Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 35

09.04.2010 (17:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3397×

35.

Kapičky deště se pomalu vsakovaly do půdy díky nedávnému letnímu dešti. Ptáčci zpívaly své dlouhé ódy a celý svět byl klidný a tichý. Slunce už dávno zapadlo za horizont a lehce našedlé mraky se stahovaly nad zemí.

Byl červenec. Všude okolo byl vzduch nasládlý květy, pomeranči a na budovách už nevisí rudé vlajky s hákovým křížem. Válka skončila. Všude byly už jen zpustošené domy, prázdné ulice a pot lidí po dnešním teplém dni. Bylo tu teplo. Jako každý rok v tuto dobu. Léto spalovalo vše.

Mladý milenecký pár kráčel po ulicích, usmívali se a muž škádlil svou drahou. Ta italsky nadávala a smála se. Plné růžové rty měla ve velkém úsměvu a vínové šaty ostře kontrastovaly s jejími vlasy a bílou košilí muže.

Prošli šťastně okolo pár slepých uliček a všimli si muže, který seděl na zemi jako klubko neštěstí a vypadal, že spí. Byl na něj žalostný pohled. Dívka se jen smutně mrkla na muže. Ten ji vzal okolo pasu a vedl rychleji, aby nesmutnila za cizí nešťastný život. Promařený život.

Kdyby jen znali skutečnost... Muž, téměř ještě chlapec zvedl svou zničenou tvář a nenáviděl se. Co jiného cítit k sobě, když ztratil tu jedinou, po níž toužil. Když ztratil své slunce, které by mu prozařovalo alespoň kousek věčnosti. Nebylo nic snadnějšího, než si najít jinou dívku... pro něj by to problém nebyl, jenže on jinou nechtěl.

Dřív tak krásné sako bylo promočené a potrhané. Kolena špinavá, boty zanechal na útesu před obrovským oceánem téměř před půl rokem.

Byl zničený. Nevěděl kdo je. Čí je. Proč existuje. Jediné, co dokázal ve své mysli najít byla její tvář. Sladká, nevinná tvář. Zadíval se rudýma očima do dáli a přemítal. Zradil svou rodinu. Zradil své sestry a bratry, které si tolik během kratičké chvilky oblíbil... Zradil svou matku. Sice Esme nebyla jeho pravou maminkou, ale dokonale ji nahrazovala. Byli si i podobní v tolika ohledech. Její láska ke všemu živému byla jako infekce. Nedalo se jí zbavit. Ale nejvíc ho mrzela skutečnost, že zradil svého stvořitele. Carlisle byl jeho dokonalým otcem, příkladem života, který měl vést. Tím, že vzal nevinné bytosti život zadupal vše, čím se snažil tak dlouhou dobu stát. Ale bez této oběti by to nešlo.

Postavil se a lehce se pousmál při představě, že za chvíli se setká s těmi, kteří ji unesli, kteří mu ji urvali ze srdce. Ulice Volterry už byly tiché a liduprázdné. Sem tam se ozvalo zakvičení pouličních koček, které se vrhli na myš, ale svou kořist nelapily a ještě k tomu spadly do koše.

Znal svůj cíl. Tak dlouho mu přece trvalo se sem dostat, aniž by ho někdo zastavil... Šel rychlejší lidskou chůzí a cítil kousky kamene a skla pod svými nohami. Rozdrtil je a chodidlo bez nejmenšího škrábnutí dál líbalo zemi.

A jako na zavolanou se naproti němu začaly z dáli vynořovat dvě drobné postavy. Dvě nebezpečné postavy. Jak už je známo. Není vše takové, jaké se zdá. Byli to dívka a chlapec. Sotva jim mohlo být šestnáct. Navěky mladí, navěky patnáctiletí.

,,Jane, Alecu,‘‘ pozdravil Edward opatrně své nepřátele. Stále z nich cítil respekt. Nechtěl už zažít znova tu bolest, ale kvůli Belle... riskoval by kvůli ní i život.

,,Edwarde, je milé se znovu setkávat,‘‘ pousmála se dívka a její bratr už převzal iniciativu.

,,Jdeš za Arem?Či si žádáš spíše jeho bratrů?‘‘

,,Jdu za všemi,‘‘ přisvědčil Edward a hlas se mu nepatrně třásl.

,,Ty oči ti sluší,‘‘ pousmála se dívka a její bratr se pousmál. Uměla si vybrat. Své oběti milovala i nenáviděla.

,,Děkuji, můžeme?‘‘

Oba sourozenci přikývli. Alec vytáhl zpod svého pláště jiný a podal jej Edwardovi. ,,Bezpečí, aby tě nerozcupovali při vchodu.‘‘

Jak už to tak bývá, pravda je ukryta za mnoha maskami. Mohli bychom mezi ně řadit lež, tajemství, mlžení... je tolik forem.

Když vešli do obrovského uvítacího sálu, viděl Edward znovu tři bratry. Tak, jako před dvěma roky. Tak, jako posledně, kdy ho málem zabili při ukázce Janeiny moci.

,,Ale, ale, ale... kohopak nám to tu čas přivádí... Edward Anthony Masen Cullen – tedy, pokud to stále platí. Jak koukám preferuješ jiný druh stravy. Děláš nám radost.‘‘ Aro. Jeho lstivost a lišáckost se nevypařila. Felix i Demetri stáli blíž než ostatní. Stejně jako Jane s Alecem. Nejsilnější jedinci v popředí, aby ochránili zákon, kterému ani nevěří.

Edward:

,Přišel asi za svou krasotinkou,‘ zaslechl jsem v jeho myšlenkách a hned zbystřil. ,,Pojď sem Edwarde,‘‘ poručil a já se pomalu vydal k němu. Neměl jsem strach, že uvidí ten hněv, který jsem k němu cítil. Nebál jsem se, že by mě třeba zabil, protože moje schopnost byla až moc cenná a on to věděl.

,,Však víš, co si přeji, čteš mi to v hlavě,‘‘ pousmál se mrtvolnými rty a natáhl před sebe dlaň.

,Podej mi ruku,‘ poslal ještě radši a já s opovržením vložil svou ruku do jeho.

,,Čti, čti ať víš vše!‘‘ poručil jsem mu a upíři přestali dýchat. Ve vší své povrchnosti jsem zavřel oči a přemítal znovu a znovu ty krásné momenty s Bell, kdy byla křehká a roztomilá.

Kdy jsme chodili jen tak po trávě, bosi, povídali si o všem možném a hltali lásku všemi doušky. Jak jedinečná byla její vůně. Jak moc miluji tlukot jejího srdce... Jak moc jsem miloval ji celou.

Zase jsem viděl v mysli toho muže svou minulost a nemohl jinak, než se usmát.

Arův obličej však zdobila pýcha. Pýcha, o které jsem neměl ani nejmenší páru. Jako kdybych byl jeho syn a dokázal něco, co nikdo jiný přede mnou. Byl jsem překvapený, zmatený a šokovaný.

,Stále se k nám nehodláš přidat?‘ zeptal se v myšlenkách. Rozhodl jsem se mu stejným způsobem odpovědět.

,To je další důvod, proč jsem tu, a ty to moc dobře víš.‘ Úsměv se mu ještě víc prohloubil.

,Tak se mi líbíš,‘ ,,Jane?‘‘ zvolal tentokrát nahlas.

,,Ano můj pane?‘‘ usmála se rozkošně holčička. Kdyby nebyla tak nebezpečná, bral bych ji jako dceru.

,,Odveď Edwarda do jeho komnat,‘‘ řekl jí s klidem a já se ošil.

,,A Bella? Kdy ji uvidím? Uvidím ji? Aro, že jsi jí nic neudělal?‘‘ Jasně mohl i v mém hlase pocítit něco, jako hrozbu.

,,Je v pořádku Edwarde, jen se uklidni, na všechno jednou dojde.‘‘

,,Každá věc může nabrat nějakého konce,‘‘ zašeptal z trůnu otráveně Caius a Marcus si smutně povzdechl.

,,Je v pořádku,‘‘ přitakal Marcus. Zvláštní... jemu jsem ze všech bratrů nejvíc věřil. Byl něčím... jiný. Připomínal mi trochu Otce. Taky mlčel dokud nemusel promluvit a nechal rozhádaná štěňata se nejdřív porafat.

Vydal jsem se tedy za Jane, ale sotva jsme došli ke dveřím, zarazil nás Arův hlas.

,,Jane!‘‘

,,Pane.‘‘ Obrátila se na něj oddaně. Byla jako pes. Vycvičená do posledního detailu.

,,Zůstaň tu, Heidy se o našeho hosta postará.‘‘

Překvapeně jsem sledoval, jak Jane zmizela a místo ní se objevila Heidy.

,,Půjdeme?‘‘ usmála se mile. Byl to tak nebezpečně opojný úsměv.

Nemohl jsem tu nikomu a ničemu věřit. I stěny tu měly uši a já tak doufal, jestli se mi nepodaří něco zaslechnout, ale nic. Ani tlukot srdce.

Má komnata byla obrovská. S mnoha ornamenty, zdobeními... nevěřil jsem tomu, že by věděli o tom, že se tak rozhodnu. Že se rozhodnu sem jít sám. Neměli spíš věřit tomu, že si vybuduju armádu? Neměl jsem to udělat?

Ačkoliv se to zdálo být jako dobrý nápad, věděl jsem, že mé konečné rozhodnutí bylo nejlepší.

Svalil jsem se na nepotřebnou postel a nechal myšlenky plout. Připadal jsem si tu tak nicotný, tak zbytečný. I okolní vzduch byl nasáklý něčím, o čem jsem nevěděl. Proto jsem nesnášel Volterru. Vše bylo prosycené intrikami, klamy a faleš se lepila na záda. Ach, Bell, kde jsi?

,,Potřebuješ něco, Edwarde?‘‘ zeptal se milý hlas ze dveří. Heidy, nikdo jiný.

.,,Ne, děkuju, jsem v pořádku.‘‘

,,Já jen, že tu ležíš celých osm dní... nehnul ses z místa, ani jsi nezměnil polohu.‘‘

,,Hmpf,‘‘ odfrkl  jsem. Není to jedno?

Postel se najednou zhoupla. Sedla si na postel? Proč? ,,Aro říkal, že ti mám splnit každé přání, Edwarde,‘‘ zašeptala něžným hlasem. Její dech mi zavanul na krk a jemně zuby skousla ušní lalůček.

,,Aro, nebo ty sama? Mezi tím je totiž rozdíl, Heidy, nemám však zájem ani o jedno. Nevěřím ničemu, co je tady. Já jsem tu jen, abych plnil rozkazy, aby propustili Bellu.‘‘

,,Ale, vem si to takhle,‘‘ pokoušela se, ,,co kdyby odsud Bella nechtěla? Co kdyby se jí u nás líbilo? To bys jí odsud unesl?‘‘

Zvedl jsem se z postele do sedu. ,,Jak to myslíš?‘‘

,,Tak jak to říkám, Edwarde, moc dobře jsi to slyšel.‘‘ ,Buď můj, podvol se mi...‘ šeptala slastně v myšlenkách.

Podíval jsem se na tu překrásnou upírku. Její krvavé oči mě žádostivě propalovaly a já jen zavrtěl hlavou. Chytl jsem ji za paže a jemně ji od sebe odtáhl. ,,Heidy, ty to asi nechápeš... Já Bellu miluju a je mi jedno, co bude po mě Aro za to chtít. Pokud bude chtít, abych pro její život pozabíjel nad stovky novorozených, udělám to! Já nejsem schopen zapomenout.‘‘

,Roztrhám ji na kusy,‘ zaslechl jsem v její hlavě a hrozivě zavrčel. ,Myslela jsem Jane...‘ ospravedlnila se hned.

,,Já za Bellu budu bojovat a nehodlám se jí vzdát. Nepodlehnu nikdy žádné jiné.‘‘

,,Moc to dramatizuješ,‘‘ pousmála se. V očích měla radostné jiskřičky.

,,Omlouvám se,‘‘ ozvalo se ode dveří.

Stál tam Felix. Nepřístupný, chladný a věčný. Jako všichni tady. Kromě Bells.

,,Aro si tě žádá,Edwarde, přál by si tě seznámit se všemi, kterými budeš podřízen.‘‘

,,Jistě,‘‘ zašeptal jsem a s Heidy se postavili.

Vše tu plyne nějak rychleji, došlo mi. Život je tak zpomalený a tady naopak...

,,Edwarde, tak jak ses ubytoval?‘‘ pousmál se Aro. ,,Dlouho jsme se neviděli,‘‘ pokračoval.

,,Jen týden,‘‘ upřesnil jsem.

,,Ale i tak je to dostatek času, Heidy vyhovovala?‘‘

,,Není třeba, posílat mi kohokoliv na obšťastnění, Aro. Ty víš, koho chci a co chci.‘‘

,Isabellu a svobodu, jak jinak.‘

Přikývl jsem. Arovi se však hned zaleskly oči.

,,Edwarde, vzpomínáš si na naše předposlední setkání?‘‘ Naše první setkání?

,,Ano.‘‘

,,Vybav si znova celý den, i s detaily. Musím uznat, že tvůj postřeh mě někdy fascinuje. Sám jsem měl možnost trošku nahlédnout do stylu tvého uvažování. Kdy jsi mi poprvé podal ruku a já si prohlížel tvé myšlenky. Vzpomeň si na detaily.‘‘

,,Proč?‘‘ Jeho bratři se z trůnu pousmáli a já stále nebýval pocitu, že je něco špatně.

,,Vzpomeň si Edwarde, myslím, že by ti mohlo něco zapadnou to puzzlí, když se tě pokoušela Heidy zviklat.‘‘Spojil své kostnaté ruce a všichni začali čekat. Čekali na mě?

Sledoval jsem Ara. Usmíval se. Usmíval se, jako kdyby sledoval něco nanejvýš vtipného a stále lehce konečky prstů se dotýkal mé ruky a druhou si ji přidržoval, abych se neodtáhl.

Vše bylo přespříliš rychlé, než abych s tím mohl něco udělat. Měl jsem své myšlenky, vše co se týkalo těch, které mám nejradši jako na dlani. Myslel jsem tehdy na Bell. Celou svou minulost v sanatoriu s Bell.  Zbytečné to teď ututlávat. Aro mě konečně pustil a propalolval mě karmínovými kukadly.

,,Máš velice zajímavé svěřenkyně. Škoda jen, že jsou to lidé.‘‘ Lehce jsem se pousmál a Marcus dal hlavu zkoumavě na jednu stranu. A přísahám, že jsem tehdy viděl i Caiův pobavený úsměv, ačkoliv mi mysl očividně nečetl.

Past!

Věděli něco! Věděli víc než já!

Arovi se zase zaleskly oči. ,,Už sis vzpomněl?‘‘

,,Co se mi tu snažíš naznačit, Aro?‘‘ zavrčel jsem a o krok ustoupil.

Aro zatleskal a do místnosti se nahrnulo pět osob, za nimiž kráčela poslední, zahalená v dlouhém hábitu z toho nejdražšího materiálu.

,,Edwarde, představuji ti jednu s nejnebezpečnějších upírek, co kdy existovala. Bude ti vládnout a kdykoliv se k ní přiblížíš víc, než ti dovolím, budeš potrestaný, že Jane?‘‘ pousmál se na dívenku vedle sebe a ta se jen zaksichtila.

Zase jsem zaměřil pohled k tajemnému objektu, který byl natolik chráněný. Nejčernější hábit zakrýval celou postavu a já mohl stěží poznat, kdo to je.

,,Maria Boccellita Isabella Niké Volturi, má vnučka.‘‘ Najednou se sálem rozeznělo slastné bušení živého srdce. Bello?

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 35: