Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledové srdce 10 - Tajemství

28.02.2012 (17:00) • Hanetka • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 2677×

10. Tajemství

Ledová kráska se nevěřícně dívala na dvě skloněné hlavy před svým trůnem, jednu hnědou, druhou bronzově kaštanovou. U paty stupínku, na kterém stálo její bohatě zdobené křišťálové křeslo, klečeli poprvé dva mládenci najednou. Poprvé za celou tu dobu, kdy vyřkla tu mrazivou kletbu, ten předchozí mládenec neztratil to, co mu zbývalo z lidského života. Její sbírka se nerozrostla o další přenádhernou jiskřivou sochu. Jak je to jenom možné?

„Vstaňte,“ přikázala jim a mladíci vstali. Oba se jí zahleděli do tváře, oba na ni upřeli zraky. Ale zatímco z Edwardových očí zastřených mrazivým závojem jinovatky nedokázala vyčíst nic, ten druhý mladík, Billy, měl v očích život, obdiv, dychtivost a... strach?

„Bojíš se mě, Billy?“ zeptala se vlídně. Nesmí se jí bát! Musí ji obdivovat a zbožnovat a milovat víc než svůj dech. Jak jinak by mohl být ochoten vzdát se svého života, aby jí vrátil ten její? Jak jinak by mohl přinést oběť nejvyšší - svoje srdce, ještě horoucí a živé? Tlouklo mu splašeně jak vyděšenému ptáčeti a ten zvuk ji podivně rozechvíval.

Billy zavrtěl hlavou. „Ne, má paní,“ odpověděl, ale hlas, ještě jemný jako hlas dívky, se mu zachvěl. Jak jen je ten chlapec mladinký! Královně šlehla uvnitř hrudi prudká lítost, ale ledové závory na jejím svědomí tomu pocitu nedovolily vejít dál.

„Něčeho se bojíš,“ trvala na svém. „Vidím v tvých očích strach. Nechci, aby ses mě bál,“ přikázala mu podmanivým hlasem, jako by věřila, že její přání dokáže zahnat jakoukoliv bázeň.

„Nebojím se tebe, má paní,“ znovu zavrtěl hlavou Billy. „Bojím se o něj,“ ukázal bradou na vedle stojícího Edwarda a ten se na něj překvapeně podíval. „Nechci být příčinou něčí smrti,“ dodal tiše a sklopil oči.

Královna se kousla do rtu. Když si před chvílí nechala Billyho přivést k audienci, ještě než ho stačila vyzvat, aby vstal z pokleku před trůnem, do sálu vběhli vyděšení sluhové a křičeli, že Edward se nezměnil v sochu, kterou měli odnést k ostatním. Stalo se přesně to, čeho se bála. Minule ji připravilo o první kousek Edwardovy přízně právě to, že viděl sloužící odnášet sochu svého předchůdce.

A náhle jí přišla pomoc od někoho, od koho to nečekala.

„Nejsi to ty, kdo mi vezme život,“ ozval se Edward místo ní. „To už udělala ta píseň, která mě sem přivedla. Ta kletba, která je vtělená do jejích tónů a slov. Nezáleží na tom, kdo to bude, kdo zaklepe na zdejší vrata, čí příchod mě změní v led. Ty nebo někdo jiný. Nemusíš cítit vinu za něco, nad čím nemáš moc. A navíc,“ usmál se na Billyho upřímně, „já jsem se v ledovou sochu neproměnil.“

Královna sledovala zářivý úsměv, kterým Billy odpověděl na ten Edwardův, a ulevilo se jí. Možná že tohle je její šance. Nebude pátrat po tom, proč kletba tentokrát nechala toho odsouzeného k smrti žít. Možná se ti dva spřátelí a nebudou osaměle propadat melancholii a smutku, jako všichni ti předtím a vlastně i Edward sám. Vždyť ještě včera po ní chtěl polibek, který by ho odnesl do zapomnění, a dnes se usmívá a vypadá docela šťastně. Třeba jí přátelství mezi těmi dvěma hochy pomůže získat jejich náklonnost. Jejich lásku. Jejich oběť.

Jejich život.

Ale nemůže je spolu nechat o samotě. Musí nad nimi mít převahu, musí je zaměstnat tak, aby neměli myšlenky na nic jiného, než na zábavu s ní. Zatleskala a do sálu vběhli sloužící. „Myslím, že máme důvod k oslavě,“ usmála se. „Připravte na dnešní večer hostinu a tanec!“ přikázala.

***

Jacob mlčel a díval se do země.

„Už na Bellu nemyslíš, Jacobe?“ vyčítal mu Charlie sevřeným hlasem a v očích se mu leskly slzy. Tess před chvilkou zahanbeně utekla do svého pokoje a Jacob tu před ním stál jako na pranýři.

„Nezapoměl jsem na ni,“ namítl Jacob provinilým tónem. „Ale sám jsi říkal, že Tess by tu neměla zůstávat sama. A když ty jsi pořád pryč, kdo jiný tu měl zůstat?“

„Zůstat ano. Ale svádět ji ne,“ zamračil se Charlie a Jacob se kousl do rtu.

„Nesváděl jsem ji. Ona mi jen...“ polkl Jacob naprázdno, „Jen mi děkovala za záchranu,“ snažil se přesvědčit možná i sám sebe. „Nevím, co se to se mnou děje,“ přiznal poraženě. „Jsem jako začarovaný. Nevydržím tady v těch zdech, Charlie! Zblázním se z toho! Musím něco dělat, musím ven!“

Charliemu ho najednou začalo být líto. „Vím, že je to těžké. Vím, že jsi měl Bellu rád. Ale je pryč a musíme jen doufat, že ji přece jenom najdeme.“

Bella teď byla někde tam v říši sněhu a ledu, kam i jeho podivně volal něčí hlas. Pohled mu zalétl k oknu. Zase sněžilo. Bílé vločky venku poletovaly, jako by se snažily najít cestu dovnitř. Jako by chtěly vlétnout až do jeho duše. Smět tam za nimi do plání! Poslouchat vítr, jak hraje na ledovou píšťalku a sníh, jak křupe pod kopyty koně. Hledat a najít... ale co vlastně hledal?

„Už tu nebudu zůstávat, Charlie,“ rozhodl se pevně. „Tess mohou dělat společnost komorné. A já budu hledat... Bellu, dokud ji nenajdu.“

***

Velký sál, přestože byl ozářený stovkami svic v křišťálových lustrech, vypadal skoro přízračně. Kouty tonuly v tmavých stínech, okna místo záclon zdobilo krajkoví jinovatky a za nimi halila krajinu do svého modročerného pláště mrazivá noc.

Bella se rozhlédla po prázdném sále a po zádech jí přejel mráz. Stůl před nimi, pokrytý sněhobílým ubrusem a ozářený svícemi a ledově jiskřících svícnech, přetékal rozmanitými pokrmy, servírovanými na drahém bělostném porcelánu. Pečeně, drůbež, ryby, omáčky, přílohy, chléb, ovoce z místních sadů i z dalekých krajů, cukroví, dorty a dezerty, sýry i zmrzlina... v křišťálových pohárech jiskřivé víno a medovina. Nevěděla, z čeho dřív ochutnat, většinu z těch cizokrajných jídel viděla poprvé v životě a byla bohatstvím tabule docela ohromená. Přesto ji to však trápilo.

Všechno to bohatství stolu bylo jen pro ni. Královna sotva uzobla, jedno sousto pečeně a tři kuličky hroznového vína jí z celé té hostiny stačily. A Edward... Edward nejedl vůbec. Smutně se usmíval, upíral na ni pohled, jehož naléhavé zvědavosti úplně nerozuměla, a jídla ani pití se nedotkl. Najedl se dřív? Ale kdy a kde?

Náhle ji přešla chuť k jídlu a odsunula talíř.

„Nechutná ti?“ zeptala se královna a Bella jen pokrčila rameny.

„Nechám ti připravit neco jiného. Stačí jen říct, na co bys měl chuť,“ zatleskala královna na sloužící.

„Nemůžu jíst, když jím sám,“ odmítla to Bella. „Tys sotva ochutnala a on...“ ukázala bradou na Edwarda, „on ještě nevzal do úst.“

„Můj hlad ani žízeň neukojí žádný z pokrmů na tomhle stole,“ ozval se s podivným úsměvem Edward a nevšímal si toho, královna nelibostí svraštila obočí. „Ale ty bys měl jíst, ta hostina byla přichystaná hlavně pro tebe. Neokouzlila tě štědrá pohostinnost naší paní?“

Bella se zarazila. Zdálo se jí to, nebo z toho hlasu slyší jemné varování? Ale má pravdu. Neměla by zapomínat, že je mladík pod vlivem prokletí. Měla by se na královnu dívat obdivně a vděčně přijmout všechno, co jí nabídne.

A tak se znovu pustila do jídla a pak, když sluhové sklidili tabuli a sálem se rozlehly tóny kouzelné hudby, nabídla královně rámě a vedla ji pod křišťálovými lustry k tanci. Hudba jako by sama vedla její kroky a ona jako zázrakem ani jednou nezaškobrtla, ani jednou nepřišlápla sněhobílé střevíčky své tanečnice. Ale připadala si jako ve snu. Svíce vrhaly na podlahu i stěny mihotavé stíny a jí připadalo podivné, že tančí uprostřed prázdného sálu. Co je to za zábavu? Co je to za radost z hudby a tance? Sál působil opuštěně a Bella se najednou zastesklo po tom nespoutaném reji tehdy na Tříkrálovém plese, po parketu plném vystrojených a klevetících dvořanů, po smíchu, radosti a veselí.

Tady byli jen tři. Odněkud zněla hudba neviditelných muzikantů a ani sloužící nebylo nikde vidět. Střídali se v tanci s Edwardem a pokaždé, když nabízel rámě královně on, v Belle sílila touha, aby to byla ona, koho Alicin bratr vyzve k tanci.  Aby to byla ona, koho sevře v náručí.

Jenže jak by mohl?

Snažila se svoji marnou touhu potlačit, předstírat bezstarostnost, žertovat a bavit královnu veselým vyprávěním, ale srdce se jí svíralo strachem a obavami. Co bude dál?

***

Charles Swan to nevzdával. Dál vyjížděl s pomocníky do kraje, dál pátral v širokém okolí, dokonce i do Zakázaného lesa se vydali, ale marně. Po Belle nebylo nikde ani stopy. Jako by se po ní slehla zem. A Zakázaný les byl příliš rozlehlý a divoký, než aby ho dokázali prohledat celý. Navíc se do něj většina pátračů bála. Pod hustými větvemi toho tmavého zarostlého zapovězeného kusu země na všechny padala podivná tíseň. V jeho houštinách kralovalo příšeří, které jezdcům svíralo hrudi strachem a hrůzou z tajemného nejasného nebezpečí. Nevěděli, čeho se bojí, rozumem si to nedokázali vysvětlit, ale kdykoliv zajeli do toho lesa dál, než odkud dohlédli k okraji, nemohli se dočkat návratu pod volné nebe.

Jen Jacoba ten les neděsil. Jacoba jakoby tajemně a nesmlouvavě vábil a přitahoval. Odvažoval se mnohem dále než ostatní a zůstával tam mnohem déle, ale i když se z něj vracel stále později, Bellu nenašel a klid také ne.

***

Edward se schovával mezi sloupy v dlouhé chodbě s podlahou lesklou a hladkou jako sklo  a sledoval dveře do komnaty toho... Billyho. Byl tu už třetí den a jemu se ještě nepodařilo s ním... s ní promluvit o samotě. Královna, jako by se bála, o čem by tomu jejímu novému oblíbenci mohl vyprávět, jim dovolovala se vídat jen v její přítomnosti. Když byl Billy ve své komnatě, vždycky u jeho dveří stála stráž. Jejich paní se snažila stejně jako jeho kdysi ohromit nového nápadníka přepychem a zábavou. Hostiny, tanec, hudba.... to všechno se ale odehrávalo jen v její přítomnosti a jemu se svírala hruď obavami, když viděl to děvče, převlečené za chlapce, jak se směje a září dobrou náladou, tváře červené jako červnové jahody a oči zářící jako dvě hvězdy. Jen někdy, potají, aby ji jejich vládkyně neviděla, se v jejích očích objevovala nejistota a záblesk strachu. Snad z prozrazení? Taky se toho bál. A nechápal, jak je možné, že královna v ní zatím nepoznala dívku.

Možná proto, že tolik toužila po někom, kdo by jí vrátil teplo života, že ani nechtěla vidět, co jemu připadalo tak zřejmé?

Že i když se ta dívka odvahou a statečností vyrovná kterémukoliv muži, nemůže to překonat její krásu. Její tmavohnědé oči, ukryté pod závojem hustých dlouhých řas, její jemné lícní kosti a drobná brada ho nenechávaly na pochybách, že je to skutečně ta neznámá z jeho portrétů. Ani kratší vlasy, které si nejspíš kvůli převleku ostříhala, ho nemohly splést.  Bylo mu líto těch kadeří dlouhých jistě až po pás, které tehdy v lese viděl rozhozené na sněhu, ale i takhle té krásce nesmírně slušely. Měly barvu tmavého lesního medu a Edward náhle zatoužil si k nim přivonět. Jestlipak by i voněly tak sladce?

A její rty, plné a rudé jako maliny, věčně stočené do úsměvu, jak by asi chutnaly?  Královniny rty byly rudé jako krev, ale chladné jako jíní, a on si bolestně uvědomoval, že o jejich dotek nikdy nestál. Jeho okouzlení, se kterým kdysi přišel do hradu, bylo dávno to tam, a když si představoval ty druhé rty, ty horké a živé, na svých, měl pocit, jakoby to prázdné studené místo v jeho hrudi se svíralo marnou touhou.

Najednou se dveře Billyho komnaty otevřely a ven vyšla ta drobná postava, o které tu před chvílí snil. Rozhlédla se, uličnicky se ušklíbla a rozběhla se dlouhou chodbou jeho směrem. Pak se z rozběhu odrazila a už svištěla po lesklé podlaze jako blesk.

Nemohl si pomoci a rozesmál se, když viděl to nadšení uličníka na klouzačce. Ona si ho za sloupem všimla v poslední chvíli. Lekla se, ztratila rovnováhu a v pádu už jí nezabránily ani spěšně rozhozené ruce. Když tvrdě dopadla na zem, vyjekla bolestí.

Ve vteřině byl u ní. „Jsi v pořádku? Neublížila sis?“ ptal se vyděšeně a teprve pak zpozoroval úlek v jejích očích, když z jeho otázky poznala, že ví o jejím tajemství.

„Ty víš, že jsem... že nejsem...?“ zašeptala a Edward kývl. Když přes jeho rameno zahlédla blížící se stráže od jejích dveří, honem si v prosebném gestu přitiskla ukazováček na rty, aby mlčel. „Nic mi není,“ odpověděla schválně tak nahlas, aby ji slyšela i stráž.

Pomohl jí vstát a tajně se přitom sklonil k jejímu uchu. „Musíš pryč. Kdyby to zjistila královna, přijdeš o život,“ vydechl stísněně a ohlédl se po ozbrojencích, kteří byli už na dosah. A přesto se neubránil, aby se nenadechl vůně z vlasů té dívky. Měl pravdu. Lesní med.

„Ne,“ špitla a nahlas vesele zahlaholila: „Dáme si závod, ano? Kdo bude u sálu dřív!“ Vytrhla se mu z náručí a znovu se rozběhla chodbou pryč.

Edwardovi se u nohou něco zalesklo. Sehnul se pro řetízek, který se jí nejspíš při pádu přetrhl, a zvedl ho v dlani, aby se na něj podíval. Strnul. Ten medailonek znal. Nebo ne? Roztřesenýma rukama se ho rychle snažil otevřít, aby se přesvědčil, jestli se nezmýlil. Když se mu to konečně podařilo, po zádech mu přejel mráz a zatmělo se mu před očima. Nohy se mu podlomily a musel se zády opřít o zeď, aby se nesvezl k zemi. Zíral do dlaně na svou vlastní podobenku a nechápal, jak je to možné. Sám ten obrázek věnoval své sestře Alici. Kde k němu přišla tahle dívka? A proč ho měla u sebe?

***

Bella uháněla chodbou a srdce jí vylekaně tlouklo. Prozradila se! Edward ví, že je děvče! Poznal to. Kdo jiný to ještě poznal? Co když se prozradí i před královnou?

Byla tu už... třetí den. Nebo čtvrtý? Nemohla si vzpomenout. Dny utíkaly jako voda a ona nevěděla, jak dlouho to takhle ještě může jít dál. Nevěděla, jak zrušit kletbu. Nevěděla, jak pomoci Edwardovi a jak pomoci královně, to už vůbec ne. A bylo jí té mrazivé krásky líto. Když viděla v jejích očích divokou naději, s jakou se usmívala na ni, na domnělého vysvoboditele, začalo ji mrzet, že ji podvádí. Jenže nezapomínala, proč to všechno dělá. Když viděla Edwarda, smutného a netečného k vlastnímu osudu, bez citu, bez lásky, vřelosti a bez naděje, byla ráda, že alespoň Jacoba před tou kletbou snad zachránila.  A pro Edwarda jí srdce krvácelo lítostí. Věděla, že to nevzdá. Že se svým rozhodnutím teď už nic nenadělá. Musí pokračovat v tom, co začala.

Ale jedno je jisté. Musí si promluvit s Edwardem, dřív, než její převlek prohlédne někdo další.

***

Tess trápilo svědomí a trnula strachem a zklamáním. Od té doby, co je Charlie Swan přistihl při tom prvním nesmělém polibku, Jacob se uzavřel do sebe. Už se k ní nepřibližoval, mračil se, zasmušile beze slov seděl u společných obědů a večeří a nevšímal si jí, ani s ní nepromluvil. Skoro nevnímal, co jí, a sotva po jídle odstrčil jen napůl snědený talíř, hned vždycky zmizel venku a ona věděla, že sedlá koně a zase vyrazí do sněhu a mrazu, aby hledal dceru vrchního lovčího. Připadala si najednou zrazená, odstrčená a zároveň provinilá. Měl opravdu Bellu rád, jak to naznačil Charlie? Miloval ji? A ona ho svým polibkem přiměla zradit jeho lásku k ní?

Po pár dnech už to nemohla vydržet. Když se po obědě Jacob zvedl zase beze slov rozloučení k odchodu, vyběhla za ním do chodby a v tu chvíli jí nevadilo ani to, že ji ovázané nezahojené nohy ještě bolí.

„Jacobe!“ zavolala na něj a on se zastavil, ale neotočil se.

„Co chceš?“ zeptal se přes rameno stroze hlasem, ve kterém se chvělo napětí.

„Proč se mi vyhýbáš?“

„Nevyhýbám se ti,“ odpověděl nejistě a Tess poznala, že lže.

„Vyhýbáš. Připadá mi, jako bys mi měl to, co se stalo, za zlé,“ zachvěl se jí hlas slzami, které měla na krajíčku.

Teprve teď se otočil a podíval se jí do očí. „Nemám to za zlé tobě,“ řekl zachmuřeně. „Mám to za zlé sobě. Nemělo se to stát.“

„Proč?“ vzlykla. „Protože miluješ jinou?“ Slzy konečně přetekly a koulely se jí po tvářích k bradě.

„Neplač,“ zavrtěl hlavou. „Já nestojím za jedinou slzu. Nemiluju Bellu, teď už vím, že ne. Ale i kdybych ji miloval, i kdybych miloval tebe, nepatřím si. Nejsem už pánem svého osudu. Bude lepší, když mě pustíš z hlavy,“ dodal hořce a znovu se otočil k odchodu.

„Jacobe,“ pokusila se ho znovu zastavit, doběhla k němu a položila mu ruku na rameno. „Nemysli na to, co tě táhne do lesa. Zůstaň tu se mnou. Překonáme tu kletbu, spolu to můžeme dokázat...“

Znovu se k ní otočil a v očích mu tentokrát plála touha, ale taky odhodlání. „Nemůžu,“ řekl tiše. „Tomu prokletí jsem nevěřil, ale už si nemůžu dál nic předstírat. Táhne mě to tam, i když se bráním, ta písnička mi v uších zní snad i ve spaní. A teď už do toho lesa musím, i kdybych se sebevíc nechtěl. Nemůžu tam Bellu nechat. To jí dlužím, a dlužím to i Charliemu. Bella utekla kvůli mně.“

„Žádný dluh nestojí za lidský život,“ snažila se ho Tess přesvědčit. „A nejsi jediný, pro koho Bella riskuje ten svůj. Myslím, že i Alice věří, že chtěla zachránit hlavně jejího bratra.“

„To je jedno,“ trval na svém Jacob. „Ať to bylo kvůli mně nebo kvůli Edwardovi, mám snad být méně odvážný než ona? Nemohl bych se na sebe podívat, Tess. I když…“ rozhlédl se, jestli ho zase nesleduje vyčítavý Charlieho zrak, „pro tohle bych tu zůstal rád,“ dodal šeptem, naklonil se a vtiskl překvapené dívce lehounký polibek. „Sbohem,“ řekl ještě, a než se vzpamatovala, byl pryč.

<<< >>>

Autor: Hanetka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledové srdce 10 - Tajemství: