Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lee - lee 7. díl (Pijavice)

18.01.2010 (13:15) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1504×

Zabouchla jsem za sebou dveře. Zády jsem se přitiskla na dveře a sesula se na podlahu. Vzlyky se mi draly z hrudi. Černé slzy obarvené řasenkou mi s tichým pleskáním skapávaly na bundu. Znělo to, jako když prší. Obejmula jsem si kolena pažemi. Třásla jsem se a vzlykala.

Doma naštěstí nikdo nebyl. Sam, který ještě pořád neodjel, mě naštěstí nemohl slyšet. Ať odjede. Najednou se ve mně vzedmul takový vztek. Pálil mě v plících, hučel mi v uších. Hořela jsem v něm celá. Snažil se vybuchnout, prodrat na povrch. Byl tak silný, že jsem myslela, že mě roztrhá. S mou povahou bylo celkem těžké udržet vztek na uzdě, ale vždycky se to nějak dalo zvládnout. Měla jsem co dělat, abych nezačala křičet. Slzy mi tekly v nezastavitelných proudech. Tentokrát vzteky, ne smutkem. A pak… to odeznělo. Stejně rychle jak to přišlo. Jako když jste dlouho pod vodou a najednou se vynoříte a zhluboka se nadechnete.

Auto před domem nastartovalo. Podívala jsem se kukátkem na dveřích ven. Už odjížděl. Pořád jsem sice plakala, ale už to nebylo tak hrozné. Pověsila jsem si bundu na věšák u dveří a boty dala na topení, aby uschly. Zamířila jsem do pokoje a plácla sebou na postel. Chvíli jsem jen tupě zírala do stropu a když jsem si později v kuchyni vařila večeři, už si ani nepamatuju, na co jsem myslela.

Někdo zaklepal na dveře. Sam, napadlo mě první. Jestli je to on tak ho vykopu ven. Když jsem se zamyslela líp, došla jsem k závěru, že to bude máma táta nebo Seth. Otevřela jsem dveře. Neuhádla jsem to, před naším prahem stál Paul. To mě trošku překvapilo.

"Ahoj." Řekla jsem. Nechápala jsem, co tu dělá. Naposledy tu byl na oslavě mých sedmnáctý narozenin, samozřejmě tady bylo hodně lidí. Moc často se nestává, aby vaši rodiče i s mladším sourozencem jeli na dva dny pryč.

"Čau. Hele, co to máš s očima?" Zeptal se. Podívala jsem se do zrcadla, které bylo přes celé jedny dveře od šatní skříně. Došlo mi, že jsem si nespravila rozmazanou řasenku.

"Ježiš, promiň." Bože, takhle mě fakt zrovna Paul vidět nemusel.

"Ehm… Stalo se něco?" Zeptal se, trošku ho to zaskočilo. No trošku, byl červený jak rak. Nebyl nadšený, že vyrušil zrovna mě z brečícího večírku. Zasmála jsem se.

"Ale nic, jenom jsem se pohádala s jedním troubou." Znovu jsem se zasmála.

"Aha." Pořád vypadal dost zaskočeně.

"No a co jsi chtěl? Nechceš jít dál?" Skoro jsem zapomněla na slušné vychování.

"Ne, díky, nebude to trvat dlouho." Na chvíli se odmlčel. Pak nakrčil nos a zatvářil se znechuceně. "Hele, co to tady smrdí?"

"Cože? Ty něco cítíš?" Dlouze jsem se nadechla nosem. Nic jsem necítila. Napadlo mě, jestli se něco nepálí v kuchyni. Vařila jsem jenom těstoviny a ty se přece pálit nemohly.

"Počkej chvilku." Řekla jsem a běžela do kuchyně. Nic se nepálilo, těstoviny se poslušně vařily a plyn ze sporáku neunikal naprázdno. Rychlým krokem jsem se vrátila zpátky do předsíně.

"No, radši tu stejně vyvětrej." Poznamenal Paul, pořád krčil nos.

"Dozvím ses, co jsi potřeboval?" Zeptala jsem se netrpělivě. Tvář mu rozjasnilo nadšení. Tohle se u něj vidělo málo kdy, byl to spíš jeden z těch drsňáků, co emoce nedávají moc najevo.

"Příští víkend mám volnej celej barák. A tímto tebe a Sama zvu, bude tam samozřejmě víc lidí." Nadšeně to na mě chrlil. Bylo mi jasné, co se bude dít. V takovém malém městě to bylo dost riskantní. Pořádat u sebe doma párty, na které budou pít určitě i nezletilí. A já s nima. Tohle byla ta nejlepší zpráva dnešního dne. Vrátilo mě to zpátky do těch let, kdy to bylo všechno ještě tak jednoduché. Nejen se Samem.

"No to je super!" Sdílela jsem s Paulem jeho nadšení. Jenom jsem se potřebovala na něco zeptat. "No, něco mě opravdu upřímně zajímá." Uchechtla jsem se. "Proč jsi nezavolal?" Teď se zasmál on.

"Protože kdybych volal všem, co chci pozvat. Myslím, že by mi máma moc nepoděkovala za takový účet za telefon." Smáli jsme se spolu. Už si ani nestěžoval, že tu něco smrdí.

"Můžu tě o něco poprosit? Řekneš to Samovi za mě?" Zeptala jsem se. Úsměv mi z tváře zmizel. Paul se sice někdy mohl zdát jako absolutně nechápavý člověk, ale i tak mu došlo, kdo je asi ten trouba, s kterým jsem se pohádala.

"Jo jasně, zajdu za ním." Přikývnul.

"A hlavně pozvi taky nějaké kluky, né že se tam budou holky nudit." Odlehčila jsem situaci.

"Jo, jo. No a nebylo by na škodu, kdyby každý něco donesl. Něco už mám, ale na dva dny to není dost." Znovu se nadšeně křenil. Tím něco, myslel samozřejmě chlast.

"Jasně. Tak díky za pozvání, čau." Rozloučila jsem se. Nehorázně jsem se těšila na další víkend.

"Není zač. A vyvětrej si, fakt tu něco páchne." Taky se rozloučil a už mířil k cestě, aby pozvání vyřídil ještě Samovi. Ty jeho fóry.

Asi za hodinu, nějak v šest večer dorazili rodiče i Seth. To už jsem jenom seděla v pokoji. Ani jsem se nepokoušela učit do školy, protože myšlenky mi vířily kolem Sama a toho jeho tajemství.

Seběhla jsem dolů po schodech přivítat se. "Ahoj, kde jste byli?"

"Na nákupech. Za chvíli jsou Vánoce, ale ty to asi nevnímáš co?" Smála se mi máma a vytahovala z tašek jídlo. Pomáhala jsem jí a u toho jsem si povídaly. Vyprávěla jsem jí, co se mi dneska stalo. Vynechala jsem tu část, kdy Sam vrčel na doktora.

"Mami? Nevíš něco o doktoru Cullenovi?" Zeptala jsem se jakby nic. Máma strnula a odpověděla, že nic neví. Začínalo to být všechno divné, hrozně divné.

Táta mezi tím "nenápadně" odnosil tašky s dárkama nahoru a někde je schoval, byla jsem zvědavá, ale nikdy jsem dárky nehledala.

Máma měla pravdu, vůbec jsem nepostřehla, že za chvíli jsou Vánoce. Byl tak nějak konec listopadu a já jsem neměla ani jeden dárek. To by nebylo tak hrozné, ale konec prvního pololetí ve škole znamenal, že se budu muset učit na co nejlepší známky.

Bylo asi sedm večer, když jsem uslyšela přijíždět něčí auto. Vykoukla jsem z okna. Bylo to Samovo auto. Doufám že nejde za mnou. Třeba přijel tátovi něco říct. Vystrčila jsem ucho ze dveří mého pokoje a poslouchala. Ozvalo se tiché zaklepání na dveře. Otevřel mu táta.

"Á, dobrý večer Same. Jdeš za Lee?"  Táta byl stejně překvapený jako já.

"Dobrý večer, ne jdu za vámi." Odpověděl mu Sam a mě srdce úlevou spadlo až někam do sklepa našeho domu. Tak moc jsem ho nechtěla vidět a už vůbec s ním mluvit.

"Tak pojď dál, chlapče." Vyzval ho táta. Bylo slyšet, jak se zabouchly dveře. Má zvědavost mi nedala. Tiše jsem se vyplížila až ke schodům.

"No, ehm… Bylo by lepší, kdyby nás nikdo neslyšel." Šeptal Sam. Měla jsem co dělat, abych ho slyšela.

"Áha, no Sue to slyšet může, ne? Pojďme tedy do obýváku." Zdálo se, že táta přesně ví, o co jde. A měla jsem tušení, že i máma. Nerozuměla jsem tomu. Je pravda, že od té doby, co Sam zmizel, se s mým tátou baví o něco více než předtím, ale tohle bylo podezřelé. Dělo se něco, o čem jsem nesměla vědět..

Usoudila jsem, že si nikdo nevšimne, když sejdu dolů po schodech. V případě, že by se dveře obývacího pokoje otevřely, jsem stála tak, abych se co nejrychleji mohla schovat za šatní skříň. Tlumeně jsem přes zdi slyšela jejich rozhovor, dokonce i upouštění páry z žehličky. Máma zrovna žehlila. Někdo vypnul televizi, což bylo to nejlepší, co se mohlo stát. Seth se díval na televizi nahoře, takže nehrozilo nebezpečí objevení ani od něj.

"…nesmíš jí to říct." Slyšela jsem tátu, jak téměř agresivně vrčí na Sama.

"Já vás prosím, nevydržím to. I ona se trápí." Prosil Sam. Počkat, baví se o mě?

"Ne, nesmíš jí to říct. A tečka." Dodal tvrdě táta. Sam poraženě vydechnul.

"Je tu ještě něco, co jsem vám chtěl říct." Řekl Sam, jeho hlas zněl zoufale. "Ta pijavice… Jejich vůdce pracuje v nemocnici." Řekl znechuceně. Mí rodiče zalapali po dechu.

"Jak to víš?" Vykoktala máma.

"Měl ošetřovat Lee kotník. Požádal jsem o jiného doktora." Odpověděl suše.

"Nedal jsi na sobě nic znát, že ne?" Zeptal se úzkostlivě táta. Nechápala jsem to, myslela jsem, že tohle je nějakej blbej fór, ale zdá se, že nebyl.

"Ne." Lhal, aby tátu uklidnil. Nějak jsem prostě věděla, že lže, ale rodiče nic nepoznali.

"To je dobře, jsi silný. Já bych to asi nedokázal." Odpověděl mu táta. Co by nedokázal? Bylo mi jasné, že dneska v noci nebudu spát.

"Ale teď už všichni ti smradlavci ví, že jsme tady. Teda, že jsem tu já." Cože? Kdo tu je? A co s tím má společného Sam? Tolik otázek…

"No, stejně by se to dozvěděli dřív nebo později. Buďme rádi, že se nic horšího nestalo. Ale možná by nebylo na škodu, těm studeným připomenout, naši smlouvu." Z hlasu mého otce byl znát tón autority.

"Ano, to říkal i Billy." Kolik lidí je do toho zapletených?

"Dobře, že už o tom ví." Poznamenal spíše pro sebe táta. Na chvíli se rozhostilo zamyšlené ticho.

"To bylo asi všechno, nechci vás déle rušit. Myslím, že pojedu domů." Napětí z rozhovory vyprchalo.

"Dobrou noc, Same. Pozdravuj mámu." Řekl táta a znovu zapnul televizi.

"Dobrou." Rozloučila se máma a znovu se ozvalo zasyčení páry z žehličky.

"Nashledanou." Sam vyšel z obýváku a zavřel za sebou dveře. Nemělo smysl se schovávat, tak i tak jsem ho přece jenom chtěla vidět. Ani mi nedošlo, že mám na sobě to nejhorší oblečení na doma. Vylezla jsem ze svého úkrytu. Sam se na mě jenom podíval, nevypadal překvapeně, že tam jsem.

Stiskla jsem mu ruku, neucukl.

"Zítra půjdu do školy sama. Dobrou." Zašeptala jsem. Jeho oči se v pološeru leskly jako šelmě. Vypadal tak tajemně a tak krásně. Právě to se mi na něm líbilo. Už odjakživa byl tak tajemný. Nechápu, jak jsem se dokázala zlobit na tohoto dokonalého člověka, kterého jsem milovala tak nekonečně moc. Ale i přesto jsem potřebovala být na chvíli bez něj. Možná nám malé odloučení neuškodí. Zapomněla jsem na všechny své otázky a jenom mu tiskla ruku v té své. Z toho místa, kde se naše ruce dotýkaly, šlehaly plameny.

"Dobře. Sladké sny." Zašeptal. Jeho hlas byl propletený láskou. V té tmě jsem mu neviděla do tváře. Otočila jsem se směrem ke schodům a chtěla jít do pokoje. Nechtěl mou ruku pustit. "Uhodni to, prosím." Už po několikáté mě o to zoufale prosil.

Cítila jsem, jak mi rty hoří touhou po polibku, ale nemohla jsem. Nedonutila bych se otočit a políbit ho.

"Same, prosím." Pustil mou ruku a já jsem vyběhla nahoru po schodech a zavřela jsem se do pokoje.

Jakmile jsem se uklidnila, bylo mi jasné, co musím udělat. Musím zjistit, co je doktor Cullen zač.

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lee - lee 7. díl (Pijavice):