7. pokračování mé povídky. Co se stalo tak strašného, že museli Emmett s Rosalii běžet domů přímo v tom nejlepším?
18.02.2010 (08:15) • xMisulkax • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1221×
7. část
„Okamžitě přijděte domů! Stalo se něco strašného!“ volala Alice do telefonu.
Rose:
S Emmettem jsme se od sebe okamžitě odlepili a hledali oblečení snad po celé louce.
Našla se Emmettova košile, jedna moje lodička a Emmettovy trenky. Já jsem si oblékla tu košili a Emmett „bohužel“ jenom trenky. Pořád z něj nemůžu oči spustit, i když ho vidím pořád. On je totiž tak krásný, že je těžké odolat.
Když jsem se dostatečně zahalila a Emmett odhalil, mohli jsme vyrazit směr domov a zjistit, co se stalo. Oba dva jsme byli patřičně vystrašení, protože Alice nezvoní na poplach jenom tak. Vážně se muselo něco stát. Co se tak mohlo stát? Doufám, že nepříjdeme pozdě. Nechci, aby mi něco pokazilo tento večer. Byl to nejkrásnější večer za celou dobu mého života… A existence, i když není příliš dlouhá.
Rozběhli jsme se cestičkou mezi stromy. Běželi jsme velmi rychle a za chvíli se před námi otevřel pohled na náš dům, který vypadal až převelice normálně. První dojem často klame.
Když jsme otevřeli dveře, na pohovce seděl Jasper, který si mnul spánky a evidentně měl silnou bolest hlavy. Alice zuřivě kroužila z jednoho rohu pokoje na druhý s obličejem, který připomínal Emmetta, když přemýšlí, akorát s trochu odlišnou barvou. A Esmé? Ta se snažila uklidnit Alici, takže tam pobíhala s ní. Carlislea jsem neviděla – asi je v práci.
Jakmile mě Alice viděla, okamžitě si to napochodovala přímo ke mně, obličej pořád neměnný.
„ROSE! Jak jsi mohla!“ řvala na mě, jak smyslů zbavená. Taková malá a tak agresivní. Ale pořád jsem nějak nepochopila, co jsem udělala.
„Alice? Co jsem provedla?“ Podívala jsem se na Emmetta, který se tvářil překvapeně stejně jako já. Sjela pohledem od mých neučesaných vlasů, Emmettovy košile a bosých nohou, ustoupila krok, i když mě nepřestávala propichovat pohledem.
„Jak si mohla?! Myslela jsem, že jsme sestry!“ skučela Alice a na prázdno pofňukovala, ale nedokázala bych říct, jestli vztekem nebo smutkem.
„Alice! Klid! Rose to určitě neudělala schválně! Že ne?“ chlácholila Alici Esmé a v ten okamžik po mně střelily oči všech přítomných v místnosti, avšak já jsem stále nechápala o co běží.
„Může mi někdo vysvětlit, co přesně se stalo? A z čeho přesně jsem obviněna?“ Netrpělivě jsem si podupávala nohou, protože stát zde přímo uprostřed obývacího pokoje pouze v Emmettově košili, mi přišlo poněkud nepříjemné. Avšak jim to asi nějak nevadilo.
Alice si mě na chvíli přestala měřit pohledem a koukla taky na Emmetta, který se celou dobu krčil zamnou, ve snaze, aby ho neviděli, jelikož měl na sobě jenom trenky. Jakmile zbystřila Emmetta, její obličej zase zfialověl a po necelé půl minutě, začala vydávat zvuky podobné tomu, když se člověk dusí. To měl být pravděpodobně smích, ale nejsem si tak úplně jistá, protože do typického Alicinina zvonění to mělo daleko. Jenže ona se podívala do daleka a já viděla, že se její oči rozostřují a zaostřují – měla vizi.
Z ničeho nic mě objala a už mě táhla nahoru po schodech k ní do pokoje. Tak teď už opravdu nevím, co se děje. Celá rodina zůstala dole s otevřenou pusou a hleděli na Alici stejně jako já.
Když mě Alice odtáhla od Emmetta, vyměnil mě za velké piano a nenápadně se snažil vytratit se. Když jsem už byla nahoře, z obýváku se roznesl smích. Asi se Emmettovi nepodařilo zmizet bez povšimnutí. Jak by taky mohlo, když jen jeho hlava se téměř dotýká stropu.
Když mě Alice posadila na gauč v jejím pokoji, okamžitě běžela do svého šatníku, který zabíral asi tak 70% celého pokoje, a donesla krejčovský metr.
„Alice! Brzdi trochu!“ vykřikla jsem už, protože má hlava se začínala nafukovat.
„Co se děje?“ hodila Alice andělíčkovský pohled.
„Nejdříve mi voláš, že se stalo něco strašného, pak dole na mě křičíš, že jsem něco provedla, a teď mě z ničeho nic odtáhneš do pokoje a měříš mi míry. CO SE DĚJE SAKRA!“ To už jsem opravdu křičela.
„Příště se prosím nejprve zeptej! Ano? Poradila bych ti!“ mrkla Alice…
„A na co konkrétně?“
„Neboj, nevadí mi, že sis půjčila mé šaty, které jsem měla sice velice ráda, bez dovolení, a že jste je s Emmettem rozcupovali na kousky, a že už je v životě neuvidím, ale jak sis mohla myslet, že když si k nim vezmeš ty boty, že ti to jenom tak projde?!“
„Tak ty tady celou dobu mluvíš o šatech a botech?“
„A o čem jsi myslela?“
„Vždyť jsi říkala, že se stalo něco strašného?“
„A to ti nepříjde jako dobrý důvod ke vzteku?“
„To, že jsem si nevzala boty naprosto stejného odstínu k šatům? NE! Přímo v tom nejlepším jsi musela zavolat, hysterickým hlasem, jako kdyby na náš dům zaútočili všichni upíři světa, a ty si volala jen kvůli botám?!“
„Pššš. Stůj klidně, nebo ti ty míry nikdy nezměřím!“ pronesla Alice naprosto klidným hlasem.
„A na co mi proboha chceš měřit míry!“
„Buď už ticho a stůj klidně! Všechno se brzy dozvíš!“
Autor: xMisulkax (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Lásky jedný zlatovlásky 7. část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!