Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 29

09.02.2010 (22:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2321×

29.

Závidím vodě svobodné

Jak se tě bez ptaní dotýká

Hladí a laská tvé tělo

Chladí tě od hlavy k ramenm

Jemně si ji stíráš z očí

Do mlžných oblak a šumu pramenů

Do stavu beztíže lehce ti vkročí.

Nevím, co si tam vzala. Vytáhla tlustou knihu s modrým, sametovým obalem a natáhla ruku do hlubin temnoty, odkud vytáhla stříbrnou krabici. Dala si ji pod paži a skousla nervózně spodní ret. ,,Edwarde, slib mi, že jsi nic neviděl.‘‘

Okamžitě jsem přikývl a na její tváři se usídlil klidný úsměv. Ještě jednou natáhla ruku a zasunula ji do tmavé díry, kterou zaplňovala dříve kniha. Vytáhla nějaký malý předmět. Vešel se jí do dlani a šustil. Usoudil jsem podle těchto aspektů a vůně, že je to nějaký vzkaz.

Doprovodil jsem Marii domů. Nebylo možné, abych s ní trávil čtyřiadvacet hodin denně jako dřív. Bohužel. Přede dveřmi se na moment zastavila a skousla si spodní ret. ,,Tak... tady bydlím...‘‘ Rozmáchla se rukama a nervózně sledovala, co na to řeknu- nejspíš.

,Už je skoro doma!‘ zavýskly Tanyiny myšlenky. Pousmál jsem se, když jsem v jejích myšlenkách slyšel ten radostný podtón. Tanya se už docela vzdala myšlenky, že by mezi námi mohlo být něco víc, než jen přátelství. Chovali jsme se k sobě jako bratr a sestra. Nic víc, nic míň. Znala své meze a respektovala to, co jsem řekl.

Doběhl jsem- tedy spíš lépe řečeno doletěl- poslední kilometr a z dálky viděl usměvavou Esme a hned vedle ni Tanyu i Rose. Hned jsem k nim přispěchal a zvedl je do náruče. ,,Děkuju! Děkuju... děkuju...‘‘ šeptal jsem a zulíbával jim tváře. Smály se jako princezny a kdyby byly lidmi, určitě by se taky červenaly.

,,Věděla jsem, že jsem udělala dobře,‘‘ pousmála se Esme, když jsem je pustil. ,,Je vážně nádherná. Navíc krásně voní.‘‘

,,Konečně máš na rtech ten úsměv, co ti sluší,‘‘ objala mě Rose a poplácala po tváři. ,Konkurence mi působí dobře na nervy.‘

Zasmál jsem se jejímu uvažování a po zádech mě pohladila jemná ručka.

,,Už máš svůj sen. Splnil se ti.‘‘ Tanya mě objala okolo pasu a hlavu mi složila na prsa. Přitiskl jsem si ji k sobě a políbil do vlasů.

,,Děkuju, sestřičko.‘‘ Její mysl mě zalila znova tou krásnou vymyšlenou iluzí o tom, kdybych byl otcem. Jako kdyby mi tím chtěla něco říct.

Koutkem oka jsem si všiml, že u dveří stojí sedm kufrů.

,,My se stěhujeme?‘‘ podíval jsem se na Esme.

,,Ne, dva kufry patří mě a Carlisleovi. Odjíždíme na nějakou dobu na tu Kubu- jak jsem ti říkala. Musíme tam udělat ten dům.‘‘ ,A s Carlisleem zavzpomínáme na staré časy...‘ Hned utla příval vzpomínek na nějaké... něco a zaplnila chvilkové ticho hudbou.

,,A zbývajících pět kufrů?‘‘

,,Už šest!‘‘ zakřičel na mě Emmett a z horního patra přistál s dunivou ranou šestý. Přecpaný k prasknutí. Za kufrem přistál i ten usmívající se hromotluk a jedním krokem došel k Rose, kterou objal.

,,Jeden je můj a zbývajících pět mojí bohyně.‘‘ Rose šibalsky zamrkala a podívala se na mě. ,,Jedeme na menší výlet. Severní pól. Emmett se tam chce přesvědčit o něčem.‘‘

,,A to je?‘‘ vyzvídal jsem.

,,Podle našeho starýho souseda- McCluskeyiho- jsou tam prý ještě eskymáci. Chci to vomrknout a představit svou kočku.‘‘ Rose ho loktem dloubla do žeber a nasadila nekompromisní, ledový výraz.

,,Stejně je nevyděsí- už tam byla Heidy,‘‘ zasmála se Tanya a já zamrzl. Při jméně Heidy se mi vyjevil obrázek... Volterry.

Vysoká upírka. Její tělo zdobily nejdokonalejší rysy, jaké měli pouze andělé a ďábli, jemné křivky, které zdůrazňovaly nejnovější šaty. Onyxově černé oči, prahnoucí po krvi a myšlenky tolik podobné Rose.

,,Co tam dělala Heidy?‘‘ zašeptal jsem tak, aby nás Emm s Rose neslyšeli.

Cukla hlavou a přivřela oči. ,Viděla jsem ji, jak kráčela přes naše území. Chvíli jsem ji sledovala. Doběhla tam nahoru a přemluvila lidi sněhu a ledu, ať s ní nechají jít jednoho muže a ženu. Nemusím ti snad říkat, že oba se nedožili dalšího týdne. Královská rodina chtěla ochutnat něco nového...‘

S přikývnutím jsem se pousmál na Esme a Emmetta a šel do svého pokoje. Tanya měla ten svůj vedle mě. Bylo to mé přání. Chtěl jsem mít nablízku osobu, které jsem věřil. Lehl jsem si na sedačku v pokoji a složil si hlavu do dlaní.

Až teď mi začala docházet ta divná skutečnost. Já. Netvor. Miluju. Člověka.

Zvláštní, uvědomovat si to i tak pomalu. Ona už není v blázinci. Už to není... takové... nezávazné, kouzelné... to ne. Je to mnohem kouzelnější, ale už si musím dávat pozor na to, co dělám, co říkám. To, že jsem ztratil Anabell... možná...

Možná, kdybych nikdy nepoznal Anabell, nemusela tehdy ani ona zemřít. Nemusela přijít o život. To by totiž nebyla v našem domě, nemusela by se vracet domů a celý kočár nemusel přilákat tu... tu upírku! Tu, která ji vzala život! Sofie.

I v mysli jsem vrčel její jméno.

Bella- tedy pravým jménem Marie- byla doslova kopií Anabell. Byly si podobné jako vejce vejci. Anabell jsem před smrtí nesmrtí miloval víc, než sám sebe. Věděl jsem, že její city jsou mi opětovány a teď... téměř po sto letech... znovu. Bella mi dala znovu vůli žít. Vůli, kterou jsem ztratil...

Jak... jak bych jí měl- té křehké, sladké Bells- říct, že jsem démon? Upír? Upír sající život z lidí?

Neřeknu jí to. Uteču? Ano! Je to mnohem lepší varianta, než kdybych měl  potupně zírat na to, jak si uvědomuje mou zvrhlost a její city, které byly chovány ke mě, vyprchají. Ta radost, láska, důvěra by zmizela, protože by si uvědomila, že já nejsem člověk. A ani jím už nikdy více nebudu.

Zamračil jsem se. Tak takhle jsem si určitě věčnost nepředstavoval. ,,Muž, který se bolestivě zamiluje do své kořisti. Vlk se zamiluje do ovečky. Lev do antilopy. Orel do ryby... Tolik přirovnání... Smrt se zamiluje do Života.‘‘ Ona, jež předává tolik lásky i radosti, ztělesnění života a já... ten, který vše mění v prach, nenávist, bolest a smrt. Tak by to být nemělo... A ani nemá.

Kam bych ale měl jít? Zatím bych se vydal spíš na jih... odtamtud asi doplavu do Austrálie. Marie- Bella a já od sebe musíme být co nejdál! Zvedl jsem hlavu k okenní tabulce a vstal z postele. Konec přemýšlení, musím... zmizet. Do kapes jsem nastrkal falešné doklady, než se ozvalo zaklepání. Tanya. Nikdo jiný by si totiž nedodal tolik odvahy chodit za čtenářem myšlenek.

,,Můžu?‘‘ zeptala se.

,,Je otevřeno, nezamykám,‘‘ pronesl jsem a v hlase zaslechl svou podrážděnost.

Tanya vešla a zamračila se. ,,Kam hodláš emigrovat?‘‘

,,Někam. Hlavně daleko od ní,‘‘ hlas se mi na konci zlomil.

,,Myslela jsem, že ona je bytost, kterou miluješ,‘‘ zašeptala.

,,To je právě to, Tan, já ji nesmím milovat!‘‘

,,Říká kdo?‘‘

,,Svět.‘‘

,,Ty ses ho ptal?‘‘ Co? Najednou jsem byl zmatený. ,,Myslím toho světa ses ptal, jestli ji smíš milovat?‘‘ zopakovala. Můj výraz asi musel mluvit za vše.

Povzdechl jsem si. Bude to těžší, než jsem si myslel. ,,Jako kdybys nevěděla, co jsme za monstra. My sajeme život, zabíjíme a ona... je tak nevinná, tak hodná... kdyby to zjistila, ublížil bych jí tím víc než je to zapotřebí. Než by unesla. Musím pryč, abych jí před sebou uchránil. Už si nemůžu být jistý, jestli mám zdravý rozum!

Zamotávám se do jejích vět, okouzluje mne každým svým gestem, slůvkem... její vůně mě omamuje a když se letmo dotkne svými prsty hrdla, hned nato toužím po dvou věcech- ochutnat její krev, vysát do poslední kapky a milovat se s ní.

Tohle nesmím. Rozumíš? Nejspíš ne, kdo by rozuměl bláznu? Odjíždím, nejspíš se ještě naposledy zastavím, podívat se na ni a pak odjedu.‘‘

,,Ty jsi ale nějaký melodramatik! Proč z toho děláš takovou vědu? Edwarde, poprvé za tak dlouhou dobu se zamiluješ a už prcháš pryč ze spárů lásky? Nejsi nemocný? To bys byl totiž první nemocný upír! Víš co? Pojď se mnou, tohle tě bude bavit. Já jsem z toho byla celkem překvapená.

Jsem ráda, že nejsi jediný zmatený svými pocity. Pojď, nech tu ty klíče od auta, běháme rychleji.‘‘ Vzala mě za ruku a tahala za sebou k oknu. Rychle ho otevřela a vyskočila z něj. Mě strhla s sebou.

,,Kam?‘‘ vyhrkl jsem ze sebe, když se mi zdála její nedočkavost podezřelá.

,,Uvidíš!‘‘ zachichotala se a já opatrně nasál vzduch do plic, abych se tu mohl alespoň trochu orientovat.

Zastavili jsme se před domem. Vkusným, krásným domem. Zevnitř se ozývala čtyři srdce. Dvě klidná a dvě o něco rychlejší. ,,Nestůj jen tak! Pojď!‘‘ popotahovala mě stále blíž a blíž k domu, až ke dveřím.

Otočila si mě čelem k sobě- tak, jako to dělaly matky prvňáčkům, aby jim daly poslední rady, než je pošlou do mučírny zvané škola. ,,Takže, teď vejdeš tiše dovnitř a pozorně poslouchej, co ti budu posílat myslí,‘‘ začala.

,,Ale-‘‘

,,Edwarde, nebuď takový strašpytel! Hlavně se snaž tam nic: nerozbít, nepomačkat, nerozdrtit a omylem nezašlápnout. Za tohle by ti dvakrát vděční nebyli.‘‘

,,Ale-‘‘ projevil jsem zase snahu.

,,Žádný ale!‘‘ prudce tiše otevřela dveře a usmívala se. Popostrčila mě dovnitř a napomenula: ,Nedýchej!‘ Verše z Makbetha mě odradily perfektně od toho, zjistit, co po mě chce.

,Teď se nacházíš v předsíni. Jdi stále rovně, po pravé straně budeš mít sloup, tak na něj dávej pozor, jestli jsi stále tak překvapený z toho, co teď děláš.‘

Bedlivě jsem ji poslouchal a snažil se ignorovat chichotání v koutku její mysli.

,Máš teď před sebou jedny dveře a další dvě po stranách. Vejdi do toho po pravé straně.‘ Za nimi se objevila další menší hala se schodištěm. Ten dům byl na můj vkus velice pěkný. Moderní s prvky módy před patnácti lety.

,Nahoru,‘ šeptla, když jsem se dostal ke schodišti. Sledovala mě bedlivě přes okna a stále se usmívala. Pomalu mi docházela trpělivost. Bylo tam přesně jednadvacet schodů.

,Takže, jak vidíš, zase jsi v chodbě, celkem se mi líbí, co si o tom myslíš?‘ brebentila jako mlýn v hlavě. V její a mé hlavě! Kdyby to byla jen její, nic neřeknu...

,V téhle chodbě je pět dveří. Jedny patří manželskému páru a další dva dětem. Čtvrté dveře jsou od pracovny hlavy rodiny a poslední vrátka jsou určeny jako pokoj pro hosty.‘

,,Tys tu už někdy byla!‘‘ zasyčel jsem.

,Jistě, jinak bych ti nebyla schopná udělat takovou exkurzi. Za denního světla to vypadá sice mnohem lépe, ale...‘

,,Jo, jasně, pokračuj,‘‘ popohnal jsem ji.

,Jdi až na konec téhle chodby a otevři dveře po levé straně. Snaž se být hodně tichý!‘ napomenula mě. Vzal jsem na mysl velkou dávku sebezapření a dveře pomalu otevřel. ,Edwarde! Ne! Počkej!‘ snažila se mě zastavit, ale to už byly dveře otevřené.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 29: