Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 13

05.01.2010 (13:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2171×

13.

Nezmeškám: dvacet let do těch dob.

-A teď nevím, proč jsem tě volala.

Nech mě tu státi,až si vzpomeneš.

- Abys tu státi zůstal,zapomenu,

myslíc, jak milá jest tvá společnost.

Slušně jsem se s ředitelem rozloučil a vyšel normální chůzí ze senatoria. Tam už na mě čekal černý mercedes…

---

,,Ahoj Edwarde, naskoč, Všichni jsou už na cestě,‘‘ usmála se Rose a hned se octla na sedadle spolujezdce. Emmett se zezadu culil jako orangután a natahoval ruce, aby si mohl pohrát s Rosaliinými vlasy.

,,Kam?‘‘ zeptal jsem se, protože jsem nic nechápal a Rose se zajímala zase o to,aby Emmett nedopatřením neuškubl jeden zlatavý vlas. Byla stejná jako povrch zrcadla. Ledový, dokonalý, hladký, hebký, ale přesto… mělký.

Prohodila vlasy a koutkem oka sledovala svůj odraz. Zajímala se o svou vlastní dokonalost. Bohužel. Emmett se zezadu zasmál, když si vzpomněl na černého grizzlyho, kterého ulovil. ,,Kam!‘‘ zavrčel jsem.

,Itálie,‘ odpověděla mi Rose v myšlenkách a přejížděla si prstem po rtech. Emmett zatáhl jemně za sedadlo - přesně jak to dělávají děti, aby si získaly něčí pozornost- a Rose se k němu otočila. Účel byl jasný, pár pohlavků a vášnivý polibek.

Jemně jsem sešlápl plyn a auto se zase rozjelo. Sice pomalu, ale nikam jsme prý neměli spěchat. Jejich auto mělo jednu výhodu. Když ho zničím, nebude mi to tolik vadit.

,,Proč Itálie? Stalo se něco?‘‘

,Aro chce znát celou Carlisleovu rodinu…‘ slyšel jsem ze zadních sedadel a rychle si zase zablokoval čtení myšlenek. Nebo jsem to spíš jen… začal ignorovat.

Zase jsem v pozadí své mysli viděl její tvář. Stále jsem vzpomínal na ten krásný moment, kdy jsem cítil její sladkou vůni tak blízko v kombinaci s jejími rty na mých.

Její mahagonové vlasy stáčející se v loknách k pasu, pokožka, která je téměř stejně bledá jak ta naše. Připadala mi chvíli i průsvitná. Viděl jsem přes tu tenkou membránou každou žílu i cévu s pulsující tekutinou uvnitř, ale ovládl jsem se.

Vzpomínal jsem na její slovní hříčky. S jakým klidem překroutila každou maličkost v pohromu a udělala z toho něco víc. Byl jsem jako omámený, že jsem si nevšiml, že jsem vjel do doků.

,Edwarde, kabelka na předním sedadle,‘ poslala mi Rose a já přikývl a vrátil se do přítomnosti. Přibrzdil jsem a sunul okýnko dolů. Rozmrzele jsem podal muži naše doklady a čekal. ,,Máte nějaká zavazadla pane?‘‘ zeptal se muž. Zamračil jsem se.

,Tři kufry a jednu tašku.‘

,,Tři kufry a jednu tašku,‘‘ zopakoval jsem po Rose a muž přešel ke kufru. ,,Vystupte prosím pane a otevřete je.‘‘ Muž namyšleně zabubnoval rukou o kapotu a Rose s Emmettem na mě zavrčeli v mysli.

,Nestihneme tu loď!‘

,,Pane, já i moji sourozenci spěcháme, takže, co kdybychom to urychlili?‘‘ zeptal jsem se slušně a natáhl se k němu s ruličkou peněz.

,,Přeju příjemnou cestu pánové a krásná slečno,‘‘ pokývl a nechal nás projet.

Loď to byla vcelku obyčejná. Nevyrovnala se sice krásou a velikostí Titaniku, ale měla své kouzlo. Ženy a dívky v dlouhých róbách s impozantními účesy. Unuděně jsem seděl na křesle a poslouchal švitoření dívek všude okolo mě. Přeci jen doktor Carlisle Hale byl nejlepším doktorem a zároveň nejpřitažlivějším.

Rose se vznášela vedle Emmetta, který se rázem z usměvavého upíra změnil v muže, který chrání svou božskou ženušku před pohledy ostatních mužů.

,,A při tom, jsem omylem zapomněla doma kabelku! No uvěřila by jsi tomu?‘‘ smály se vedle mě ženy a dívky a já v mysli jen skučel a toužil být u Belly. Tolik mi chybí a to je teprv pár hodin, co jsem od ní odešel. Ony mluvily jen o své kráse, o svých životech… Bella ne, ona nad vším uvažovala. Byla tak odlišná od ostatních, že mě to až fascinovalo. Přemýšlel jsem o tom, že jim uteču, ale Emmett mě sledoval a hlídal. Byl to rozkaz od Rose a Esme. Sledoval jsem sklenici šampaňského, kterou jsem držel v levé ruce a pohrával si s myšlenkou, kdy se napít pro lidské oči a kdy to vyplivat do oceánu.

,,Edwarde? Posloucháš mě?‘‘ zeptala se mě sladce Violet. Byla to namyšlená holka ředitele banky. Její myšlenky byly stejné jako půlky žen na téhle lodi, stejně vlezlé a hlasité.

,,Omluvte ho dámy,‘‘ zasmála se Esme a sedla si kousek ode mě.

,,Copak je s ním Esme, není nemocen?‘‘ vydechla jedna a všechny se na mě smutně podívaly.

,,Ne, je jen unavený, víte, práci, kterou má není nejlehčí.‘‘

,,Och…‘‘ vzdychly všechny, protočil jsem oči, lokl malý doušek šampaňského a položil skleničku na stolek.

,,Esme, vy by jste nám mohla poradit. Potřebovala bych komodu do obývacího pokoje a ještě nějaký stolek, kam bych odkládala šálky čaje a kávy.‘‘

,,Vám Lilian bych doporučila určitě dřevo… zkuste komodu ze dřeva wenge. Je to tmavší dřevo, velice vkusné a nikdy nevylezlo z módy.‘‘ Zase diskutovaly nad věcmi, které mě absolutně nezajímaly.

,,Omluvte mě.‘‘ uklonil jsem se a šlehl pohledem k usměvavému Emmettovi vedle Rose a syna muže, který vedl tabákový obchod v Londýně.

Vyšel jsem ze snobského salonku a šel rychlým, ladným krokem k zádi lodě.  Opřel jsem se o zábradlí a vydechl. Vůně, které měli lidé tam uvnitř byly lákavé… ale já chtěl zase cítit tu nejlákavější, nejsladší vůni, která mě řezala do krku, lechtala na kořeni jazyku a zároveň naplňovala dokonalostí.

,,Bell…‘‘ zašeptal jsem. Cítil jsem se tolik prázdný. Srdce jsem přec nechal u ní. U té, kterou miluji. Přemýšlel jsem, co asi dělá. Možná si čte? Přelétává očima jednotlivá písmenka, jednu nohu lehce pokrčenou a šaty odhalující kousek bělostné nožky. Jednou rukou se podepírá a zároveň drží stránky knihy, aby se jí nezaklapla. Druhou rukou si určitě pohrává s pramínkem vlasů- já chci zpátky!

Šumění moře a chod lodi… tisíce myšlenek a hlasů… nic ji nemohlo vyhnat z mé hlavy. Není to tak, jak říkají lidé- sejde z očí, sejde z mysli. Vždyť já ji stále vidím před sebou. Krásnou, usměvavou, s jemným ruměncem na tvářích…

Vyplivl jsem do vody jeden lok šumivého vína a přejel si jazykem po zubech. Odporná pachuť stále přetrvávala.

Vedle mě o zábradlí se opřela další osoba. ,Někdy se musíš naučit nechat své srdce na jednom místě a tělem kráčet dál.‘ Čekal jsem Rose, nebo Esme, ale určitě ne jeho…

,,Není to tak snadné, otče.‘‘ Carlisle přikyvoval a usmíval se jeho starým, vševědoucím úsměvem. Jeho blonďaté, vždy upravené, krátké vlasy se lehce zatřpytili ve světle lamp a nadcházejícího dne. Plavba trvala přes celou noc…

,,Slyšel jsem, že je jedinečná, Edwarde. Co kdybys mi o ni něco řekl, na cestě zpět? Esme,  Rose i Emmett o ní vědí víc než já.‘‘ Byl mírně dotčený, že se vše dozví jako poslední.

,,Nevím Carlisle. Je těžké pochopit to, co cítím.Myslím, že je to i zbytečné.  Já…nedokážu se ani sám rozhodnout, co je správné a co ne...‘‘

,,Možná to pak pochopíš. Pojď, už jsme téměř na místě,‘‘ zamumlal a objal mě okolo ramen. ,,Pokud se tě Volturiovi sami na něco nezeptají, nemluv. Nedělej prudké pohyby a neodpovídej na otázky, dokud nejsi vyzván.‘‘ Vešli jsme do naší kajuty, kde se už převlíkal Emmett. Bral na sebe čisté kalhoty a bílou košili.

,,Vem si něco obyčejného, ale formálního,‘‘ zašeptal Carlisle. Tmavomodrá košile. Byla to stejná barva i materiál z jaké byly i její šaty.  Navlékl jsem ji na sebe a sklopil pohled k botám. Tohle bude dlouhý den.

,,Volturiovi jsou královská rodina. Určují řád, to, co musíme respektovat, abychom existovali dál v míru a pokoji,‘‘ pokračoval Carlisle a všichni jsme pomalu mířili pryč z téhle lodi. Muži vykládali naše věci a naše auta už čekala.

,,Aro i jeho bratři mají jiný druh stravy. Jen my a Denalijští jsme se dali na vegetariánskou,‘‘ pokračoval Carlisle i v autě. Slyšel jsem ho i když jsem jel až za ním. Rose s Emmettem se usmívali a já si s lehkým úsměvem všiml Rose, jak nakukuje k zrcátku, jak vypadá. Jako vždy, dokonale, ale jí něco říct…

Dojeli jsme až do Volterry. Bylo to staré městečko. Kousek na jih od Pisi, ale přesto na sever od Říma. Vše je tu takové… jak to popsat. Pocit, když jsem byl jednou s Carlisleem v Itálii přesněji v Benátkách… každičká budova, každý dům v tom starobylém vodním městě má nádech minulosti. Živě jsem si dokázal představit život tady …

Mraky zahalily slunce a já si povzdechl. Už nic nehrozí. Rychlým krokem jsme došli pod výklenek u hradu a já slyšel další dvě mysli přicházet.

,Jsou tu.‘

,Aro už bude nedočkavý.‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 13: