Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 28

06.02.2010 (13:30) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1894×

28.

Chybí mi hřích rohatý mnich

Chtíč nohu zištně nastaví

Jezdcem jsem dotyk bezhlaví

Ulehám nahá do trávy

Ach...

Tělo

Si

Žádá

Potravy.

,,Jak jsi vlastně přišla na to, pracovat v knihovně?‘‘ Bella- tedy Marie- naproti mě celá zčervenala a v prstech si při odpovědi hrála s vidličkou. Dožvýkala kus masa se salátem a přejela si jazykem po rtech, aby zamazala stopy po svém jídle.

,,Nevím, prostě mi jednoho dne přišel dopis, který mě k tomu ponoukl. Jak jsi přišel na to, číst?‘‘ vyhrkla honem.

Upřímně, touhle otázkou mě zaskočila. ,,Není snad výhodné číst?‘‘ Ironicky se na mě podívala. Nedalo mi to, nezeptat se. ,,Co?‘‘

,,Málo kluků čte. Většinou jsou to ti s okuláry na nose a oplzlým pohledem.‘‘

 ,,Vážně?“ žasl jsem. Trošku se pousmála, jako kdyby přišla na to, že ji celou dobu miluju a shledávám jako nejdokonalejšího anděla. Těžko jsem mohl vědět, co si myslí. Bože, proč jí nemůžu číst myšlenky!

,,No... i když se tam občas objeví nějaký  krasavec... který je tam bohužel jen proto, aby mě dostal do postele!‘‘

,,A myslíš si, že já jsem takový?‘‘ Vzala do úst další sousto a začala ho pomalu žvýkat. Doslova mě mučila v nevědomosti. Zamračila se a dál mlčela. Přemýšlela? Přemítala snad o odpovědi, kterou mi dá?

Polkla další rozmělněnou potravu a podívala se na mě. Jistě, propaloval jsem ji pohledem snad donekonečna. Nabrala na vidličku salát s masem a zase se na mě podívala. ,,Vážně si nedáš?‘‘ Vykouzlila mi tím úsměv.

,,Ne, děkuju, jen jez.‘‘

,,Je to hrozně dobrý, vážně ne? Nerozmyslíš si to?‘‘ zkoušela to znovu.

,,O tom pochybuji, ale kdybych si to rozmyslel, věř mi, dám ti vědět jako první.‘‘ Jen pokrčila rameny a podívala se na poslední zbytky jídla.

 ,,Dobře, ale pak mi hlavně neříkej, že máš hlad, říkala jsem ti to.‘‘

Zase bylo chvíli ticho, ale ne na dlouho. Přišla k nám číšnice a koketně se na mě usmála. Nejspíš si nevšimla toho, co  nosí na své levé ruce- přesněji na prsteníčku. ,,Dáte si ještě něco?‘‘ zeptala se tak nasládlým hlasem, že to bylo i na mě dost.

Bella se na ni dívala s pozdviženým obočím a zavrtěla hlavou. ,,Ne, děkujeme,‘‘ promluvil jsem za ni, ale pohledem se od Bell neodtrhoval, byla tak krásná...

,,Kdyby jste si cokoliv přáli, stačí zavolat,‘‘ zamumlala a pomalu se vypařila.

,,Hm, vážně nikdy nepochopím tvé chování. Co jsem asi tehdy provedla?‘‘ pousmála se a mě se vybavila další vzpomínka...

Kdy se její rty pevně tiskly k mým,  kdy se nezákonně ochutnávaly, kdy moje touha po její krvi a láska, která je chována k ní, soupeřily o moc. Ty měkké, teplé, poddajné... splývaly s mramorovou tvrdostí mé maličkosti a celý svět rázem mizel. Nic nemělo smysl. Vůbec nic. Snad jen skutečnost, že  právě líbala netvora. Monstrum, které toužilo a stále touží po její krvi.

,,Nic, jen jsi byla upřímná, vtipná, krásná, což jsi i teď...‘‘ zamumlal jsem a Bella celá zrudla.

,,Přivádíš mě do rozpaků,‘‘  přiznala se a zrudla ještě víc. Lehce jsem se pousmál a natáhl se k ní. Hřbet mojí ruky jí přejel po tváři a vnímal to teplo. Byla tak příjemně... měkká... lidská. Pod tím dotykem jemně zavřela víčka. Bylo jí to příjemné?

,,Omlouvám se, pokud Tě přivádím do rozpaků, když hovořím.‘‘

,,Pravda, mluvíš dost starodávně. Připadáš mi jako mladíci z knih Jane Austinové. Proč jen nejsi Edward Rochester? To bych tě možná měla radši. Jane moc nemusím, radši volím sestry Brontëovy. Obzvlášť Jane Eyre.‘‘

,,Proto jsi mi ji dala?‘‘ Já jsem Edward... jen to příjmení Rochester mi nepatří.

 ,,Ano, viděla jsem, že jsi beznadějně zapomněl na to, že jsi tu pro knihy pro svou matku.‘‘ Okamžitě mi spadla brada.

 ,,Jak-jak to víš?‘‘ Zase se pousmála a servírka jí odnesla prázdný talíř.

,,Slíbila jsem, že to neřeknu.‘‘ Esme. Věděla to. Věděla všechno a zatajovala!

 ,,Prosím, řekni mi to, moc Tě prosím nejkrásnější anděli,‘‘ prosil jsem a pomalu promýšlel plán, jak ji donutit, aby mi to řekla. Nasadil jsem ten nejprosebnější výraz a smutně se na ni díval. Rychle otočila obličej k oknu, ale očkem beznadějně pokukovala ke mě.

Rezignovaně vydechla.

,,Fajn, dobře, bavily jsme se spolu a protože ji hnal čas, řekla mi pouze, že její syn přijde pro tu knihu. To mi tehdy ale neřekla maličkost, že jsi- hej! Nic jsem neřekla!‘‘ zasekla se, jako kdyby jí došlo, co říká. Nevěděl jsem, co ale chtěla dopovědět. Že jsem co? Netvor? Zrůda. Jistota, jako když praští facka.

,,Ale řekla!‘‘

,,Ne, nic jsem ti neřekla. Prostě jsme na sebe narazily a popovídaly si chviličku.‘‘  Pokřiveně jsem se usmál a srdce se jí seklo. Vyděsil jsem se. Co se děje? Už- už jsem chtěl vyskočit ze židle, když se jí rozjelo šílenou rychlostí a Bella- sakra Marie! Kolikrát si to budu muset připomínat?- se honem podívala k vedlejšímu stolu.

Mezitím k nám přicupitala číšnice a já se s menším úlekem díval na přemalovanou slečnu. Není zbytečný tento nános rtěnky a obzvlášť černých barev okolo očí? To si nevšimla, že anděl, na kterém můžu oči nechat nemá ani smítko těhle blbostí?

,,Přejete si něco?‘‘ ,Požádej mě prosím  o číslo, prosím, prosím!‘ křičela v mysli.

,,Účet prosím,‘‘ zamumlal jsem a podíval se zase k Marii. Propalovala mě pohledem- ne vražedným, ale spíš... uchváceným?

,,Hned to bude,‘‘ zašeptala číšnice a rychlým krokem odešla. Ještě chvíli jsem sledoval Bell a to mi nedalo se nezeptat.

 ,,Copak?‘‘ Zavrtěla rychle hlavou a skousla si nervózně spodní ret.

,,Nic, jen koukám,‘‘ špitla.

 ,,A cos vykoukala?‘‘ Celá zrudla a zavrtěla zase hlavou. Co to dělám? Pomyslel jsem si bolestně. Nikdy jsem o nikoho nestál tak moc, jako o ni. Jsem až příliš sobecký.

,,Tady to je.‘‘ Číšnice mi podala malý talířek, který byl přikrytý. Byly pod ním dva papírky. Jeden lehce nažloutlý s modrým písmem a druhý úplně bílý s černým písmem- to byl účet. Ten druhý byl jen její telefonní číslo.

 Vzal jsem je oba. Jistě,bylo to dětinské, ale já si nemohl pomoct. Položil jsem na talířek neslyšně dvě bankovky a podal jí je zpět.

,,Děkujeme, nashledanou.‘‘ Snažil jsem se, aby můj tón byl jemný. Nebo spíš ne tak hrubý, jak jsem se cítil. Ponížený tím, že dovoluji téhle... fúrii, aby o mě měla tak nekalé myšlenky. Otočila se na podpatku a s úsměvem zadostiučinění kráčela k pultu, aby se přesvědčila, že jsem si vzal papírek.

 S lehkým úsměvem jsem natáhl ruku k Belle. ,,Myslím, že chce, aby jste byly kamarádky.‘‘ Podával jsem jí papírek a potutleně se usmíval.

,,Já mám takový pocit, že je to spíš určené tobě, jako potenciálnímu Casanovovi.‘‘

,,Né, opravdu?‘‘ Vážně jsem si nemohl pomoct.

 ,,Ano,‘‘ zamumlala, ale znělo to tak smutně... Zamračil jsem se.

 ,,Nejspíš bude muset hledat opravdu dlouho.‘‘ Bella ke mě překvapeně zvedla tvář. Andělskou tvář. ,,Protože já už jsem očarován jinou a nemůžu ji jen tak odsunout stranou jako rozečtenou knihu.‘‘

 ,,Asi tě nechápu,‘‘ málem to ze sebe vykoktala. Jemně jsem se pousmál. To nevadilo...

,,Nevadí, půjdeme? Tedy- máš ještě čas? Na menší procházku?‘‘ Chvíli se zamyslela.

,,Myslím, že ano.‘‘ Vyskočil jsem na nohy a než se zvedla, už jsem jí pomáhal s kabátem. Když se oblékla, podávala mi honem papírek. ,,Roztrhej ho, já ho nechci, když ho nechceš ani ty, nechci ho ani já.‘‘

 ,,Ale-‘‘ snažila se namítat, ale položil jsem jí prst na rty. Ty krásné, měkké, teplé, plné rty. S lehkým nádechem purpurové. Musel jsem se na moment uklidnit, abych potlačil nutkání je políbit.

 ,,Máš tedy tužku?‘‘ zeptal jsem se. Mlčky mi podala obyčejnou tužku. Naškrtal jsem krasopisem rychle vzkaz a otočil se k Bell.

,,Jsi rychlý.‘‘

 ,,Ani ne,‘‘ usmál jsem se a bok po boku šli ke dveřím.

Amanda Fierch- 776 459 9758

Omlouvám se, ale já již zadaný jsem. Přeji hodně štěstí v hledání.

Šli jsme pomalu, s klidem směrem k parku. Byl jen kousek od knihovny. ,,Takže... jak jsi se vlastně dostal do tohohle města?‘‘ zeptal jsem se opatrně.

,,Rodiče. Cestujeme celkem dost. Bratr je architekt. Tedy učí se jím být. Já se spíš zajímám o historii a vlastně... o všem. Taková chodící encyklopedie. Když tohle říká, je to hodně vtipný.‘‘ Na moment se zamlčela. Vypadalo to, jako kdyby nad něčím uvažovala. Lehce zavrtěla hlavou otočila se zase na mě. ,,A ty? Jak jsi se dostal na místo ošetřovatele v sanatoriu? A jak jsi vlastně dospěl až ke mě?‘‘

 ,,Ty si to pamatuješ?‘‘ Okamžitě mě zaplavil pocit naděje. Co když si vzpomene? Prosím! Ať si vzpomene!

,,Jen ten první a poslední den- tedy první den, co jsem se tam dostala a nakonec to... no jednoduše to, jak jsi mi řekl Bella.‘‘ Hned radost opadla. Nic, nevzpomíná si. 

,,Aha...‘‘ zklamání v mém hlase bylo hmatatelné.  ,,Můj otec je doktor. Chtěl jsem taky na moment pomáhat lidem a tak jsem si řekl, proč nepracovat nějakou chvíli v tom ústavu. Tak nějak jsem tě dostal na starosti. Nevěděli si s tebou rady. Říkali, že se z toho nikdy nedostaneš, ale jak se zdá, mýlili se.‘‘

 ,,Díky Bohu,‘‘ zamumlala. Byl bych stejného názoru, kdyby si pamatovala alespoň hrstku toho, co se stalo... 

,,Tak nějak jsem si k tobě utvořil ale vztah. Což není nikdy dobré. Měl jsem tě rád-‘‘ Tohle je špatně! Hodně špatně! Proč jí to říkám?

 ,,A teď?‘‘ zeptala se zájmem a já se na ni překvapeně podíval. 

,,Nemám důvod tě nemít rád. Vcelku mi chybí to, jak jsi dřív byla ale zranitelná. Stále ses snažila být poblíž, nikam jsi nechtěla beze mě a já si na to bohužel zvykl... nějak je to nezvyk vidět tě... takovou... klidnou, vyrovnanou... silnou.‘‘

Mlčky jsme procházeli tou nádherou. Zeleň... vše krásně vykvetlé... žádný sníh, žádný déšť, na který jsem byl během těch desítek let zvyklý... ale ani slunce. Zavěsila se do mě jako ve starých knihách a já poslouchal tep jejího srdce. Tak klidný. Vyrovnaný. Rytmický. Pravidelný. Tichý a hlasitý zároveň.

Vytvořila jemný tlak na mou ruku, když se rozhodla, že mě potáhne k lavičce. Stáhla mě s sebou dolů, aby se posadila a mlčky se dívala dál do jezírka. Po chvíli sklopila pohled a našla si mé ruce. Co chce udělat?

Vzala mou ruku do svých a otočila dlaní nahoru. Pohrávala si s lehce pokrčenými prsty a občas propletla mezi ukazováček, prostředníček a prsteníček. Hrála si s nimi. Hrála si se mnou. Skrčovala ty prsty, narovnávala. Byla tak roztomilá. Láskyplně jsem se na ni díval a ona si lehce odhrnula vlasy na záda, aby jí nepadaly do tváře.

Její hrdlo bylo bez překážek. Její krev mě zase jednou začala volat jako siréna námořníky a já hypnotizoval její krční tepnu, dokud se jemným cuknutím neodhalil ještě kousek jejího krčku. Bělostná, alabastrová kůže, která nechávala modré, červené nitky žil i tepen prosvítat, nebylo to jediné, co jsem viděl. Bylo tam něco černého. Překvapeně jsem se díval na to místo.

Černý znak? Tetování? Co to je?

Protočil jsem hlavu na stranu, abych to mohl vidět. Vypadalo to jako... okřídlený půlměsíc... a... ne, nechápu, co to má znamenat...

Proč by si ale dívka nechávala něco takového udělat? Na krk! Na zadní část- téměř na šíji. Byl udělán do všech detailů. ,,Dnes je tepleji než včera,‘‘ zamumlala, když už bylo hodně dlouho ticho. ,,To je dobře, zimy tu bylo už moc.‘‘

 ,,Nejsi unavená?‘‘ zeptal jsem se téměř šeptem a ona se na mě podívala. Chvíli mě zkoumavým pohledem rentgenovala a pak- s očima stále přišpendlenýma na mě- se začala sklánět. Jednou rukou se opřela o okraj lavičky a hlavu položila na moje stehno. Pousmál jsem se. Věřila mi.

,,O tomhle se mi zdálo. Vždycky se mi takhle příjemně odpočívalo, pokud si to dobře vybavuji.‘‘ Objal jsem ji okolo pasu a paží. Jemně si ji vytáhl na svůj klín a kolébal ji v náruči.

,,Myslím, že spíš takhle ti bylo nejlíp. Pokaždé ses tak krásně pak usmívala.‘‘ Zase se pousmála a zavřela oči.

,,Děkuju. Kdybych byla moc těžká, klidně řekni. Vím, že nepatřím mezi ty nejlehčí osůbky.‘‘ Vzpomněl jsem si tak na Alici. Kde asi je?

Pobrukoval jsem zase její melodii. Tedy, Bellinu melodii... I když zjevně byla Marie, Lilith a Bella v jednom balení- asi tak nějak bych to řekl- přišlo mi, že spíš vyhrála ta jemná bytůstka- Bell. Lilith zase zmizela v koutku mysli a bude čekat na svou chvíli.

Vždyť já ji ale miluji. Miluji Bellu, protože byla tak křehká, tak dokonalá a nemotorná. Miluji Lilith za její neohroženost, vášeň a touhu, kterou mi na moment ukázala. Miluji Marii za to, že nosí obě ty bytosti v sobě. Že ona je jejich hlavní součástí a bez ní by nebyly ani jedna. Nebyla by bez ní ani má sladká Bell, ani Lilith přeplněná chtíčem a nenávistí. Když si spojím ty dvě, které byly tam v blázinci rozdělené, vzejde mi z toho Marie. Marie, kterou držím v náruči.

Jedno vím ale jistě. Nemiluju jen její oči, její nos, rty, vlasy... hlas. Miluji to, jaká je.  Miluji to, s jakou nejistotou, ale přesto elegancí se Marie nese. Jak chodí, co dělá. Jednotlivé, pomalé pohyby rukou i celým tělem, když někam jde, někomu něco podává nebo se protahuje ke knihám.

Miluji způsob, jakým se vyjadřuje. Co říká, jak to říká. Jak opatrně vybírá slova. Nemiluji ji jen pro tu krásu v její tváři, ale ty výrazy, které vždy nasadí. Když je smutná, mám dojem, jako kdyby měla brečet celá planeta. Když je naopak šťastná mám dojem, že vychází slunce, že celý svět oplývá krásou, radostí a svěžestí jarního dne.

Proplétal jsem mezi prsty pramen jejích rozpuštěných vlasů a pobrukoval stále tu melodii. Světlo dne začínalo pomalu mizet a Bell se v mé náruči zavrtěla. Procházel jsem jí konečky prstů po ruce a sledoval, jak krásně se při tom zachvěje a usměje.

,,Už je pozdě. Pojď, odvedu tě domů,‘‘ zašeptal jsem jí tiše do vlasů.

 ,,Kolik je?‘‘ Podíval jsem se na hodinky na mé levé ruce. S povzdechem jsem se podíval do její tváře. Byla klidná, nebála se, že je tu s téměř neznámým člověkem v temném parku. ,,Téměř deset.‘‘ Zamručela a otočila se mi v náruči. Hlavu mi přitiskla na prsa a mumlala... ,,Nikam nechci, zrovna se mi spalo tak příjemně...‘‘  Začal jsem se smát.

 ,,Tak tě domů donesu.‘‘ S těmi slovy jsem s ní v náruči vstal a Bell vypískla.

,,Ježiš! Sundej mě! Přivodíš si kýlu, nebo se tu zhroutíš!‘‘

 ,,To nehrozí,‘‘ usmál jsem se a pomalým houpavým krokem vyrazil k ní domů.

,,Tvrdohlavý,‘‘ vrtěla hlavou a objala mě pažemi okolo krku. ,,Jak vlastně víš, kde bydlím?‘‘ zeptala se opatrně a odtáhla se ode mě.

,,Nevím, doufám, že mi ukážeš cestu. Nejsem žádný jasnovidec, abych to věděl.‘‘ Párkrát jsem ji jemně zhoupl nahoru a ona se zasmála.

,,Dobře, takže ke knihovně.‘‘

 ,,Tam bydlíš?‘‘ zděsil jsem se.

 ,,To jsem neřekla,‘‘ smála se dál.  Zase se ke mě přitiskla a já se opatrně nadechl její dokonalé vůně. Jemně prosycená jahodami. Když už jsem téměř viděl knihovnu, zatahala mě za rukáv. ,,Zastav prosím,‘‘ šeptala, ,,musím si tam něco jen vzít.‘‘ Poslechl jsem ji a opatrně ji postavil. Upravil jsem jí kabátek na ramenou a usmál se. ,,Chceš jít se mnou? Nebo počkáš?‘‘

 ,,Pokud si to přeješ...‘‘ Protočila panenky a vzala mě za ruku. Okamžitě mě tahala dovnitř.

,,Budeš mi v tom případě držet lampu nebo louč, podle toho, co tam najdeme.‘‘

 ,,Co tam potřebuješ?‘‘ Tahle otázka mě šíleně zajímala. Co by potřebovala teď? Tak pozdě? V knihovně, kde je vše? Tuší snad něco o mě?

 ,,Musím si tam jen něco vyzvednout,neřeš to.‘‘ Zavrtěla hlavou a pustila mou ruku. Na to jak drobná a křehká vypadala, byla až moc silná. Její paže se napjaly, její výraz ztvrdl. Ty dveře byly minimálně třikrát ona sama a pomalu se začaly pohybovat dopředu. Nedůvěřivě jsem zíral na tu křehkou květinku, z které se najednou vyklubala nebezpečná kráska.

 ,,Páni! Netušil jsem, že máš tolik síly!‘‘ Bella se ironicky zasmála a unaveně si vydechla. ,,Mám toho mnohem víc,‘‘ zamumlala téměř pro sebe. U dveří se hned natáhla a podala mi louč.

,,Nejsou lampy?‘‘Co bych dal  za to, abych věděl, co se jí honí hlavou. Za co mě tolik trestáte?

 ,,Zdá se, že preferuji louče, pojď,‘‘ řekla nedočkavě a oba jsme se vydali do tajemství knihovny.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 28: