Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Legendy - prolog + 1. kapitola

21.05.2015 (15:15) • 4ever • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1259×

Prolog

Jmenuji se Isabella Volturi Swanová, ale všichni mi říkají Bella a jsem poloupír. Napůl člověk, napůl upír… Vlastně jsem člověk, jen trochu rychlejší, silnější, pamatuji si všechno, co si přečtu nebo uslyším, a jím jak lidské jídlo, tak i krev.
Bydlím u adoptivních rodičů, protože se mě otec zřekl. Je jeden z Volturiových, ale vážně ho nehodlám hledat, proč taky, zřekl se mě. Chcete vědět, jak to všechno vím? Je to prosté… Když jsem byla ještě v maminčině bříšku, napsala mi dopis o tom, kdo jsem, jak se jmenuji, kdo je ona, co se s ní stalo a omluvá se za to, že nemůže být se mnou.
Prokousala jsem se jí skrz bříško a asi o dva dny později mě našel místní šerif Charlie, který si mě následující dny adoptoval.

 1. kapitola: Forks

 Bella:

Bydlím v malém městečku jménem Forks, kde mě Charlie před 5 lety našel. Ví, že jsem poloupír, on i jeho žena Reneé a nevadí jim to, jsou rádi, že mají milující dceru a já milující rodiče.
Mám tři dary: 1. štít, jak psychický, tak fyzický, 2. maskování a 3. živly plus učím se hodně rychle a slovo nemožné pro mne skoro neexistuje.
Ve škole patřím k oblíbeným a nejlepším žákům. Můj nejlepší kamarád je Demetri Cullen, syn doktora Carlislea Cullena a Esme Cullenové. Dem je taky poloupír jako já, ale na rozdíl ode mne, mu Carisle zachránil mámu.
Dem má taky tři dary: 1. neviditelnost; 2. teleportace a 3. blesky a elektřinu a taky umí vystopovat každého byť jen z drobné věcičky jako je třeba vlas.
Dem má čtyři sourozence: Alice, Jaspera, Rose a Emmetta.
Všichni jsou spolu jako páry. Alice s Jasperem, Emmett s Rose a Esme s Carlislem. Cullenovi chtěli dát dohromady mne a Dema, ale my už své druhé polovičky máme. Dem má Jane Masenovou a já Edwarda Masena a to mne přivádí na úplný začátek.
V Italii roku 1389 se zrodila šestice talentovaných poloupírů. Jane, Edward, Kathrin, Benjamin, Sarah a Derek. Tito poloupíři byli předurčeni k nastolení míru, ale to se nelíbilo vládcům, protože se báli sesazení z trůnu, a proto je zabili, ale to ještě netušili, že se znovuzrodí mnohem silnější a talentovanější než kdy dřív.

  ...

Dnes jsem se nesmírně nudila, aspoň jsem mohla přemýšlet, jestli nepojedu do Volterry zjistit, kdo je můj otec, ale došla jsem k stejnému závěru jako vždy. „Nemá to cenu.“
Když jsem přijela domů, bylo tu něco jinak. Jiná vůně než ta má, rodičů, Dema nebo zbytku jejich rodiny, tohle bylo jiná, lepší, a tak jsem si řekla, že ať to je cokoli „já se umím bránit“ a věnovala se svým věcem.
Dělala jsem to samé, co vždy, udělala si úkoly a přemýšlela nad Edwardem.
 „Už zase na něj myslíš?“ zeptal se mě Dem šeptem přímo u ucha.
 „Ježiši, Deme! Ty jsi mě vylekal,“ řekla jsem trochu hlasitěji, a pak si z hluboka oddechla.
 „Ale no tak, Bells, nesnaž se mi nakukat, že jsi mě neslyšela přicházet.“
 „Asi jsem do toho byla až tak zažraná. No bóže, tak jsem tě neslyšela.“
 „Bello, Bello,“ řeka jako by mi něco vyčítal a pak si povzdechl: „s takovou mi skončíš v blázinci, sestřičko.“
 „No tak to tam skončíme spolu, protože ty na tom nejsi s Jane o moc líp,“ oplatila jsem mu s úsměvem a vyplázla na něj jazyk.
 „No jo, ale o mně aspoň nikdo nebude vědět, koho miluji,“ kam tím míří? „já totiž nemluvím ze spaní,“ dokončil a vyplázl jazyk stejně jako já předtím.
Tak to mu neprojde!
 „Aspoň budou všichni vědět, že mám zájem o někoho jiného,“ řekla jsem s hranou uraženosti, a když se mi chtěl Dem omluvit za to, že to tak nemyslel, hodila jsem po něm polštář takovou silou, že sletěl s postele a ještě k tomu byl zasypaný chumáčem peří z polštáře, který rupnul.
Bylo to strašně vtipné. Smích mě přešel, až ve chvíli, kdy jsem viděla Demův obličej alá ty jedna malá.
 „To ti nepřeju!“ křikl naštvaně a zároveň pobaveně a začal mě mlátit polštářem.
Po bitce jsme si lehli na postel a jen se smáli mezi hromadou peří. V tom se Dem přetočil na druhý bok a spadl z postele. A já měla další nával smích, když z jeho úst vyšlo to napůl bolestné „au“, a pak už jsem ho neslyšela.
 „Deme? Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně. Nic. „Deme, tohle není sranda!“ koukla jsem se pod postel a nic. Počkat! Ta vůně! „Demetri!“ stačila jsem vykřiknout, a pak ucítila palčivou bolest na krku a tiché „promiň“.
Probudila jsem se v nějaké velké místnosti. Přede mnou ležel Dem a spal. Podle toho, jak to tu vypadalo, jsem usoudila, že jsme v nějakém hradu někde vysoko na kopci, ale nebála jsem se tady, cítila jsem se v bezpečí víc než kde jinde kromě mého a Cullenovic domu. Slyšela jsem, jak se otevřely dveře a krásný dívčí smetanový hlas řekl: „Ještě je moc brzo.“
Pak mě pohladila po vlasech a já se zmohla jen na poraženecké „Už ne“, poté jsem cítila tu stejnou palčivou bolest jako doma, a pak jsem znova padla do sladké nevědomosti.

Autor: 4ever, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Legendy - prolog + 1. kapitola: