Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 17

08.01.2010 (16:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2208×

17.

Na lehkém křídle lásky zeď jsem přelít,

Kamenná hradba lásce nezabrání,

Seč láska jest, to láska podstoupí,

A příbuzní nejsou mi překážkou.

,,Edwarde, já tě už…‘‘ šeptala a z oka jí sjela slza. Její rozsudek je jasný. Budu chránit Alici, ale i ji, je mi jedno, že mě nemiluje, ale já nedovolím, aby se jim cokoliv stalo.

Bella se zase zhluboka nadechla, aby se jí hlas netřásl. ,,Já tě už…‘‘

---

Ona mi řekla pravým jménem? Opravdu! Ne, to snad není možné, chce mi říct, že nenenávidí a to pod pravým jménem! Zab mě Bože! ,,Já tě už nemůžu přestat milovat. I když  tvé srdce netluče. Budu se s tím muset nějak smířit.‘‘ Skočila mi do náruče a povalila na zem. Smála se, hladila po tváři a zasypávala polibky. ,,Vždyť já k tobě vzplála láskou Edmunde! Věřil bys tomu? Miluju tě! Miluju, miluju, miluju… ‘‘ Zase použila jiné jméno, ale to neměnilo fakt, že to říká mě… šťastně jsem ji objal.

,,Promiň, promiň jestli jsem ti nějak ublížil,‘‘ mumlal jsem nesmysly. Ublížit jí… nikdy bych si to nesměl dovolit.

,,Ach, kdybys mi ublížil, nepřežila bych to. Zemřela bych bolestí. Jako list, který ztrácí během pár dní mládí, protože si ho malé dítě utrhlo. A teď… polib mě!‘‘ vydechla a já bez meškání splnil její přání. Ochutnával jsem zakázanou věc a srdce mi sršelo nadšením, radostí a láskou. Miloval jsem ji z celého svého bytí. Její úsměv, oči, rty, každou molekulu jejího těla. Její mysli. Vše na ni. Zase se octla příliš blízko netvora, ale tentokrát jsem ho měl pod kontrolou, ale svou touhu ne.

Vzal jsem ji do náruče a přesunul na postel, aby ležela, nebo snad můj mužský, lidský instinkt? Sám jsem si lehl na ni a rty neodpoutával. Soupeřil jsem v sobě o to, co je správné a co ne. Moje uvažování se vymykalo všemu. Pomiluj se s ní. Vždyť kdy jindy? Miluješ ji, ona tebe. Není nic lehčího! Křičelo mé jedno já. Znáš tradice, nejdřív svatba, pak sex. Můžeš si po ní toužit jak chceš, ale neoloupíš ji sprostě o nevinnost dřív, než nebudete svoji. Vyhrnoval jsem jí opatrně šaty. Nedovoloval jsem si spěchat, kam taky. Kašlal jsem na oba hlasy. No, možná ten první jásal, ale kdoví? Její rozechvělé prsty mi zase odepínaly košili a odpoutala se od mých rtů, aby na ně viděla. Byla tak roztomilá.

,,Edmunde…‘‘ vydechla, když jsem se rty přisál na její krk. Zasypával polibky, laskal a sundával jí šaty z ramen. Moje košile se snesla vedle postele a já cítil silné napětí mezi námi. Elektřinu. Magnetickou sílu, která nás k sobě přitahovala.

Opatrně se pode mnou posadila a nadzvedla ruce. ,,Bell…‘‘

,,Prosím, Edmunde…‘‘ zašeptala. Snad to nebyl šepot, ale sten? Přetáhl jsem jí šaty přes hlavu a mělce, přerývavě dýchal- stejně jako ona. Tmavomodrá látka odhalovala její dokonalou, alabastrovou pokožku. Její ploché bříško, jemné kontury jejích ňader a nakonec její šíji. Celá se chvěla a pootevřené rty čekaly, kdy je okupím.

Obmotala okolo mě paže a stáhla s sebou zpátky dolů. Přitiskla své rty k mým a jednou rukou chytla mou. Má ostýchavost byla zřetelná. Nikdy jsem nebyl s dívkou, nikdy jsem necítil tak naplněný. Kdy se tělo k tělu tisklo, kdy jsem neměl ani ponětí o tom, že jí musí být ze mě zima, kdy vše obcovalo se štěstím…

Její ruka mě vedla dokonalým, teplým tělem. Držela pevně mé zápěstí a dlaní mi klouzala od tváře, přes její šíji, klíční kost… i přes téměř neznatelné protesty přes její ňadra, kde donutila moje prsty jemně stisknout. Hlasitě jsem vydechl na jejím krku a vyhledal rty. Odpoutala mé ruce od prsu a klouzala po bříšku až k teplému klínu. Tam ruku taky pustila.

Jazykem jsem jí vklouzl do úst a přejel po zubech a pak se střetl s jejím jazykem. Její ruce mi sjely až ke kalhotám a začaly rozepínat. Zase jsme se společně zachvěli. Bylo to něco nepoznaného…

Zavzdychala a vypnula své tělo proti mému. Rozepla mi kalhoty a sunula dolů. Přesunul jsem se rty na její krásné, kulaté ňadro a nechápal, kde se ve mně bere ta troufalost.

Bože, Edwarde, kam jsi to dotáhl! Hodláš zneuctít nemocnou dívku? Pitomče! Ona má schizofrenii! Zapomněls? Není to kurvička na jeden den! Styď se! Nech ji na pokoji! Dokud nebude v pořádku! Dokud nebudete svoji! Víš, co by to s ní udělalo? Sobeckej hajzle! Hned jsem se od ní odtrhl.

,,Bell…‘‘ vyhrkl jsem.

,,Co se děje Edmunde? Udělala jsem něco špatně?‘‘ zašeptala stále rozvášněná. Já jsem vážně zvrhlík! Jak…jak jsem to mohl dovolit dojít tak daleko.

,,Jestli někdo přijde, najde nás… už mě nikdy nepustí k tobě na kilometr…‘‘ Opatrně jsem od ní vstal a vytáhl kalhoty nahoru, abych je mohl zapnout. Omámená stále ležela na lůžku a zhluboka dýchala.

,,Máš pravdu.‘‘ Přikývla po chvíli a natahovala se pro šaty, ale to jsem ji už objímal a snažil se na ni nevrhnout.

,,Promiň, ale nechci riskovat, že bych tě nikdy neviděl.‘‘ Odtáhl jsem se a pomohl navléct šaty. Upravil jsem jí vlasy a pohladil po tváři.

,,Škoda, že pan čas tak kvapí. Kam spěchá ten starý páprda?‘‘ zamumlala a smutně se pousmála. Sehnul jsem se pro košili a oblékl ji na zpátky sebe.

,,Půjdu zkontrolovat Alici. Za chvíli budu zpět.‘‘ Šel jsem ke dveřím a v hlavě se mi stále přehrávala ta kratičká a zároveň neskutečně krásná chvíle.

,,Proč existuje čas? Proč nemůže být vše nekonečné? Jak moc bych si přála být s tebou…navěky…‘‘ Mohla bys… pomyslel jsem si bolestně. Ale zaplatila by jsi za to až příliš velkou cenu. ,,Jak dlouhá asi musí být věčnost? Nekonečná? Do té doby, než planeta exploduje pod lidskou vášní vše zabíjet? Kdoví?‘‘ uvažovala a já vyšel z pokoje.

U Alice bylo podivné ticho. Zamračil jsem se. Že by nebyla v pokoji? Nebo spala? Otevřel jsem pomalu dveře a podíval se dovnitř…

,,Alice?‘‘ zašeptal jsem opatrně. Odpovědí mi bylo tiché zaskučení z místa, kde má postel. Hned jsem byl tam a sledoval spící dívku. Mračila se. Její čelo bylo zvrásněné a prsty zarývala do deky. Sedl jsem si na kraj a zavřel oči. Okamžitě se mi před očima začaly zjevovat obrazy z jejích snů.

, ,,Edwarde, dnes tě do toho senatoria nepustím!‘‘ křičela na mě blonďatá kráska s odlesky růžové ve vlasech.

,,Tanyo, já tam půjdu, ať chceš, nebo ne!‘‘

,,James není pitomec! Zabije tě, když mu to překazíš! Mysli na svou rodinu sobče!‘‘

,,Myslím na to, co je důležité, a ty bys měla začít taky,‘‘ vytrhl jsem se z jejího objetí a objevil se před budovou.Všude okolo byla mlha…zlověstná mlha. ,,Bell,‘‘ vydechl jsem a obraz se rozplynul… přišel jiný.

Moje osoba vrčela. Alice křičela, svíjela se na podlaze a žádala o smrt. James jí zlomil ruku a pomalu nohou rozkřupával žebra. Prudká bolest najednou změnila intenzitu. Slyšel jsem svůj hlas, který se jí omlouval za to, čím se stane a pak oheň. Vše bylo zmatené, zahalené tmou tajemstvím. Slyšel jsem svůj vlastní řev, zlověstné zasmání muže a praskání ohně.‘

Alice vykřikla a posadila se. ,,Klid, Alice, klid, jsem tu…‘‘

,,Edwarde?‘‘ Ťapkala po posteli, než narazila na mě a chytla třesoucí rukou za zápěstí.

,,Tys umřel,umřeš, protože tam jsem i já!‘‘

,,Co když jsem ale nezemřel já, ale James?‘‘

,,Ne, byl to tvůj křik a- počkej, jak víš, co se mi zdálo?‘‘ V duchu jsem zaklel. Moje neopatrnost…

,,Vím to, křičela jsi ze spaní,‘‘ vyhrkl jsem první lež, která mě napadla a ona jen přikyvovala.

,,Asi to tak bude…‘‘ Uklidnil jsem se, že uvěřila mé verzi.

Když jsem se ještě toho večera vracel domů, přemýšlel jsem nad tím, co jsem slyšel. Neuvěřitelné. Věděl jsem, jak se bude jmenovat osoba, která mě zabije. Věděl jsem, že se možná ničeho více nedožiju, ale každá existence jednou musí skončit.

Moje zamračenost mluvila o všem. Nikdo nic neříkal, když jsem si sedl na křeslo poblíž krbu a sledoval jednotlivé plápolající plameny. Tančili v lehkém- téměř žádném- vánku. Tvořily obrazce a v jednu chvíli jsem viděl i Bell. Krásnou, nepoznanou tajemnou. Její tělo tancovalo v rytmu ohně a já měl chuť ji chytit, ale neudělal jsem to.

Gauč se lehce zhoupl, jak si vedle mě někdo přisedl.

,Ahoj,‘ vyslala ke mně nejistě myšlenku. Neodpověděl jsem. ,Kate a Irina…chtěly se tu podívat po něčem.‘ Zase se na dlouhou dobu odmlčela a já si povzdechl. Podíval jsem se na krásnou tvář upírky a smutně se pousmál. ,Tys v tom až po uši, Edmunde,‘ zasmála se. ,Promiň, Rose mi vyprávěla.‘

,,Teď už mi dokonce jednou řekla pravým jménem, ale nevím, jestli to něco znamenalo…‘‘ Tanya se lehce ošila, ale její smutný výraz, z toho, že to není ona, kterou miluji, zůstal.

,Netuším… a proč ti tak říká?‘

,,Bell má schizofrenii.‘‘ Chápavě přikývla a svraštila čelo.

,Uzdravování? Edmund, Edward, ta jména jsou si celkem dost podobná.‘

,,Nevím, netuším, co se děje, ale jedno vím jistě. Musím je obě chránit. Alice, sice je slepá, ale vidí svou budoucnost. Něco, co je s ní těsně spjato. Vidí jen tehdy, když se týká něco její budoucnosti! Nikdy v životě jsem se s nikým podobným nesetkal. Viděla i mě. Viděla to, že se hádám s rodinou jen kvůli ní a Bell. Viděla i něco, co jsem si myslel, že mě nikdy jako upíra nepostihne, ale jen jejíma očima. To, jak by to viděla ona. Cítil jsem bolest z přeměny a vím, kdo se pokusí je  zabít.‘‘ Tanyiny kolečka v hlavě šrotovala opravdu rychle. I když tomu ztěžka dokázala věřit, nepodceňovala mou mentalitu a psychiku, za což jsem jí byl vděčný. Objala mě okolo ramen a vydechla.

,Jsem smutná,‘ projelo jí myslí.

,,Proč jsi smutná?‘‘ Zamračila se, jako kdybych to něco neměl slyšet.

,Trápíš se. Trápíš se a nikdo z rodiny to tolik nevnímá.‘

Jemně jsem se vyvlékl z jejího objetí a vyšel ven. Cítil jsem ve vzduchu, že začne pršet. Pršet jako z konve. Kráčel jsem lesem k městu a nechával okolní myšlenky plout okolo mě jako proud říčky. Tanya se ode mě nehnula. Dělala mi menší společnost a občas nenápadně podchytila, když mě kolena selhávala. To, že umřu a vím o tom je vážně potěšující myšlenka. Vzpomínal jsem taky na Bell… Ona byla neodmyslitelnou součástí mé mysli.

Proplétala se do každého kousíčku, každé molekuly, každé buňky v těle a plně ji zaměstnávala. Když jsme došli do smogem umořeného, unaveného města, lidé na nás nevěřícně zírali zpod  černých deštníků a šeptali.

Zhluboka jsem se nadechl. Hlídal jsem svého démona, takže nehrozilo, že bych zaútočil. Chtěl jsem si jen porovnat esence. Žádný člověk nevoněl jako ona.  Žádný neměl takovou lehkou vůni, která šimrala v nose a přitom zahalila oči pod roušku dokonalosti.

,Zase na ni myslíš?‘ zeptala se s úšklebkem. Opatrně jsem přikývl a zastavili se u jednoho krámku.

Sledoval jsem výplň výlohy a slyšel stále v hlavě její hlas. Bylo neskutečné, jak moc mě posedla myšlenka na ni.

,,Ty šaty jsou opravdu krásné,‘‘ zkonstatovala Tanya a já zavrtěl hlavou, abych se vzpamatoval. Ou… Byly to bílé šaty. Stejné, jako měla Bella dřív, než si je s osobností Lilith, roztrhla a nevrhla se na mě. Byly to opravdu krásné šaty.

,,Ano, jsou krásné.‘‘

,,Ach pan Hale!‘‘ Ozval se za mnou hlas a oba jsme se překvapeně otočili. Bellina matka?

,,Paní Swanová?‘‘ zeptal jsem se nedůvěřivě. Nízká postavička ke mně doběhla a těsně za ní jistý mladík.

,,Copak, vybíráte šaty pro přítelkyni?‘‘ Koukla na Tanyu a její oči zářily nadšením.

,,Ne, jen na procházce.‘‘

,,V dešti? V tak pozdních hodinách? Měl by jste si vzít volno, asi vás má dcera hodně unavuje a ještě ta její kamarádka, kterou si tam našla- ta slepá- Sethe, jak se jmenovala?‘‘ otázala se chlapce za sebou a já se poprvé podíval do mírně tmavší tváře než byla Bellina i její matky. Měl černé vlasy a hluboké černé oči.

,,Alice, matko, tak se jmenovala.‘‘ Měl hluboký, ale přesto mladý hlas. Bella měla dobrého bratra. Jasně jsem slyšel, jak se svaly pod jeho kabátcem napínají a každé polknutí. ,To je on? A sestra básní o anděli. On tu zatím jde s jinou… neřeknu jí to. Ne teď, dokud je tak zranitelná. Marie by to přijala jinak.‘ Kolik že mu je? Šestnáct?

,,A! Ano, Alice! Milé děvče. Ach, chudák je slepá, ale ona tak skvěle baví mou holčičku a ta ji za to vodí po tom senatoriu. Je mi jí líto…‘‘

,,Paní Swanová, Sethe, tohle je rodinná přítelkyně- Tanya. Tanyo, tohle jsou Bellina maminka a bratr.‘‘ Vzpomněl jsem si na slušné vychování, sice mírně opožděně, ale přece. V matném nočním světle mi nedělalo problém všimnout si, že se paní Swanová začala třást zimou.

,,My už asi se synem půjdeme, slíbila jsem manželi, že se vrátím včas domů… tak, zase někdy naviděnou Edwarde, Tanyo,‘‘ přikývla a tahala za sebou toho kluka.

,,Nashledanou, Edwarde Halei a Tanyo.‘‘ Tanya mě lehce škubla a tahala domů. Už taky bylo na čase, protože tempem, jakým jsme šli sem, se domů vrátíme za úsvitu.

Když se pokaždé Tanya přitiskla blíž ke mně, nepatrně jsem se odtáhl. Nemohl jsem to udělat. Nechtěl. Nechtěl jsem žádnou jinou než Bell.

Nakonec se přeci jen smířila s tím, že jde vedle mě a když jsme došli domů, čekal tam na nás Carlisle. ,Je tu další od nás, ale kočovník.‘ Hned jsem věděl, že moje doba se blíží…

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 17: