Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 18

09.01.2010 (21:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2125×

18.

Ze záští mnoho dělá, víc však láska:-

Ty lásko svárlivá! Laskavé záští!

Ó vše z ničehož prvorozené!

Lehkosti těžká! Přísná marnosti!

Potvorná směsice spanilých tvarů!

Z olova pýří dýme lesknavý,

Studený ohni, zdraví nemocné!

Vždy bdělý sne, jenž nejsi co jsi sám!-

Toť láska má, až lásky v ní neznám.

Není ti do smíchu?

Když se pokaždé Tanya přitiskla blíž ke mně, nepatrně jsem se odtáhl. Nemohl jsem to udělat. Nechtěl. Nechtěl jsem žádnou jinou než Bell.

Nakonec se přeci jen smířila s tím, že jde vedle mě a když jsme došli domů, čekal tam na nás Carlisle. ,Je tu další od nás, ale kočovník.‘ Hned jsem věděl, že moje doba se blíží…

----

Je zvláštní, jak čas rychle utíká, když člověk miluje. Když má někoho, o kom ví, že opětuje tak nebezpečné city. Ano, dovoluju si filozofovat o  tom, že láska je převelice nebezpečný cit. Uběhly téměř dva měsíce od toho momentu, kdy jsem ji viděl poprvé. Kdy jsem poprvé s ní promluvil a bojoval sám se sebou. Pach toho upíra jsem cítil pokaždé, když jsem šel přes chodbu. Jako kdyby obíhal celé sanatorium. Hledal způsob, jak se dostat přese mě.

,,A pak to štěstí přeskočilo na jednoho pána, z toho pána na jeho ženu, jeho žena to předala svým dětem a ti tím štěstím nakazily i zbytek lidí na planetě. To je epidemie,viď? Podobalo se to strašně moc moru.‘‘

,,Mor?‘‘

,,Ano! Podívej Edmunde, mor se rozšiřuje vzduchem, stejně jako štěstí. Vidíš jednoho člověka- nebo ho slyšíš- se smát a tvoje reakce? Taky se začneš smát! Mor. Octneš se jen v blízkosti toho člověka a musíš se hned hlídat, jestli zaživa nehniješ.‘‘ Chytl jsem ji do náruče.

,,Nemluv prosím o smrti, prosím…‘‘

,,Všechno jednou umře. Květy za dne krásně rozdávají lásku loukám, laskají svou vůní a večer umřou,uvadnou i když je někdo zlomí. Krvácí zelenou krví, která má nahořklou chuť a už nevoní, ale páchnou a dráždí v nose. Ach, to je pýcha.‘‘  Zase jí přestávám rozumět, co se děje?

,,Jaká pýcha?‘‘ Podívá se na mě, jako kdybych spadl z višně. Vykroutí se z mé náruče a vezme okolo ramen kabátek. Chce na procházku.

Alice odmítá vycházet z pokoje, ale nedokáže se vyhnout mým kontrolám. O tom, který nás má zabít se jí zdá čím dál víc. Stále jeden a ten samý scénář…křik, praskání ohně a bolest. Taky jsem už často znal i popis jiného… Znal jsem jeho hlas i vzhled, věděl jsem, čím je, ale nikdy v životě jsem ho neviděl. Jak bych taky mohl. Já myšlenky hlavně slyším, nevidím. V tom je ten rozdíl. Frekvence, abych něco viděl se odehrává v jiné části mozku a to mi věci dělá komplikovanější.

Bella mě mlčky vedla ven do zahrad. Líbily se jí ty procházky, ale jen když nebylo slunce. Sluníčko neměla až tak moc ráda. Říkala, že pálí a přehřívá, aby nás zmátlo. Venku bylo bezvětří. Tráva nesla křehké kapky rosy po noci a božské ticho přerušované jen jejími nádechy a výdechy. Sedla si na kraj jezírka a ponořila chodidla zase do hladiny.

,,Pýcha je to, že víme, že existuje začátek i konec. Vše se jednou narodí a zahyne. Takové protiklady a přesto jsou spolu. Neodvratitelná skutečnost tohoto světa.‘‘ Lehce se usmívala a bublinky vody se jí usazovaly na bílých nožkách. Tvořily jemné perly na kůži a dodávaly tajemnosti.

,,Těžko říct, jestli je pýcha, že víš zrovna tuhle bolestnou pravdu.‘‘

,,Pšt! Nemluv Edmunde,‘‘ okřikla mě a naklonila hlavu, jako kdyby v dáli něco slyšela. Slyšela? Slyší něco? Teď? ,,Slyšíš to?‘‘

,,Co?‘‘

,,Slyšíš je?‘‘

,,Koho?‘‘ Ať jsem chtěl, nemohl jsem nic slyšet. Ani cvrlikání ptáčků, hlasy lidí ani nic jiného.

,,No je! Stromy!‘‘

,,Ty je slyšíš?‘‘ to ne…

,,Skučí! Pískají! Nadávají! Sténají pod náporem větru. Cítí, že přichází léto a snaží se přemluvit vítr, aby tolik nefoukal.Trhá jim to listy a je to bolí.‘‘ Zase mě u srdce bodlo. To byl rozdíl mezi námi. Ona žila ve svém vlastním světě. Já ne. Já žil na rozraní dvou světů.

,,Už brzy se k ním přidám.‘‘

,,Co?‘‘

,,Víš, existuje něco…je to na chlup podobné smrti. Snad je to sama smrt, já už ani nevím…těžko říct. Slyším to od nich, vidím to v odrazu jezírka, cítím to hluboko v sobě. Jsem unavená a sama únava mě unavuje. Je to vše až moc únavné vysvětlovat. Horší je,že já se neumím rozloučit, těžko se loučí s někým, koho si zamane srdce.‘‘

,,Tak mě neopouštěj!‘‘ vyhrkl jsem a u srdce mě jen bolela ta představa. Hned jsem ji objal a přitiskl k sobě.

,,Neopouštěj, kam bys šla? Proč by jsi to dělala?‘‘

,,Já zemřu, ať chceš nebo ne… svět je nespravedlivý…‘‘ Pevněji jsem si ji přitiskl do náruče a cítil teplé slzy, jak mi smáčejí košili.

,,Nedovolím, abys mi zemřela Bell.‘‘ Políbil jsem jí do vlasů a vzal do náruče. Osušil jsem jí chodidla a nesl dovnitř. ,,Podíváme se na Alici, co ty na to?‘‘ Pomalu přikývla a čekala, než tam dojdeme.

,,Proč tě z toho nošení nebolí ruce? Každý jiný by už říkal, že mu upadnou, ale ty nic.‘‘

,,Mě to baví. Jsem rád, když tě můžu nosit a držet v náruči.‘‘ Okolo nás prošel ošetřovatel a kriticky si mě změřil.

,Pan Hale toho bude litovat.‘ Zavřel jsem víčka a uklidňoval sám sebe. Ten přitloustlý chlapík mi nic neudělá. Zanesl jsem Bellu do jejího pokoje a posadil se s ní na postel.

,,Jak tě může bavit nosit mě?‘‘ zeptala se zase dětinsky a se svými čokoládovými kukadly čekala na odpověď.

,,Protože tě miluju.‘‘ ,,Opravdu? Víš kolikrát jsi mi to už říkal a přesto tě to asi neomrzelo, jsi vskutku zvláštní.‘‘ Vzal jsem do dlaní její ruce a políbil ji na ně.

,,Jsem do tebe vskutku zamilovaný.‘‘ Na Anabell si vzpomenu už jen ztěží. I když se mi přece jen zjevuje v hlavě. Jen občas… bohužel jen občas.  Zasloužila by si toho víc. ,,Můj milovaný živote, lásko nekonečná…‘‘

,,Ne, nic neříkej, prosím, tak je to loučení ještě horší,‘‘ zašeptala a slezla z mého klína. Sedla si vedle mě a smutně se zamračila.

,Asi je u ní ten její ošetřovatel. Nemumlá si nic pro sebe, takže asi ano.‘ Slyšel jsem v chodbě myšlenky a vstal, abych si přitáhl křeslo k její posteli.

,,Co to děláš Edmunde?‘‘ Se smutným úsměvem jsem si sedl a opřel si hlavu o rameno. ,,Koukám?‘‘

,,Z takové dálky?‘‘ zeptala se a ve stejnou chvíli se otevřely dveře.

Stál v nich Seth. Mokrý, vážný a beze hnutí. ,,Ahoj Semi!‘‘vykřikla nadšeně Bella. Přes tvář mu projela bolest, ale nic neřekl.

,,Ahoj Bell.‘‘ Myslel jsem, že si sedne místo mě do křesla, ale on došel k Bellině posteli, kde si sedl. Pohladil ji po vlasech a ona ho nadšeně objala. Připadal jsem si tu zbytečný. Ona vypadala v jeho náruči tak spokojeně. Mlčky ho objímala a jemu po tváři stékaly slzy. Jaké to asi je? Nepoznat vlastního bratra? Dávat mu jiná jména a objímat ho téměř jako cizího?

,,Nechám vás tu, kdyby něco, křikněte,‘‘ zamumlal jsem a vyšel ze dveří.

Automaticky jsem zamířil k Alici, ale v půli cesty jsem se zasekl. To ne…

,Voní, voní, sladká vůně… kudy dovnitř, však ten zlatoočka hlídá, však já se tam dostanu k tomu krásnému vínu, co mě tak láká a volá,‘ polkl jsem a po zádech mi přeběhl mráz. Byl to on. Můj vrah. James.

Ozvalo se zuřivé bušení do dveří a Alicin křik. ,,Edwarde! Edwarde!‘‘ Otevřel jsem prudce dveře a ona mi padla do náruče. Hned začala brečet a vzlykat.

,,Alice, co se děje?‘‘

,,Ty to víš! Ty to moc dobře víš!‘‘ Bušila mi pěstičkami do hrudi a z mlhových očí se jí snášely slzy. Přepadl mě tísnivý pocit, že je zase vše špatně. ,,Já nechci zůstat tady sama! Nemůžu! Nesmím! Uteču! Edwarde, prosím, pomůžeš mi v tom? Prosím!‘‘

,,Ale-‘‘

,,Dobře, nějak to budu muset zvládnout sama, snad to uvidím v hlavě dřív, než ucítím.‘‘ Odstrčila mě a tápala ke stěně. Chytl jsem ji za paži a vedl.

,,Kdy?‘‘ zeptal jsem se tiše.

,,Jestli neuteču, tak dnes v noci.‘‘

,,Dobře, ty nic neudělej, poprosím Setha, aby na vás nějakou chvilku dával pozor a já mezitím zařídím pár drobností, ano?‘‘ Zamračila se.

,,Co chceš udělat?‘‘

,,Potřebuju se poradit jen s jistými osobami. Nic se nestane, ano? O mě se bát nemusíš, dávej jen pozor na Tebe, Bellu a Setha.‘‘ Alice se zase zasmála.

,,Nikdy mě nepřestane fascinovat to, jakým tónem to říkáš. Bello, Bellu, Bells, Bell, Belli… opravdu.‘‘

Zavrtěl jsem hlavou a pousmál se. ,,Tak pojď, dovedu tě tam.‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 18: