Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Lásku našel v blázinci 10

01.01.2010 (13:15) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2387×

10.

Vykopávka z pekla! Bába proradná!

Je horší navádět mě ke zradě.

Táhni babo,

Ty už mi nikdy radit nebudeš!

,Edwarde?‘ slyšel jsem v myšlenkách Alicin hlas a v něm zastřený strach. Otevřel jsem rychle dveře a viděl Alici skrčenou v koutě a po tvářích jí stékaly slzy. Okamžitě jsem přestal dýchat, protože z ranky v ruce jí vyhrkla krev…

---

,,Alice!‘‘zahřměl jsem a ona se začala třást.

,,Ne, sakra!‘‘ zaklela. Hned jsem k ní přiskočil a chytl její ruku. ,,Au!‘‘ sykla a z oka jí stekly další slzy. Chytl jsem ji omylem víc a na ruce bude mít modřinu. Strhl jsem si kus látky z košile a okamžitě jí obmotal ruku.

,,Co si to udělala! Proč! Alice! Odpověz!‘‘ Bila hlavou do zdi za sebou a já ji pevně chytl.

,,Já nechci být vrah! Ne! Já nechci stát za něčí smrtí!‘‘

,,Čí! Čí smrtí!‘‘

,,Tvojí!‘‘ zařvala a začala ještě víc brečet. Moje oči byly černé jako smrt. Vzal jsem Alici do náruče a nesl ji do třetí budovy.

,,Kde to jsme?‘‘

,,V pekle.‘‘ Sarkasticky se usmála a pokusila o úsměv. Krev stále vytékala z rány a já v duchu prosil Rose a Esme, jestli nemají náladu mi zajet koupit novou a Carlislea, aby mi dodal sílu, tohle zvládnout. Posadil jsem Alici na stolek v té velké místnosti, kde byl sklad zdravotnických potřeb a ostražitě ji sledoval.

,,Edwarde? Jsi tu?‘‘

,,Neboj se, nemám v plánu tě nechávat samotnou. Alice, už nikdy, nikdy si neber život.‘‘

,,Jak mi v tom ty můžeš zabránit?‘‘

,,Alice, já ti zabráním vzít si život a tečka!‘‘ Sklopila hlavu a já k ní zase došel, tentokrát s obvazy.

,,Promiň… já… jen přináším všem problémy a nemám důvod tu být.‘‘

,,Alice, mě ani kdybys chtěla, tak mě nezabiješ, věř mi. Nedovolím, aby se tobě, nebo Bell něco stalo.‘‘ Sedl jsem si vedle ní a vzal paži do dlaní. Smíval jsem jí krvavou ránu a ovládal plíce, aby se nenadechly.

,,Bell… řekni to jméno ještě jednou.‘‘ Překvapeně jsem se na ni podíval.

,,Co?‘‘ ,,Řekni ještě jednou její jméno.‘‘

,,Proč?‘‘ Co má za lubem? Ne, to už to i slepí poznají?

,,Líbí se mi ten tón, jakým to říkáš.‘‘

,,Ne… teď to trochu bude štípat,‘‘upozornil jsem ji a přejel vatou po ráně. Měl jsem šílenou chuť ochutnat její krev, ale dokázal jsem se ovládat. Trochu sykla, ale stále se snažila svými mlhovitýma očima mě najít. Zavázal jsem jí ruku a sledoval ji. Chvíli se zdálo, jako kdyby byla mimo, ale pak se tiše zeptala.

,,Proč já?‘‘

,,Ptáš se toho nepravého, Alice…‘‘

,,Tak dobře, proč ty?‘‘

,,Osud si na nás zasedl?‘‘ Alice se začala smát.

,,Jsi jako bratr.‘‘

,,Jsi jako sestra.‘‘

,,Ty bys chtěl mít slepou sestru? I vlastní rodiče zabila.‘‘ Její tvář se zase stáhla do bolestné masky.

,,Já nevěřím, žes to byla ty.‘‘

,,Ostatní tomu věří, dokonce i má sestra. Nebudeme o tom mluvit, nechci.‘‘ Utnula mě a zaklonila hlavu. Snad aby zabránila slzám, které jí vytekly z koutků. Položil jsem zkrvavené obvazy do koše a opatrně nasál vzduch do plic.

Přes záda mi přeběhl mráz, v očích se mi zase zasmál ten ďábel a hned se místo něj podíval na mě Carlisle. Zatřásl jsem hlavou a dal ruku Alici na záda.

,,Máš hlad?‘‘ zeptal jsem se a vyhoupl si ji do náruče.

,,Trochu,‘‘ přitákala a společně se vydali do jídelny.

Bylo tam plno šílených lidí. Jejich myšlenky mě přímo ubíjely. Vraždily…  Posadil jsem ji na židli a pošeptal do ucha, aby počkala. Došel jsem až k pultu a poprosil o jídlo pro Mary Alice.

,,Ty si nedáš?‘‘ zeptala se mě Alice a pousmála  se. Očima zase kmitala po místnosti a zdálo se, jako kdyby se snažila určit, kde jsem. Nabral jsem na vidličku sousto a začal ji krmit. Trpělivě jsem vyčkával, dokud nedožvýká a pomalu krmil.

Všímal jsem si doktorů, doktorek a mě podobných. Točili se okolo každého pacienta. Jeden muž, nebo žena na jednu osobu. Někteří byli v kazajkách. Uvěznění, smutní a šílení. Mluvili z cesty, křičeli, sténali a prskali nadávky. Výrazy ve vrásčitých tvářích šílenců prozrazovaly beznaděj. Jeden muž  začal křičet a ani se nenadál, když k němu přiskočila sestřička chytla kůži na paži, aby mu vstříkla uklidňující prášky, mezitím co další muži jí ho pomáhali dát do kazajky.

,,Blíží se,‘‘ zašeptala najednou Alice a já si vzpomněl, že jsem jí nedal další sousto.

,,Kdo? Kdo se blíží?‘‘

,,On.‘‘

,,Ten z tvých snů, nebo ten,  který za to všechno může?‘‘

,,Oba!‘‘

Když jsem s Alicí pomalu došel k Bellině cele, museli jsme se na moment zastavit.

,,Jděte pryč! Neznám vás!‘‘ Ne, co se děje? Bello….

,,Marie, prosím, uklidni se.‘‘

,,Ne! Nejsem Marie! Pochopte to! Nejsem!‘‘ Ze dveří hned vyběhl ředitel běžel chodbou i když s obličejem stále přikovaným ke dveřím.

,,Pane!‘‘ vyhrkl jsem.

,,Ach! Edwarde, rychle!‘‘

,,Alice,‘‘ rychle přikývla a odmotala svou ruku, kterou natáhla k Seanovi, aby ji chytl. Vyběhl jsem k pokoji a vyrazil dveře.

,,Edmunde!‘‘ vykřikla a hned mi vběhla do náruče. Zůstal jsem šokovaně stát ve dveřích, s Bell okolo krku a na mě zíraly dva páry očí.

,,Dobrý den, jsem Edward Hale, pracuju tu…‘‘

,,Jistě…‘‘ pokusila se žena o úsměv a mě padl zrak na muže stojícího opodál. Doslova mě vraždil pohledem.

,,Jsem René Swan a tohle je můj manžel., Charlie.‘‘ Bella si stoupla za mě, jako kdyby se jich bála. Její matka byla skoro stejná jako Bell. Její vlasy jí byly ale k ramenům a občas se v nich objevil šedý vlas. Měla klasické mateřské rysy, ale její oči i tvář byly unavenější a ztrhanější…

Její otec byl vysoký, přísný v rysech s hladce oholenou tváří. Měl o něco tmavší odstín hnědé

,,Zdá se… zdá se, že vám naše dcera důvěřuje.‘‘ Vypadalo to, že to její matku bolí. To zjištění, že je vlastní dcera nepoznává. Bella za mnou sykla, ale já ji rychle chytl za ruku a co nejjemněji stiskl.

,,Ano…‘‘ bohužel. Dodal jsem v mysli. Nebylo to správné, že mi důvěřuje víc, než svým rodičům.

,,To je zvláštní, nikomu… nikomu zatím tolik nedůvěřovala. Ředitel nám sice říkal, že si mění jména- Bella…Lilith a…,ale ani nás nepoznala.‘‘ Matce vyhrkly z očí slzy a Bellin otec ji konejšivě objal.

,,Bell… neboj se,‘‘ zašeptal jsem a otočil se k ní. Třásla se za mnou a koukala na své rodiče.

,,Edmunde, já se jich bojím…‘‘ Její čokoládové oči se na mě smutně a se strachem dívaly.

,,Bells, neboj se jich.‘‘

,,Proč?‘‘

,,Vidíš tu krásnou paní? Pláče. Pláče, protože ji nemáš ráda, protože ji nechceš obejmout. Toho pána to taky bolí. Oba tě mají moc rádi Bell.‘‘

,,Ale já je neznám!‘‘

,,Ta paní je tvoje maminka a ten pán tvůj tatínek.‘‘

,,Edmunde, proč mi tu nakecáváš stejné věci jako ředitel!‘‘

,,Bell,věř mi.‘‘ Sklopila pohled a z oka jí vykoukla slza.

,,Neznám je,‘‘ Zavrtěla hlavou a pomalu k nim dělala váhavé kroky. S bolestí jsem se koukal, jak se její matka začíná třást. Jak Bella opatrně obtáčí své oči okolo jejího pasu… Sklopil jsem pohled a poslouchal už jen tichý pláč a šťastné myšlenky…

Věděl jsem, že její otec něco skrývá, ale nevěděl jsem co.Charlie byl tajnůstkářský, tichý, cílevědomý muž a já chápal,  proč se Bell bála jeho. Právě ta tajemnost, to, že mlčí a nic neříká je přímo deprimující. Pomalu vycházeli s úsměvy na tvářích z Bellina pokoje.

,,Dobrá práce Edwarde,‘‘poplácal mě ředitel po rameni a pustil Alici. Rychle jsem chytl její ruku, než stihla upadnout a podíval se na Seana.

,,Potřeboval bych si vzít na víkend volno, jestli mě chápete-‘‘

,,Jistě mladíku!‘‘ přerušil mě, ,,berte volna kolik chcete! Za tohle určitě!‘‘ opatrně jsem přikývl a společně s Alicí šli k Bellině cele. Musím je mít obě pod dohledem. Sotva jsem otevřel, zase před námi stála rozzářená Bella.

,,Noční návštěvy už nejsou zakázané?‘‘

,,Jsou mimořádně povolené,‘‘usmál jsem se a zavřel za námi dveře.

,,Ahoj Bell!‘‘ usmála se Alice a hned se objaly.

,,Alice? Co ten obvaz?‘‘

,,Ale nic…byla jsem smutná.‘‘ Bella se otočila s otázkou v očích na mě.

,,To ten smutek udělá tolik zlého? Způsobí vážně tolik bolesti?‘‘

,,Smutek? Smutek dokáže hodně věcí Bell, ale proč se zaobírat smutkem?‘‘

,,No já ani nevím, ale zajímá mě to.‘‘ Pousmál jsem se nad její dětskou zvědavostí a podal skleničku vody. S úsměvem si ji vzala do křehkých rukou a pozvolna vypíjela. Posadil jsem Alici na její postel a sám si sedl na zem.Poslouchal jsem různé smyšlené příběhy Alice a Bella je doslova hltala.

Seděl jsem v jejich přítomnosti a užíval si toho pocitu, že vše bylo… normální. Bella se smála, Alice vyprávěla…a já… seděl mlčky na zemi a sledoval Bellin úsměv. Byl tak krásný. Něžný. Koutky se jí jemně zkroutily nahoru a jemně se pootevřely ústa a ukázaly její zdravé, bílé zuby.

Když Alice pomalu usnula na Bellině posteli pousmál jsem se. Hlava jí jen klesla na hruď… myšlenky se jí zhroutily do temnoty, ztichly a srdce se jí zpomalilo. Bella si jen povzdechla. Podívala se na mě a lehce pousmála.

,,Je téměř půlnoc,‘‘ poznamenala.

,,Jsi unavená?‘‘ Záporně zavrtěla hlavou a pomalu sjela ze své postele ke mně na zem. ,,To je zvláštní, že nejsi unavená.‘‘

,,Zato ty bys měl být. Únava je bohužel nedokonalost lidství. Únavu nemám ráda, protože existuje. Štve mě, protože všechno hezké hodně rychle převrátí v otravné.‘‘

Cítil jsem přesně ten ráj, který mi popisovala Esme. Tu dokonalost, štěstí, ne jsem v její přítomnosti a všiml si, jak se ke mně přibližuje.

Celý svět přestal rázem existovat. Nezáleželo na tom, že je tu Alice, která stejně spí. Nezáleželo na tom, že když  vyrazí ředitel dveře, nejspíš mě vyhodí. Mé mysli vládlo netlukoucí srdce.

Jako kdyby věděla, že je to nebezpečné, se ke mně přibližovala. Zastavila se kousek od mého obličeje. Její čokoládové oči mě magnetizovaly a mé tělo udělalo samo ten pohyb. Jedna moje ruka se jí obtočila okolo pasu a druhá jemně přejížděla po její tváři, než se naše rty lehce o sebe otřely.

Zakázané ovoce. Ona jím byla. Nesměl jsem se do ní zamilovat a přesto se tak stalo. Naše rty splynuly v polibku…v tom nejkrásnějším polibku, který jsem kdy pocítil. Srdce jí tlouklo jako o život. Ruce se jí semkly za mým krkem a přesunula se do mého objetí. Cítil jsem, jak se ke mně tiskne. Chtěl jsem víc a víc polibků, ochutnával jsem její rty, sladké jako letní maliny.  Naše rty byly stále chtivější.

Drtily se navzájem, ale pak se něco změnilo. Bella do mě zaryla nehty, ale stále se neodtahovala. Bál jsem se, jestli jí nezabíjím, když najednou…

Otevřel jsem oči a ve stejnou chvíli jsem se od ní prudce odtrhl. Přes spodní ret mi přejela bolest! Byl jsem šokovaný. Bolest? Vždyť já ji sto let fyzicky nepocítil! Přejel jsem si jazykem po něm a ucítil otisk jejích zubů. Kousla mě! Škodolibě se usmívala a její oči byly naplněny nenávistí.

,,Ahoj Danieli,‘‘ usmála se a její oči se zle zatřpytily do dálky.

,,Lilith?‘‘

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Lásku našel v blázinci 10: