Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lepší žít ve Volteře než ve Forks, 9. kapitola

Dojely jsme do La Push. Já jsem vystoupila z auta, ale Jane zůstala uvnitř. Došla jsem k domu, kde bydleli Blackovi. Zaťukala jsem.

„Kdo je tam?“ ozval se hlas starého Billyho, Jacobova otce.

„Marie,“ odpověděla jsem automaticky.

„Kdože?“

„Swanová,“ řekla jsem raději.

Zřejmě mu stále nedošlo, kdo jsem, a proto otevřel dveře. „Kdo jste?“

„No, přeci Marie Swanová.“

„Aha, to jsi ty, Bello.“

„Nejsem Bella. Přinejhorším jsem Swanová.“

„Bello, co potřebuješ, děvče?“

„Nejsem Bella. Jsem Marie. Je doma Jacob?“

„Jistě, zavolám ti ho. Jacobe!“ zavolal do patra.

Během pár chvil se ozval dupot. „Co je, tati?“

„Někdo se po tobě shání,“ řekl Billy s úsměvem na rtech.

„Kdo je…“ nestačil to dopovědět. „Marie?“

Nepřekvapilo mě, že zná mé jméno. Stýkal se přeci s Cullenovými. „Ano, jsem to já. Jacobe, nejdeš se mnou na chvilku ven?“

„Ano, jdu,“ přikývl a snažil se mi nedívat do očí. Poznala jsem to. A zároveň jsem cítila, jak mě Jane propaluje pohledem z auta. „Tak, kam půjdeme?“ zeptal se, když jsme stáli na příjezdové cestě k domu.

„Co takhle se projít po La Push? Už dlouho jsem tady nebyla.“

Krátce přikývl. „Co tu děláš?“

„Myslím, že by se ti to nelíbilo.“

„Povídej, já přežiju všechno.“

„Vyjela jsem si s Jane na lov. Ale ne sem, do La Push, prostě do Severní Ameriky.“

„Aha. Když říkáš na lov, tak myslíš na…“ odmlčel se. Došlo mi, co tím chce říct.

„Ano, na lidi. Jaku, ty nemáš tušení, jaké to je.“

„Máš pravdu. Já vůbec netuším, o co jde. Bello, pamatuješ si na tu dobu, kdy jsi mnou opovrhovala? Když sis myslela, že zabíjím nevinné lidi? Takové potvory jsem dříve zabíjel. Co dříve? I teď je zabíjím,“ podíval se mi do očí.

„Jacobe, prosím…“ dívala jsem se do země.

„Nepros. Nedostane se ti odpuštění. A nechápu, kdo by ti to odpustil. Bello, teď pro mě máš úplně jinou hodnotu. Ty se nemusíš každý den dívat do tolika tváří, plných smutku a nenaplněné lásky.“

„To tedy nemusím, máš pravdu! Protože já trpím! Jacobe, já trpím každý den od té zatracené události! Víš jaké to je, vědět, že máš rodinu? Ale zároveň také vědět, že se k ní nesmíš vrátit?! Víš, jaká jsou to muka?“

„Nevím. Ale můžeš si za to jedině sama!“

„No jistě. Já asi můžu za tu dceru, za tu chudinku, která vyrůstala s matkou v království upírů! Já asi můžu za toho manžela, který si našel jinou! To kvůli němu jsem odešla! Taky chvíli přemýšlej, pse!“ křičela jsem na něho.

„Ale on si nenašel jinou. On chtěl, abych ho zabil! Chtěl umřít, a to jenom kvůli tobě!“

„A co Rose-Mary? No?“

„Rose-Mary? Bello, sakra, dívej se chvíli na svět jinak, než očima žárlivé manželky!“

„A jak jinak? Jacobe, já nejsem manželka. Já nemůžu být,“ rozvzlykala jsem se.

„Bello, nebreč,“ řekl mi Jacob. Ale nedotkl se mě. Asi se mě bál.

„Proč bych nemohla? Já ti přeci můžu být ukradená. Je teď ze mě potvora, která pije lidi. Máš pravdu, já si nezasloužím odpuštění,“ sesunula jsem se k zemi. Seděla jsem tedy uprostřed silnice. A mířilo ke mně auto. Už z dálky jsem viděla, kdo v něm sedí. „Měl bys jít, kamarádi jedou,“ řekla jsem mu.

„Přeci tě zady nenechám. Pojď,“ zvedl mě.

„Nech mě. Já jsem přeci ta zlá, která tě může zabít.“

„Bello, uklidni se.“

„Ne. Sám jsi mi to řekl. Nezasloužím si odpuštění,“ vytrhla jsem se mu a spadla obličejem na silnici.

Auto už bylo jen pár metrů od nás. A najednou začalo brzdit. Ozval se vysoký zvuk.

„Jacobe! S kým se to tam muchláš?“ ozval se něčí hlas. Nevím přesně, kdo to byl, ale určitě to byl někdo ze smečky.

„Drž hubu a radši mi pomoz!“ zařval na něho Jacob.

„A řekneš mi, kdo to je? Jinak si pojedu Nessii postěžovat,“ varoval ho ten hlas. „Ale to vlastně pojedu stejně, takže je to jedno,“ přemýšlel na hlas.

A pak mě uchopily ještě jedny horké ruce.

„Vždyť je úplně ledová! Jacobe, že to není to, co si myslím?!“ křičel na něho ten jeho kamarád.

„Uklidni se. Sice nevím, co si myslíš, to totiž slyším, jenom když jsem vlk, ale předpokládám, co si myslíš.“

„Děláš si srandu? Jacobe, tys právě prozradil tajemství! A před ní!“

„Neboj se, klidně s tebou půjdu za Samem ho napráskat,“ prohlásila jsem ironicky.

„Ono to mluví! Ono to žije! A zná to Sama!“

Řekla bych, že se ten kluk dal na úprk. Ale mě nezajímal. Já jsem se zvedla, oprášila štěrk z tváří a měla se k odchodu.

„Počkej,“ hlesl Jacob.

„Na co? Na to, až mě ti tvoji povedení kamarádi přijdou sežrat? Díky, ale nechci. A navíc na mě čeká Jane. Určitě už se o mě bojí.“

„Prosím, ještě chvilku.“

„Proč? Aby ses do mě mohl dál navážet? Abys mě stihl zabít, když jsem to neudělala já? Ne, nechci.“

„Marie, na chvilku pojď se mnou,“ vzal mě za ruku.

„Nejdu,“ vytrhla jsem se mu. To už ale přiklopýtala Jane.

„Marie, to sis nemohla domluvit rande na jindy?“ volala už z dálky.

„Buď zticha, pijavice!“ volal na ni Jacob.

„Tak tohle si přehnal hochu. Nikdo nebude takhle urážet mojí nejlepší kamarádku,“ kopla jsem ho do nohy. Křuplo v ní a on se svalil k zemi. „Předpokládám, že to budeš mít zlomené. Omlouvám se, ale ty bys mě jinak nenechal odejít,“ pohladila jsem ho po vlasech.

„Neodcházej, prosím.“

„Promiň, ale už vážně musím. Jsem ráda, že jsme si takhle klidně popovídali. A aby sis nemyslel, že jsem pouze zlá, tak tě dovedu támhle za kamarádem do auta.“

Podepřela jsem ho a šla k autu. Uvnitř seděli dva kluci. Jednoho jsem hned poznala, byl to výbušný Paul. Druhého jsem poznala až po chvilce. Byl to Quil, Jacobův nejlepší kamarád. Oba naší hádku pozorovali. A stejně tak pozorovali mě, jak táhnu Jacoba k jejich autu. Zřejmě to byl jeden z nich, kdo za námi přišel.

„Co potřebuješ?“ zeptal se Paul poté, co stáhl okénko o dva centimetry.

„Vedu vám Jacoba, doufám, že jsem ho nevyřadila z provozu na dlouhou dobu. Tady ho máte, já už musím jít.“

„Eh, díky.“

„Tak, ahoj. Ráda jsem vás zase viděla.“

„To my tebe taky,“ řekli to naráz, ale určitě mě nepoznali.

Rychle jsem běžela za Jane. „Můžeme jet,“ usmála jsem se na ni.

„Co jsi mu to udělala?“ kroutila hlavou.

„Jinak to nešlo, nepustil by mne.“

„No, dobře. Před chvilkou jsem mluvila s Carlislem, ví o nás. Řekla jsem mu, že se za nimi přijedeme podívat. A ještě bys měla vědět, že se v téhle oblasti chci zdržet, proto jsem si u Carlislea domluvila pobyt na dva týdny. Nikdo z Cullenových o nás neví, bude to překvapení.“

„Jane?! Co jsi to provedla? Copak ty nechápeš, jak je to pro mě těžké? Ty nevíš jaké to je mít rodinu a vědět, že se jí musíš vzdát. Já jsem kdysi dávno měla rodinu. Měli mě rádi. Ale pak jsem věděla, že jestli chci, aby byli šťastní, musím se jich vzdát. Věděla jsem, že už je nikdy víckrát nesmím vidět, jinak to nevydržím. Nepřežiji to.“ Opět jsem začala vzlykat.

„Marie, je mi to moc a moc líto. Omlouvám se ti, ale opravdu jsou tady skvělé podmínky. Můžeme tady, prosím, zůstat?“

„Jane, moje milá Jane, musíš mi ovšem slíbit, že nikdy nebudeš lovit v okruhu 50 kilometrů od La Push a Forks. Až mi to slíbíš, tak svolím.“

„Slibuji, Marie.“

„Děkuji. A Jane, slib mi, že mě nebudeš nutit, abych zůstala s Edwardem.“

„Marie, jistě, že tě k tomu nebudu nutit. Nemám k tomu důvod.“

Předtím to Jane řekla vážně, ale to ještě netušila, co se děje u Cullenových. Netušila, jaké změny se tam udály. A už vůbec netušila, jak na mě budou Cullenovi reagovat. Jenže, problém je v tom, že já také ne.