Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ledová princezna Prolog a 1. kapitola

02.06.2010 (17:15) • Paes • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8356×

Prolog

Bylo ráno, jako každé jiné. Déšť bubnoval do oken nebo padal na zem, kde se sléval do kaluží. Opravdu jsem neměla tohle místo ráda i když se můj otec snažil, mi vše vynahradit. Byla jsem nucena se přestěhovat do Forks. Sice si všichni mysleli, že mám na výběr, ale opak byl pravdou.

Moje matka se znovu vdala, otěhotněla a přestala se o mě starat. Taky se chtěli s Philem stěhovat, ale já už jsem to s nimi nemohla vydržet. Řekla jsem matce, že chci jet do Forks za otcem, i když to nebyla pravda.

„Dobře, Bello. Jsi už velká, abys učinila takový krok. Charlie bude určitě nadšený. Hned mu jdu tu novinu zavolat,“ nadšeně zašvitořila a odešla. Byla jsem zklamaná, čekala jsem, že se aspoň bude více snažit mě přemluvit a ne že to s radostí uvítá. V tuto chvíli se mě matka zřekla, aniž bych to tušila.

Už jsou to tři měsíce, co žiju u Charlieho a matka se ještě neozvala. Tak nějak jsem tušila, že když odejdu úplně, tak si toho ani nevšimne. Připadala jsem si jak ve své nejhorší noční můře. V Phoenixu jsem byla někdo.

Všichni ve škole mě obdivovali a vzhlíželi ke mně. Věděla jsem, že jsem krásná a jejich pozornost jsem vítala. Byla jsem moc malicherná, ale to jsem si tehdy neuvědomovala. Měla jsem tam spoustu kamarádek, které se ukázaly být falešné. Když jsem se odstěhovala, tak se mi žádná už neozvala.

Ano, milovala jsem obdiv a slunce. V Phoenixu skoro nikdy nezapršelo a bylo stále slunečno. Sice jsem se nikdy neopálila, měla jsem totiž světlou kůži po matce, ale ze slunce jsem získávala energii.

Moje hnědé vlasy na slunci získávaly červený nádech, který ladil s mojí netypickou barvou očí. Byly taky hnědé, ale taktéž s nádechem do červena. Nikdy jsem nezjistila, po kom mám takovou barvu očí, ale byla jsem za ni ráda. Už kvůli ní si mě každý všiml.

A i přes svou krásu jsem tady ve Forks byla nikdo. Mí spolužáci se mě stranili, jen Angela má kamarádka při mně stála. Možná jsem si za to mohla sama. Když si vzpomenu na den, kdy jsem přijela poprvé do školy, tak bych se nejradši neviděla.

Ano, ze začátku se o mě všichni zajímali, jenže já si myslela, že pro mě nejsou dost dobří. Samozřejmě jejich zájem upadl a začali mi přezdívat: „Ledová princezna.“ Postupně jsem se změnila a skamarádila se s Angelou, ale bohužel ostatní nade mnou už zlomili hůl a nechtěli se mnou bavit.

Nechápala jsem, jak se ze mě mohl stát jiný člověk. Už jsem netoužila po pozornosti ostatních. Z nějakého důvodu jsem už nechtěla vynikat. Tady mi vše připadalo tak moc cizí. Trpěla jsem tu úzkostnými stavy, aniž bych věděla, proč se tak cítím.

Předtím jsem se moc nezajímala o kluky, ale tady jsem cítila, že bych potřebovala spřízněnou duši. Jenže kluci z města nepřicházeli k úvahu. Nikdo mě tu nijak zvlášť zatím nezaujal.

1. kapitola: Přátelství

Vstala jsem z postele, abych nepřišla pozdě do školy. Už jen kvůli Angele jsem věděla, že tam chci přijít. Nechtěla jsem ztratit jedinou kamarádku, kterou jsem si našla. Oblékla jsem se do černých kalhot a černého trička s dlouhým rukávem.

Dalo se říct, že vypadám, jako bych šla na pohřeb. Z neznámého důvodu jsem se tak i cítila. Jako už tolikrát v tomhle městě. Možná za to mohlo to depresivní počasí.

Pro jistotu jsem na sebe ještě hodila šedou mikinu, abych nevypadala až tak moc smutně. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné, už dávno jsem zjistila, že si dělat účesy tady není v módě a já chtěla splynout s davem. Tmavě jsem se i nalíčila a sešla se smutnou náladou dolů. Bohužel byl Charlie ještě doma.

„Ahoj holčičko, co se děje?“ zeptal se mě a vypadal ustaraně. Nikdy jsem si nevšimla, že je až tak moc vnímavý.

„Nic tati, to je dobré,“ snažila jsem se ho uklidnit, ale nezabralo to.

„Stýská se ti po mámě?“ zeptal se. Když jsem se zamyslela, tak to opravdu byl jeden z důvodů, proč jsem se cítila zle. Jenom jsem přikývla a do očí se mi nahrnuly slzy smutku. Rychle jsem zamrkala, aby nemohly uniknout ven. Podařilo se mi to, ale Charlie si toho všiml. Objal mě a hladil po vlasech.

„Neboj se, ona se určitě brzo ozve,“ utěšoval mě, ale moc to nepomohlo. Byla jsem ráda, že alespoň jemu na mně záleží. Vykroutila jsem se z jeho objetí a podívala se na hodiny.

„Už bys měl jet do práce,“ oznámila jsem mu a snažila se usmát.

Nevím, jestli se mi úsměv podařil, mně osobně připadalo, že se šklebím, ale táta to nekomentoval. Políbil mě na čelo a vydal se k autu. Byl místní šerif, tak by neměl chodit pozdě do práce. Slyšela jsem, jak jeho auto ožilo a za chvíli byl pryč. Vzdychla jsem si a rozhodla se, že bych měla jet do školy.

Nasedla jsem do svého auta. Byl to starý náklaďák a dostala jsem ho od Charlieho. Byl to dárek na uvítanou. Zřejmě doufal, že mi tím dárkem vyplní to prázdné místo, které mi zůstalo v srdci. Asi se nikdy nesmířím s tím, že mě René nechala jít a už se mi neozvala.

Když jsem auto nastartovala, tak se ozval z mého motoru strašlivý rachot, který by snad vzbudil i hluchého. Rozjela jsem se do školy a doufala, že dnešek bude jiný než obvykle.

Zaparkovala jsem u školy na své obvyklé místo a vystoupila z auta. Než jsem se stačila rozhlédnout, přiběhla za mnou Angela.

„Ahoj, Bello, jsem ráda, že jsi dneska přijela,“ radovala se a já přemýšlela, jestli se někdy stalo, že jsem nepřijela. Přišla jsem k názoru, že jsem ještě nikdy nechyběla.

„Ahoj, proč bych neměla přijet?“ zeptala jsem se.

„Já ani nevím, jen někdy působíš dojmem, že už se neukážeš,“ odpověděla a trochu se smutně usmála. Byla jsem překvapená, nikdy mě nenapadlo, že to Angela poznala.

„Toho se neboj, já se nakonec vždycky ukážu. A co je nového?“ Přišlo mi, že čeká, až se jí zeptám. Její tvář se rozjasnila vzrušením.

„Víš, že se dnes zapsalo pět nových studentů? Ale nastoupí až v pondělí.“ U těch posledních slov si trochu zklamaně povzdychla. Věděla jsem, že tady je to velká událost a tak jsem se taky tvářila nadšeně, i když mi to v skrytu duše bylo docela jedno.

„Vždyť je pátek, za chvíli se jich dočkáš,“ oznámila jsem jí, i když to ona sama dobře věděla.

„To já vím, ale jsem opravdu zvědavá. Škoda, že o nich moc nevím, co kdybychom se zeptaly Jessiky? Ta ví vždycky všechno,“ vyhrkla a čekala na můj verdikt. Já jsem moc nebyla nadšená, že bych měla jít za Jess. Nemá mě ráda a já ji taky nemusím. Myslí si o sobě, že je něco víc než my, ale opak byl pravdou. Byla dobrá jen na ty drby. Nějakým záhadným způsobem vždy vše věděla jako první.

„Dobře půjdeme se zeptat Jess, ale až o obědě jo?“ Snažila jsem se oddálit nevyhnutelné.

„Tak to jsem moc ráda, že souhlasíš,“ řekla nadšeně a bylo vidět, že se opravdu těší. Musely jsme se vydat na výuku, abychom nepřišly pozdě. Nechtěla jsem pana Barnera dráždit hned první hodinu. Bohužel jsem neměla tuto hodinu s Angelou, ale seděla jsem vedle Jessiky. Alespoň se jí zeptám, jestli nám u oběda nechce říct něco o těch studentech.

Vešla jsem do třídy. Naštěstí tam ještě nebyl učitel, tak jsem spěchala na své místo. Jessika už seděla na místě vedle mně a dělala, že mě nevidí. Sakra, jak se jí mám jen zeptat? Nikdy jsem ji zpříma o nic nepoprosila. No musím se snažit tvářit přátelsky. Snažila jsem se usmát, ale přišlo mi, že se můj výraz vůbec nepodobá úsměvu, tak jsem se radši tvářila normálně.

„Ehm, Jess, můžu se tě na něco zeptat?“ Snažila jsem se o přátelský tón, trochu se mu i podobal. Ona se na mě jen nevěřícně podívala.

„To jako mluvíš se mnou?“ zeptala se mě překvapeně. Měla jsem v úmyslu jí odseknout, jestli je tak natvrdlá, že to nepochopila, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela.

„Samozřejmě, že mluvím na tebe,“ řekla jsem mile a snažila se udržet vážný výraz.

„Já se jen chtěla ujistit. Tak, co po mě chceš?“ zeptala se, ale netvářila se, že by jí to doopravdy zajímalo.

„Jestli bys mě a Angele o obědě neřekla něco o těch nových studentech,“ odpověděla jsem. Jakmile jsem se o nich zmínila, zatvářila se nadšeně. V tu chvíli vešel učitel do třídy a Jess jen kývla na souhlas. Tak to bych měla vyřízené.

Trochu jsem se začala i těšit na ty novinky. Zřejmě jsem už tady moc dlouho, když mě zajímají takové věci. No místo, abych se věnovala učitelově výkladu, tak jsem si kreslila do sešitu.

„Tak slečna Swan by mi mohla odpovědět na mojí otázku,“ řekl a já okamžitě zrudla, protože jsem neměla vůbec ponětí, na co se ptal. Záchrana, ale přišla z nečekané strany. Jess mi podstrčila papírek, na němž byla napsaná odpověď.

Přečetla jsem ji učiteli a ten byl mrzutý z toho, že znám odpověď. Rychle jsem ji napsala, že děkuji. Jen se na mě usmála a dále se věnovala učitelovi. Nevím, co se přesně stalo, ale zřejmě jsem si našla novou kamarádku. A to zjištění mě kupodivu zahřálo u srdce.

Autor: Paes (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ledová princezna Prolog a 1. kapitola: