Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lee - lee 6. díl (Vztek)

11.01.2010 (12:45) • janacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1562×

Nedělní dopoledne jsem strávila u Sama. Když jsem ráno odcházela, už se mě nikdo neptal, kam jdu. Všem to bylo víc než jasné. "Ahoj." Zavolala jsem nahlas, aby to všichni v domě slyšeli. Odpovědí mi bylo pár zdmi tlumených čau.

            Šla jsem pěšky. I když umím řídit, auto nemám. Táta mi to svoje půjčoval málo kdy. Ve výjimečných  případech, říkal. Šla jsem po asfaltové cestě. Všude kolem bylo bílo. Třpytivá pokrývka sněhu přikryla celé okolí. Při chůzi jsem se dívala do lesa. Sem tam sníh sklouzl z větve a rozvířil okolní napadaný sníh. Měla jsem ale dávat pozor na cestu. Na dohladka uježděném sněhu mi podklouzla noha.

            "Au." Vyklouzlo mi ze rtů. Chytla jsem se za pravý kotník, asi jsem si ho vyvrtla. Se značnou námahou jsem se znovu postavila na nohy. Udělala jsem pár pomalých kroků, když v tom se v lese něco pohnulo. Přimrzla jsem k cestě a upřela oči na místo, kde jsem viděla pohyb.

            "Haló?" Zavolala jsem do lesa. Žádná odpověď. Zkusila jsem jít dál, ale ukrutně to bolelo. Už jsem vytahovala z kapsy mobil, abych zavolala Samovi, ať pro mě dojede. Ale on se nějak najednou objevil přímo tady. Vyběhl z lesa jenom v džínech. V takové zimně! Otřásla jsem se jenom z pohledu na něj.

            "Same! Co tu sakra děláš? A jenom v džínách?" Zamračila jsem se na něj. On mi pohled zamračeně oplatil.

            "Je mi horzný vedro, pořád, i teď. Šel jsem ti naproti." Vysvětloval jakoby nic.

            "Nachladíš se." Vyčítala jsem mu. "Co bych si počala, kdybys byl nemocný?"

            "Vařila bys mi čaj a doučovala bys mě učivo ze školy." Smál se. Zamilovaně jsem se na něj koukla.

            "Ano, přesně to bych udělala." Odpověděla jsem a udělala krok k němu, pravá noha se mi podlomila.

            "Co se ti stalo?" Zeptal se a podepřel mě, abych mohla odlehčit pravou nohu.

            "Sklouzla jsem na cestě, asi jsem si vymkla kotník. Zrovna jsem ti chtěla volat, ale ty ses najednou vynořil z lesa." Vysvětlovala jsem.

            "Aha, takže si uděláme menší výlet do nemocnice." Zasmál se, dělal si ze mě srandu! Vzal mě do náruče, jako bych nic nevážila a šel se mnou po kluzké cestě směrem k jeho domu. Až teď jsem si všimla, jakou má chůzi. Takovou jistou a lehkou.

            "Hele, není to moc vtipný. Celkem to bolí." Hrála jsem si na uraženou.

            "Ale, tak to abych si pospíšil." Zrychlil krok do polovičního klusu. Nebyla jsem těžká, ale tak lehká, aby se se mnou v náručí dalo běhat taky ne. A jeho dech se vůbec nezrychlil.

            "Tys mi zatajil, že jsi začal chodit do fitka?" Musel chodit posilovat. S jeho postavou to ani jinak nešlo.

            "Párkrát jsem tam byl." Pokrčil rameny. Párkrát, tse. Už jsem se ho na to neptala a ovinula jsem mu ruce kolem krku. Políbila jsem ho na jeho nahou hruď a opřela si o něj hlavu. Podíval se na mě a usmál se.

            "Nechce se mi do nemocnice." Zašeptala jsem a smutně si povzdychla.

            "Tak doma se podíváme, jak to vypadá s tvým kotníkem. Kdybych usoudil, že obvaz bude stačit zůstaneme doma, platí?" Usmál se na mě. Taky by radši zůstal doma. Měl to v očích.

            "Platí." Přikývla jsem. Ale bolest v kotníku tepala tak silně, že do nemocnice nejspíš opravdu pojedeme. "A tvoje máma je doma?" Zeptala jsem se.

            "Ne, myslím, že šla na návštěvu ke starému Quilovi Atearovi." Odpověděl mi. Potlačoval úsměv a pokradmu po mě pokukoval.

            Když jsem vyšli z poslední zatáčky, prošli jsme kolem pár domů, odpovídali jsme na pozdravy sousedů, kteří odklízeli ze svých příjezdových cest sníh. Někteří se i zeptali, co se mi stalo. Obydlená část quileutské rezervace nebyla obzvlášť velká, skoro všichni se tam znali. V místě, kde už skoro začínal les, se krčil malý domek. Bydlel tam Billy Black a jeho syn Jacob, toho jsem znala jenom od vidění, ale věděla jsem, že příští rok má začít chodit na naši školu. Jakoby Billy tušil, že se tam koukám a vyjel na svém kolečkovém křesle ven a zamával mi. Zamávání jsem mu s úsměvem oplatila a Sam jenom kývnul na pozdrav, protože mě držel v náručí. Byla jsem Billym pořád vděčná, že nám pomáhal s hledáním Sama. Nemohl chodit po lese a hledat ho, ale úspěšně se mu z jeho obývacího pokoje podařila vybudovat telefonní ústředna. Při vzpomínce na tu hroznou dobu jsem se otřásla.

            "Copak? Je ti zima? Však už jsem tady." Řekl a šťouchl do dveří, které se otevřely.

            "Mě zima není." Odpověděla jsem mu. U něj opravdu zima být nemohla. Měl snad 100 stupňů.

            Donesl mě do obýváku a položil mě na pohovku. Na chviličku zmizel zavřít dveře. Položila jsem si hlavu na opěradlo pohovky a zavřela oči.

            "Tak co noha?" Samův hlas se ozval přímo u mého ucha, trošku jsem se polekala. Nechápu, jak se dokázal na takových vrzavých parketách pohybovat tak tiše. Jeho rty jen pár milimetrů od mého ucha ve mně vyvolaly dobře známý pocit. Trošku jsem se zachvěla a tep se mi zrychlil. Otočila jsem obličej směrem k němu. Naše rty se otřely o sebe.

            "Už nebolí tak moc." Šeptala jsem mu do rtů. Odtáhl se. Ale to já jsem nechtěla. Copak to s ním vůbec nic nedělá? Přitáhla jsem si jeho obličej zpátky a spojila naše rty. Dovolil mi to jen na krátký okamžik.

            "Tak se podíváme na tu nohu." Oznámil, ale do očí se mi nepodíval pouze přešel na druhou stranu pohovky a vyhrnul mi pravou nohavici. Dokázal to tak lehce, že jsem to skoro ani necítila. Sundala jsem si bundu a hodila jí na zem, bylo mi horko.

            "Same?" Cítila jsem, jak i proti své vůli začínám rudnout a srdce se mi na chvíli zadrhlo. Zaplašila jsem ten pocit a tvářila se vyrovnaně. Podívala jsem se na něj. Přestal mi zouvat boty a pátravě mi pohled opětoval. Dodala jsem si trošku odvahy. "To mi radši budeš ošetřovat ten kotník, než abys mě ještě chvíli líbal?" Trochu svůdný úsměv a nesmělý pohled. Na to vždycky zabral.

            Ale teď ne… Jak se říkalo, parádně mě utřel. Místo toho mi zul boty a ponožku na pravé noze. Sykla jsem bolestí. Podívala jsem se na kotník, byl dvakrát větší než normálně a kolem kloubu to bylo pěkně modré. Nemocnice né…

            "Přesně to je ten důvod, proč jsem dál nepokračoval, víš?" Podíval se na můj kotník. "Nemysli si, že ti radši sundávám boty než třeba… tričko?" Zavtipkoval. Usmál se tím svým neodolatelným úsměvem. Zasmála jsem se, ale pak jsem zmlkla.

            "Tak asi jedeme do nemocnice co?" Zeptala jsem se se smutným výrazem na tváři. Posadila jsem se a bez čekání na odpověď jsem se začala znovu obouvat a oblékat.

            "Jo, vypadá to tak." Přisvědčil, ale když viděl, jak se tvářím tak dodal: "Pak se samozřejmě vrátíme ke mně."

            "To ráda slyším." Postavila jsem se na levou nohu a doskákala až k němu. "Ale to nemění nic na tom, že bys mě mohl ještě políbit."

            Jak jsem chtěla, tak se stalo. Věděla jsem, že mi nikdy neodolá, stejně tak, jako já neodolám jemu. Byl to nesrovnatelně delší, vášnivější a krásnější polibek než ta předchozí letmá pusa. Tisknul si mě na své polonahé tělo, hrál si s mými vlasy. Já jsem se kochala dokonalostí jeho svalů. Lapala jsem po dechu. Odtrhli jsme se od sebe přesně na té hranici, kterou jsem nesměli překročit, protože by bylo nemožné vrátit se přes ni zpět a náš výlet do nemocnice by se v tom případě oddálil.

            "Jedeme." Zašeptala jsem místo toho.

            "Jasně." Oblékl si aspoň triko a stejně lehce jako předtím mě zvedl do náruče. Usmál se a políbil mě do vlasů.

            Po cestě do nemocnice jsme naladili rádio. Zpívali a smáli jsme se, když někdo z nás zpíval falešně. Nevadilo nám, že občas zahráli i písničku, která byla nahrána o mnoho dřív, než jsme se narodili. Zpívali jsme i tak. Až když z rádia začala hrát naše písnička, zmlkli jsme a vyměnili si zamilovaný pohled.

            "Pamatuješ? Školní výlet v prváku…" Řekla jsem a zahleděla se do vzpomínek. Broukala jsem tu pomalou a smutnou melodii. Oba jsme vzpomínali a mysleli na to samé, usmívali jsme s při těch vzpomínkách a oba jsme se mračili, když jsme si uvědomili, že teď je to o tolik složitější, než bylo.

            "Já ti slibuju Lee, že tě neopustím, ledaže bys to sama chtěla." To mě dojalo, statečně jsem potlačila slzy.

            "Já ti slibuju Same, že s tebou budu, dokud si to budeš přát." Řekla jsem v podstatě to samé, ale chtěla jsem, abychom si byli vyrovnaní. Aby ke mně nebyl vázán žádným slibem. Až bude chtít, abych odešla udělám to. A až to po mně bude chtít on, taky to udělám.

            Společně s posledními tóny naší písničky jsme zaparkovali na malém parkovišti před nemocnicí. Chvíli jsem počkala, než Sam obejde auto, aby mi mohl jako správný džentlmen otevřít dveře a donést mě zraněnou až dovnitř.

            Asi patnáct minut jsme čekali, než nás zavolali na rentgen. Naposledy jsem na rentgenu byl asi ve čtrnácti, když jsem se Sethem dělali blbosti v lese a já jsem spadla přímo na ruku, která se okamžitě zlomila pod tlakem mého těla. Pamatovala jsem si na to, jak mě musel táta pořád držet za tu druhou zdravou ruku. Pak jsem měla ruku v sádře asi měsíc a něco.

            Za dalších pár minut jsme dostali rentgenový snímek a čekali jsme, až nás zavolá doktor. Celou tu dobu byl Sam pořád se mnou, akorát když pustili rentgen, musel na chvíli odejít. Nemocniční prostředí na něj z nějakého důvodu působilo špatně.

            Natáhla jsem ruku se snímkem naproti úsporné zářivce, se kterými se v celé nemocnici svítilo. Sam i já jsme se tam snažili něco najít, hledali jsem celou tu dobu a lidí v čekárně ubývalo.

            Otevřely se dveře přímo naproti nám. Vyšla mile vypadající starší sestra.

            "Slečna Clearwaterová." Zavolala a rozhlédla se po čekárně.

            "Tady." Řekla jsem s úsměvem. Sam mě zvedl do náruče a prošel dveřmi do ordinace.

            "Počkejte chvíli tady, pan doktor tu bude hned." S milým úsměvem se otočila k odchodu a zavřela za sebou dveře. Zůstali jsme se Samem v ordinaci sami. Seděla jsem na nemocničním lůžku a rozhlížela se kolem. Nic zajímavého jsem nenašla, klasická ordinace malé nemocnice.

            "Z toho nemocničního smradu nemám dobrý pocit."  Poznamenal Sam a podezíravě si prohlížel elektrickou pilku, kterou se sundávala sádra. Nevypadala moc nebezpečně, ale Sam se na ní díval jako na nepřítele. Rozesmálo mě to.

            "Klid, tím se řeže sádra. Není tak nebezpečná jak vypadá." Odpověděla jsem se smíchem. Uvěřil mi a svou pozornost obrátil ke dveřím. Stihli jsme prohodit ještě pár slov, než se otevřely dveře a v nich se objevil anděl, jinak to říct nešlo.

            "Dobr-" Nestačil ani pozdravit a Sam se postavil přede mě, jako by mě chtěl chránit. Ale před kým? Celý se třásl a z krku se mu vydralo vrčení? Nebo se mi to zdálo… Ale co to blbne?  Doktor na něj šokovaně valil oči. Jeho nepřirozeně bílý obličej se nevěřícně zamračil. Tohle jsem vůbec nechápala.

            "Same, co to-." Přerušil mě však zvednutou rukou. Stál zády ke mně, takže jsem mu neviděla do obličeje. Doktor v nepostřehnutelném okamžiku změnil svou grimasu na dokonale vyrovnanou.

            "Jen klid." Řekl doktor medovým hlasem. Ten hlas mi byl od někudy povědomý, někde jsem ho už slyšela. Byl spojen s nějakou bolestí, ale proč? Byl tak krásný a jemný, něco jako bolest se k tomu opravdu nehodilo. A proč vůbec Samovi říkal jen klid? Zmateně jsem seděla na lůžku těkala jsem pohledem z jednoho na druhého.

            Sam se trošku uvolnil a pak promluvil: "Okamžitě mi doveďte jiného doktora." Vyhrožoval. Vlastně nevyhrožoval, ale jeho hlas byla tak hrubý a chraplavý, jak jsem u něj ještě neslyšela. Znělo to jako výhružka.

            "Jistě." Odvětil doktor a obrátil se bez dalšího slova k odchodu. Jeho dlouhý bílý plášť se ztratil za dveřmi.

            "Co se to stalo? Přeskočilo ti snad? Co to mělo znamenat?" Začala jsem na Sama chrlit otázky a ani jsem si nevšimla, že jeho třes znovu nabírá na intenzitě.

            "Pijavice." Mumlal něco v tom smyslu a skoro vrčel. Chytla jsem ho za ruku. Uklidnil se. Absolutně nic jsem nechápala.

            "Můžeš mi, prosím, vysvětlit, co to bylo?" Řekla jsem, teď už zvědavě a ne podrážděně.

            "To je přesně to, co ti nesmím říct. Tohle musíš uhádnout a nebo na to zapomenout." Zoufale se mi díval do očí. "Já tě prosím, snaž se. Přečti si tu knihu znova." Položil mi čelo na rameno a zoufale vzdychl. Trápilo ho to a mě to dohánělo k šílenému vzteku. "Víc ti už snad pomoct nemůžu."

            "Ahá, fájn!" Protahovala jsem ta slova kysele. Nesmírně mě to štvalo, nebyla jsem z povah, které by nesly v klidu fakt, že se jejich přítel někdy víc než na dva dny ztratí, že vrčí, třese se jako smyslů zbavený a vyhání z ordinace slušné lidi úplně bez důvodu. "A podle tebe mám dělat co. Tu knihu jsem už četla dvakrát Same! Nevím co v ní mám hledat! Možná jsem blbá, ale já opravdu nevím! Tohle mě štve… Chováš se jako blázen!" Naštvaně jsem se mu dívala do očí. Seth mi jednou říkal, že to je prej smrtící pohled. Jeho pohled byl smutnější a zoufalejší než předtím.

            "Ale Lee, já…" Začal protestovat.

            "Žádné ale…" Vyhrožovala jsem a odstrčila ho od sebe dál. Tohle byla poslední kapka, nebudu mu tolerovat víc, když mi neřekne co se děje a nebo jestli to nějakým zázrakem neuhádnu. Ano, musel by se stát zázrak, protože nic z toho mi nedávalo smysl.

            "Dobrý den, neruším?" Přišel další doktor. Šedivý starší pán, byl mi celkem nesympatický. Už jenom tím neruším. Ale asi jsem opravdu mluvila příliš nahlas.

            "Dobrý den." Pozdravili jsme oba. Podala jsem doktorovi snímek a ten ho pověsil na svítící tabuli. Mezitím co si ho prohlížel, se představil jako Doktor Satnley.

            "No, máte to dost podvrtnuté. Ale nic zlomeného tam není. Zavážeme to, dáme vám ortézu a slíbíte mi, že minimálně měsíc jí budete nosit a necháte nohu v klidu. Ano?"

            "Ano." Odpověděla jsem.

            "Po měsíci tedy přijdete na kontrolu, kdyby byly nějaké potíže, tak se stavte dřív." Mrkl na mě. Něco rychle vyťukal do počítače a vytisknul to. Podepsal ten papír a podal mi ho.

            "Lékařskou zprávu si nechejte. Nashledanou." Rozloučil se a dříve než my odešel z ordinace. Nestihli jsme ani pozdravit.

            To byl ale milý pán. Pomyslela jsem si ironicky a po Samovi jsem šlehla nebezpečným pohledem, všechna chuť vrátit se k němu domů a strávit s ním další chvíle plných nevyřčených lží nebo nesmyslných nápověd mě přešla, i přesto, že bychom se o tom nemuseli už vůbec bavit.

            Sam se tvářil tak provinile, jak se snad žádný muž ještě netvářil. Věděla jsem, že mu to neusnadňuju, ale on mi to taky nedělá lehké. Na chvíli snad můžu být sobecká a zlobit se na něj.

            "Ty, mě hned teď odvezeš domů." Rozkázala jsem mu a pajdala chodbou směrem k východu. Muselo to vypadat vtipně, ale já jsem se chtěla co nejrychleji dostat k autu a být doma.

            Celou cestu jsme jeli mlčky, pokradmu po mě pokukoval, ale moc toho nevykoukal, protože jsem se pořád se stejně namíchnutým výrazem dívala před sebe na zasněženou silnici.

            Když jsem zastavili před mým domem, bez rozloučení jsem vystoupila z auta. Nevěnovala jsem mu jediný pohled. Nepokusil se ani nic říct, jen (jak jsem tušila) se upřeně díval na mé záda.

http://www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/lee-lee-7-dil-pijavice/

Autor: janacullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lee - lee 6. díl (Vztek):