Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 7. - Ztracená

30.01.2012 (18:15) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 2615×

Moc se vám všem omlouvám, ale nějak jsem to vydávání uspěchala. Teprve když jsem začala psát tuhle kapitolu, zjistila jsem, že ta předchozí, šestá, není tak úplně... no, v pořádku a podle mých představ. Takže... není to nic úplně zásadního, ale jsou v ní nějaké změny. Pokud chcete, můžete se vrátit a přečíst si ji znovu. Už to víckrát neudělám - přidávat hned, jak dopíšu.

Ještě jednou se omlouvám a doufám, že se vám to bude i tak líbit.

7.  kapitola - Ztracená

Vrchní královský lovčí Charles Swan měl obvykle tak mírnou a přátelskou povahu a skoro pořád tak veselou náladu, že mu nikdo neříkal Charlesi, ale Charlie. Ale teď se mračil. Stál ve dveřích prázdného pokoje a marně přemýšlel, kam se poděla jeho dcera. Dole nebyla, tady ve svém pokoji taky ne... možná je u té nemocné.

Otočil se, aby došel k pokoji pro hosty, ale vtom se otevřely jeho dveře a na chodbu proklouzla Bellina komorná.

„Zavolej mi dceru,“ požádal ji  a ona překvapeně zamrkala.

„Tady není,“ odpověděla zmateně. „Není dole nebo ve svém pokoji?“

„To bych ji přece nehledal tady,“ netrpělivě opáčil Charlie. „Dole o ní nikdo neví a její pokoj je prázdný. Nevíš, kam mohla jít?“

Komorná zavrtěla hlavou, ale pak si vzpomněla: „Odpoledne tu byla Alice Cullenová. Možná odjela s ní. V poslední době s ní tráví hodně času.“

Charlie se znovu zamračil. Byl rád, že si jeho dcera našla takovou přítelkyni. Stýkat se s tak dobře vychovanou  a vzdělanou dívkou mohlo Belle jedině prospět. Ale ani návštěva u Alice Cullenové neomlouvá, že nikomu neřekla, kam jde. Tentokrát tu svou paličatou holku opravdu potrestá! Jen co se vrátí, pěkně jí to spočítá.

Jenže Bella se nevracela. Když večer mírné sněžení přerostlo do sněhové vánice a Bella ještě nebyla doma, poslali ke Cullenům, aby tam raději zůstala na noc a v takovém počasí se domů nevracela. Jenže sluha se vrátil zpátky s tím, že u nich vůbec nebyla. Charlieho přepadl strach, ale když mu podkoní ohlásil, že ve stáji chybí její a Jakeův kůň, napadlo ho, že se mohli společně vydat do lesa na vyjížďku, po které Bella přece toužila už od toho plesu. A jestli je přepadl sníh, museli se někde schovat. Trochu ho sice zlobilo, že se vydala do lesa proti jeho přání jen s Jakem – co její pověst? – ale věděl, že na Jacoba je spolehnutí. S ním se jeho dceři nemůže nic stát.

Ale dvojice se nevrátila ani ráno. Charlie se díval na neporušenou čerstvou sněhovou peřinu za okny a srdce se mu svíralo strachem. Dobře věděl, že jestli se nevrátí sami, jestli se jim něco přihodilo, může se stát, že je nenajdou ani na jaře. Sníh přikryl stopy i pach, ani se psy by je teď nenašli, a v lese je dost hladových vlků, aby po zraněném člověku nezůstalo ani pár kostí. Ale sedět tu jen tak nemůže. Musí se pokusit je najít.

Zrovna sedlal koně a proháněl pacholky, aby si pospíšili, když uslyšel, jak se otvírají vrata a do dvora vjíždí jezdec na koni. Sotva uslyšel klapot kopyt, vyběhl před stáj a úleva, kterou na okamžik pocítil, když poznal Jacoba, se rychle změnila v paniku. Jake byl sám.

„Kdes nechal Bellu?“ houkl na něj Charlie.

Jacob, který právě seskočil z koně, překvapeně vykulil oči a zeptal se: „Bellu? Kde bych ji nechával? Byl jsem v lese sám...“ Oči se mu rozšířily obavami, když mu došlo, proč se Charlie asi ptá. „Ona není doma?“ vyjekl.

„Zrovna jsme vás chtěli jet hledat,“ ukázal Charlie na pacholky s koňmi. „Myslel jsem, že jste byli spolu a že vás překvapil sníh.“

„A u Cullenů není?“ napadlo Jakea celkem logicky.

„Kdepak. Tam jsem se ptal už včera večer,“zavrtěl hlavou Charlie. „Kam se mohla podít?“ lámal si hlavu nešťastně.

Jake nevěděl. A nevěděl to nikdo. Oba s Charlesem i se všemi pomocníky prohledali město, zburcovali Cullenovy, kteří se k hledání taky přidali, projezdili celé široké okolí, kam jen se za jeden den mohli dostat, ale marně. Po Belle nebylo ani stopy.

Jen jedno věděli – musela odjet sama. Komorná s Alicí pohledaly Bellin pokoj a zjistily, že chybí její lovecký oblek, luk a šípy. A zmizel i její kůň.

Pátrali všude, dokonce zajeli i na okraj Zakázaného lesa. Byl to spíš prales – nikdo tam nikdy nejezdil. Když někdo vyjímečně zabloudil pod jeho větve, padla na něj taková tíseň a nevysvětlitelný strach, že se honem vracel zpátky a už nikdy si nepřál tím směrem ani pohlédnout. Pátračům se tam dokonce i plašili koně, a tak brzy les opustili a hlouběji nikdo z nich nechtěl zajet. Nikdo nechtěl věřit, že by Bella jela právě sem. Co by tu hledala? Jediná Alice by jim mohla říci, co... jenže ta tu s nimi nebyla. Zůstala u Swanů doma, aby místo Belly ošetřovala Tess.

Jen Jacobovi se odsud nechtělo. Po včerejším rozhovoru s Bellou měl černé tušení, že jestli někam jela, bylo to právě tam. Sice tomu prokletí nevěřil, ale musel si přiznat, že ho do toho lesa něco táhne – nemůže si pomoci a pořád se toulá v tom podivném příšeří, jako by něco hledal a nemohl to najít. Tak teď už ví, co bude hledat. Bellu. Ale později a sám, když ostatní nevěří, že by byla zrovna tady.

Pátrání trvalo celý den, až k večeru se všichni bez úspěchu rozjeli domů. S pochodněmi nemohli uspět tam, kde neuspěli ani za denního světla.

Ale Jacoba a Charlieho čekala další rána. Když se vrátili ke Swanovic domu, u vrat stál Bellin kůň, uřícený, zpěněný a očividně vyděšený, s prázdným sedlem, na jehož hrušce se houpal zavěšený Bellin luk. Charlie, který na vteřinu uvěřil naději, že se Bella vrátila domů, zůstal, jako když do něj uhodí. Takhle by koně nikdy nenechala. Muselo se jí něco stát. Ale co když přece... Seskočil z koně a vběhl do domu, ani se neohlédl. Koně i s Jacobem nechal stát na dvoře.

Jacob zavolal podkoního a pacholky, aby se postarali o všechny tři, odstrojili je a do sucha vytřeli, a když pak vběhl dovnitř za Charliem, potkal ho, jak schází ze schodů a po tvářích mu do vousů stékají slzy.

Podal Jacobovi malý lístek, který držel v ruce. „Není tu. Ale tohle jsem našel ve své ložnici. Přečti si to.“

Jacob vzal lístek váhavě do ruky a zadíval se na něj. Belliným písmem na něm stálo:

Odpusť, tatínku. Nemůžu nechat Jacoba ledové kletbě a Edwarda taky ne. Alice ti to vysvětlí.

Jake zvedl hlavu a podíval se Charliemu do očí. „Já ji najdu, Charlie. Najdu. Přísahám,“  slíbil jemu i sobě.

***

Ledová královna stála u okna a sledovala vířící vločky, které poletovaly za oknem a připomínaly roj rozzuřených včel. Jen místo žihadel štípaly mrazem, jak je vítr hnal do tváří a očí těch nešťastníků, kteří v tom nečase snad byli venku.

Jako její služebník, který opět vyrazil do lesa pro iluzi života. Pro krev, která mu na nějaký čas ještě pár okamžiků života přidá. Pro krev, kterou mohl mít tady – u ní – bez námahy, bez lovu. Pro dar, který z jejích rukou odmítal, stejně jako odmítal z jejích rtů a dechu přijmout život a zlomit tak kletbu, kterou kdysi vyslovila, když jí hruď sevřel ledovec zklamání a zrady, a které už od té chvíle tisíckrát litovala.

Kdyby jí alespoň jeden z toho zástupu mladíků, které jí sem posílalo ledové kouzlo, věnoval své srdce, horoucí a vřelé, doufala, že by mohlo vyléčit to její.

Jenže ani jeden z nich její polibek ani život nepřijal. Byli lhostejní, neteční, a poté, co utichlo jejich srdce, rychle se měnili v křišťálově jiskřící ledové sochy.

Jen tenhle mládenec jako by byl jiný. Jeho srdce už bylo dlouho tiché, a přece tu ještě byl, zpíval smutné písně a jako by na něco čekal. Snad na jaro... snad na slunce, které se do těchto zdí nikdy nevrátí, tak jako se sem nevrátí láska.

I on se změní v sochu. Brzy.

Královna si povzdechla ruka se jí svezla po okně a  její nehty zaskřípaly po skle, až jí po zádech přejel mráz větší, než který cítila ve své duši.

***

Když Bella odjížděla z domova, sněžilo, vál jí do tváře studený vítr a profukoval jí oblečení, jako by se ji snažil přesvědčit, aby otočila koně a vrátila se domů. Každý další ledový poryv jako by ji vybízel: „Otoč koně! Vrať se! Nejezdi dál!“

Ale Bella nebyla zvyklá se vzdávat. Byla paličatá a odvážná a i když trochu zbrklá, od toho, co jednou začala, nikdy neutíkala.  A tak si přitáhla plášť k tělu, pobídla koně a jela dál. Sice neměla představu, kterým směrem se dát, ale věřila, že až bude v Zakázaném lese, srdce jí ukáže cestu.

Pod vysokými stromy lesa zvolnila, protože kůň se začal bořit do vysokých navátých závějí, a Belle došlo, že bude muset vymyslet, kam se i s koněm schová na noc. Za chvíli se setmí a jestli nemá představu, kudy by měla jet, ani za světla, potmě to určitě vědět lépe nebude. Jen musí zajet dost hluboko, aby ji nemohl nikdo z města najít – byla si jistá, že až otec s Jacobem přijdou na to, že zmizela, prohledají celý kraj. Ještě štěstí, že sněží, alespoň zapadají její stopy.

Na chvíli v ní zahlodalo špatné svědomí, že svým útěkem tatínkovi způsobí starosti, ale pak si skousla ret a odhodlaně se vydala dál. Nedělá to přece z rozmaru. Jestli Jakeovi a Edwardovi nepomůže ona, tak kdo?

Jake ani nevěří, že nějaká kletba existuje. A tatínek by jí nevěřil taky. Kdyby mu o tom řekla, nepustil by ji ani na krok, a ona by musela jen se strachem čekat na den, kdy se Jake nevrátí z lesa, a dál tajně vzdychat nad obrázkem z medailonku.

Náhle se před ní rozestoupily větve a otevřelo se volné prostranství malé mýtiny. To je přece... to je ta louka, na které spadla při honu z koně! To je ta louka, kde viděla tu tajemnou postavu. Rozhlédla se – tamhletudy tenkrát přijela, poznává ten rozeklaný strom. A ten tajemný přízrak stál... tamhle naproti!

Tak počkat, zamyslela se a přitáhla koni otěže. Jestli tu tenkrát někdo byl, musel odněkud přijít, ne? Z její strany ne, to by si všimla stop. Takže z druhé strany louky. Pobídla koně stiskem holení, přejela přes volné prostranství a znovu se za ní zavřely větve stromů.

Cesta lesem byla namáhavá. Místy ležely přes cestu vyvrácené stromy a Bella je musela objíždět, protože pobídnout koně ke skoku a nechat ho zlámat si nohy nechtěla. Kůň už byl unavený a sněhem se brodil čím dál pomaleji. Do tváře jí pořád vanul studený vítr a i když to bylo nepříjemné, měla pocit, že dokud to tak je, jede správným směrem. Jestli hledá Ledové království, neměl by ten mrazivý vítr foukat odtamtud? A tak se dál prodírala zimním lesem, až se začalo stmívat a ona dorazila na další mýtinu. Stál na ní krmelec plný sena a Bella se nejdřív podivila. Krmelec v Zakázeném lese? A kdo sem vozí seno?  Že by Jacob, když se sem chodí toulat? Ale tak daleko by nejspíš se senem nejezdil...

Ale pak ji napadlo, že je to vlastně jedno. Hlavně že tu je. Tady by mohla přenocovat – copak se jako malá holčička dost nenaspala na seníku? Zima jí nebude, když se zahrabe dost hluboko, a její kůň se alespoň nakrmí.

Ale když se ráno probudila, celá rozlámaná a ztuhlá, s úlekem zjistila, že je kůň pryč. Asi v noci utekl. Co teď bude dělat? Alespoň že jí v hromadě sena nebyla zima. Krmelec voněl létem, uschlou trávou a květinami a vzbuzoval iluzi horkého letního dne na louce. Trochu se protáhla a znovu zavřela oči. Měla by si promyslet, co dál. Kam se dostane pěšky? Má sice vak s jídlem a věcmi, které si sbalila s sebou, ale její luk zůstal včera viset u sedla a je i s koněm kdovíkde.

Náhle zaslechla lehké krůčky a zatajila dech. Že by se vracel její kůň? Opatrně vykoukla a usmála se. Ke krmelci přišli na snídani jelen a tři laně. Okouzleně je pozorovala – takhle zblízka ještě živou vysokou nikdy neviděla.

Ale zvířata náhle něco vylekalo a dala se na útěk. Uslyšela zvuk, který dobře znala – svist šípu – a pak žuchnutí, jak se jedno ze zvířat svalilo do sněhu. Výborně – jestli tu někdo loví, může jí pomoci najít cestu z lesa. A možná dokonce ví o tom Ledovém zámku. Už se chtěla ozvat, aby ten, kdo střílel, o ní věděl, ale vtom  na okraji mýtiny uviděla tmavou postavu, jak se sklání k jelenovi, protíná mu krk loveckým nožem a...

Polekaně vykřikla a když ten lovec zvedl hlavu, zjistila, že se dívá do tváře Edwarda Cullena. Do tváře, z jejíchž úst do neposkvrněného sněhu kape krev.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 7. - Ztracená: