Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 16

08.01.2010 (08:45) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2925×

16.

Ach Julie! je-li míra tvých radostí

tak plná jako má, a umíš-li je

výmluvněj slavit, slaď dechem svým

okolní vzduch, a skvostná hudba hlasu

ať vysloví všemožné blaho, jímžto

nás oba milé setkání to daří.

Zhluboka jsem nasál vzduch a nechal netvora vyplout na povrch. Mám dva dny na ukojení žízni. Na uklidnění řezání v hrdle. Jen dva dny…

---

Odtrhl jsem své rty od potravy a sám sobě se zamračil. Tohle je věčnost bez budoucnosti. Vraždím jen abych prodloužil svou ubohou existenci. Není to k zlosti? Pohladil jsem ubohé zvíře po srsti a složil hlavu na jeho trup. Byl to sob. Stála jsem cítil to teplo sálající z jeho těla. Stále tu přetrvával jeho duch. Tak to říkají staří indiáni.

Z nebe se začal snášet déšť a bubnoval na spadané jehličí a kapradí vedle mě. Vzal jsem soba do náruče a odnesl do nejbližšího jezera.

,Tady je vždy takový klid,‘ zaslechl jsem za sebou myšlenky dřív než kroky. Povzdechl jsem si a stále sledoval odraz hvězd na vodní hladině. Její chodidla se taky sotva dotýkaly jemné vrstvičky ledu, který na světle odrážel na tisíc jiskřiček, různých barev. ,Vrátil ses?‘ zeptala se a já zavrtěl hlavou. Už byla blízko. Cítil jsem její nasládlou vůni a jemné hedvábné oblečení příliš tenké na to, jaká tu je teď pro lidi zima. ,,Co se děje Edwarde?‘‘ tentokrát se optala nahlas.

,,Nic a přesto něco.‘‘

,To znamená…?‘ Už byla i ona zmatena.

,,Nic.‘‘

,,Nemluv v hádankách,‘‘ zaprosila. Došla až ke mně a položila ruce na ramena. Její blonďaté vlasy se mi přelily přes rameno a zaleskly lehce narůžovělou barvou. Její jahodový odlesk v jakémkoliv světle.

,,Hádanky je něco, co někoho baví, dalším to nevadí a jiné to ničí. Už i já mluvím jak ona,‘‘ povzdechl jsem si a sedl na zem.

,Jako kdo?‘ její plné bezkrvé rty se usmály a sedla si naproti mně.

,,Jako Ona.‘‘ V hlavě se jí vyrojily otazníky. ,,To je jedna dívka, která mi posedla mysl i srdce.‘‘ Tanya se srdečně zasmála.

,Už jsem si myslela, že jsi bez citů, poté, co jsi řekl ne.‘ Nikdo jí nikdy - stejně jako Rose - neřekl Ne.

,,Ne, jen… já bych nikdy nedokázal být asi s někým, koho nemiluji. Tanyo, jsi krásná, dokonalá, nesmutni jen proto, že tě nějaký tvrdohlavý upír odmítl. Najdeš si někoho, kdo v tobě zase probudí lidské instinkty.‘‘

,A víš určitě, že si to ta dívka zaslouží?‘ Šíleně se kontrolovala, aby náhodou v myšlenkách její jméno nezavrčela. Jak jinak i Rose nechápala mé uvažování, stejně jako mé  srdce.

,,Nevím… Rose mi dávala další nabídky, varovala mě, že milovat tu dívku je nebezpečné, ale dá se srdci poroučet?‘‘ Tanya vzala mé ruce do dlaní a pevně je chytla. Ona nepoznala tak silnou lásku jako já. Nepoznala ji za svého upířího života, protože její lásku zabili už dávno…  Od té doby jen přežívá a snaží se existovat v objetí jiných, teplem nasátých, čistě lidských mužů.

,,Věřím, že ty to nějak vymyslíš. Já ti bohužel neporadím, protože moje rada by nebyla optimální, Edwarde…‘‘ Z jejího dříve ruského přízvuku nezbylo vůbec nic. V jejím hlase byly stále stopy po nějakém citu ke mně.

Natáhl jsem se k ní a políbil na tváře. Našpulila rty, pokoušíc štěstí, ale já se odtáhl. ,,Děkuju ti Tanyo, děkuju za tvou upřímnost.‘‘ Šťastně jsem ji  objal a vyběhl zpátky do Chicaga, kde na mě čekala  Bella. Přeskakoval jsem říčky, potoky, celé útesy a probíhal městy, kterým jsem se nemohl vyhnout.

Za svítání jsem doběhl až domů. Hned na prahu mě přivítala Esme s velkým objetím.

,,Mám tě ráda synu,‘‘ vzlykala mi do ramene. Po chvíli mě pustila a poplácala po zádech. ,,S Rose jsme se pobavily na nákupech. Máš pár košil ve skříni.‘‘

,,Děkuji mami.‘‘ Vyběhl jsem schody, abych se převlékl. Stará košile z cesty a lovu byla celá potřísněná krví. Vytvářely obrazce, dokud byly čerstvé a uschly. Teď jsou to jen fleky lehce nahnědlé barvy.

Usmál jsem se a vhodil ji do koše. Z kapsy u kalhot jsem vytáhl sirky. Oblékl jsem si nový horní díl a vyběhl i s košem v ruce ven. Nechal jsem shořet ten kus látky potřísněný krví a rozběhl se k sanatoriu.

Pomalu jsem otevíral dveře do její cely, jako kdybych se bál, že na mě vyskočí bubák. Hledal jsem ji na  lůžku, ale… tam nebyla! Koukl jsem k židličce u okna, ale ani tam ne! Vše bylo jako kdyby tu nikdy nebyla. Srovnaná postel, otevřené okno…

,,Edmunde?‘‘ překvapeně jsem se otočil a zíral na Bell s Alicí zavěšenou do ní. Zase mě ovanula její omamná vůně a já ji opatrně nasál do nozder. V ústech se mi nahromadil jed, ale nebylo to tak strašné, jako na začátku.

Pomohla Alici vejít do pokoje, ale nevešla za ní a stále na mě zírala.

,Ta snídaně je tak nudná…‘ přeběhla Alici myšlenka, když si sedala na lůžko.

,,Bell?‘‘ Na její tváři se rozjasnil úsměv a rychle se rozběhla ke mně. Skočila mi do náruče a já se s ní šťastně zatočil dokolečka. Její modré šaty, které jsem jí dal, šustily do ticha a blažené radosti. Konečně ji držím v náruči! Konečně! Konečně vidím její tvář!

,,Edmunde, ty jsi přiletěl! Tys tu a ne jen tvář ukradená přeludem!‘‘ Poslouchal jsem zběsilý tlukot jejího srdce s uchem přišpendleným k její hrudi.

,,Jsem tu Bell.‘‘ Spustil jsem ji pomalu na zem, ale nehodlal odmotat své ruce.

,,Kdes byl tak dlouho? Vždyť tolikrát slunce vstalo a zase zalehlo pod mocnou lunou, vlci venku vyli a mě přesunuli do kobky naproti Alice.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Místo mě tam bude spát teď nový ošetřovatel. Ještě že my už máme tebe, ty mi odháníš svou přítomností tváře a já se cítím v bezpečí.‘‘ Pevně se ke mně přitiskla a povzdechla.

,,Alice to zase zkoušela, ale předtím mi říkala, abych ti to neříkala. Nemůžu to neříct svému anděli strážnému, přijde mi to proti pravidlům. Kdo vlastně určil pravidla?‘‘ zamračila se.

,,Lidé si je určili, aby se dodržovaly, ale proč jsi mi to neměla říkat?‘‘ Bella se podívala za mě do rohu a otřásla.

,,Čekají tam na nás, zase.‘‘

,,Kdo?‘‘

,,Strach a bezmoc. Jsou to bratr a sestra. Obou se hrozně bojím.‘‘ Zase jsem si ji pevně přivinul k sobě.

,,Neboj se, já tě před nimi ochráním, když jsem tu, neublíží ti.‘‘  Zvedla ke mně hlavu a zasmála se. Táhla mě za sebou do jiné místnosti a podle toho, jak mě strhnula vedle sebe, abych si sedl na postel jsem usoudil, že je to její pokoj.

,,Jakto, že se ničeho nebojíš?  Já mám někdy strach, že mě rozsypou. Ty tváře se tak hnusně šklebily na mě! Prskaly, křičely, že mě tu nechají navěky a já tu zchátrám jako starý dům! Mám strach z každého tmavého koutku v místnosti,  protože mi připomínají, že tam je místo, kde se tváře objevují a spí. Ty jsi stále tak jistý! Přemýšlivý, zkoumavý, tvrdý jako kámen - ale to už není myšleno obrazně, ale doslova - a stejně tak ledový.‘‘ Rychle jsem něco vymýšlel. Ona nesmí přijít na to, co jsem. Ne v téhle dokonalosti, v jaké ji miluji.

,,Každý se někdy bojí, víš? Já jen nedávám strach tolik znát. Já jsem se třeba bál, když jsem byl od tebe.‘‘ Přesunul jsem si ji do náruče a usmál se. ,,Bál jsem se, aby se ti něco nestalo. Aby se tobě a Alici nepřihodilo něco. Taky jsem se bál těch osob, se kterými jsem se setkal.‘‘ Vzpomínka na Volterru byla stále živá. Na tu bolest i nevědomost.

,,Vyhrožovali ti?‘‘ vyhrkla a zírala na mě.

,,Zdálo se mi to, nebo se ti ta představa objevila před očima?‘‘ Celá zrudla a skousla si spodní ret.

,,Trošku? Jen jsem si  tě snažila představit, jak se bojíš.Je to těžká představa obzvlášť když si uvědomím, že mi strach a ty nejdete dohromady.‘‘ Protože já jsem strach, lásko, mě by ses měla bát. Pohladil jsem ji po vlasech a ona se ke mně natáhla.

Jemně se rty otřela o mé a spojila v polibku. Narážely o sebe a ani jsem si neuvědomil skutečnosti, že se octla pode mnou s jednou nohou pokrčenou a stále tisknoucí se ke mně. Přejížděl jsem rukou po jejích křivkách, nedýchal a pokrčenou nohu si obtočil okolo pasu. Její dech se zrychlil. Přesunul jsem se jimi na hrdlo a cítil, jak se mé oči zalévají hnědou barvou. Ovládal mě mírně hlad. Nic v porovnání s vlnou, která mi tlačila na spodní partie a rozpoutávala touhu. Obraz přede mnou rudl. Vše se zalévalo do krvavé clony. Její prsty se mi vpletly do vlasů a přerývavě dýchala. Jazykem jsem přejel po tepně a políbil na tlukoucí místo.

,,Vem si mě…‘‘ vydechla.

,Ano!‘ zavýskl netvor v mém nitru a já se od ní rychle odtrhl. Příliš rychle na člověka! Přelétl jsem na druhou stranu místnosti a zavřel oči. Musel jsem se zklidnit.

,,Edmunde, jsi v pořádku?‘‘ Rychle jsem se otočil k oknu, aby si nevšimla barvy mých očí. Slyšel jsem její pomalé kroky a její ruce mě chytly za ramena. Opřela se mi o záda a uklidňujícími pohyby jezdila po pažích. Chvíli jsme tak stáli a já se snažil zahnat démona do koutku mysli, aby neotravoval. Její hlava se začala cukat a ona ji  otočila a zase přitiskla tvář na má záda. Co to dělá?

Zase jsem měl pocit, že je to něco špatného a proklínal skutečnost, že jí neslyším.

,,Netluče ti pumpa? Netluče! Panebože!‘‘ Vykřikla a rychle utíkala ode mě.

Chtěla otevřít dveře, prudce trhla klikou, ale to jsem se už jednou rukou opíral o dveře a zmučeně ji sledoval. ,,Jsi mrtvý, mrtvý! Já ne! Já to nebyla! Nezabi- nemohla jsem - není to možné - vždyť - ne - proč?‘‘ koktala a z očí jí vyhrkly slzy.

,,Bell, já ti neublížím… věř mi prosím, nic jsi neprovedla, věř mi. Jsem jen jiný, ale…‘‘ nemohl jsem to dopovědět. Nešlo to, nebyla slova.

Pomalu se ke mně otáčela a vzlykala. ,,Proč? Proč jsou všechny světy přecpány strachem! Proč si vybral mě! Já jsem nic neudělala! Nebo ano? Ne, já nevím!‘‘ Kolena se jí podlomila a pomalu klesala podél dveří na zem.

Chytl jsem ji do náruče, ale ona se začala zmítat. ,,Bojím se! Bojím se tě! Pusť!‘‘ Zarazil jsem se. Moje netlukoucí srdce pukalo bolestí nad těmi slovy. Oči se mi přivřely, jako kdyby se snažily zabránit přílivu slz, které by se stejně nedostavily. Odstoupil jsem o kousek od ní a klekl si na zem.

,,Bell, já tě miluju… mé city k tobě se nikdy nezmění.‘‘ Začala vrtět hlavou a kolébala se.

,,Anděl nesměl lhát, nikdo neříkal, že umí lhát! Nikdo mě nevaroval, proč? Každé slovo, gesto… ach, anděl lže…‘‘ Další kudly se mi zabodly do ledového srdce.

,,Bell, nelžu ti, nelžu.‘‘ Zvedla je mě uplakané oči.

,,Jak to může vědět? Vždyť lidé lžou pořád, neslyším srdce, známka toho, že lásku cítit nemůžeš!‘‘ Měla pravdu… není srdce, není lásky. Ale i přesto… ne, to, že to srdce netluče, neznamená, že nemiluje.

,,Ale stal se zázrak. Tys dokázala vzkřísit lásku v srdci, které umřelo, darovala jsi mi lásku a já ti daroval svou, nechci ji zpátky, nech si ji, protože já své sliby plním. Nech si mé srdce, mé vše a klidně mě zabij, stačí jen říct čtyři slova, kterými zapřeš své city ke mně a já odejdu, nikdy se nevrátím a nechám tě na pokoji.‘‘

Překvapeně se na mě podívala. Čekal jsem na ortel smrti. Čekal jsem, dokud mě nezavrhne. Každá minuta se zdála být o to delší. Delší, protože jsem věděl, co řekne. Kdo mi miloval netvora? Nestvůru bez srdce? Monstrum toužící po krvi, prahnící po smrti?

Její pohled mě stále propaloval, propaloval až do morku kostí a tohle mučení mi přišlo mnohem, mnohem horší než od Jane.

,,Edwarde, já tě už…‘‘ šeptala a z oka jí sjela slza. Její rozsudek je jasný. Budu chránit Alici, ale i ji, je mi jedno, že mě nemiluje, ale já nedovolím, aby se jim cokoliv stalo.

Bella se zase zhluboka nadechla, aby se jí hlas netřásl. ,,Já tě už…‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 16: