešní sen, zaměřený pouze na mě a Edwarda v ošemetné situaci, která mi už jen při obyčejné vzpomínce nebezpečně zbarvovala tváře dočervena. Přesto jsem se ale nedokázala zbavit takového toho zdání, jakože se mě snad mé vlastní tělo pokouší odradit. Jako kdyby mi chtělo naznačit, ať tohle odpoledne raději strávím jinou činností.

V duchu jsem se okřikla. Zabralo to.

Pečlivě jsem si upravila tričko, dvakrát si prsty projela vlasy a se statečným výdechem konečně zmáčkla kliku. Dychtivý úsměv, který se mi stihl vetřít na rty za tu krátkou vteřinu, kdy se dveře odlepily od futer, mi nevydržel dlouho a těch několik centimetrů zbývajících mi k úplnému vstupu do pokoje zůstalo nepřekonaných. A celé to zavinilo jedno nadšené zvolání.  

„Jde ti to perfektně, maličká. Jsi ta nejšikovnější holčička na světě. Paní učitelka z tebe bude mít radost.“

Vysoký hlas, jenž potrápil můj sluch, se ani zdaleka nepřibližovat tomu, který jsem původně očekávala. Edward Emily nikdy neoslovoval maličká. Obočí se mi nespokojeně stáhlo k sobě současně s ústy, která samým rozčilením utvořila tenkou linku.

Napjala jsem se.

Neváhala jsem ani vteřinu a jedním divokým pohybem jsem vrazila do dveří, ty se nehlučně otevřely a poskytly mi tak přímý pohled do dětského pokoje.

Emily seděla spořádaně u svého psacího stolu a nahýbala se nad jakousi knihou, zatímco Zion s nohou přes nohu seděla na stole a s lehkým přikyvováním se něčemu usmívala.

Byla to ona, která můj příchod zachytila jako první. Narovnala se a s dech beroucí ladností spustila své dlouhé nohy na zem. Dokonce i gesto, kdy si rovnala krátkou sukni, působilo jakýmsi vznešeným dojmem. Lesklé měděné vlasy, jiskřivý úsměv a oči plné tekutého zlata její krásu jenom podtrhávaly.

Sžíravou závist dokázala zmírnit až Emily, která konečně zaznamenala mou přítomnost. Těžké soustředění z její tváře rázem vyprchalo a nahradila ho čistá radost.

„Bello,“ vypískla rozjařeně, vyskočila ze židle a s rozpaženýma rukama se řítila ke mně.

Než jsem stihla jakkoliv zareagovat, už jsem měla kolem pasu pevně omotané dvě drobné ručky, jež se ze mě snažily vymáčknout i ty poslední zbytky vzduchu. Musela jsem se tomuhle jejímu střeštěně vřelému přivítání zasmát, přesto mě to ale neuvěřitelně zahřálo u srdce, veškerá ztuhlost polevila.

Víc jsem si to rozverné dítě přivinula k sobě.

„Nazdar, cvrčku, jak to jde?“

„Zion mi pomáhá se čtením,“ hlásila mi horlivě se zavrácenou hlavou, aniž by se ode mě byť jen na milimetr odlepila. Má dlaň klouzající po jejích zádech zkameněla.

Ten blažený opar doposud svírající mé srdce se ve vteřině změnil na ledový krunýř s ostrými hroty, které mi při každém dalším pokusu o nádech působily nepříjemnou bolest. Strnule jsem hleděla do těch oceánově modrých očí, které ale postrádaly právě tu zoufalost a beznaděj, pro kterou jsem si původně přišla. Úsměv mě nadobro opustil. Sobecky jsem doufala, že budu její zachránce. Že jí vysvobodím ze spárů zlé čarodějnice, která ji tu drží násilím. Ale zatím to vypadalo, že se tu obě dvě dobře bavily a moje přítomnost ani jedné zdaleka nechyběla. Podle všeho si Emily našla novou kamarádku. To nebylo povzbudivé zjištění.    

Trvalo mi dlouho, než jsem opět získala ztracenou kontrolu nad svým tělem a neochotně pohlédla na jmenovanou.

„To je Zion moc hodná,“ řekla jsem s násilnou přátelskostí, do které se i přes veškeré mé snažení vkradly zřetelné náznaky jízlivosti.

Zion si toho ale nevšimla, neboť měla oči jen pro Emily.

Skromně pokrčila rameny.

„Emily je velmi šikovná. Jde jí to moc dobře,“ pronesla pochvalně s podivně zastřeným výrazem. Zaskřípala jsem zuby a se staženými rty jsem sledovala, jak se Zion sklání k Emily a s nevyřčeným očekáváním k ní natahuje paži.

Stále jsme ji objímala, mohla jsem s ní kdykoliv couvnout a stáhnout tak Emily s sebou. Nic z toho jsem však neudělala. Možná jsem doufala, že to nebude potřeba. Spletla jsem se. Emily nezaváhala ani vteřinu a svolně vložila svou drobnou dlaň do její nastavené. Ani se neohlédla, když si ji Zion přitáhla k sobě.

Po páteři mi opakovaně přejelo mrazivé chvění.

„Emily, andílku, nechceš to Belle předvést?“

„Chceš ukázat, jak umím číst, Bello?“ vyhrkla zapáleně Emily, až jsem se tomu musela pousmát. Jejímu nadšení se nedalo odolat.

„Že váháš, prcku.“

Emily hlasitě zavýskala a hned se rozeběhla ke stolu, aby se připravila. Pobaveně jsem nad ní zavrtěla hlavou, ale místo abych šla rovnou za ní, jsem se vydala opačným směrem. Šla jsem za Zion s otázkou, která mě trápila od samého začátku. Musela jsem zjistit, proč jsem nucena tu snášet její přítomnost a ne tu Edwardovu.

„Potřebuješ něco, Bello?“ zeptala se vstřícně, aniž by zvedla zrak od své práce, která spočívala v tom, že přerovnávala mnou ustlanou postel. Nehorázně mě to navztekalo.

„Kde je Edward?“ vyštěkla jsem na ni podrážděně, ačkoliv jsem to tak nezamýšlela. Ale nedokázala jsem se ovládnout. „On ještě není doma, nebo co?“ Byla jsem si téměř jistá, že jsem jeho hlas v domě zaslechla.  

„Ale ano, je,“ odpověděla stručně a dál se zabývala kontrolováním přehozu, zda přečnívá na obou stranách stejně.

Následovala dlouhá minuta ticha, která mě připravila i o ty poslední zbytky trpělivost. Ostře jsem vydechla a provokativně se usadila doprostřed postele, takže její práce vyšla vniveč. Bohužel ji to ale nevytočilo tolik, jak jsem předpokládala. To bylo velké zklamání. Alespoň jsem konečně získala její pozornost.

Chápavě přikývla. „Vím, že je to obvykle on, kdo asistuje Emily u učení, ale dneska jsem prostě chtěla Emily pomoci já. Je to snad problém?“ chtěla vědět, celá zmatená.

Jo, velkej problém.  

„Ne, není,“ hrála jsem nezaujatou. „Já jen, že jestli toho má Edward moc, tak mohl říct mně,“ nechápavě jsem se zamračila. Jenže tohle byl právě v tomhle domě ten zásadní problém, pomyslela jsem si rozmrzele v duchu. Mně totiž nikdo nikdy nic neříkal.

„Tobě?“ Zion pochybně pozvedla obočí. Zamračeně jsem si založila ruce na prsou a vyčkávavě naklonila hlavu k pravému rameni. „Bello, neuraž se, ale chodila ty jsi vůbec do školy?“ zeptala se se shovívavým úsměvem. „Nechci, aby sis myslela, že nějak pochybuju o tvých… kvalitách ohledně výchovy malých dětí, ale prostě se domnívám, že pro Emily bude nejlepší, když na ni při veškerých školních povinnostech bude dohlížet někdo… zkušenější.“ Překvapeně jsem zamrkala. Podle ní jsem nebyla dostatečně zkušená? Co to znamenalo? Že jsem blbá? „Bello, neber si to nějak osobně. Edward a já jenom chceme pro Emily to nejlepší. A pro tebe ostatně taky.“ Zhrozila jsem se, když jsem v jejím výrazu zaznamenala soucit. „Napadlo tě někdy, že by sis třeba doplnila vzdělání?“ Neodpověděla jsem. „Popřemýšlej o tom.“ Když kolem mě pak procházela, povzbudivě mi stiskla rameno.

Nikdy jsem se nestarala, co si o mně myslí druzí. Nikdy mě jejich názor na mě a můj způsob života nezajímal, jenže teď jakoby se ve mně něco zlomilo. Nedokázala jsem to tak lehce hodit za hlavu. Paralyzovalo mě to.

Bylo to, jako kdyby mi někdo podkopl nohy a já se obličejem svalila rovnou do bláta, které představovalo můj ubohý, posraný život. Bylo to, jako by mi svým prohlášením o mé nedostatečnosti násilím otevřela staré rány, které znovu začaly nezastavitelně krvácet. Najednou jsem měla před očima všechny mé nedostatky, které měly na svědomí, proč jsem si připadala jako ten nejneschopnější člověk na světě.

„Tak už pojď, Bello,“ zavolala na mě netrpělivě Emily od psacího stolu. Málem jsem na ni zapomněla.

„Už běžím,“ zamumlala jsem přiškrceně, stále zasáhnutá Zioninými slovy o mé negramotnosti.

Zoufale jsem zavřela oči ve snaze umlčet všechny nežádoucí myšlenky, schovat se před nimi. Ale šlo to špatně. Vlastně to nešlo vůbec.

Ani Emilyino čtení mi v tom nijak závratně nepomohlo. Nedokázala jsem vnímat její hlas, doléhal ke mně z velké dálky. Nerozuměla jsem mu.

Ale zase jsem nebyla tak mimo, abych si na Emily nevšimla jistý změn.

Moc dobře jsem si pamatovala, do čeho jsem se jí ráno pomáhala obléknout, ale nyní z toho na sobě neměla ani kousek. Pro tuhle chvíli byla navlečená do fialových, ne zrovna pohodlně vypadajících šatů, bílých punčoch a stříbrných střevíčků. Taky byla jinak učesaná. Mnou nevzhledně vytvořený culík nahradila složitě zapletená změť copánků.

Nemusela jsem zrovna dvakrát dumat nad tím, kdo má tuhle změnu na svědomí. Nelíbilo se mi to. Emily teď víc vypadala jako ona a víc zapadala do jejich světa.

Bohužel jsem nedostala příležitost se nad tím pořádně zděsit, neboť Emily právě dočítala poslední větu.

Jen tak tak jsem si stačila pozměnit výraz.

„Teda, já zírám,“ kývla jsem uznale. „S takovou budeš za chvíli chytřejší než Edward,“ poznamenala jsem v legraci

„To mi Zion říkala taky,“ zakřenila se Emily a moje pečlivě zvednuté koutky úst povadle klesly dolů. Musela jsem se kousnout do rtu, abych jednak zabránila nešťastnému povzdechu a jednak, abych nahlas nevyslovila něco opravdu ošklivého.

„Však je to taky pravda,“ připojila se ke mně ta světice.

„A víš co ještě, Bello?“ Emily poskočila na židli, jako kdyby si právě vzpomněla na něco velmi úžasného. Ale tím akorát přiživila nutkavý pocit dřepnout si a přitisknout si dlaně na uši. Nechtěla jsem nic slyšet, tušila jsem totiž, že to bude nějak souviset s ní. A trefila jsem se. „Zion mě chce vzít o víkendu do dětskýho muzea,“ vysypala na mě tu novinku, která mi nenávratně zauzlovala všechny vnitřnosti.

Marně jsem vzpomínala, jakže se to vlastně dýchá…

„Vážně?“ ucedila jsem skrz křečovitý úsměv, který se mi podařilo si přimontovat na obličej - měl však omezenou dobu trvání.  

„Taky mi, Bello, slíbila, že půjdeme do kina. A do ZOO!“ rozplývala se Emily, přitom se na Zion dívala uctivým pohledem. Pohledem, který ještě donedávna patřil mně. Bodlo mě z té ztráty u srdce. Ale musela jsem se nějak popasovat s tím, že pro Emily už nejsem tak zajímavá. Ona byla lepší, schopnější splnit jí všechny její sny. V žádném případě jsem se s ní nemohla rovnat.

„Samozřejmě jsme s Emily myslely, že bys mohla jít s námi,“ poznamenala Zion laskavě.

„Jo, Bello, že půjdeš, prosím, že půjdeš s námi,“ žadonila Emily s prosebně sepjatými dlaněmi. Tohle vůbec nebylo fér.

Nezadržitelně jsem začala propadat panice – nevěděla jsem, co si mám počít. Na jedné straně jsem nechtěla svým odmítnutím ublížit Emily, ale na té druhé se mi nehorázně příčilo strávit se Zion několik hodin pohromadě a sledovat, jak se dál urputně snaží Emily vetřít do přízně, stejně jako teď. Dělalo se mi z toho zle. Klidně se mohla chovat jako Matka Tereza, ale mě tím oblafnout nemohla. Rozhodla jsem se, pohlídat si ji, což byl taky jeden z hlavních důvodů, proč jsem na to taky nakonec kývla.

Emily radostně zatleskala.

„Těšíš se? Viď, že se těšíš, Bello? Určitě to bude bezva,“ jásala jako smyslů zbavená. 

„Jo, fakt bezva,“ zabručela jsem si kysela pod nos. Uznala jsem, že je na čase vyklidit pole. Tady pro mě už nezbylo žádné místo. „Tak já půjdu,“ zahučela jsem, aniž bych čekala nějakou reakci. „A rovnou se stavím za Edwardem, zeptat se ho, co plánuje objednat dneska k jídlu.“

„A budu si moct dát po večeři zmrzku?“ vypálila toužebně Emily, automaticky na mě udělala štěněčí oči, které byly zcela zbytečné.

Většinou to byl totiž Edward, který proti tomu měl z nevysvětlitelného důvodu námitky. Nějak nemohl pochopit, že raději strávím celou noc s bolestmi břicha z důsledku přejedení vynikající zmrzlinou, než na záchodě kvůli tomu, že mi jeden z těch jeho rádoby gurmánských kousků za stovky peněz prostě nesednul.

Souhlasně jsem na Emilyinu prosbu přikývla a spiklenecky na ni mrkla.

„A víš co?“ napadlo mě najednou. „Co kdybychom si ji pak vzaly do postele a k tomu si pustily něco kreslenýho?“ navrhla jsem s příslibem dokonale stráveného večera. Jo, jasně, s tím Zioniným výletem se tahle zoufalost rovnat nemohla – nebylo to tak bezva!-, ale i tak jsem doufala, že Emily neodmítne. Animované filmy měla ráda a zmrzlinu ještě víc. „Taky bych ti mohla před spaním něco přečíst, hmm?“ Hbitě jsem přiskočila k malé knihovničce a bez rozmyslu odtamtud vytáhla jistou knížku. „Třeba tvoji oblíbenou pohádku, tu o Popelce,“ zvedla jsem svazek nad hlavu a dovádivě se na Emily zašklebila.  

Zion si netrpělivě odkašlala, čímž nepřímo naznačila, že má proti mému návrhu jisté výhrady. Paže mi otráveně poklesly podél těla. „Vlastně jsem doufala, že bych to dnes pro změnu mohla udělat já,“ řekla s lačným pohledem upřeným na pohádkovou knížku v mých rukách.

Chvilku mi trvalo, než jsem si uvědomila, co po mně požaduje. A musela jsem se hodně snažit, abych na sobě nedala znát, jak moc mi je její žádost proti srsti. Můj přednes možná nepatřil k nejlepším, ale určitě to zase nebylo tak hrozné, aby se to nedalo poslouchat a musel mě někdo zastupovat. Proto jsem se bleskově snažila přijít na nejjemnější způsob, jak ji poslat do prdele.

Ovšem Zion byla rychlejší. Než jsem stihla cokoliv podniknout, byly mé ruce prázdné. Sprostě mi tu knížku sebrala a měla snad za to, že nějaký debilní úsměv to zachrání.

Prázdné ruce jsem zatnula v pěst.

Chtěla mi vzít mou jedinou radost. To jsem nemohla dovolit. Byla jsem pevně rozhodnutá si tohle privilegium za každou cenu ubránit.

Tvrdohlavě jsem našpulila rty a přimhouřila oči.

„Možná příště, dnes už jsi toho pro Emily udělala dost,“ pronesla jsem tím nejušlechtilejším tónem, jaký se mi ze sebe povedlo vydolovat. „Určitě musíš bejt děsně unavená. Pohádku jí přečtu já.“ Chtivě jsem čapla po knížce v domnění, že se mi ji podaří Zion odebrat, ale tvrdě jsem narazila. Její stisk byl pevnější, než jsem původně předpokládala. Její síla mě šokovala.

„Nejsem unavená,“ zatřepala lehce hlavou. „Jeden večer, nic víc nežádám.“

Přestala jsem si hrát na ohleduplnou a znovu pažemi cukla k sobě. „Ne,“ odmítla jsem příkře.

Přetahovaly jsme se jako dvě malé děti na písku, ale pro nás dvě tohle celá znamenalo o hodně víc než jen jako nějaká blbá dětská neshoda. Braly jsme to vážně, smrtelně vážně.

„Bello, co ti to udělá?“ přemlouvala mě dál. „Nabízím ti tu jeden volný večer, nenech se přemlouvat. Uvař si kávu, posaď se k televizi a relaxuj.“ Málem jsem se zasmála nahlas. Jako bych já snad nějaký volný večer potřebovala, jako by se snad celé dny a večery nekopala do zadku.

„Nepiju kafe,“ oznámila jsem stroze a opět prudce trhla k sobě, „a televize mě nezajímá.“

„Tak můžeš dělat něco jiného,“ doporučila mi odpudivě sladkým hlasem, „třeba si jít zaplavat do bazénu.“ Nepochybovala jsem, že to řekla schválně, určitě tušila, že neumím plavat. Na moment mě to rozhodilo a Zion to poznala. Okamžitě toho využila a pokusila se mi knížku odebrat.

Vzpamatovala jsem se dřív, než se jí to povedlo. 

Zaprskala jsem na ni jak vzteklá kočka.

„Nemám zájem, díky,“ odsekla jsem uštěpačně a dál neochvějně pokračovala v roztržce.  

Tentokrát se však Zion nedala tak snadno. Pobaveně se nade mnou ušklíbla a opětovně použila tu svou nadlidskou sílu. Bezmocně jsem sledovala, jak mi knížka proklouzává mezi prsty, nemohla jsem s tím nic dělat.

Zbývaly už jen poslední centimetry, abych o ni přišla úplně, když vtom sebou Zion zničehonic škubla. Hlava se jí nepatrně pootočila do strany, jako kdyby něco slyšela, jako kdyby naslouchala nějakému němému hlasu. Rty se ji sotva postřehnutelně pohybovaly, jako by snad i mluvila, ale mé nastražené uši žádná slova nezachytila. Ale trvalo to velmi krátce, než abych to mohla s jistou potvrdit.

Když se pak znovu začala soustředit na mě, už se nezdál její stisk tolik pevný, spíš byl tak nějak nedobrovolně rezignovaný. A nakonec tu pitomou knihu pustila úplně. Dál se jí přesto v bledé tváři odrážela nenaplněná touha po dalším boji, ale jako kdyby ji to něco nedovolovalo, jako by ji v tom něco bránilo.

„A proč to nerozhodně Emily?“ navrhla zničehonic nesmyslně.

Nechápala jsem. Emily byla přece na mé straně. Vždycky. 

Ale i tak jsem si k ní klekla a uchopila ji za ruku. „Broučku, pověz, od koho chceš přečíst pohádku? Od Zion… nebo ode mě?“ Schválně jsem na svou osobu dala zvláštní výraz. Ano, chtěla jsem, aby si vybrala mě. A taky jsem v to do jisté chvíle i věřila.

Emily zmateně zatěkala očima k vyčkávající Zion. Mlčela, snad nevěděla, jak ji slušně odmítnout a přitom nezranit její city. To byla celá ona. Ale čím déle to ticho z její strany trvalo, tím více se má jistota nebezpečně otřásala v základech.

Pak se Emily váhavě otočila zpátky ke mně.

A můj žaludek se nepříjemně zachvěl.

„Když já jsem to už Zion slíbila,“ ozřejmila mi provinile sklopeným pohledem a zasadila tím poslední hřebík do mé rakve. V tu chvíli jsem pochopila. Nikdy jsem nemohla vyhrát. Už od samého začátku jsem byla já ta poražená. Ten pocit bolel, hodně. Pustila jsem ji, jako bych se spálila. „Ale ty mi ji můžeš zase přečíst zítra,“ hlesla. Stále mi odmítala pohlédnout zpříma do očí.    

Možná to bylo dobře. Jediné, co by tam teď mohla spatřit, by byla zrada. Pravá, nefalšovaná zrada podnícená jejím nečekaným rozhodnutím. Nic nemohlo zmírnit onu vlnu zklamání, co se mi právě převalovala přes hlavu. Nic mi nemohlo vyvrátit, že jsem ztrácela svou Emily.  

Ovšem, mohla jsem natáhnout ruku a dotknout se jí, ale strach z toho, že má ruka projde skrz ni, byl až moc veliký. Přesně tak mi to totiž připadalo. Ač stála přímo přede mnou, zdála se mi na míle vzdálená. Jevila se pouze jako vznášející se mlžný opar něčeho, co ještě před nějakou chvilkou patřilo mně.

„Jo, máš pravdu,“ souhlasila jsem monotónně, mrtvě. „Vždyť o nic nejde.“ Byla jen dítě, nemohla jsem jí nic vyčítat. Alespoň ne nahlas.

Dost nepřesvědčivě jsem se pousmála a postavila se na nohy.

Ublíženě jsem se zahleděla na předmět ve svých rukách. Křečovitě jsem zatínala prsty do tvrdé vazby, tolik jsem si přála mrštit s tou zkurvenou knížkou do zdi. Možná bych se tak zbavila přebytečného vzteku, kterým jsem právě teď doslova překypovala. Chtěla jsem si nějak ulevit. Potřebovala jsem si nějak ulevit. A knedlík potlačovaného breku mi zřetelně naznačoval, že brzy tu možnost dostanu.

Nedokázala jsem odhadnout, jak dlouho jsem se tam hrbila jako spráskaný pes, ale netrpělivý klapot podpatků se na můj vkus ozval nezvykle brzo.

Rezignovaně jsem si povzdechla a pomalu vzhlédla.

Vítězoslavné odlesky v jejích očích mě ani trochu nepřekvapily.

„Možná příště,“ zašeptala s jasným výsměchem a jediným pohybem mi odebrala knihu. Houpavým krokem se posléze vrátila zpátky k Emily. Schválně si ji přitiskla k sobě, aby dala jasný důraz na to, kdo je tu vítěz a kdo poražený. 

Přerývavě jsem se nadechla a žalostně si rukama objala hrudník. Doufala jsem, že se mi tak povede zahnat tu prázdnotu uvnitř, kterou mi tam Zion vnesla. Skoro jako kdyby mi vyrvala srdce z hrudi. Jako by mi ukradla kousek duše.

Už jsem neměla žádný důvod, proč tu dál setrvávat.

Poraženě jsem vycouvala z pokoje.

Opouštěla jsem to místo s vědomím, že já a Zion nikdy kamarádky nebudeme a že válka, která se mezi námi právě rozpoutala, pro jednu z nás nedopadne dobře.

Celá vzteklá jsem zrovna procházela halou, když jsem si všimla, že dveře od knihovny jsou pootevřené. Melodie linoucí se z místnosti mě přiměla zvolnit krok.

Tiše jsem se připlížila a nahlédla škvírou dovnitř.

Edward seděl u klavíru a soustředěně se věnoval jenom jemu. Zdálo se, že okolní svět pro něj neexistuje.

Pravým spánkem jsem se opřela o zárubně a zavřela oči.

Ta nadpozemská hudba ostré hrany mého rozhořčení rychle otupovala, až ho nakonec zcela odsunula do pozadí. Nic po něm nezůstalo. Jediné, co jsem teď byla schopná vnímat, byly ty pomalé tóny, které rozechvívaly každičkou mou část.

Bylo tak překvapivě jednoduché na všechno zapomenout, všechno vytěsnit z hlavy a prostě jen být.

„Pojď ke mně, Bello,“ šeptl tence medový hlas. Málem jsem ho ani neslyšela, byl tak jemný a zpěvavý, skoro jako by byl součástí té melodie.

Prudce jsem se narovnala. Zmateně jsem zamrkala. Na okamžik jsem si dovolila zapochybovat, zda jsem si ho jen nevyfantazírovala. Nejistě jsem zkontrolovala výjev přede mnou. Edward stále seděl na svém místě u klavíru, jeho prsty dál naplňovaly prostor tou dokonalou skladbou, jen jeho mírně pootočená hlava mým směrem napovídala, že už dávno nejsem jen tajný naslouchatel.

Rozpačitě jsem se kousla do rtu jako nějaká přistižená školačka. Chvilku jsem nerozhodně přešlapovala na prahu, až jsem nakonec přeci jen neodolala a vešla.

Ještě pořád hrál.

Pohybovala jsem se pomalu. Každý krok jsem vykonávala s rozvahou, jako bych se bála, že jakýkoliv neuvážený a divoký pohyb by mohl tuhle kouzelnou chvíli nadobro pokazit.  

Zastavila jsem jen pouhý krok od něj.

Mé váhání mu neuniklo, pobídl mě lehkým pokynutím hlavy. Nic víc jsem nepotřebovala.

Omámeně jsem vklouzla na stoličku vedle něho. Nepromluvil, jen se hřejivě usmál a dál se nerušeně věnoval hraní.

Střídavě jsem zrakem sjížděla od jeho uvolněné tváře k jeho dlouhým prstům. Nemohla jsem se na něj vynadívat. Častokrát jsem ho přistihla, že má zavřené oči. Jako kdyby tu hubu prožíval celou svou duší. Celou dobu Edward působil tak uvolněně a sebejistě, nikdy předtím jsem ho v takovém rozpoložení neviděla. Měla jsem dojem, jako by mi tímto odhalil svou další část, tu novou, ještě neobjevenou. A moc se mi líbila.

Byla jsem tím vším tolik okouzlená, že jsem si už ani nedokázala představit, že by jednou mohl přestat. A snad proto jsem tak zpanikařila, když tóny začaly slábnout a ztrácet se v tichu pokoje. Bylo to, jako kdyby mi tím bral vzduch. Jako by mi odpíral něco, bez čeho jsem nemohla existovat.

Žádostivě jsem ho chytila za ruce, než je stačil stáhnout. „Ne! Prosím, nepřestávej,“ špitla jsem naléhavě a důrazně zatřepala hlavou. Edward na mě zmateně pohlédl. „Prosím, pokračuj,“ zaprosila jsem znovu.  A když se mu koutek vyhoupl váš ve známém pokřiveném úsměvu, věděla jsem, že mám vyhráno.

Vše začalo nanovo. Tentokrát zvolil jinou kompozici, rychlejší, veselejší. Nutilo mě to se neustále usmívat.

Zasněně jsem se uculila, když dozněl poslední tón.

„To… To bylo moc krásný,“ prohlásila jsem, jakmile jsem znovu našla ztracený hlas, ale označení krása ani zdaleka nevystihovalo mé dojmy z Edwardova talentu, na to neexistovala žádná slova. V životě jsem nezažila moc okamžiků, které by mi braly dech, ale tenhle mezi ně jednoznačně patřil.

„Děkuju, Bello.“

„Ne, vážně. Fakt mě udivuješ, pracháči,“ přiznala jsem ohromeně, zatímco jsem prsty nesměle prozkoumávala jednotlivé klávesy klaviatury. V duchu jsem přemítala, jestli bych taky pouhými několika stlačeními dokázala vytvořit něco tak velkolepého jako on. „Myslím, že bys měl vystupovat veřejně, vydělal bys tím velký prachy, né že bys to zrovna ty potřeboval, ale –“

Ztuhla jsem překvapením, když Edward mou zvědavou ruku zachytil a přitáhl si ji k sobě. Hned jsem zapomněla, co že jsem to vlastně chtěla říct. Jen jsem ztěžka polkla.

„Tvá ruka mě mrzí,“ zachmuřil se lítostivě a placem několikrát přejel po obdélníčkové náplasti, kterou jsem tam měla jen kvůli jeho sadistické sestře, která ne nebrala jako správnou odpověď.

Vykroutila jsem se z jeho sevření a nenápadně se od něho odsunula. A bylo fuk, že půlku zadku jsem měla ve vzduchu a každou chvíli hrozilo, že sletím na zem. Prostě jsem jen potřebovala konečně nadechnout.

„Ale to nemusí, tys mě přeci nekousnul.“ Pobaveně jsem se zašklebila, Edward mi to však neoplatil – stále se mračil, jako bych jeho zaviněním přišla o celou paži. „Hele, neměl bys spíš místo mě litovat svou snoubenku?“ optala jsem se schválně, neboť jsem si díky tomu opět vybavila její nevysvětlitelné chování.  

Edwarda má otázka viditelně zaskočila, a taky se mu nezamlouvala. Všimla jsem si, jak se celý napjal a zatnul čelisti. Má zvědavost zesílila.

„Pořád mi nechceš říct, co se to tam stalo?“ dorážela jsem na něj už poněkolikáté od doby, co se oba vrátili z toho jejich tajemného výletu, který trval jediný den. Nikdy jsem se ale pořádné odpovědi nedočkala.

„Už jsem ti to říkal,“ odbyl mě Edward neutrálním hlasem, který jasně hlásal, že další otázky na tohle téma nejsou vítány. Jenže já jsem se tak lehce odradit nedala.

Hystericky jsem se zasmála. „A to ti mám jako věřit, že tak vyváděla jenom kvůli tomu, že má panický strach ze psů a pohled na krev jí nedělá dobře?“ Nedůvěřivě jsem nadzvedla obočí. Doufala jsem, že když jsem to takhle vyslovila nahlas, pozná, jak směšně to ve skutečnosti zní. Ale Edward nic neříkal a záměrně se vyhýbal pohledu na mě. „Nic z toho nedává smysl,“ rozčilovala jsem se. „Vždyť mi skoro žádná krev netekla, bylo to jen pár kapek, to snad ani nemohla vidět. Taky si pamatuju, že Zion pronesla něco takovýho, že nechce nikomu ublížit. Co tím myslela?“ vyzvídala jsem dál.

„Něco se ti muselo zdát,“ vymlouval se dál.

„Nezdálo,“ stála jsem si přesvědčeně za svým. „Slyšela jsem to moc dobře. A nesouvisí to náhodou všechno s tím, že by byla třeba trochu…“ Zbytek věty jsem schválně nechala viset ve vzduchu, počítala jsem s tím, že Edward pochopí, kam tím směřuju, ale jeho zamyšlené vrásky na čele mluvily za sebe. Zakoulela jsem očima. „Však víš…“ Názorně jsem u spánku ukazováčkem několikrát obkroužila kolečko a hvízdla.

Edwardův výraz se změnil na káravý. Jak by ne, právě jsem mu naznačila, že je jeho budoucí manželka blázen. Mně osobně se ale takhle teorie zdála nejpravděpodobnější.

„Je to tak, jak jsem říkal, nic víc za tím nehledej, ano?“ uzavřel tuhle debatu nesmlouvavě. Nesouhlasně jsem zamručela. „Ano?“ zopakoval už o něco důrazněji, až z něho šel strach.  

„Fajn, nic mi neříkej, když nechceš. Stejně mi to je všechno fuk,“ zamumlala jsem slábnoucím hlasem.

Možná mě trochu mrzelo, že přede mnou má Edward tajnosti, ale zřejmě k tomu měl své důvody, to jsem uměla pochopit. Já už jsem stejně rozhovorů na téma Zion měla plné zuby. Nechtěla jsem se o ní bavit, neboť každé další vyslovení jejího jména pro mě akorát znamenalo další sadu kopanců do břicha. A i kdyby to bylo tak, jak jsem si myslela a Zion by opravdu byla magor, nic by to nezměnilo na faktu, že ji Emily začíná mít raději než mě. Pomalu si ji přetahovala na vlastní stranu a já jsem s tím nemohla udělat vůbec nic. Proti jejímu kouzlu jsem prostě neměla sebemenší šanci.

„Ale tebe trápí něco jiného,“ konstatoval Edward zase tím svým ustaraným tónem a vytrhl mě tak z hluboké deprese.  

Proč mě vždycky musel prokouknout? Měl snad nějakou speciální schopnost, která mu umožňovala nahlédnout lidem do hlavy? Ani bych se nedivila. Ale možná se mi nad hlavou prostě vznášel černý mrak, kde byly všechna má trápení jasně patrná. Stálo mě hodně sebezapření, abych se tam nepodívala. Přesto jsem se rozhodla hrát tupou. Nechtěla jsem mu tu fňukat na rameni jen proto, že si Emily na čtení pohádky vybrala někoho jinýho. Nepochopil by to.

„Pleteš se,“ zavrtěla jsem hlavou, ale ani ten použitý bezstarostný tón nemohl zakrýt tu lež, kterou jsem právě vyslovila.

Poznal to. Opět.

„Bello, jsi mizerná lhářka.“

Hořce jsem si odfrkla. Ty ještě větší, Edwarde Cullene, obvinila jsem ho v myšlenkách mrzutě. Byla to pravda. Ve lhaní jsme si neměli co vyčítat. A nejspíš si to uvědomil i sám Edward, neboť poté dlouho nepromluvil. Nadále jsem ale na sobě cítila jeho zkoumavý pohled, jako kdyby stále zvažoval, zda se nemá dál pokoušet ze mě něco vytáhnout.

Rozhodla jsem za něj.

„Zahraješ ještě něco?“ šeptla jsem.

„Ne,“ odmítl a já se ihned nadechla k protestu, „ty něco zahraješ.“ Uličnicky se usmál a natáhl se po mně. Zadrhl se mi dech, když se mi kolem pasu omotala jedna z Edwardových silných paží. A když si mě následně těsně přitiskl k boku, zadrhlo se mi i srdce. Dychtivě jsem čekala, co se bude dít dál.

Přinutil mě položit ruce na klávesy. Chytil je. Vedl mě. Měl pod kontrolou každý můj pohyb. Hrál skrze mě. Byla jsem jako jeho loutka. A byla jsem jí ráda.

Atmosféra kolem nás se změnila. Vzduch zhoustnul a podivně příjemně mě štípal na kůži. Znovu mě pohltila ta známá rozechvělost, jen tentokrát s větší razancí. Ale už ani zdaleka za to nemohla Edwardova hudba, teď to byla jeho pouhá přítomnost, která otupovala všechny mé smysly.

Čas už dávno přestal běžet. Byla jsem tu jen já a on.  

Nevím, co se stalo pak. Asi jsem musela vydat nějaký zvuk, protože Edward nečekaně přestal.

Ohlédla jsem se přes rameno, abych zjistila, co ho k tomu vedlo, ale jeho tvář byla blíž, než jsem předpokládala. V ten samý okamžik, kdy se naše pohledy do sebe zaklesly, mi mysl zahalila zlatá mlha, která mi dál nedovolovala racionálně uvažovat. Odevzdaně jsem hleděla do těch hlubokých tůní. Byly jako magnet, přitahovaly si mě k sobě bez možnosti návratu.

Byl dokonalý ve všech směrech.

Fascinovaně jsem obdivovala ty andělské rysy, když jsem náhle zapotřebovala víc než jen pohled, ten už mi nestačil.

V uších se mi znovu rozezněly ty nebeské tóny, obklopovaly mě. Rázem jsem si vybavila, jak se jeho prsty mazlily s klávesy. Chtěla jsem, aby se stejnou něžností dotýkal mě.

Nejistě jsem se k němu natočila čelem. Edwardovy oči zněžněly.

Váhavě jsem zvedla ruku a bříšky prstů opatrně přejela po jeho křídově bílé pokožce, omámeně jsem vzdychla nad její hladkostí a hebkostí. S vášnivou jemností jsem obkreslovala jeho čelisti, bradu, až jsem své putování zakončila hluboko v jeho vlasech. Několik dlouhý vteřin jsem si s nimi pohrávala a ani jednou nerozpojila naše pohledy.  

Nakonec jsem ho objala kolem krku a zdrženlivě se obličejem přiblížila o malý kousek k němu. Nepamatovala jsem si, že bychom si někdy byli blíž. Zachvěla jsem se, když mě na tváři zašimral jeho sladký dech, připravoval mě o poslední zbytky rozumu. Bylo to zcela poprvé, co jsem něco takového cítila, bylo to nepopsatelné. A byla jsem z toho neuvěřitelně vyděšená.

Vylekalo mě, když jsem na kříži ucítila jeho dlaň. Bála jsem se, že mě bude chtít odstrčit, ale když ji posléze začal pomalu sunout vzhůru po mé páteři, málem jsem se zbláznila štěstím.  

Srdce mi po celý čas intenzivně bubnovalo v hrudi na poplach. Celá jsem se třásla, vzrušením a strachy zároveň. Nepřišlo mi to správné. Tohle bylo zakázané, a snad už jen proto jsem po tom tolik toužila. Chtěla jsem to jen zkusit, ulevit své touze, která mi začínala nebezpečně přerůstat přes hlavu.

Rozpačitě jsem zrakem zabloudila k jeho mírně pootevřeným rtům, které jako by mě samy zvaly, lákaly, abych je ochutnala. Bylo nemožné tomu volání odolat.

Naposledy jsem se Edwardovi zadívala do jeho uhrančivých očí, kde jsem jen marně hledala známky pochybnosti a nerozhodnosti. Byl ochotný se mnou skočit do té propasti, nad kterou jsme už posledních několik minut balancovali.

Pousmála jsem se.

Zavřela jsem oči.

A s posledním odhodlaným nádechem vykonala ten poslední pohyb.

Pak se naše rty konečně setkaly.

Tak fajn, přiznám se, že když jsem na konci minulé kapitoly psala, že si Edward a Bella budou blíž než kdykoliv předtím, rozhodně jsem tím nemyslela TOHLE! Nic takového v plánu vůbec nebylo, ale ti dva moji zmetci si prostě dělají, co se jim zamane, a pak to vypadá takhle... Ach jo... No, sama jsem zvědavá, co se bude dít dál.

Všem velmi děkuju za komentáře u předcházející kapitoly, jejich počet mě mile překvapil. A to ani nemluvím o anketě, ale tady ani to pitomý slůvko děkuju nestačí. Je to prostě krásný pocit vědět, že se vám povídka líbí. Vaše podpora je pro mě hodně důležitá a věřte, že si ji neskutečně vážím.

P.S. Asi byste měly vědět, holky, že touhle kapitolou jste přečetly už 208 neuvěřitelně dlouhých stran (106 746 slov). 

Na to můžu povědět jen jedno: Miluju vás!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lepší zítřky - 22. kapitola: