Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 7

31.12.2009 (20:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2358×

7.

Zlá předtucha mi leží na duši!

Vidím tě dole, jako bys ležel mrtvý

v zející tlamě otevřené hrobky klamou mě oči

nebo jsi tak bledý?

,Memento mori Bella, Memento Mori. Ave Lilith.‘ Stékala po stěně a Bella se celá třásla a brečela. Sakra… krev!

,,Edwarde! Ne!‘‘ zařval někdo a vrhl se na mě.

---

Silné paže mě objaly okolo hrudi a pevně přitiskly na ještě silnější. Snažil jsem se dostat z jeho sevření a červená clona chtěla utéct. Chtěl jsem ji! Teď, hned! Nemůžu! Křičel jsem v myšlenkách a cvakal zuby.

,Klid brácho, klid!‘

,,Emmette?‘‘ procedil jsem skrz zuby a on mě přetočil, aby mě vyhodil z cely.

,,Co tu děláš!‘‘

,Rose, křičela ať honem přiběhnu. Mě totiž slečna vůbec nevoní. Ani nesmrdí, není to supr čupr?‘ Když používá tyhle slova, tak ho vidím jako totálního pitomce. Vyrazil mě z Bellina pokoje a touha po krvi přešla. Lápal jsem rychle po normálním vzduchu, abych si pročistil hlavu.

,Celkem kočka.‘ Slyšel jsem z pokoje a zavrčel.

,,Kdo jsi!‘‘ zakřičela a v Emmettových myšlenkách se krčila na své postýlce a tiskla co nejblíže ke stěně.

,Šílená kočka.‘ Ne! Tohle Emmett nesmí udělat! V jeho myšlenkách byl nápad, že by se předkrčil, zavrčel, nasadil nejvražednější úsměv a zlověstným hlasem prohlásil: ,Jsem Drákula, tvoje smrt Meeno.‘

,,Neboj se, jen Edward měl menší problémy.‘‘

,,Problémy? Edmund?‘‘

,,Ne, Edward.‘‘

,,Nevzpírej se, jestli je to Bella, říká mi místo Edwarda Edmund,‘‘ varoval jsem ho.

,Upřímnou soustrast brácho.‘ Zase se řehnil. Zadržel jsem dech a křupl prsty. Popadl jsem nejbližší krabičku s kapesníky a látkami. Musím jí vyčistit rány, určitě si tam zanesla infekci. Ale… Ne. Neublížím jí. Uklidnil jsem se.

,,Co jsou to problémy?‘‘

,Ajajaj. Brácho! Já nejsem filozof!‘ Nasadil jsem lehký úsměv a vešel dovnitř. Emmettovy oči mě probodly a hlídaly každý můj krok. Nepatrně jsem přikývl a došel k Belle.

,,Edmunde,‘‘ vydechla a viditelně se jí ulevilo.

,,Klid Bello, jsem tu.‘‘

,A milenci se milujou, milenci se milujou.‘ Zase jsem ho zpražil pohledem a opatrně se natáhl k jejím pažím.

,,Co jsou to ty problémy?‘‘

,,Co myslíš, že jsou?‘‘ Pousmál jsem se a dával si pozor, abych nedýchal, ale přesto pohyboval rameny, aby to nepřišlo podezřelé.

,,No… možná přeludy? Iluze? Problémy by se snad hodily jen, aby uspíšily, ale co? Já bych je typla na pěkně odporné babizny. S křivým nosem, jako mají orli. Pohledy, které doslova vraždí, černými, povrchními… a zuby… zuby jako mají hadi. Které když prokousnou lidskou kůži, vstříknou jed.‘‘

,Hm, z ní bude spisovatel.‘ Šíleně jsem se ovládal, abych držel jazyk za zuby. Anabelliny- ach… zase mě bodlo u srdce. Když Bella jí byla ale tolik podobná! Belliny oči se vpíjely do mých.

,Rovnou může zpívat, kde má Romea.‘ A dost! Zavrčel jsem na něj, ale jsem si jistý, že to neuslyší.

,,Proč ti to dělá?‘‘ zeptal jsem se opatrně.

,,Chce mě.Proč by to jinak dělala? Ví, že jsem slabá. Že i nejmenší věci mě můžou zabít, zatímco ona vyčkává na tu chvíli.‘‘

Vzal jsem její křehkou paži do ruky a obrátil dlaň ke stropu. Byla pořezaná. Tlusté, odporné čáry s písmenem L, sedřená kůže se jí stále držela na krajích rány a určitě jí to muselo bolet. Hned se vedle mě objevila miska s teplou vodou a Emmett stál ve dveřích s hadříkem a v druhé ruce držel kýbl s barvou.

Přiložil jsem opatrně čtvereček látky smočené v teplé vodě k ráně a ta hned nasála krvavý nádech. Bella zasyčela.

,,Promiň,“ omlouval jsem se pokaždé, když jsem cítil, jak se její tělo napnulo a miska s vodou byla po chvíli rudá. Přejížděl jsem opatrně po zrudlé- dříve sametové- pokožce a zkoumal téměř každý milimetr. Nesměla tu zůstat ani kapička.

,,Jak se má Alice?“ zeptala se opatrně a já zvedl k ní překvapeně zrak.

,,Jak to víš?“

,,Intuice? Ne, vypadalo to, jako kdybys věděl, co se děje, tak proto.“ Všímavá- až moc.

,,Je... v pořádku. Popravdě ona sama taky má o tebe strach.“

,,Tys měl o mě strach? Ty jsi se něčeho bál? Myslel jsem, že ty se ničeho nebojíš.“ Smočil jsem nový čtvereček v dezinfekci a přejel po její dlani i prstech. Celá pravá ruka byla pořezaná. Od lokte až po konečky prstů měla stále drápanice, ale už nebyly pokryty krví. Naštěstí to nezačalo hnisat. Přiložil jsem čtvereček bělostné látky na její ruku a začal obvazovat obvazem. Sledovala mě a mělce dýchala.

,,Každý se někdy bojí. Strach je všudypřítomný pocit. Tiše čeká na příležitost“ Emmett si vážně odkašlal. ,,Jo, omlouvám se ti,“ zvedl jsem jí do náruče a otočil ji čelem k mému ztřeštěnému adoptivnímu bratrovi, který odsunul postel, aby se dostal k nápisu. ,,Tohle je můj bratr, Emmett. Emmette, tohle je Bella.“ Zazubil se na ni a uklonil jako pravý kavalír.

,,Těší mě,“ usmála se na něj a netlukoucí srdce mi udělalo v hrudi kotoul.

,,Emmette, já vezmu Bellu a Alici ven, jo?“

,,Jasně, já to mezitím dám dolu.“ Bella mě posunkem poprosila, abych ji postavil.

Došla ke stěně a opatrně se dotkla zaschlé krve na stěně. Její krve.

,,Víš, co ten nápis znamená?“ nevěděl jsem s jistotou, jestli jí latina jde.

,,Učila jsem se mrtvé jazyky od pěti let. Nedělají mi nijak velké potíže.“ Vypadala, jako by ji i ten dotek bolel. Na krásné, andělské tváři měla bolestnou grimasu a Emmett jí nedůvěřivě sledoval. Nehtem se zaryla do stěny a sedřela kus.

,,Nenávidím tě,“ zasyčela a otočila se opatrně ke mně.

,Pamatuj na smrt Bello, pamatuj na smrt. Ať žije Lilith... ta je celkem morbidní, začíná se mi líbit.' Já toho pitomce uškrtím! On má z toho ještě srandu!

,,Zatím Emmette.“ Rozloučil jsem se s ním rychle a zase vzal Bellu do náruče.

,,Pápá, děcka.“ Slyšel jsem z pokoje a Bella se začala smát.

,,Copak?“ Vynesl jsem ji z pokoje a Emmett šupem seškrábal nápis a začal ho přemazávat barvou.

,,Máš vtipného bratra.“ Až moc. Leze mi na nervy, fracek.

,,Jo, tak to jo,“ přitákal jsem a došel ke dveřím do Aliciny cely. Byly stejně popraskané jako ředitelovy. Vlastně, všechny dveře tu byly už popraskané, ale některé zdobily i rýhy po nehtech.

,,Ochráníš mě před ní?“ zeptala se nesměle a já se k ní stočil hlavu. Anabelliny rty byly tak blízko... Je to Bella! Ne Anabella, ale Bella, Isabella a pravým jménem k tomu Marie! Káral jsem se a toužil se nadechnout.

,,Jistě, ochráním, ale Alice ti neublíží Bell.“Přitiskla se ke mně a hlavu mi položila na rameno.

,,Děkuju.“ Otevřel jsem opatrně dveře a lekl se, když hned před nimi stála Alice. Byla opravdu maličká. Sahala mi sotva po ramena.

,,Jdeme?“ Tak tohle bude Carlislea zajímat. Bude mít nad čím bádat, protože Alice a její předzvěsti do budoucnosti jsou...úchvatné.

,,Jo, jasně.“ Opatrně ke mně doklopýtala a zase polštářky prstů přitiskla na mě. Ujišťovala se, že nejsem zeď. Mohl jsem jí tak připadat. Bella k ní opatrně natáhla ruku a Alice se mírumilovně usmála.

,,Pustíš mě prosím?“ zašeptala. Hned jsem vyhověl jejímu přání a Bella se dotkla Aliciny ručky.

,,Děkuju,“ obě šeptaly? Proč já se vlastně divím. Chytly se opatrně za ruce a Bella honem zcvakla i moji. Byly jako děti. Malé, rozkošné děti, které jsem nevědomky začal milovat. Chvíli sledovaly jedna druhou a Aliciny prstíky zkoumaly její tvář stejně jako moji.

Na moment jsem se přistihl, že toužím být Alice. Toužil jsem, dotýkat se opatrně její kůže a snažit se zapamatovat si každý nejmenší detail. Prstíky lehce pluly po její bělostné pokožce, která se poddajně prohnula i pod tou lehkou silou a na milisekundy zanechávaly jemný otisk.

Můj dotyk by byl možná o trošku tvrdější. Tušil jsem, s jakou silou přibližně člověku ještě neublížím. Tušil jsem, že když se pokusím s lehkostí vzít skleničku do ruky tak, abych ji nerozbil, že se mi to nejspíš i povede, ale to byla věc už jen tréningu.

,,Jsem Bella.“

,,Alice.“ Opatrně se na sebe usmály a šli bok po boku, širokou, bílou, deprimující chodbou blázince až ke dveřím. Ke dveřím, které vedly ven na zahradu.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 7: