Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledový polibek 4

25.04.2010 (07:15) • CullenLily • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1962×

Ledový polibek

Připomenutí z 3. kapitoly:


„Zase máš pravdu. Tohle se mu totiž musí dělat!“ Vysmekla jsem mu své ruce, převalila jsem ho ze sebe, v rychlosti okolo sebe obmotala deku, protože po dni a noci plné vášně jsem byla nahá, a vyběhla z ložnice.
Slyšela jsem, jak se rychle zvedl, ale taky rychle zbrzdil. Asi si uvědomil, že je jen v rouše Adamově... Pak se ale zase rychle rozběhl za mnou. Zvědavě jsem se otočila, jak svou situaci vyřešil.
To jsem ale neměla dělat.
Vyprskla jsem smíchy...

4.

(Bella)

Edward stál proti mě - skoro nahý. Jen okolo intimních partií a zadku si křečovitě přidržoval dva polštáře. Bylo to k popukání!
Najednou se zarazil, nevěděl, proč se tak bláznivě směji, ale přesto mu v očích hrály jiskřičky. O to víc jsem se smála. Vypadal jako malej Jarda.
„Čemu se směješ?“ zeptal se mě zvědavě.
„To-tobě,“ vypravila jsem ze sebe se značnými obtížemi.
„To jsi neměla říkat,“ kroutil hlavou a s uličnickým úsměvem po mně skočil...

***

Čas na ostrově plynul jako voda. S Edwardem mi bylo krásně. Skoro denně jsme se milovali, vyznávali si lásku, chodili na lov. Občas jsme zavolali rodině, aby se nestrachovali. Tedy... spíš, aby se nestrachovala Esmé. I když jsem vůči Alici svůj štít odklonila a ona teď viděla jasně mou i Edwardovu budoucnost, Esme se nepřestávala bát. Budoucnost se přeci může každým okamžikem změnit!, říkávala. Je už prostě taková. Naše milující mamka...
Nastal poslední den našich líbánek. S Edwardem jsme si pomalu balili, nebylo kam spěchat. Letadlo domů do Forks letělo až večer, takže jsme měli ještě půlden pro tenhle ostrov. A taky sami pro sebe...
„Miláčku?“ zeptal se Edward. „Nevíš, kde mám tu modrou košili? Nemůžu ji najít...“
Obtočila jsem se okolo vlastní osy, očima pročesávajíc svoje okolí.
„Nevím, ale pojď, podíváme se do šatny.“ Hledali jsme snad všude. Dokonce i v šuplících, kde bylo moje spodní prádlo. Během toho se Edward stihl zamilovat do několika kousků a nařídil mi si hned po příletu do Forks něco takového pořídit v několikanásobném počtu.
Když už jsme vážně lezli po čtyřech a hledali pod všemi skříněmi, zavibroval mi telefon. Rychle jsem se vyhoupla na nohy a zaběhla se podívat, kdo mi poslal zprávu.
Alice.
,Ahojky, hrdličky! Tu košili hledat nemusíte... Zajdem na nákupy a koupíme novou! To byla samozřejmě legrace. Je pod postelí. Mějte se krásně a dojeďte v pořádku. Už se na vás těšíme!´
„Alice,“ hlesla jsem chichotavým hlasem.
„Co se děje?“ Okolo mého pasu se obmotaly dvě teplé paže. Edward mě líbnul na krk.
„Píše, že se na nás už moc těší. A že máme dojet v pořádku. A taky, že tu košili najdeme pod postelí.“ Uchichtla jsem se.
„Čemu se směješ?“ ptal se zvědavě.
„No, ona taky psala, že tu košili klidně nemusíme dovést. Že pak můžeme jít na nákupy a pořídit ti novou. Tedy kdyby jsme chtěli.“
„A tomu se směješ? Chce nás umučit!“ Slabá hysterie v jeho hlase se nedala přeslechnout.
„Ale no tak, Edwarde. Udělali bychom jí radost...“ Otočila jsem se ke svému manželovi čelem a obmotala mu své štíhlé ruce okolo krku.
„Bello-“ snažil se něco namítnout, ale umlčela jsem ho.
„Pšt!“ Něžně jsem mu položila prst na rty.
„Nepovídej, že už se ti po nich taky nestýská... Uděláme jí tím radost a zároveň si rychle připomeneme, jak krutá je realita vedle Alice. Aspoň budeme rychle aklimatizovaní!“ zavýskla jsem. Edward jen nechápavě zakroutil hlavou.
„Co bych pro svou rodinu nevytrpěl...“
„Jo, díky!“ lupla jsem mu pusu na tvář. Vtom mi v ruce znovu zavrčel mobil s textovkou od Alice.
,Díky, díky díky!'
Oba jsme se zasmáli.

***

Lodí jsme se přeplavili zpět na pevninu, na opravdový kus země. Taxikář nás pak dopravil na letiště. Odtud jsme odletěli zpět domů. Tedy napoprvé do New Yorku, kde jsme přestoupili na letadlo do Seattlu.
Cestou jsem Edwardovi usnula na rameni. Zdál se mi podivný sen, nedával smysl. Viděla jsem v něm Charlieho, mého otce. Byl doma, v Detroitu. Stál v kuchyni a připravoval si večeři po své dlouhé pracovní směně u policie. Dřív jsem Charliemu vařila já, ale po mém zmizení, kdy mě kousl upír, se o sebe musel postarat sám. Často jsem se mu dívala do budoucnosti a kontrolovala ho.
Vtom se ale sen změnil a já byla v italské Voltéře. Konkrétněji v hradě, kde sídlí Aro, Marcus a Caius - vládci upířího světa. Stála jsem v sále, kde obvykle dávají rozsudky nezodpovědným, problematickým upírům. Nikdo ale jako by mě neviděl...
Aro i bratři společně s několika dalšími upíry o něčem diskutovali. Ale zvuk jejich hlasů byl podivně zastřený, nemohla jsem určit o čem debatovali. Vypadalo to ale velice divoce. Aro byl hodně rozčílený. Pohazoval rukama a dalo se mi poznat, že křičí. Ostatní na tom nebyli o moc líp.
Pak ale něco řekl jeden vysoký, svalnatý upír a všichni se zarazili. Aro si spokojeně mnul ruce a usmál se širokým, úlisným úsměvem. Něco krátce pronesl a všichni přikývli.
Pak už jen Jane, Alec, Demetri a Felix v ulicích Detroitu...
Zadýchaně jsem se probudila.
„Děje se něco, lásko?“ zeptal se mě s obavami v očích Edward.
„Charlie...“ vydechla jsem.
„Charlie?“ zopakoval nechápavě.
„Můj táta...“ Musela jsem párkrát zamrkat, abych se probrala.
„Co je s tvým otcem?“
„Já - já nevím. Zdálo se mi o něm. Ještě nikdy od přeměny se mi to nestalo...“ šeptla jsem a kroutila nechápavě hlavou, mysl stále u toho snu. Bylo to podivné.
„Lásko, to je v pořádku. Charlie se má určitě skvěle.“ Objal mě okolo ramen a líbl do vlasů.
„Asi jo. Ale... Prostě mě to trochu překvapilo a vylekalo. Obvykle se mi zdává o zlých věcech, které přijdou. A ten sen...“ říkala jsem tiše, aby nás nikdo v letadle neslyšel.
„Bello, neměj strach. Tvůj otec je určitě v pořádku. Všechno je v pořádku. Jestli budeš klidnější, klidně poprosím Alici, aby Charlieho kontrolovala. Dobře?“
Jen jsem kývla hlavou. Celý let do Seattlu jsem nad tím snem ale musela přemýšlet.
Když se mi něco zdá, většinou se sny motají kolem budoucnosti. Někdy jsou naprosto nepodstatné, jindy to bývají věci závažné. Samozřejmě můžou být mé sny i naprostým výmyslem mojí fantazie a představivosti. Většinou to dokážu rozlišit.
Jenže teď jsem nevěděla, co čekat... Vzpomněla jsem si jen na začátek svého upírství? Na dobu, kdy jsem byla posledních pár dní člověk a žila v malém domku se svým otcem Charliem? A pak na dobu, kdy jsem byla několik dní po přeměně a přišli se na mě podívat Volturiovi? Spojili se mi tyhle dvě události do jedné nesmyslné? Nebo se opravdu chystají Arovi stoupenci do Detroitu?
Najednou se ozval příjemný hlas letušky, který oznamoval, ať se připoutáme, neboť právě přistáváme...

Autor: CullenLily (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledový polibek 4: