Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 8 - V lese

12.02.2012 (12:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2594×

Kapitola 8 – V lese

Zírali na sebe několik vteřin úplně strnulí, vpíjeli se do sebe zraky a ani jeden nedokázal odtrhnout oči. Ale pak Bella zamrkala a než se stačila vzpamatovat, byl pryč. Jen v místě, kde před chvílí stál, se houpaly zasněžené větve a střásaly svou bílou pokrývku na tělo padlého jelena.

Našla ho! Je to on, Alicin bratr, ten, jehož pohled ji už od prvního okamžiku, kdy ho spatřila na portrétu v medailonku, prosil o pomoc. Ten, o kterém se jí zdávalo. Ten, pro koho – jak váhavě a stydlivě přiznávala – od té chvíle tlouklo její srdce.

Ale divokou radost, že ho našla tak brzy, vystřídal vzápětí zmatek. Utekl před ní. Ale proč? Skousla si ret a rozhodla se, že v krmelci na to zřejmě nepřijde a je nejvyšší čas vstávat.

Když se konečně vyhrabala z hromady sena a vyskočila do křupajícího sněhu, váhavě došla až k tomu... Co to vlastně bylo? Jeho snídaně? Sklonila se a prohlédla si ten ulovený kus – šíp v boku, proříznuté hrdlo. Proříznuté hrdlo? Proč to dělal? Vždyť si mohl vzít krev Tess nebo nějaké jiné dívky – nepochybovala, že královna mu jich je schopná přivést jako oběť mnohem víc, stačilo by si vybrat.

Místo toho  vyráží do lesa a v mrazu zabíjí jeleny, aby nemusel utrácet životy dívek. Je přesně takový, jak jí vyprávěla Alice. A tu kletbu nepřijal tak snadno. Nevzdal se jí. Bojuje o to, aby zůstal člověkem...

A je tady, někde tady blízko. Ten zakletý zámek nemůže být někde za sedmi horami – vždyť jak daleko se dá dojet na lov? Den jízdy na koni. Víc ne. Musí ho mít na dosah. Kdyby tak její kůň v noci neutekl! Mohla by Edwarda dohonit v okamžiku. Ale takhle... pěšky jí to bude trvat mnohem déle, ještě ke všemu v tom vysokém sněhu. Ale všechno zlé je k něčemu dobré, uvědomila si. Vysoký sníh jí sice ztíží cestu, ale zato jí ukáže, kudy jít. Ať už se Edward stal čímkoliv, létat ho ta kletba nenaučila. Jeho stopy ve sněhu bude snadné sledovat.

Vrátila se ke krmelci a vyhrabala z něj své věci. Z pláště vytřásla seno, přehodila si ho přes ramena, znovu si stáhla a svázala spánkem rozcuchané vlasy. A vydala se po stopách svého osudu.

***

Edward zatím ujížděl zasněženým lesem a v duši cítil zmatek, strach a stud tak strašný, že kdyby mu ještě srce tlouklo, dozajista by hanbou umlklo.

Měl pocit, že ty oči, hluboké a vyděšené, se mu vpálily až do duše a až navěky ho budou pronásledovat němou výčitkou. Viděly ho. Viděly ho s krví jeho oběti rozmazanou po bradě, viděly ho pít krev ještě tak horkou, že mu ji umírající srdce posledními údery samo hnalo do lačných úst, když ji chlemtal jako zvíře, jako... zrůda. Měl pocit, že v těch očích vidí stejnou výčitku a zhnusení, které k sobě cítil sám. Ty oči se náhle staly zosobněním jeho vlastního svědomí. A nezáleželo na tom, že se skláněl k šíji jelena porostlé hnědou srstí, a nebylo to bílé hladké hrdlo některého z děvčat, které mu tak zatvrzele nechávala vodit jeho paní. Nezáleželo na tom, že se ubránil a odolal a našel si náhradu, aby ošidil tu žízeň po životě, který by mohl nahradit ten jeho. Klamal sám sebe – vždycky už bude toužit po lidské krvi.

Je navěky prokletý.

Když vyrážel na lov a pronásledoval vysokou po zarostlých pěšinách Zakázaného lesa, ani ho nenapadlo, že by mohl na někoho narazit. Nikdy nikoho nepotkal, jen... tehdy, když zabloudil až příliš blízko k okraji lesa a připletl se do cesty tomu děvčeti, které setkání s ním málem stálo život. Když ji vyděšený kůň shodil do sněhu a ona ztratila vědomí, bál se, že je mrtvá. Jelena, kterého zasáhl šípem, nechal bez povšimnutí ležet, v tu chvíli ho nezajímala jeho krev, strach o její život ho hnal k ní. Ale srdce jí tlouklo hlasitě a silně a jeho znásobená žízeň ho nutila ten tep vysvobodit ze žil. Stálo ho všechny síly odolat, ale dokázal to. Byla tak krásná...

Pak si všiml jejího loveckého oděvu a došlo mu, že toho jelena mu nadehnala ona. Lovila, pronásledovala ho. Náhle se z nějakého nevysvětlitelného důvodu zastyděl, že ji o ten úlovek připravil. A tak vzal z jejího toulce šíp, jelenovi z boku vytrhl ten svůj a na jeho místo zabodl ten její. Vrátil se k ní a zadíval se na její nádherné tmavé vlasy, kontrastující s bílým sněhem, na její zrůžovělé tváře a rudé rty a zatoužil spatřit její oči. Jaké asi jsou? A jako by jeho přání vyslyšela, zachvěla se jí víčka. Probouzela se a jeho přepadla panika. A když se posadila a zmateně se začala rozhlížet kolem sebe, pozoroval ji už z hustého houští, schovaný na vzdáleném konci mýtiny, a přestože toužil jít za ní a podívat se do těch očí, něco ho zadrželo. Nesměla ho vidět.

Od té doby se k okraji Zakázaného lesa už nikdy ani nepřiblížil. Bezpečnější pro ni bude, když se už nikdy nesetkají a nechtěl na ni narazit náhodou. A ona by do lesa už taky nikdy neměla vstoupit. Co tu vůbec dělala? Doufal, že ji tam zavedla jen náhoda, jen pronásledování prchajícího úlovku, a v loveckém zápalu si nevšimla, kam jede. Do Zakázaného lesa přece nikdy nikdo nejezdil. Dobře věděl, co by se s ní stalo, kdyby ji našli a chytili ozbrojenci jeho paní. Dívky se do jejího hradu vždycky dostaly jen z jediného důvodu. Pro něj a jeho žíznivé prokletí.

Náhle zastavil ryzáka, jako by do něj udeřil blesk. Co tu vlastně dělala dnes bez koně? Byla to přece ona, kreslil ty rysy tolikrát, že se nemohl splést. Ale dnes žádného jelena nepronásledovala. Vypadalo to, že v tom krmelci přespala a ani nikde poblíž jejího vraníka neviděl. Možná ho měla někde dál v lese. Nejspíš byla na lovu jako tehdy a zajela moc daleko, tak přespala v krmelci a teď se vrátí domů. Určitě. Už ji nikdy neuvidí a to je jedině dobře. Pobídl svého koně a rychle se vydal dál.

Sílila v něm zoufalá touha, aby to skončilo. Kéž by tehdy, když ledová nákaza způsobená tou prokletou písní zastavila jeho srdce, zastavila i jeho dech a umlčela jeho mysl! Proč ještě neznehybněl jako ti ostatní? Proč se ještě nestal sochou z ledového křišťálu v královnině sálu zmařených nadějí? Možná by měl ten její polibek přijmout, jako ti druzí. Teď už by stál v jejich společnosti a netrápily by ho otázky, marné naděje ani výčitky svědomí. Měl to přijmout... Tehdy poprvé i chtěl, než se královna o jeho ochotu připravila sama.

„Nabízím ti polibek života,“ řekla jeho paní a hlas se jí zachvěl. Obavami? Láskou? Čím vlastně?

Mladík, klečící před ní na jednom koleni, k ní zvedl hlavu a jeho zelený pohled v ní zažehl naději. V jeho očích četla oddanost a doufala, že i lásku.

„Přijmu cokoliv, co mi nabízíš, má paní,“ zašeptal a usmál se. A důvěra, s jako se na ni díval, v ní otevřela vrátka, o kterým myslela, že jsou dobře zamčená. Probudil se v ní soucit. Co když k ní necítí lásku? Co když je to jen její zoufalé přání, stejně jako tolikrát předtím? Co když mu navždy vezme dech života o on zmrzne, zkamení jako věčný pomník její dávné chyby a provinění?

„Miluješ mě?“ zeptala se s obavami a doufala, že uslyší ano.

Zarazil se a sklopil zrak. Chvíli bylo ticho a když opět zvedl hlavu, vypadal zmatený. „Nevím,“ odpověděl upřímně. „Nevím, jestli cítím lásku, nepoznal jsem ji. Je to okouzlení tvou krásou? Pak ano, miluji tě, protože jsem nikdy nepoznal krásnější dívku. Je to obdiv? Pak ano, miluji tě, protože obdivuji tvou moc a bohatství a respekt, který před tebou všichni mají. Je to touha? Pak ano, miluji tě, protože netoužím po ničem jiném, než zůstat ve tvé blízkosti. Od chvíle, kdy jsem uslyšel tu píseň, mě cosi hnalo vpřed a já vím, že cíl byl zde, u tvých nohou.“

„Od chvíle, kdy jsem uslyšel tu píseň.“ Ta slova zněla královně ozvěnou v uších a zasáhla její duši jako šíp.  Zase to nebyla láska, co k ní muže hnalo a teď ho to drželo na kolenou u jejích střevíčků. To kletba zajala Edwardovo srdce. Jako ty ostatní.

Jako všechny ty předešlé, kteří doufali získat život a místo něj dostali smrt. Kletbu nebylo možné ošidit. Jen láska mohla zlomit prokletí, jen horoucí zamilované srdce. A tak, když se jich dotkly královniny rty a v jejich srdci nebylo to, co hledaly, prokletí získalo další oběť. Kolikrát už viděla vyhasínat život v očích kdysi tak plných naděje?  Snášela to čím dál hůř.

„Dnes ne,“ rozhodla se náhle. „Dnes nebudu pokoušet osud. Snad zítra... snad za týden. Ale tvoje srdce dnes utichlo. A kromě mého polibku, který by mohl zlomit prokletí, jen jedna věc v tobě udrží život.“

Zatleskala a do síně vstoupili dva ozbrojenci v tmavých kápích. Mezi sebou vedli dívku, bosou a rozcuchanou, v hadrech, které se nehodily do této křišťálové nádhery. Nechápavě se dívala na výjev před sebou, na královnu sedící na ledovém trůnu a mladíka, který jí klečel u nohou. A pak se usmála, šťastně a nepřítomně, a začala si prozpěvovat.

Ledová kráska znovu tleskla. Než se mladík klečící před trůnem stačil vzpamatovat a pochopit, co se to děje, muž vlevo vedle dívky vytasil dýku, ostří se zalesklo a z dívčího krku vytryskla krev.

Nepřemýšlel. Když uviděl tu rudou záplavu, hladově po ní skočil, a pak cítil jen to, jak mu hrdlem protéká pramen života a vrací mu oheň do žil. Teprve když mu její tělo v náručí ochablo, vzpamatoval se. A zděšeně uskočil. Jeho zoufalý výkřik projel sálem jako zavytí šelmy.

„Netrap se,“ tišila ho a pokynula ozbrojencům, aby odtáhli mrtvé tělo pryč. „Její život za to nestál. Byla blázen a my jsme jen vysvobodili tu ubohou duši z vězení jejího těla.“

Nechápavě na ni zíral a do nevíry v jeho pohledu se vkrádalo zhnusení a lítost.

„Jen Bůh může rozhodnout o něčím životě nebo smrti,“ řekl tiše a po tváři mu sklouzla slza. „Kdokoliv jiný to učiní o své vůli, stane se vrahem.“

„I král rozhoduje o životě a smrti svých poddaných. Bůh mu k tomu dal právo,“ namítla dotčeně, že se ji odvažuje kárat.

„Bůh k tomu dal králům právo, to ano. Ale dal jim i zodpovědnost, aby trestali podle práva. Čím se provinila ta dívka, že si zasloužila smrt? Tím, že neměla rozum?“ Chvíli stál mlčky,  a když neodpověděla, otočil se a odešel.

A královna s lítostí myslela na to, že oči, které se na ni tak vyčítavě dívaly, už nebyly zelené. Byly rudé jako ta krev, kterou mu nabídla a kterou v prvním záchvatu žízně nedokázal odmítnout.

Pak už ji odmítal vždycky. Nechtěl ani krev... a nechtěl ani její polibek. Ztratila ho.

***

Bella byla na cestě už skoro celý den.  Jen v poledne, když slunce stálo nad hlavou nejvýš, se na chvilku zastavila, aby se najedla ze zásob ve vaku, který s sebou nesla, a trochu si odpočinula. Ale měla strach, aby znovu nezačalo sněžit a sníh nezapadal stopy koně, které za sebou nechal ten uprchlík z rána. A tak se brzy vydala dál, bořila se do sněhu, přelézala padlé kmeny stromů, prodírala se podrostem a doufala, že brzy uvidí, kam ta její pouť vlastně vede. Ale les kolem byl pořád stejně hustý.

Když  se začalo stmívat, pomalu ztrácela naději, že dospěje k cíli, než padne noc. Plahočila se sněhem, sotva za sebou vlekla nohy a už nemohla dál. Zimu necítila, námaha ji zahřívala, ale bolelo ji celé tělo a únavou už skoro usínala.

Zakopla o nějaký klacek schovaný pod sněhem, jako už ten den posté, ale tentokrát upadla. Sníh ji zastudil do námahou zrudlých a zpocených tváří a málem se zoufalstvím rozplakala. Co bude dělat, jestli do tmy nenajde cestu? Jak přežije mrazivou noc? Zavřela oči a přála si usnout. Nemuset se už zvednout a plahočit se dál. Stejně se z lesa nikdy nedostane. Zmrzne tady a Edward zmrzne na zámku a Jacob potom nejspíš taky a... náhle jako by se jí na hrudi ozvalo něčí srdce. Tlouklo  souzvuku s tím jejím, tepalo životem a do žil jí vlévalo nové síly. Zvedla ruku, nahmatala si pod kabátcem medailonek od Alice a měla pocit, že ji hřeje do dlaně, buší v rytmu jejího vlastního tepu a vlévá jí do duše novou naději.

S námahou se zvedla a pokračovala v cestě.

***

„Byl jsi na lovu, moje ledové srdce?“ zeptala se skoro s posměchem královna. Věděla, že to dělá jen proto, aby odolal jejím krvavým darům, a že se za to stydí. Obdivovala ho za to a zároveň ho nenáviděla. Byl jako její špatné svědomí. Připomínal jí víc než kdokoliv před ním, co měla a vlastní vinou ztratila.

„Ano, má paní,“ sklonil hlavu a přál si, aby se ho pokaždé neptala. Proč mu pokaždé znovu rozdírá duši stejnou otázkou?

„Nenávidíš mě?“ otázala se a aniž čekala na odpověď, zvedla se, došla k oknu a zahleděla se do tmy. „Jistěže ano,“ odpověděla si sama a povzdechla si. „Vzala jsem ti lidský život a nenabídla ti nic, než krev, led a smrt. Jak bych vůbec mohla v někom vzbudit lásku?“ Otočila se a zadívala se na jeho skloněnou hlavu.

„Je jedno, jak moc a jak dlouho se tomu budeš bránit. Je jedno, kolik dívčích životů odmítneš a kolika jelenům vezmeš krev místo té jejich. Jsi ztracený stejně jako já. Není cesty zpátky a není cesty ven.“

„Možná ano,“ zvedl odhodlaně hlavu. „Když přijmu, cos mi nabízela...“ odmlčel se.

„Chceš z mých rukou přijmout svůj osud?“ podivila se. „Ale jestli to nebude z lásky... ztratíš všechno,“ připomněla mu.

„Vím,“ hlesl a myslel na to, že to pro něj bude cesta ven. Ne domů, ale alespoň do zapomnění. Do náruče ledové smrti, která smaže jeho výčitky svědomí, jeho marné naděje, jeho hnus nad sebou i nad tím, co je nucen znovu a znovu dělat. Zbaví ho pocitu viny za ten lidský život, který zmařil, i za tu přemáhanou touhu zmařit další. Vysvobodí ho z toho prokletého života. Lásku ke královně už cítit nedokázal, nikdy už nepřijme s jejím polibkem život. Ale může přijmout smrt.

Došla k němu, a když zvedl hlavu, pohlédla mu do očí. Dívala se do nich a srdce jí sevřela prudká lítost. Jejich rudou barvu už skoro překrýval stříbřitý závoj jinovatky, ale podivně zářily jako zlato. Bylo v nich zoufalství, únava a odevzdanost. Už neměl sílu bojovat dál. Chtěl z jejích rtů jen ránu z milosti.

Poraženě si povzdechla a vzala jeho hlavu do dlaní. „Odpusť,“ zaprosila a sehnula se, aby mu dala to, o co žádal.

Ale v poslední chvíli ji zastavila zvonkohra rampouchů, ohlašující něčí příchod. Roztřásly se a rozehrály a celým zámkem se rozléhala cinkavá melodie, kterou rozezněly údery do zámeckých vrat.

Narovnala se, pustila jeho tvář a usmála se. Nebude jeho katem. Ne dnes ani jindy. Přichází nová naděje pro její vlastní, do ledu zamrzlé srdce a tohoto mladíka nemusí zahubit polibkem. Ráno ho jako nádhernou sochu odnesou k ostatním. Kletba ho zabije sama.

„Myslím, že máme návštěvu,“  řekla a vydala se zpět k trůnu.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 8 - V lese: